Dean Ray Koontz

Dean Ray Koontz

Přízraky

ČÁST PRVNÍ

OBĚTI

Kapitola 1

MĚSTSKÉ VĚZENÍ

Výkřik byl vzdálený a krátký. Ženský výkřik.

Zástupce šerifa vzhlédl od novin. Otočil hlavu, zaposlouchal se.

Zrnka prachu líně poletovala v jasném kuželu slunečního světla, které sem pronikalo jedním z malých okének. Štíhlá červená vteřinová ručička se bez hlesu pohybovala po ciferníku nástěnných hodin.

Jediným zvukem tady bylo zavrzání Hendersonovy židle, když se na ní pohnul.

Velkým předním oknem viděl část Snowfieldské hlavní ulice jménem Skyline Road, která byla ve zlatém odpoledním slunci dokonale tichá a pokojná. Komíhaly se pouze stromy, jejichž listy se třepotaly v jemném vánku.

Po několika vteřinách bedlivého naslouchání si už Henderson nebyl ani jistý, jestli něco vůbec slyšel.

Představivost, pomyslel si. Jen nějaká iluze.

Byl by skoro rád, kdyby někdo opravdu vykřikl. Cítil neklid.

Mimo sezónu, od dubna do září, byl jediným zástupcem šerifa na plný úvazek, který byl přidělen do Snowfieldu. A služba tady byla nuda. V zimě, kdy městečko hostilo několik tisíc lyžařů, se musel zaobírat opilci, řešit pěstní spory a v hostincích, horských chatách a motelech, kde bydleli lyžaři, vyšetřovat krádeže v pokojích. Ale teď začátkem září, kdy byla otevřená jen chata U rozzářené svíce a dva malé motely a místní obyvatelé byli docela pokojní, se Henderson – jemuž bylo pouze čtyřiadvacet a završil právě svůj první rok jako zástupce – dost nudil.

Povzdechl si, pohlédl na noviny, které ležely na stole – a zaslechl další výkřik. Stejně jako předtím byl vzdálený a krátký, ale tentokrát zněl jako výkřik muže. Nebyl to pouhý výkřik překvapení nebo dokonce volání o pomoc; byl to výkřik hrůzy.

Henderson se zamračil, vstal od stolu a zamířil ke dveřím. Na pravém boku si srovnal revolver v pouzdře. Prošel lítacími dvířky v hrazení, které oddělovalo veřejné prostranství od výslechové čekárny, a byl na půli cesty ke dveřím, když tu náhle zaslechl v kanceláři za sebou nějaký pohyb.

To není možné. Celý den byl v kanceláři sám a od začátku minulého týdne není ani v jedné ze tří zadržovacích cel žádný vězeň. Zadní dveře, jež byly kromě tohoto jediným vchodem do věznice, byly zamčené.

Když se však otočil, zjistil, že už není sám. A v té chvíli se okamžitě přestal nudit.

Kapitola 2

NÁVRAT DOMŮ

Oné neděle na začátku září byly hory za soumraku vybarveny pouze dvěma barvami: zelenou a modrou. Stromy – borovice, jedle, smrky – vypadaly, jako by byly oděny do stejné plsti, kterou bývají potaženy stoly na kulečník. Všude ležely chladné modré stíny, jež se každou minutou zvětšovaly, prohlubovaly a tmavly.

Jennifer Paigeová se usmála za volantem svého pontiaku, povznesená krásou hor a pocitem návratu domů. Tohle bylo místo, kam patřila.

Odbočila z tříproudové státní silnice na krajskou dvouproudovou asfaltku, která se šest kilometrů vinula a stoupala k Snowfieldu.

Vedle ní seděla na sedadle spolujezdce její čtrnáctiletá sestra Lisa. „Tady se mi líbí,“ prohlásila.

„Mně taky.“

„Kdy tady napadne sníh?“

„Za měsíc, možná dřív.“

Stromy se posunuly blíž k silnici. Pontiak vjel do tunelu, vytvořeného z převislých větví, a Jenny rozsvítila světla.

„Já viděla sníh zatím jenom na obrázcích,“ řekla Lisa.

„Do příštího jara ho budeš mít po krk.“

„Nikdy. Já ne. Vždycky jsem snila o tom, že žiju v zasněžené zemi, tak jako ty.“

Jenny pohlédla na dívku. I na sestry si byly pozoruhodně podobné: stejné zelené oči, stejné kaštanové vlasy, stejně vystouplé lícní kosti.

„Naučíš mě lyžovat?“ zeptala se Lisa.

„No, víš, jak začne sezóna a přijedou lyžaři, hned se zpravidla objeví zlomené kosti, vyvrtnuté kotníky, namožená záda, natržené šlachy … Budu mít spoustu práce.“

„Ach jo,“ povzdechla si Lisa s neskrývaným zklamáním.

„Ale proč chceš, abych tě učila já, když tě přece může učit skutečný profík?“

„Profík?“ zeptala se Lisa s nadějí v hlase.

„Jo. Hank Sanderson tě může učit, když ho poprosím.“

„To je kdo?“

„Vlastní chatu Borovicový vrch a dává hodiny lyžování, ale jenom několika málo vyvoleným.“

„To je tvůj kluk?“

Jenny se usmála, protože si vzpomněla, jaké to bylo, když jí bylo čtrnáct. V tom věku bývají holky posedlé jediným zájmem, a tím jsou kluci. „Ne, Hank není můj kluk. Znám ho dva roky, co jsem přišla do Snowfieldu, ale jsme jenom dobří přátelé.“

Minuly zelený nápis s bílými písmeny: SNOWFIELD – 5 KM.

„Určitě tam bude spousta opravdu fajn kluků v mým věku.“

„Snowfield není moc veliké město,“ varovala ji Jenny. „Ale myslím, že pár docela pěknejch chlapců tam určitě najdeš.“

„Nojo, a během lyžařské sezóny jich tam panečku bude!“

„Ale no tak! S žádnými turisty si rande dávat nebudeš. Aspoň ne v několika příštích letech.“

„A pročpak ne?“

„Protože jsem to řekla.“

„Ale proč ne?“

„Než si dáš s nějakým klukem rande, musíš vědět, odkud je, jaký je a z jaké rodiny je.“

„Nó, to já umím odhadnout přesně, jakou má kdo povahu,“ řekla Lisa. „Můj první dojem je naprosto spolehlivý. O mě si nemusíš dělat starosti. Nehodlám se zaplíst s nějakým vrahounem nebo šíleným násilníkem.“

„To jistě ne,“ odpověděla Jenny a zpomalila, protože silnice prudce zatáčela. „A budeš se scházet jen s místními kluky.“

Lisa si povzdychla a zakroutila hlavou v teatrálním gestu prohry. „Pakliže sis toho ještě nepovšimla, Jenny, absolvovala jsem pubertu, když jsi byla pryč.“

„Ale to mi vůbec neuniklo!“

Projely zatáčkou. Před nimi ležel rovný úsek, a tak Jenny opět přidala plyn.

Lisa se zamračila: „Už mi dokonce vyrostla prsa.“

„Toho jsem si taky všimla,“ kývla Jenny a snažila se nenechat vyvést rovnováhy dívčiným neomaleným přístupem.

„Nejsem už dítě.“

„Ale ještě nejsi ani dospělá. Jsi dospívající.“

„Jsem mladá žena.“

„Mladá ano. Ale žena ještě ne.“

„Ale jo.“

„Poslyš, já jsem tvoje právoplatná opatrovnice. Zodpovídám za tebe. Navíc jsem i tvoje sestra, která tě má ráda. Udělám to, co si myslím – tedy co vím – ‚ že je pro tebe nejlepší.“

Lisa si nahlas povzdychla.

„Protože tě miluju,“ zdůraznila Jenny.

Lisa zachmuřeně odpověděla: „Koukám, že budeš stejně přísná, jako byla máma.“

Jenny přikývla. „A možná víc.“

„Nojo.“

Jenny pohlédla na Lisu. Dívka se dívala ven postranním okénkem. Její tvář bylo vidět jenom z části, ale nevypadala, jako by se zlobila, ani netrucovala. Naopak koutky úst měla zvednuté, jako by se lehce usmívala.

Ať už si toho jsou vědomy nebo ne, pomyslela si Jenny, tak všechny děti chtějí, aby jim byla vymezena pravidla. Kázeň je projevem zájmu a lásky. Jediný fígl je v tom, aby to člověk nedával příliš těžkopádně najevo.

Jenny se podívala zpátky na vozovku před sebou, sevřela volant a řekla: „Povím ti, co všechno ti dovolím.“

„A co?“

„Dovolím ti sama si zavazovat tkaničky.“

Lisa zamrkala. „Cože?“

„A dovolím ti chodit na záchod, kdykoli se ti zachce.“

Lisa už nemohla udržet pózu uražené důstojnosti a zasmála se. „A dovolíš mi jíst, když budu mít hlad?“

„No přirozeně,“ zakřenila se Jenny. „Dokonce ti i dovolím, aby sis každé ráno sama ustlala postel.“

„To je šlechetné!“ ušklíbla se Lisa.

V tu chvíli se dívka zazdála být dokonce mladší, než ve skutečnosti byla. V teniskách, džínách a kostkované košili, neschopná skrýt svůj smích, vypadala Lisa sladce, něžně a hrozně zranitelně.

„Tak jsme zase kamarádi?“ zeptala se Jenny.

„Jasně.“

Jenny byla překvapená a potěšená tím, jak snadno a dobře spolu s Lisou celou tu dlouhou cestu na sever od Newport Beach vycházely. Konec konců se navzdory svému pokrevnímu spojení prakticky neznaly. Ve svých jednatřiceti letech byla Jenny o sedmnáct let starší než Lisa. Odešla z domu krátce před Lisinými druhými narozeninami, šest měsíců před tím, než zemřel jejich otec. Během studií na medicíně a praxi v Kolumbijské presbyteriánské nemocnici v New Yorku byla Jenny příliš přetížená a příliš vzdálená od domova, aby vídala matku nebo Lisu pravidelně. Po dokončení stáže se vrátila do Kalifornie a otevřela si ordinaci ve Snowfieldu. V posledních dvou letech pracovala nesmírně pilně, aby si zřídila životaschopnou praxi, která by sloužila lidem ze Snowfieldu a několika dalších městeček v horách. Nedávno její matka zemřela, a Jenny si až tehdy uvědomila, jak jí chybí bližší vztah s Lisou. Možná by si teď t a ztracená léta mohly vynahradit – teď, když zbyly pouze ony dvě.

Okresní silnice stejnoměrně stoupala a soumrak se přechodně rozjasnil, když pontiak vystoupal ze zastíněného horského údolí.

„Mám úplně zalehlé uši, jako bych v nich měla vatu,“ stěžovala si Lisa a zívla, aby vyrovnala tlak.

Projely ostrou zatáčkou a Jenny zpomalila. Před nimi ležela dlouhá stoupající vozovka a krajská silnice se proměnila na Skyline Road, hlavní snowfieldskou ulici.

Lisa se soustředěně zahleděla zašpiněným předním sklem a se zřetelným potěšením si prohlížela městečko. „Vůbec jsem si to takhle nepředstavovala!“

„A cos čekala?“

„No, víš, spoustu malých ošklivých motelů s neónovými poutači, hodně benzínových pump a tak. Ale tady je to vážně strašně moc fajn!“

„Máme přísná stavební povolení,“ vysvětlovala Jenny. „Neón je nepřípustný. Zrovna tak poutače z plastů nebo zářivé barvy. Nebo kavárny ve tvaru konviček na kávu.“

„To je skvělé,“ kývla Lisa a hleděla na městečko, kterým pomalu projížděly.

Vnější poutače byly omezeny na venkovské dřevěné nápisy, na nichž bylo uvedeno jméno obchodu a jeho sortiment. Architektura byla poněkud nesourodá – trochu norská, švýcarská, bavorská, alpská –‚ ale každá budova byla navržena pouze v jednom jediném stylu a dovolovala využít kameny, břidlici, cihly, dřevo, vnější trámy a fošny, dělená okna, barevné sklo a okna s tabulkami zalitými do olova. Soukromé domky podél horní části Skyline Road měly také okna zdobená truhlíky s květinami, balkónky a přední verandy s ozdobným zábradlím.

„Opravdu moc hezké,“ řekla Lisa, když vyjížděly do dlouhého svahu k lyžařskému vleku na konci městečka. „Ale to je tady vždycky takový klid?“

„Ale ne,“ zasmála se Jenny. „V zimě to tu všechno rychle ožije a …“

Nedokončila větu, neboť si uvědomila, že městečko nebylo pouze klidné. Vypadalo, jako by bylo mrtvé.

Za takového slunného nedělního odpoledne v září by se aspoň několik obyvatel procházelo po dlážděných chodnících nebo sedělo na verandách a balkónech, které se skláněly nad Skyline Road. Přicházela zima a poslední hezké dny se vyvažují zlatem. Dnes však, v době, kdy se odpoledne zvolna nachylovalo k večeru, byly chodníky, balkóny verandy opuštěné. Ani v obchůdcích a domcích, v nichž svítila světla, nebyl žádný náznak života. Jennin pontiak byl jediným autem, které jelo po dlouhé silnici.

Zastavila na křižovatce na červenou. Skyline Road tady křižovala ulici St. Moritz Way, na níž byly tři bloky domků na východ a čtyři na západ. Podívala se oběma směry, ale nikoho neviděla.

Následující blok na Skyline Road byl také opuštěný. A další taky.

„To je divný,“ zamračila se Jenny.

„Asi je v televizi něco strašlivě zajímavýho,“ řekla Lisa.

„Vypadá to tak.“

Minuly restauraci Horská vyhlídka na rohu Vail Lane a Skyline. Svítilo se v ní a navíc bylo velkými rohovými okny dovnitř dobře vidět, ale nikoho tam nespatřily. Horská vyhlídka byla místními velmi oblíbená, a to jak v zimě, tak mimo sezónu, takže bylo značně neobvyklé, že by restaurace v tuto denní dobu zela prázdnotou. Dokonce tam nebyly ani žádné servírky.

Zdálo se, že Lisa už ztratila zájem o ten tajemný klid, přestože si ho všimla jako první. Opět se dívala na nádhernou architekturu a těšila se z ní.

Ale Jenny nevěřila, že by byli všichni rozvalení před televizemi, jak předpokládala Lisa. Zamračeně a zvědavě nahlížela do každého okna, které cestou vzhůru do kopce míjely. Neviděla ani sebemenší náznak života.

Snowfield byl dlouhý šest bloků, které se táhly podél svažující se hlavní ulice. Jennin dům byl uprostřed nejhornějšího bloku, na západní straně ulice a poblíž dolní stanice lyžařského vleku. Byla to dvoupatrová horská chata z kamene a dřeva a v podkroví vedla do ulice tři vikýřová okna. Břidlicová střecha s mnoha hranami byla šedo-modro-černě kropenatá. Domek byl usazen šest metrů od dlážděného chodníku a krytý živým plotem, sahajícím do pasu. V jednom rohu na verandě byl nápis MUDr. JENNIFER PAIGEOVA, a pod tím její ordinační hodiny.

Jenny zaparkovala pontiak na krátké příjezdové cestě.

„To je ale parádní barák!“ prohlásila Lisa.

Byl to vůbec první dům, který Jenny vlastnila. Milovala ho a byla na něj pyšná. Pouhý pohled na něj ji zahřál a potěšil. Kvůli němu také na chvíli zapomněla na podivné ticho, které pokrývalo Snowfield „No, je sice trochu menší, zvlášť když polovinu dolního patra mi zabírá ordinace a čekárna. A vlastně patří mnohem víc bance než mně. Ale stejně má svou zvláštní atmosféru, co myslíš?“

„Má jí mraky,“ usmála se Lisa.

Vystoupily z auta a Jenny zjistila, že zapadající slunce probudilo chladný vítr. Měla na sobě zelený svetr a džíny, ale přesto se zachvěla zimou. Podzim v horách Sierry je střídáním teplých dní a naopak chladných nocí.

Protáhla se, aby uvolnila svaly ztuhlé dlouhou jízdou, a strčila do dveří auta, aby se zavřely. Zvuk se rozlehl nahoře v horách a dole v městečku. Byl to jediný zvuk v naprostém klidu za soumraku.

Když došla k zadní části pontiaku, na chvíli se zastavila a zadívala se po Skyline Road směrem do centra. Nic se nepohnulo.

„Mohla bych tu zůstat napořád,“ prohlásila Lisa, když se objala pažemi a spokojeně si prohlížela město pod sebou.

Jenny se zaposlouchala. Ozvěna prásknutí dveří dozněla – ale žádný jiný zvuk, kromě tichého šelestění větru, ji nenahradil.

Existuje ticho a ticho. A ta jsou naprosto odlišná. Existuje ticho smutku v místnostech se sametovými drapériemi a plyšovými koberci v pohřební síni, jež je naprosto jiné, než ponuré a strašlivé ticho smutku v osamělé ložnici vdovce. Jenny se to zdálo zvláštní, jako by ve snowfieldském tichu byla příčina ke smutku; nevěděla však, proč se takhle cítila nebo proč ji tahle podivná myšlenka napadla na prvním místě. Pomyslela také na ticho něžné letní noci, které vlastně není vůbec tichem, nýbrž jemným chórem křidýlek můr, které ťukají na okno, cvrkání cikád a sténání a vrzání houpačky, zavěšené na verandě. Bezhlesá dřímota Snowfieldu v sobě též skrývala něco z té nálady, něco jako horečnou aktivitu – hlasy, pohyb, šarvátky –‚ která však jakoby nebyla na doslech. Ale bylo v ní také něco navíc. Bylo v ní též ticho zimní noci, hluboké, studené a nemilosrdné, ovšem obsahující očekáván
í překypujících a narůstajících zvuků jara. Toto ticho bylo také naplněno očekáváním, a to Jenny znervózňovalo.

Chtělo se jí vykřiknout, zavolat, jestli tu někdo je. Ale neudělala to, protože by mohli vyjít ven její sousedé, polekáni jejím výkřikem, všichni v pořádku a zdraví, jenom v rozpacích nad jejími obavami, a ona by vypadala zcela pošetile. Doktor, který se v pondělí na veřejnosti chová poněkud pošetile, je v úterý bez pacientů.

„… zůstat tu napořád a napořád a napořád,“ říkala Lisa a stále se kochala krásou horského městečka.

„Tebe to nijak … neznervózňuje?“ zeptala se Jenny.

„A co?“

„To ticho.“

„Vůbec ne, právě to se mi líbí. Je to tak poklidné.“

Bylo to skutečně poklidné. Bez všech starostí.

Tak proč jsem tak neklidná? divila se Jenny.

Otevřela kufr auta a začala vyndávat Lisina zavazadla.

Lisa si jedno vzala a natáhla se do kufru pro tašku s knihami.

„Neber si toho moc,“ radila jí Jenny. „Stejně budeme muset jít víckrát.“

Přešly po trávníku ke kamennému chodníčku, po kterém pokračovaly k přední verandě, kde v kontrastu s jantarově fialovým západem slunce stoupaly stíny a otvíraly okvětní lístky, jako kdyby to byly noční květiny.

Jenny otevřela přední dveře a vstoupila do tmavé chodby. „Hildo, jsme tady!“

Nikdo neodpověděl.

Jediné světlo v celém domě bylo na vzdáleném konci chodby za dveřmi do kuchyně.

Jenny položila kufr a rozsvítila světlo. „Hildo?“

„Kdo je Hilda?“ zeptala se Lisa a pustila kufr i tašku s knihami na zem.

„Moje hospodyně. Věděla, kdy máme přijet. Myslela jsem, že teď už začíná vařit večeři.“

„Co? Ty máš hospodyni? Která tu bydlí s tebou?“

„Má byt nad garáží,“ řekla Jenny a položila peněženku s klíči od auta na malý stolek, který stál v předsíni pod velkým zrcadlem v měděném rámu.

Na Lisu to udělalo dojem. „No, v tom případě jsi teda dost bohatá, co?“

Jenny se zasmála. „To sotva. Stěží si mohu Hildu dovolit – ale ani si nemohu dovolit být bez ní.“

Jenny s údivem, že světlo v kuchyni svítí, když tam Hilda není, spěchala halou a Lisa šla hned za ní.

„Když mám pravidelnou pracovní dobu a občas vyjíždím za nutnými případy do tří městeček v horách, tak nebýt Hildy asi bych nejedla nic jiného než chleba se sýrem a koblihy.“

„A vaří dobře?“ zeptala se Lisa.

„Skvěle. A nejlíp ze všeho umí péct dorty.“

Kuchyň byla velká a s vysokým stropem. Uprostřed místnosti byl ostrůvek se čtyřmi elektrickými hořáky, grilem a pracovní plochou. Nad ním byly na zářivě ocelové mříži zavěšeny hrnce, pánve, naběračky a další nádobí. Povrch stolů byl obložen keramickými dlaždicemi a skříňky byly z tmavého dubu. Na vzdálenějším konci byl dvojitý dřez, dvojitá trouba, mikrovlnná trouba a lednice.

Hned jak vkročila do kuchyně, se Jenny obrátila vlevo k pracovnímu stolku, u nějž Hilda připravovala jídelníček a sestavovala seznamy, co nakoupit. Tam by asi nejpravděpodobněji zanechala nějaký vzkaz. Ale nic tam nebylo. Jenny se právě od stolku otáčela, když zaslechla Lisino vyjeknutí.

Dívka obešla kuchyňský ostrůvek uprostřed místnosti a zastavila se u lednice. Dívala se na něco, co leželo na podlaze vedle dřezu. Tvář měla sněhově bílou a třásla se.

Jenny, naplněna náhlou hrůzou, rychle obešla pracovní stůl.

Na podlaze ležela Hilda Becková, na zádech a mrtvá. Nevidoucíma očima zírala ke stropu a z oteklých rtů jí vyčníval vybledlý jazyk.

Lisa spustila zrak z mrtvé ženy a pohlédla na Jenny. Chtěla něco říct, ale nevydala ze sebe ani hlásku.

Jenny vzala sestru za paži a odvedla ji kolem ostrůvku na druhý konec kuchyně, odkud mrtvola nebyla vidět. Objala ji.

Dívka se jí také chytila. Pevně a silně.

„Není ti nic, holčičko?“

Lisa mlčela. Nezvladatelně se chvěla.

Zrovna před šesti týdny, když se vrátila domů z odpoledního filmového představení, našla ležet matku na podlaze v kuchyni jejich domu v Newport Beach. Zemřela na silné krvácení do mozku. Dívka byla úplně zničená. Svého otce, který zemřel, když jí byly pouze dva roky, nikdy nepoznala, a tak k matce velice přilnula. Chvíli byla tou ztrátou silně otřesena, zmatena, deprimována. Postupně se se smrtí matky smířila a znovu se naučila usmívat se a smát. Během několika posledních dnů už byla zase tou veselou Lisou. A teď tohle.

Jenny dovedla dívku ke stolku a posadila ji. Pak vedle ní poklekla. Vytáhla z krabice na stole papírový kapesník a otřela Lise vlhké čelo. Dívčina tvář nebyla jen bledá jako sníh, byla také ledově chladná.

„Co by ti pomohlo, holčičko?“

„To b-bude dobrý,“ odpověděla Lisa roztřeseně.

Chytily se za ruce. Dívčino sevření bylo téměř bolestivě pevné.

Nakonec řekla: „Zdálo se mi … když jsem ji tam uviděla … takhle na podlaze … zdálo se mi … možná jsem blázen, ale zdálo se mi … že to je máma.“ V očích se jí zachvěly slzy, ale potlačila je. „V-vím, že máma se už nevrátí. A ta paní tady ani jako ona nevypadá. Ale bylo to … byla jsem překvapená, šokovaná … zmatená.“

Držely se stále za ruce, dokud Lisa stisk nepovolila.

Po chvíli se Jenny zeptala: „Už je ti líp?“

„Jo. Trochu.“

„Nechceš si jít lehnout?“

„Ne.“ Uvolnila ruku z Jennina sevření, aby si vytáhla nový kapesník. Utřela si nos a pohlédla na kuchyňský stůl, za nímž leželo tělo. „Je to Hilda?“

„Ano,“ odpověděla Jenny.

„To je mi líto.“

Jenny měla Hildu Beckovou moc ráda. Bolelo ji srdce, že zemřela, ale v současné době měla největší starost o Lisu. „Liso, myslím si, že by bylo lepší, kdybychom šly odsud pryč. Co kdybys na mě počkala v ordinaci, a já se zatím pořádně podívám na to tělo. Pak budeme muset zavolat šerifa a koronera.“

„Počkám tady s tebou.“

„Ale bylo by lepší, kdybys …“

„Ne!“ řekla Lisa a náhle se začala opět třást. „Nechci být sama.“

„Tak dobře,“ pronesla Jenny klidným hlasem. „Můžeš zůstat sedět třeba tady.“

„Tak jo,“ odpověděla Lisa zkroušeně. „Viděla’s, jak vypadá? Celá nateklá … černá a m-modrá … A ten výraz na tváři …“ Utřela si oči hřbetem ruky. „Proč je celá černá a takhle nafouklá?“

„Asi je už mrtvá několik dní,“ řekla Jenny. „Ale podívej, o takových věcech bys neměla přemýšlet …“

„Když je mrtvá už několik dní,“ říkala Lisa rozechvěle, „tak jak to, že to tady nesmrdí? To by to tu snad smrdělo, ne?“

Jenny se zamračila. Samozřejmě, že by to tu páchlo, kdyby byla Hilda Becková mrtvá už dost dlouho, aby jí maso zčernalo a tělesná tkáň začala takhle natékat. Zcela jistě by to tu páchlo. Ale není to tak.

„Jenny, co se jí stalo?“

„Ještě nevím.“

„Já se bojím.“

„Neboj. Není důvod se bát.“

„Ten výraz, co má na tváři,“ pokračovala Lisa. „Je děsivý.“

„Ať už zemřela jakoukoli smrtí, určitě byla rychlá. Nevypadá to, že by jí bylo zle nebo že by nějak bojovala. Určitě to nebolelo.“

„Ale … vypadá, jako by zemřela, když křičela.“

Kapitola 3

MRTVÁ ŽENA

Jenny Paigeová ještě nikdy takovou mrtvolu neviděla. Nic z toho, co poznala na medicíně nebo během své lékařské praxe, ji nepřipravilo na zvláštní stav Hildina těla. Poklekla vedle mrtvoly a se smutkem a nechutí ji zkoumala. Byla ovšem také plná zvědavosti a stále vzrůstajících rozpaků.

Tvář mrtvé ženy byla oteklá. Byla to nyní kulatá, hladká, a jakýmsi způsobem lesklá karikatura obličeje, který žena za svého života měla. Tělo měla také nateklé a na několika místech ho škrtily švy jejích šedožlutých domácích šatů. Kde byla vidět kůže – na krku, na rukách, lýtkách a kotnících –‚ měla měkké, přezrálé zbarvení. Nicméně to vůbec nevypadalo na nadýmání, které bylo přirozeným následkem rozkladu. Například břicho by normálně bylo nesmírně zvětšené, mnohem víc než ostatní části těla, ale tady bylo jenom mírně vystouplé. Kromě toho tu nebyl cítit žádný závan rozkladu.

Při bližším ohledání černá skvrnitá kůže nebyla výsledkem rozkladu tkání. Jenny nedokázala určit žádné zřejmé či viditelné znaky postupu jícího rozkladu: nevyskytovala se tu žádná poranění, puchýřky, mokvající vřídky. Vzhledem k tomu, že oči jsou složeny z poměrně měkké tkáně, nesou obvykle první známky fyzického rozkladu dříve než ostatní části těla. Ale oči Hildy Beckové – dokořán otevřené a hledící ke stropu – byly dokonalým důkazem. Bělmo měla jasné, a nikoli nažloutlé či zbarvené prasklými cévkami. Také panenky měla jasné: neměly dokonce ani mléčný, postmortální zákal, který by zastínil hřejivou modrou barvu.

Za života měla Hilda ve svých očích radost a laskavost. Bylo jí šedesát dva a byla to šedovlasá žena s usměvavou a milou tváří a babičkovským chováním. Měla slabý německý přízvuk a překvapivě roztomilý zpěvavý hlas. Často si při úklidu domu nebo při vaření zpívala, a také uměla nacházet potěšení i v těch nejprostších věcech.

Jenny zasáhl prudký příval smutku, když si uvědomila, jak moc bude Hildu postrádat. Na chvíli musela zavřít oči, protože se nedokázala na mrtvou dívat. Sebrala se a potlačila slzy. Nakonec se jí podařilo získat zpět profesionální nezúčastněnost, otevřela oči a pokračovala v ohledávání.

Čím déle se dívala na tělo, tím více se kůže zdála být pohmožděná. Zabarvení poukazovalo na silné pohmožděniny: černá, modrá a tmavě žlutá byly barvy, které se jedna do druhé vpíjely. Ale bylo to úplně jiné než zhmožděniny, které Jenny kdy viděla. Pokud to mohla posoudit, toto pohmoždění bylo po celém těle: ani jediný centimetr, který byl vidět, ho nebyl ušetřen. Opatrně nadzvedla jeden rukáv domácích šatů mrtvé ženy a vyhrnula ho po nateklé paži, kam až to šlo. Pod rukávem byla kůže také tmavá a Jenny předpokládala, že i zbytek těla bude pokryt touto neuvěřitelnou jednolitou pohmožděninou.

Ještě jednou se podívala do obličeje paní Beckové. Každičký centimetr kůže byl potlučen. Někdy oběti vážných autonehod utrpí taková zranění, že mívají podlitiny téměř přes celou tvář, ale to zpravidla bývá doprovázeno dalším postižením, například zlomeným nosem, roztrženými rty, zlomenou čelistí … Jak by mohla paní Becková získat tak strašlivé pohmožděniny, aniž by utrpěla ještě další, mnohem vážnější poranění?

„Jenny?“ řekla Lisa. „Proč ti to tak dlouho trvá?“

„Už to budu mít. Počkej tam.“

Takže … možná, že pohmožděniny, které pokrývaly tělo paní Beckové, nebyly následkem ran utrpených zvenčí. Bylo možné, že to zvláštní zabarvení kůže bylo způsobeno vnitřním tlakem, otékáním podkožních tkání? O otékání šlo koneckonců také. Ale v případě, kdy bylo způsobeno takové souvislé pohmoždění, by musel otok nastat okamžitě a působit neuvěřitelnou silou. Což kruci nedává žádný smysl. Žijící tkáň takhle rychle otéct nemůže. Náhlé otoky jsou přirozeně příznaky jistých alergií, a jedna z nejhorších je silná alergie na penicilin. Ale Jenny nevěděla o existenci žádné látky, která by mohla způsobit vážné otoky s takovou prudkostí, jež by potom vedly k tak znetvořujícím a souvislým pohmožděninám.

A i kdyby ty otoky nebyly normálním posmrtným otokem – což si byla jistá, že určitě nejsou – a byly naopak samy příčinou pohmoždění, co by panebože ty otoky mohlo způsobit? Alergickou reakci vyloučila.

Kdyby byly způsobeny nějakým jedem, musel by to být jed značně exotický. Ale kde by Hilda mohla s něčím takovým přijít do styku? Neměla žádné nepřátele. Již pouhá myšlenka na vraždu byla absurdní. U dítěte by se dalo předpokládat, že si dá do pusy nějakou zvláštní látku, aby zjistilo, jestli to je dobré, ale Hilda by něco takhle pošetilého neudělala. Ne, to nemohl být jed.

Nemoc?

Jestliže to byla nějaká nemoc, bakteriální či virová, tak to nebylo nic z toho, co se Jenny učila rozpoznávat. A co kdyby se ukázalo, že je to nakažlivé?

„Jenny?“ zavolala Lisa.

Nemoc.

Jenny se ulevilo, když si uvědomila, že se těla přímo nedotkla, a litovala, že se dotkla rukávu domácích šatů. Vyskočila na nohy, zapotácela se a ustoupila od mrtvoly.

Proběhlo jí mrazení.

Až teď si povšimla, co leží na pracovním stole vedle dřezu. Byly tam čtyři velké brambory, hlávka zelí, pytlík s mrkví, dlouhý nůž a škrabka na zeleninu. Hilda zrovna připravovala jídlo, když padla mrtvá k zemi. Prostě jen tak. Bum. Se vší pravděpodobností nebyla nemocná, nedostalo se jí žádného varování. Taková náhlá smrt rozhodně nemohla svědčit o onemocnění.

Jaká nemoc končí smrtí, aniž by postižený nejdřív prošel oslabujícími stadii choroby, chřadnutí a fyzického chátrání? Žádná. Žádná, která je moderní medicíně známá.

„Jenny, půjdeme už?“ zeptala se Lisa.

„Počkej! Za chvíli. Nech mě přemýšlet,“ odpověděla Jenny, opřela se o kuchyňskou linku a pohlédla na mrtvou ženu.

Někde vzadu v mozku jí probíhala matná a děsivá myšlenka: mor. Mor – dýmějový i jiný – není v Kalifornii a na jihozápadě Států neznámý. Během posledních let bylo nahlášeno několik desítek případů. Ale to, že by někdo na mor umřel, bylo krajně neobvyklé, neboť mohl být léčen dávkami streptomycinu, chloramphenikolu a dalšími tetracykliny. Pro některé druhy tohoto moru bylo typické, že se projevovaly petechií, což jsou malé nafialovělé krvavé flíčky na kůži. V extrémních případech je petechie téměř černá a rozšiřuje se po celém těle. Ve středověku byl tento mor znám jako černá smrt. Jenže může se petechie rozšířit až do takové míry, že tělo oběti zcela zčerná, jako tomu je v případě Hildy?

Navíc Hilda zemřela náhle při vaření, aniž by předtím zvracela, měla horečku a byla sužována inkontinencí, což tento mor vylučovalo. A také vlastně vylučovalo všechny ostatní známé infekční choroby.

Nikde však nebyly žádné viditelné stopy násilí, žádné krvavé rány po výstřelu, po bodné ráně, žádné známky toho, že by hospodyně byla ubita či uškrcena.

Jenny obešla tělo a přistoupila k pultu u dřezu. Dotkla se hlávky zelí a škubla sebou, když si uvědomila, že je dosud ledová. Musela tady na prkýnku ležet nanejvýš tak hodinu.

Otočila se od pultu a znovu se podívala na Hildu, ale tentokrát s větší hrůzou než předtím.

Ta žena zemřela před necelou hodinou. Tělo musí být ještě určitě teplé na dotek.

Ale jak byla zabita?

Jenny nebyla teď, když si mrtvolu prohlédla, o nic moudřejší než předtím. I když se nezdálo, že by to způsobila nějaká nemoc, přesto to Jenny nemohla vyloučit. Možnost nákazy, byť poměrně nepatrná, byla děsivá.

Snažila se tyto myšlenky před Lisou skrýt a kývla: „Tak pojď, jdeme. Zavoláme ode mne z ordinace.“

„Už je mi líp,“ řekla Lisa, ale rychle vyskočila, jako by stejně ráda odešla.

Jenny ji objala kolem ramen a vyšly z kuchyně.

Dům zaplnil nepozemský klid. Ticho bylo tak hluboké, že šepot jejich kroků na koberci v hale zněl jako dunění hromu.

Navzdory stropním zářivkám nebyla Jennina ordinace strohá a neosobní, jak to měla v současné době celá řada lékařů. Místo toho měla Jenny staromódní ordinaci venkovského lékaře, podobnou jako na obrázku Normana Rockwella v novinách Saturday Evening Post. Police přetékaly knihami a lékařskými časopisy. V místnosti bylo také šest starobylých skříněk, které Jenny koupila za babku v dražbě. Na stěnách visely diplomy, anatomické tabulky a dva velké akvarely Snowfieldu. Vedle zamčené skříňky s léky byla váha a vedle ní ležela na malém stolku krabice s levnými hračkami – s malými autíčky z umělé hmoty, cínovými vojáčky a malinkými panenkami – a balíček žvýkaček bez cukru, jež byly poskytovány jako odměna – nebo úplatek – dětem, které při vyšetření neplakaly.

Uprostřed místnosti stál rozložitý psací stůl z tmavé borovice a za ním velké kožené křeslo, ke kterému teď Jenny vedla Lisu.

„Promiň mi to,“ řekla dívka.

„A co?“ zeptala se Jenny, posadila se na stůl a přitáhla si telefon.

„Promiň mi, že jsem se sesypala. Když jsem to viděla … to tělo … tak … no … začala jsem být hysterická.“

„Vždyť jsi nebyla hysterická ani trochu. Byla’s jenom vyděšená a v šoku, a to je pochopitelné.“

„Ale ty jsi v šoku ani vyděšená nebyla.“

„Ale byla,“ odpověděla Jenny. „A nejen v šoku, byla jsem z toho úplně omráčená.“

„Ale nebála ses, tak jako já.“

„Bála, a bojím se ještě teď.“ Jenny na chvíli zaváhala, ale pak se rozhodla, že nemá smysl před dívkou skrývat pravdu. Pověděla jí o nepříjemné možnosti nákazy. „Nemyslím, že to je nějaká choroba, ale mohu se mýlit. A pokud se mýlím …“

Dívka na Jenny zírala s očima překvapením otevřenýma dokořán. „Tak ty ses bála stejně jako já, a přesto jsi strávila takový čas zkoumáním mrtvoly. To bych já teda nedokázala. Já ne. Nikdy.“

„No, to víš, já jsem doktorka. Učili nás to.“

„Ale stejně …“

„Chovala ses úplně přirozeně,“ ujistila ji Jenny.

Lisa, zjevně o tom nepřesvědčená, přikývla.

Jenny zvedla sluchátko a předtím, než z krajského města Santa Mira zavolá koronera, chtěla zavolat na šerifovu stanici. Z telefonu se neozýval žádný tón, jenom tiché syčení. Několikrát zmáčkla kontaktní tlačítko ve vidlici, ale linka byla stále hluchá.

Nefungující telefon měl v sobě cosi zlověstného, zvlášť když v kuchyni ležela mrtvá žena. Možná přece byla paní Becková zavražděna. Jestli někdo přestřihl telefonní dráty a vplížil se do domu, jestli si trpělivě a lstivě Hildu vyhlédL, tak … ji mohl bodnout do zad dlouhým nožem, který se zabořil dostatečně hluboko, aby probodl srdce a na místě ji usmrtil. V tomto případě by rána byla tam, kam Jenny neviděla – jedině, že by tělo mrtvé ženy celé obrátila na břicho. Což ovšem nevysvětluje, proč tam není žádná krev. A ani to nevysvětluje souvislé pohmoždění a otoky. Hospodyně však může mít ránu na zádech, a protože není mrtvá déle než hodinu, je docela pravděpodobné, že vrah – jestli nějaký vrah vůbec v tomto případě figuruje – je ještě někde tady v domě.

Nějak moc podléhám fantazii, pomyslela si Jenny.

Ale stejně se rozhodla, že bude pro ni i pro Lisu nejlepší, když obě hned odejdou z domu.

„Budeme muset jít vedle k Vincovi a Angie Santiniovým a požádat je, jestli si od nich můžeme zavolat,“ řekla Jenny tiše a vstala z okraje stolu. „Náš telefon nefunguje.“

Lisa zamrkala. „Má to něco společnýho s … s tím, co se stalo?“

„Nevím,“ odpověděla Jenny.

Srdce jí, když šla přes kancelář k nedovřeným dveřím, prudce bušilo. Třeba za nimi někdo čeká.

Lisa šla za ní. „Ale když telefon nefunguje zrovna teď … to je trochu dost divný, ne?“

„Trochu ano.“

Jenny téměř očekávala, že se střetne s rozložitým a rozšklebeným chlapem s nožem. Takovými psychopaty se to v dnešní době jen hemží. Nedávno jeden z těchto napodobovatelů Jacka Rozparovače zásoboval televizní zpravodaje svými nechutně krvavými kousky.

Nakoukla do haly, dříve než se tam vydala, a byla připravená uskočit nazpátek a přibouchnout dveře, kdyby tam někoho spatřila. Hala byla prázdná.

Když se podívala na Lisu, došlo jí, že dívka celou situaci rychle pochopila.

Spěchaly halou k předním dveřím, a když se blížily ke schodům do prvního patra, které ležely právě po jejich straně, měla Jenny nervy napjaté k prasknutí. Vrah – jestli tady vůbec nějaký vrah je, připomínala si podrážděně – může být na schodech a poslouchat, jak se blíží ke dveřím. Skočí ze schodů ve chvíli, kdy je budou míjet, nůž zvednutý vysoko nad hlavou …

Ale na schodech nikdo nečekal.

Ani v předsíni. Ani na přední verandě.

Venku se soumrak rychle proměňoval v noc. Zbylé světlo mělo nafialovělý nádech a armáda stínových zrůd se zvedala z desítek tisíců míst, kam se skryly před slunečním svitem. Během deseti minut bude tma.

Kapitola 4

SOUSEDNÍ DŮM

Dům Santiniových byl z kamene a sekvojového dřeva a měl zakulacené rohy a žádné ostré hrany, takže vypadal mnohem moderněji než Jennin. Vyčníval z kamenné půdy, byl obklopený vzrostlými borovice mi a přizpůsoboval se obrysu svahu, takže se skoro zdálo, že to je nějaký přírodní útvar. Dole se v několika místnostech svítilo.

Přední dveře byly pootevřené a uvnitř hrála vážná hudba.

Jenny zazvonila na zvonek a několik kroků ustoupila, takže stály s Lisou vedle sebe. Domnívala se, že by měly od Santiniových udržovat odstup; bylo možné, že se mohly nakazit už jenom pouhou přítomností v kuchyni s tělem paní Beckové.

„Lepší sousedy jsem si nemohla přát,“ řekla Lise a toužila, aby se jí v břiše rozpustil ten těžký a ledový kámen. „Moc milí lidé.“

Na zvonění nikdo nereagoval.

Jenny popošla několik kroků dopředu, zmáčkla znovu zvonek a vrátila se k Lise. „Patří jim krámek s lyžemi a suvenýry dole ve městě.“

Hudba se blížila, vzdalovala, blížila. Beethoven. „Možná nikdo není doma,“ řekla Lisa. „Někdo doma být musí. Hraje tam hudba a světla …“

Náhle pod střechou verandy zavířil prudký vítr a jeho ostré břitvy odsekly Beethovenovu melodii, takže se něžná hudba v mžiku proměnila v nepříjemné nesourodé akordy.

Jenny strčila do dveří a otevřela je. V pracovně nalevo v chodbě se svítilo. Mléčné osvětlení se linulo z otevřených dveří pracovny po dubové podlaze v hale až k rámu dveří do potemnělého obývacího pokoje.

„Angie? Vinci?“ zavolala Jenny. Žádná odpověď.

Jenom Beethoven. Vítr se utišil a roztrhaná hudba se v bezvětří opět slila dohromady. Třetí symfonie, Eroica.

„Haló? Je někdo doma?“

Symfonie dosáhla svého živého závěru, a když odezněla poslední nota, nic dalšího nehrálo. Stereo se patrně samo vypnulo.

„Haló!“

Nic. Noc za Jenny byla tichá, stejně tak, jako byl tichý i dům před ni’.

„Nepůjdeš dovnitř, že ne?“ zeptala se Lisa znepokojeně.

Jenny pohlédla na dívku. „Co je ti?“

Lisa se kousla do rtu. „Něco je tady divnýho. Ty to taky přece musíš cítit, nebo snad ne?“

Jenny zaváhala a zdráhavě odpověděla: „Ano, taky to cítím.“

„Je to jako … jako kdybychom tady byly úplně samy … jenom ty a já … a přesto zase … jako bychom samy nebyly.“

I Jenny měla prapodivný pocit, jako kdyby je někdo pozoroval. Otočila se a zahleděla se na trávník a keře, které už byly téměř ponořené do tmy. Podívala se do dvou slepých oken, která vedla na verandu. V pracovně se svítilo, ale ostatní okna byla plochá, černá a lesklá. Někdo mohl dost dobře stát za jednou z těchto skleněných tabulek, zahalený do stínů, vidoucí, ale neviditelný.

„Prosím, pojďme pryč,“ zaškemrala Lisa. „Půjdeme na policii nebo někam. Ale pojďme pryč, teď hned. Prosím.“

Jenny zavrtěla hlavou. „Jsme přetažené. Pracuje v nás jenom naše představivost. Stejně bych se tam měla aspoň podívat, pro případ, že by byl někdo zraněný – Angie, Vince, nebo někdo z dětí …“

„Ne!“ Lisa chytila Jenny za paži a zadržela ji.

„Jsem doktorka. Musím poskytnout pomoc.“

„Ale jestli jsi od paní Beckové chytila nějaký bacil nebo něco, tak můžeš Santiniovy nakazit. Sama jsi to říkala.“

„Ano, ale možná, že oni umírají na to, co zabilo Hildu. A co pak? Můžou potřebovat lékařskou pomoc.“

„Já si nemyslím, že to je nějaká nemoc,“ řekla Lisa zachmuřeně, jako by vyslovila ozvěnu Jenniných myšlenek. „Je to něco horšího.“

„Co může být horšího?“

„Nevím. Ale … ale cítím to. Něco horšího.“

Vítr se opět zvedl a prohrábl keře u verandy.

„Tak dobře,“ řekla Jenny. „Ty tady počkáš a já se rychle mrknu …“

„Ne,“ přerušila ji rychle Lisa. „Jestli jdeš dovnitř, tak já půjdu taky.“

„Podívej se, jestli se tam složíš …“

„Jdu tam,“ trvala na svém dívka a pustila Jenninu paži. „Ať to máme brzy z krku.“

Vešly do domu.

V chodbě se zastavily a Jenny se podívala dovnitř otevřenými dveřmi po levé straně.

„Vinci?“

Do všech rohů pracovny Vince Santiniho vrhaly dvě lampy teplé zlaté světlo, ale místnost zela prázdnotou.

„Angie? Vinci? Je tady někdo?“

Nadpřirozené ticho nebylo rušeno žádným zvukem, i když se temnota zdála být jaksi bdělá, ostražitá – jako kdyby to bylo nějaké obrovské přikrčené zvíře.

Po Jennině pravici byl obývák, zahalený do stínů temných jako hustě tkaná černá praporovina. Na vzdáleném konci pronikaly po krajích a dolní části dveří do jídelny záblesky světla, ale byly příliš matné na to, aby tam prostor více osvítily.

Našla na zdi vypínač a rozsvítila. Světlo odhalilo obývací pokoj, ve kterém nikdo nebyl.

„Vidíš,“ řekla Lisa, „nikdo není doma.“

„Podíváme se do jídelny.“

Prošly obývákem, který byl zařízený pohodlnou béžovou sedací soupravou a elegantními smaragdovými křesílky ve stylu královny Anny. Stereopřehrávač a kazetový magnetofon byly nenápadně umístěny v rohové obytné stěně. Odtud vycházela ta hudba; Santiniovi někam odešli a nechali hudbu hrát.

Na konci místnosti otevřela Jenny dvojité dveře, které slabě zavrzaly.

Ani v jídelně nikdo nebyl, ale lustr vrhal světlo na podivnou scénu. Stůl byl prostřen k nedělní večeři: čtyři čisté mělké talíře, čtyři malé talířky na salát, z nichž tři byly zářivě čisté a na čtvrtém byla porce salátu, čtyři páry nerez příborů, čtyři skleničky – dvě naplněné mlékem, jedna vodou a jedna nahnědlou tekutinou, což byl asi jablečný mošt. Kostky ledu, jenom částečně rozpuštěné, se vznášely v moštu i ve vodě. Uprostřed stolu byly servírovací mísy: mísa se salátem, talíř se šunkou, zapékané brambory a velký talíř se zeleným hráškem a mrkví. Kromě salátu, odkud byla odebrána jedna porce, bylo ostatní jídlo zatím nedotčené. Šunka vystydla. Sýrový povrch na zapékaných bramborách byl neporušený, a když Jenny přiložila jednu ruku k pekáči, zjistila, že je ještě docela teplý. Jídlo bylo položeno na stůl v průběhu předcházející hodiny, možná před třiceti minut ami.

„Vypadá to, jako kdyby museli někam strašně rychle odejít,“ poznamenala Lisa.

Jenny se zamračila a řekla: „Skoro to vypadá, jako kdyby je někam odvedli proti jejich vůli.“

Několik detailů tady nesedělo. Například převržená židle. Ležela na straně, asi metr od stolu. Ostatní židle stály, ale vedle jedné ležela na podlaze servírovací lžíce a dvojzubá vidlička na maso. Na podlaze v koutě ležel také zmuchlaný ubrousek, který jako by někomu pouze neupadl, ale jako kdyby tam byl skoro odhozen. Na stole pak byla převržená slánka, Detaily. Nic dramatického. O ničem to nesvědčilo.

Přesto však z toho Jenny byla nesvá.

„Odvedli proti jejich vůli?“ zeptala se šokovaně Lisa.

„Možná.“ Jenny mluvila pološeptem, stejně jako její sestra. Stále měla pocit, jako kdyby opodál někdo číhal, skrýval se a pozoroval je – nebo je aspoň poslouchal.

To je paranoidní, varovala sama sebe.

„Ještě jsem nikdy neslyšela, že by někdo unesl celou rodinu,“ řekla Lisa.

„No … možná se mýlím. Nejpravděpodobnější je, že jedno z dětí náhle onemocnělo a museli rychle pospíchat do nemocnice v Santa Miře. Nebo něco takového.“

Lisa si ještě jednou prohlédla celý pokoj a naklonila hlavu, aby se zaposlouchala do hrobového ticha, které vládlo v celém domě. „Ne. To asi ne.“

„Ani mně se to nějak nezdá,“ přisvědčila Jenny.

Lisa pomalu obešla stůl a prohlížela si ho, jako kdyby očekávala, že na něm najde tajnou zprávu, kterou tam zanechali Santiniovi. Její strach ustoupil zvědavosti a řekla: „Trochu mi to připomíná jednu věc, kterou jsem četla v knížce o záhadách. Možná v té o Bermudském trojúhelníku nebo v něčem takovém. Tenkrát se tam plavila velká námořní loď Mary Celeste … bylo to někdy v roce 1870 nebo tak … no a tu Mary Celeste našli najednou někde uprostřed Atlantiku. Byl tam stůl prostřený k obědu, ale celá posádka chyběla. Ta loď nebyla poškozena při bouřce, ani do ní neteklo, nic takového. Nebyl důvod, aby ji posádka opustila. Navíc nechyběly ani záchranné čluny. Lampy svítily, plachty byly pečlivě natažené a na stole bylo jídlo, jak už jsem povídala. Všechno bylo přesně tak, jak to má být, akorát že úplně všichni členové posádky se ztratili. Je to jedna z největších záhad, co se stala na moři.“

„Ale tady určitě žádná záhada není,“ řekla Jenny neklidně. „Jsem si jistá, že se Santiniovi neztratili navěky.“

Když Lisa obcházela stůl, zastavila se, zvedla oči a mrkla na Jenny. „Jestli byli odvedeni proti své vůli, nemá to něco společného se smrtí tvé hospodyně?“

„Možná. Nevíme dost na to, abychom mohly říct, jak to opravdu bylo.“

Lisa se zeptala ještě tišším hlasem než předtím: „Myslíš, že bychom měly mít pistoli nebo něco?“

„Ne, ne.“ Podívala se na nedotčené jídlo na talířích. Na rozsypanou sůl. Na převrženou židli. Odvrátila se od stolu. „Tak pojď, jdeme.“

„A kam?“

„Podíváme se, jestli funguje telefon.“

Prošly dveřmi, které spojovaly jídelnu s kuchyní, a Jenny rozsvítila světlo.

Telefon byl na zdi vedle dřezu. Jenny zvedla sluchátko, zaposlouchala se, zmáčkla tlačítko, ale oznamovací tón se neozýval.

Tentokrát však linka nebyla naprosto tichá, jako tomu bylo v jejím domě. Ozývalo se tiché šumění statické elektřiny. Čísla na požárníky a na šerifa byla napsána na štítku, přilepeném na telefonu. Přestože se neozýval oznamovací tón, Jenny vyťukala sedm čísel na šerifovu stanici, ale nedostala spojení.

Když Jenny položila prsty na tlačítko, aby to zkusila znovu, začala mít podezření, že na lince někdo je a poslouchá ji.

„Haló?“ řekla do sluchátka.

Ozývalo se vzdálené syčení, jako když se smaží vajíčka.

„Haló?“ opakovala.

Jenom statická elektřina z dálky.

Řekla si, že v tom není nic jiného než obvyklé zvuky neobsazené linky. Ale myslela si, že postřehla, jak ji někdo schválně poslouchá, právě když naslouchala jemu.

Nesmysl.

Po zádech jí přeběhl mráz a – ať už to je nesmysl nebo ne – rychle položila sluchátko.

„Šerifova stanice v takovém malém městečku odsud nemůže být daleko,“ ozvala se Lisa.

„Pár bloků.“

„Tak tam pojďme.“

Jenny měla v úmyslu nejprve prohledat zbytek domu, pro případ, že Santiniovi tam někde leží nemocní či zranění. Teď ji zajímalo, jestli byl někdo spolu s ní na telefonní lince a na paralelním telefonu na druhém konci domu ji poslouchal. Ta možnost všechno měnila. Svoji lékařskou přísahu nebrala na lehkou váhu. Ve skutečnosti se těšila ze zvláštní odpovědnosti, která souvisela s její prací, neboť byla ten typ, který potřebuje pravidelně testovat své úsudky, bystrost a vitalitu. Náročné a naléhavé úkoly jí svědčily. Ale v téhle situaci byla v první řadě zodpovědná za Lisu a za sebe. Možná bude vážně nejmoudřejší najít zástupce šerifa, Paula Hendersona, vrátit se s ním sem a až pak prohledat zbytek domu.

Ačkoli chtěla věřit tomu, že to byla jenom její představivost, stále cítila něčí zvědavé oči. Jako by je kdosi pozoroval … a čekal.

„Tak jdem,“ řekla Lise. „Pojď.“

Se zřetelnou úlevou dívka spěchala jídelnou a obývacím pokojem ven k předním dveřím.

Venku se již snesl večer. Vzduch byl chladnější než za soumraku a za okamžik už bude pořádná zima – sedm nebo šest stupňů, možná míň. To je připomínka, že vláda podzimu v Sierrách trvá jen krátce a že zima již dychtí nastoupit a převzít žezlo.

Podél Skyline Road se pouliční lampy rozsvěcely automaticky s nástupem večera. V několika výlohách obchodů se již také rozsvítilo noční osvětlení, spuštěné diodami, které reagovaly na vnější potemnělý svět. Na chodníku před domem Santiniových se Jenny a Lisa zastavily, upoutány pohledem, jež se jim naskytl.

V pozvolném svahu se špičatými střechami a štíty, které čněly do noční oblohy, bylo městečko ještě krásnější než za soumraku. Několik komínů vypouštělo mlžnaté obláčky kouře z hořícího dřeva. Některá z oken zářila světlem, ale většina odrážela jako tmavá zrcadla paprsky pouličního osvětlení. Slabý vítr lehce povíval stromy v ukolébávajícím rytmu a výsledný šum připomínal tichounké vzdechy a ospalé mumlání tisíců mírumilovně podřimujících dětí.

Nebyla to však jen krása, co je uchvátilo. Dokonalý klid, ticho – to přimělo Jenny, aby se zastavila. Při příjezdu se jí to zdálo podivné. Nyní zlověstné.

„Šerifova stanice je na hlavní ulici,“ řekla Lise. „Jenom dva a půl bloku odsud.“

Rychle vyšly do nebijícího srdce města.

Kapitola 5

TŘI KULKY

V potemnělé městské věznici svítila jenom jedna jediná lampa, ale její ohebný stojan byl zahnut do ostrého úhlu a vrhal světlo na plochu psacího stolu, čímž odhaloval i kousek z velké hlavní místnosti. Na knize hlášení ležel otevřený časopis, umístěný přesně v prudkém bílém světle. Jinak byla celá místnost potemnělá, kromě slabého světla pouličních lamp, které sem pronikalo malými okénky.

Jenny otevřela dveře a vešla dovnitř. Lisa ji těsně následovala.

„Haló? Paule? Jste tady?“

Našla vypínač a rozsvítila stropní světla – a trhla sebou, když spatřila to, co před ní leželo na podlaze. Paul Henderson. S tmavou pohmožděnou kůží. Oteklý. Mrtvý.

„Ježíši!“ vydechla Lisa a rychle se otočila. Vyklopýtala otevřenými dveřmi ven, opřela se o rám dveří a zhluboka se nadechla chladného nočního vzduchu.

S pořádným úsilím se Jenny podařilo potlačit počáteční strach, který v ní začal vzrůstat, a vyšla za Lisou. Položila jí ruku na hubené rameno. „Není ti nic? Neudělalo se ti zle?“

Zdálo se, že se Lisa vší silou pokouší nezvracet. Nakonec zakroutila hlavou. „Ne, ne … není mi zle. Nic mi není. Po-pojďme odsud pryč.“

„Za minutku,“ řekla Jenny. „Nejdřív se chci podívat na to tělo.“

„Na to se nemůžeš chtít podívat.“

„Máš pravdu. Nechci, ale možná dostanu nějaký nápad, s čím to vlastně máme co dělat. Můžeš počkat tady ve dveřích.“

Dívka rezignovaně vzdychla.

Jenny přistoupila k mrtvole, která byla natažená na podlaze, a po klekla vedle ní.

Paul Henderson byl ve stejném stavu jako Hilda. Každý viditelný kousek jeho těla byl pokryt pohmožděninami. Tělo bylo nateklé: naběhlá, zdeformovaná tvář, krk téměř stejně velký jako hlava, prsty připomínající nožičky párků, nafouklé břicho. Jenny však nedokázala identifikovat ani nejslabší zápach rozkladu.

Nevidoucí oči vyčnívaly ze skvrnitého obličeje, zabarveného jako bouřka. Oči, společně s pootevřenými a zkroucenými ústy, prozrazovaly nepochybnou emoci: strach. Stejně jako Hilda i Paul Henderson patrně zemřel náhle – a v mocném, ledovém sevření hrůzy.

Samozřejmě, že Jenny mrtvého muže znala, protože v městečku, malém jako Snowfield, zná každý každého. Ale nijak zvlášť dobře se ním neseznámila. Byl to docela příjemný člověk, dobrý úředník ve jménu zákona. Bylo jí líto, co se s ním stalo. Když se dívala na jeho znetvořenou tvář, zvedla se v ní vlna nevolnosti, která se přidala k tupé bolesti v žaludku, a ona se musela odvrátit.

Pistoli zástupce šerifa v pouzdře neměl. Ležela na podlaze, poblíž těla. Byl to revolver ráže pětačtyřicet.

Dívala se na pistoli a přemýšlela, co se asi stalo. Možná mu vyklouzla z koženého pouzdra, když upadl na podlahu. Možná. Ale pochybovala o tom. Nejspíš to vypadalo na to, že Henderson vytáhl revolver, aby se bránil útočníkovi.

Pokud to bylo takhle, pak ho nemohl zabít žádný jed nebo nemoc.

Jenny se ohlédla. Lisa pořád stála v otevřených dveřích, opírala se o jejich rám a dívala se ven na Skyline Road.

Jenny vstala, otočila se od mrtvoly a na chvíli se sklonila nad revolverem a prohlížela si ho. Rozhodovala se, jestli se ho má dotknout či nikoli. Už se tolik neobávala nákazy, jako se bála bezprostředně po nalezení těla paní Beckové. Tohle čím dál tím méně vypadalo, že se jedná o nějaký podivný mor. Kromě toho, jestli se po Snowfieldu plížila nějaká exotická a hrůzostrašně nakažlivá choroba, pak již byla Jenny zcela jistě nakažená. Tím, že zvedne revolver a pořádně si ho prohlédne, nemá co ztratit. Co ji mnohem více znepokojovalo, bylo to, že na něm může setřít kompromitující otisky prstů nebo nějakou jinou důležitou stopu.

Ale i kdyby Henderson byl zavražděn, nebylo pravděpodobné, že by vrah použil vlastní zbraň své oběti a klidně na ní zanechal své otisky. Navíc Paul vůbec nevypadá na to, že by byl zastřelen. Naopak, jestli zde proběhlo nějaké střílení, bylo pravděpodobné, že on byl tím, kdo zmáčkl kohoutek.

Zvedla revolver a prohlížela si ho. V bubínku bylo šest komor, ale tři z nich byly prázdné. Ostrý pach spáleného střelného prachu jí připomněl, že ze zbraně bylo vystřeleno nedávno, se vší pravděpodobností dnes. Možná během uplynulé hodiny.

Vstala i s revolverem, přelétla pohledem modrou dlaždičkovou podlahu a šla k jednomu konci přijímacího prostoru, a pak ke druhému. Její oči zachytily zablesknutí mosazi, další a pak ještě jedno: tři vypálené nábojnice.

Ani jeden z výstřelů nemířil dolů, na podlahu. Pečlivě nablýskaná podlaha byla bez jediného škrábance.

Jenny strčila do lítacích dvířek v dřevěném hrazení a vešla do pros toru, který policajti v televizi nazývají ‚býčí arénou’. Procházela uličkou mezi psacími stoly obrácenými čely proti sobě, skříňkami a sekretáři. Uprostřed místnosti se zastavila a pomalu přejížděla pohledem po světle zelených zdech a bílém obkládaném stropě. Hledala otvory po kulkách, ale žádné nenašla.

To ji překvapilo. Jestliže Henderson nevystřelil do podlahy ani nemířil do oken – a to nemířil, protože sklo nebylo rozbité –‚ pak musel vystřelit s hlavní mířící do místnosti, ve výši pasu nebo výš. Tak na co mířil? Neviděla žádný poškozený nábytek, odštípnuté dřevo nebo prohnutý kov či rozbitý plast, přestože věděla, že kulka z pětačtyřicítky dokáže způsobit důkladnou škodu.

Jestliže vypálené kulky nejsou tady v místnosti, existuje jenom jedno jediné místo, kde mohou být: v muži či mužích, na které Paul Henderson mířil.

Ale jestliže zástupce šerifa toho útočníka – nebo dva či tři – zranil třemi ranami z policejního revolveru ráže pětačtyřicet, třemi ranami tak přesně umístěnými, že kulky zůstaly v těle útočníka, pak by tu všude byla krev. Jenže tady nebyla ani kapka.

Zmateně se otočila ke stolu, kde krk stolní lampy vrhal světlo na otevřený výtisk časopisu Time. Na měděném štítku bylo napsáno SERŽANT PAUL J. HENDERSON. Tady seděl, trávil nepochybně nudné odpoledne, když to, co se stalo … se stalo.

Naprosto jistá tím, co uslyší, zvedla Jenny sluchátko telefonu, který stál na Hendersonově stole. Žádný tón. Na drátě bylo jenom elektrické šumění, jako šumí křídla letícího hmyzu.

A stejně jako předtím, kdy se pokoušela telefonovat z kuchyně Santiniových, i teď měla pocit, že na drátě není jenom ona sama.

Položila sluchátko. Možná příliš náhle, příliš prudce.

Ruce se jí třásly.

U zadní stěny místnosti byly dvě skříně na spisy, fotokopírka, zamčená skříňka s pistolemi, policejní vysílačka (její základna) a dálnopis. Jenny s dálnopisem neuměla zacházet. Stejně však byl ztichlý a zdálo se, že není v provozu. Ani rádio se jí nepodařilo přimět, aby začalo fungovat. Přestože bylo zapnuté, nešel do něj proud. Reproduktor mlčel. Ten, kdo odstranil zástupce, vyřadil také dálnopis a rádio.

Když se Jenny vrátila zpátky do přední přijímací místnosti, všimla si, že Lisa už nestojí ve dveřích, a na okamžik ztuhla. Pak zahlédla, jak dívka sedí na bobku vedle Hendersonova těla a důkladně si ho prohlíží.

Když Jenny prošla dřevěným hrazením, Lisa zvedla hlavu. Ukázala na oteklou mrtvolu: „Nevěděla jsem, že se může kůže tolik vytáhnout, aniž by praskla.“ Její póza – vědecká zaujatost, indiference, naučená lhostejnost k hrůznosti scény – byla průhledná jako sklo. Prozradil ji roztěkaný pohled. Předstírajíc, že si ze stávající situace nic nedělá, odvrátila od zástupce zrak a vstala.

„Proč jsi nezůstala u dveří?“

„Byla jsem otrávená tím, že bych měla být takový zbabělec.“

„Poslyš, vždyť už jsem ti povídala …“

„Chci říct, že se bojím toho, co se nám tady může každou chvíli stát, něco špatného a přímo tady ve Snowfieldu, dneska v noci, možná každou minutou, něco děsného. Ale za tenhle strach se nestydím, protože to je po tom, co jsem všechno dneska viděla, docela normální. Ale já měla strach dokonce i z těla zástupce, a to bylo úplně dětinské.“

Když Lisa domluvila, Jenny nic neřekla. Dívka toho měla na srdci víc a potřebovala to ze sebe dostat.

„Je mrtvý. Nemůže mi nic udělat. Nemá smysl z něj mít strach. Je špatné poddávat se iracionálnímu strachu. Je to špatné, slabé a hloupé. Člověk by měl takovému strachu umět čelit,“ prohlásila Lisa. „Čelit mu je jediný způsob, jak ho překonat. Že jo? Tak jsem se rozhodla, že tomu budu čelit.“ A pohybem hlavy ukázala na mrtvého muže u svých nohou.

Má v očích tolik úzkosti, pomyslela si Jenny.

Nebylo to jen to, co se přihodilo tady ve Snowfieldu, co na dívku tak těžce dopadalo. Byla to také vzpomínka na to, jak našla svou matku, která za jednoho horkého jasného červencového dne zemřela na mrtvici. Náhle, kvůli tomuhle všemu, se k ní všechno zase vrátilo zpátky a tvrdě udeřilo.

„Teď už mi nic není,“ řekla Lisa. „Sice se pořád bojím toho, co se nám může stát, ale jeho už se nebojím.“ Pohlédla na mrtvé tělo, aby svá slova dosvědčila, a pak opět vzhlédla a očima se setkala s Jenninýma. „Vidíš? Už se mnou můžeš ve všem počítat. Už tě v tom nenechám samotnou.“

Poprvé si uvědomila, že je pro Lisu vzorem. Nespočetnými drobnostmi, pohyby očí, obličeje, hlasem i rukama dávala Lisa na vědomí úctu a obdiv k Jenny. Bylo to větší, než si Jenny uvědomovala. Aniž by se uchylovala ke slovům, řekla dívka něco, co Jenny hluboce dojalo: Mám tě moc ráda, ale ještě víc tě obdivuji. Jsem na tebe hrd á a myslím si, že jsi skvělá. Jestli budeš mít se mnou dost trpělivosti, budeš moci být i ty hrdá a šťastná, že jsem tvoje sestřička.

Pro Jenny bylo překvapením, když si uvědomila, jak vysoké místo zaujímá v Lisině osobním panteonu. Vzhledem k věkovému rozdílu a k tomu, že Jenny byla téměř trvale pryč z domu od doby, kdy Lise byly dva, domnívala se, že pro dívku bude docela cizím člověkem. Byla polichocena i dojata tím novým rysem jejich vztahu.

„Já vím, že se na tebe můžu spolehnout,“ ujistila sestru. „Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se na tebe spolehnout nemohla.“

Lisa se sebevědomě usmála.

Jenny ji objala.

Na okamžik se k ní Lisa pevně přimkla, a když se pustily, zeptala se: „Tak co? Vyřešila jsi nějak tu záhadu?“

„Nic tu nedává smysl.“

„Ani telefon nefunguje, co?“

„Ne.“

„Takže nefunguje v celém městě.“

„Pravděpodobně.“

Zamířily ke dveřím a vyšly ven na dlážděný chodník.

Lisa se při pohledu na ztichlou ulici zamračila: „Všichni jsou mrtví.“

„To nemůžeme vědět“

„Všichni,“ trvala tiše a sklíčeně na svém dívka. „Celé město, úplně všichni. Vždyť je to přece cítit.“

„Santiniovi byli pryč, a ne mrtví,“ připomněla jí Jenny.

Zatímco byly v šerifově stanici, nad horami vyšel tříčtvrteční měsíc. Na místech oděných do noci, kam pouliční osvětlení a zář z obchodů nedosáhne, vykresluje stříbřité světlo měsíce okraje stínových předmětů. Ale měsíční záře neodhalovala nic. Místo toho dopadala jako závoj, na některých předmětech ulpívala víc a na jiných méně, poskytovala pouhé náznaky jejich tvarů a – podobně jako závoj – způsobovala, že věci pod ním jsou mnohem tajemnější a podivnější, nežli by byly v naprosté tmě.

„Hřbitov,“ ozvala se Lisa. „Celé město je hřbitov. Měly bychom odjet autem někam pro pomoc.“

„Víš přece, že nemůžeme. Jestli je ta nemoc …“

„To není nemoc.“

„To nevíme jistě.“

„Já jo. Já si jsem jistá. A i tys řekla, že je to skoro vyloučené.“

„Ale dokud je tady sebemenší možnost, ať jakkoli nepravděpodobná, musíme se obě držet v karanténě.“

Zdálo se, že si Lisa prvně všimla pistole. „Ta patřila zástupci?“

„Ano.“

„Je nabitá?“

„Třikrát z ní vystřelil, ale v zásobníku jsou ještě tři kulky.“

„A na co střílel?“

„To kdybych věděla.“

„Necháš si ji?“ zeptala se Lisa a zachvěla se.

Jenny pohlédla na revolver, který držela v pravé ruce, a přikývla. „Myslím, že bych měla.“

„Jo. Ale stejně … jemu to moc nepomohlo, že jo?“

Kapitola 6

DROBNOSTI A POSTŘEHY

Kráčely po Skyline Road, střídavě ve stínu, nažloutlém sodíkovém světle pouličních lamp, tmou a fosforovým světlem měsíce. Pravidelně rozmístěné stromy rostly nalevo podél chodníku. Na pravé straně míjely krámek se suvenýry, kavárničku a obchod s lyžařskými potřebami, který patřil Santiniovým. U každého se zastavily a nahlédly oknem dovnitř, jestli nepostřehnou nějaké známky života. Nenašly nic.

Míjely také domy, které vedly přímo do ulice. Jenny vystoupila po schůdkách u každého domku a zazvonila. Nikdo se neozýval, a to ani v domech, kde se za okny svítilo. Chtěla zkusit několik dveří, a pokud budou odemčené, vejít dovnitř. Ale neudělala to, protože měla podezření, stejně jako Lisa, že obyvatelé (jestli by vůbec byli k nalezení), by byli ve stejně zuboženém stavu jako Hilda Becková a Paul Henderson. Potřebovala najít živé lidi, ty, co přežili, potřebovala najít svědky. Z mrtvých těl se nemohla dozvědět nic víc.

„Je tady někde v okolí atomová elektrárna?“ zeptala se Lisa.

„Ne. Proč?“

„A velká vojenská základna?“

„Ne.“

„Myslela jsem… jestli to není radioaktivita.“

„Radioaktivita nezabíjí takhle rychle.“

„A nějaký strašně obrovský výbuch?“

„Po něm by jeho oběti nevypadaly takhle.“

„Ne?“

„Byly by popálené, s puchýři a jinými ranami.“

Došly ke kadeřnictví, kde si Jenny vždycky nechávala stříhat vlasy. Krámek byl opuštěný, jako by byl každou obyčejnou neděli. Jenny napadlo, co se asi stalo s Madge a Dani, kterým patřil. Doufala, že byly celý den někde pryč, možná na návštěvě u svých chlapců v Mount Larson.

„A jed?“ zeptala se Lisa, když se odvrátily od kadeřnictví.

„Jak by se mohlo celé město otrávit v jednom jediném okamžiku?“

„Nějakým zkaženým jídlem nebo něčím takovým.“

„No, možná kdyby se všichni ve městě zúčastnili nějaké velké slavnosti a snědli zkažený bramborový salát, nakažené vepřové nebo tak něco. Ale to se nestalo. Jediná slavnost, které se účastní celé město, je ve státní svátek 4. července.“

„A co když byla ve městě otrávená voda?“

„To by se museli napít všichni ve stejný okamžik, aby nemohli varovat ostatní.“

„A to je skoro nemožné.“

„Kromě toho to vůbec nevypadá jako reakce na nějaký jed, o které bych někdy něco slyšela.“

Liebermannovo pekařství, čistý bílý domek s modrobíle pruhovanými markýzami. V lyžařské sezóně stávali turisté celý den frontu dlouhou do půlky bloku, každý den po sedm dnů v týdnu, jenom aby si koupili velký lístkový koláč se skořicí, sladké koblihy, čokoládové dortíky, čajové pečivo s mandlemi a mandarinkovým želé uprostřed, stejně jako další dobroty, které Jakob a Alda Liebermannovi s nesmírnou pýchou a obdivuhodnou šikovností pekli. Liebermannovi měli svoji práci tak rádi, že se dokonce rozhodli, že budou bydlet hned vedle. Nad pekárnou měli byt (kde se teď nesvítilo), a i když od dubna do října nemívali ani zdaleka takovou tržbu jako po zbytek roku, mívali otevřeno od pondělka do soboty i mimo sezónu. Lidé sem přijížděli téměř ze všech okolních horských městeček – z Mount Larson, Shady Roost či Pineville –‚ aby si koupili pytlík nebo krabici sladkostí od Liebermannových.

Jenny se naklonila blíž k velkému oknu a Lisa si o něj opřela čelo. Vzadu v domě, kde byly pece, se otevřenými dveřmi linulo jasné světlo, osvětlovalo zadní část prodejny a nepřímo také zbytek celého prostoru. Nalevo stály malé kavárenské stolky a u každého pár židlí. Bíle nalakované skleněné vitríny byly prázdné.

Jenny se modlila, aby Jakob a Alda unikli osudu, který, jak se zdálo, postihl zbytek Snowfieldu. Byli to dva nejhodnější a nejlaskavější lidé, které kdy potkala. Lidé jako Liebermannovi dělali ze Snowfieldu příjemné místo k životu, útočiště před zlým světem, kde násilí a zloba byly docela běžné.

Lisa se otočila od výlohy pekařství: „A co toxický odpad? Vypuštěné chemikálie. Něco, co by utvořilo mrak smrtícího plynu.“

„Tady ne,“ odpověděla Jenny. „Tady v horách nejsou žádné skládky toxického odpadu, ani žádné továrny. Nic takového.“

„Někdy se stává, že vlak vykolejí, nebo praskne nákladní vagón s cisternou plnou chemikálií.“

„Nejbližší železnice je odsud třicet kilometrů.“

Lisino čelo se zvrásnilo starostmi, jakmile se pustila dál od pekařství.

„Počkej. Chci se sem jít podívat,“ zadržela ji Jenny a šla ke dveřím krámku.

„Proč? Vždyť tady nikdo není.“

„To nevíme jistě.“ Vzala za kliku, ale dveře nešly otevřít. „Vzadu v kuchyni se svítí, asi připravují věci na zítra a nevědí, co se stalo ve městě. Tyhle dveře jsou zamčené. Půjdeme zadem.“

Za pevnými dřevěnými vrátky vedla mezi Liebermannovým pekařstvím a kadeřnictvím úzká zastřešená ulička. Branka byla zavřená na petlici, která pod Jenninými nemotornými prsty nakonec povolila. Otevřela se se zaskřípáním a zavrzáním nepromazaných pantů. Ulička mezi budovami byla hrůzostrašně temná. Jediné světlo, matná šedá záplata ve tvaru oblouku, svítilo na vzdáleném konci, kde průchod končil.

„Mně se to nelíbí,“ řekla Lisa.

„Nic se neděje, jen pojď za mnou a drž se mě. Když ztratíš orientaci, přidržuj se jednou rukou zdi.“

Přestože Jenny nechtěla přispívat k sestřině strachu odhalováním vlastních pochyb, také ji neosvětlený průchod pořádně vylekal. S každým krokem se jí zdálo, jako by se průchod více zužoval a svíral ji.

Asi ve čtvrtině průchodu ji náhle udeřil prapodivný pocit, že tam s Lisou nejsou samy. Za okamžik si povšimla, jak se u stropu v tmavém prostoru asi tři metry nad jejich hlavami něco hýbá. Nedokázala vysvětlit, jak si toho všimla. Neslyšela nic jiného než ozvěnu svých a Lisiných kroků, ani toho moc neviděla. Jenom náhle pocítila něčí nepřátelskou přítomnost, a když vzhlédla ke stropu tmavému jako uhel, byla si náhle jistá, že se ta temnota … že se mění.

Posouvá se. Hýbá se. Pohybuje mezi trámy ve střeše.

Řekla si, že má příliš bujnou fantazii, ale když byla asi v polovině průchodu, ozval se naléhavě její instinkt, aby se co nejrychleji dala odsud na útěk. U lékařů se nepředpokládá, že zpanikaří; duševní vyrovnanost je součástí studia. Trochu zrychlila krok, ale jenom málo, ne moc, aby nezpůsobila žádnou paniku. Po několika dalších krocích opět trochu zrychlila, a pak zase, až nakonec téměř proti své vůli utíkala.

Vyběhla do zahrady. Byla tam také tma, ale ne taková, jaká byla v tunelu.

Lisa se téměř okamžitě také vynořila a na vlhkém asfaltu uklouzla, takže málem upadla.

Jenny ji zachytila.

Otočily se a pozorovaly východ z tmavého krytého průchodu. Jenny pozvedla revolver, který si vzala ze šerifovy kanceláře.

„Cítila’s to?“ zeptala se Lisa.

„Něco bylo pod střechou. Patrně nějací ptáci, nebo přinejhorším pár netopýrů.“

Lisa zakroutila hlavou. „Ne, to ne. N-ne pod střechou. K-krčilo se to u … U stěny.“

Stále se dívaly do ústí tunelu.

„Něco jsem viděla nahoře mezi trámy,“ řekla Jenny.

„Ne!“ trvala na svém dívka a prudce zakroutila hlavou. „A co jsi teda viděla ty?“

„Bylo to u stěny. Nalevo. Asi v polovině chodby. Málem jsem o to zakopla.“

„A co to bylo?“

„Ne-nevím. Neviděla jsem na to.“

„A slyšela jsi aspoň něco?“

„Ne,“ řekla Lisa a upřela oči k východu.

„Cítila jsi něco?“

„Ne. Ale … ta tma byla … Ta tma na jednom místě byla nějaká … jiná. Cítila jsem, že se tam něco hýbe … tak nějak divně … jako by se to sunulo.“

„To je to samé, co jsem viděla já, ale nahoře mezi trámy.“ Čekaly. V chodbě se nic neobjevovalo.

Jennino srdce postupně zpomalovalo ze zběsilého úprku do rychlého cvalu. Sklonila pistoli.

Jejich dech se utišil. Noční ticho na ně dopadalo jako hustý olej.

Vynořily se pochyby. Jenny začala mít podezření, že spolu s Lisou jednoduše podlehly hysterii. Tohle vysvětlení se jí ale ani trochu nelíbilo, protože se k jejímu obrazu naprosto nehodilo. Ale byla sama k sobě dost čestná, aby si přiznala nepříjemnou skutečnost, že tentokrát se vší pravděpodobností podlehla panice.

„Nejsme ve své kůži,“ řekla Lise. „Kdyby tam byl někdo nebo něco nebezpečného, už by nám to bylo dávno v patách, nemyslíš?“

„Možná.“

„Hele, víš, co by to mohlo být?“

„Co?“ zašeptala Lisa.

Studený vítr se opět zvedl a měkce províval zahradou.

„Mohly to být kočky,“ řekla Jenny. „Několik koček. V takových zastřešených průchodech se rády probíhají.“

„Nemyslím, že to byly kočky.“

„Ale mohly. Pár koček bylo nahoře mezi trámy a jedna nebo dvě dole na zemi u zdi, tam, kde jsi něco zahlédla.“

„Bylo to větší než kočka. Vypadalo to mnohem, mnohem větší než nějaká obyčejná kočka,“ řekla Lisa nervózně.

„Tak dobře, možná to nebyly kočky. Pravděpodobně to nebylo vůbec nic. Jsme jenom moc rozrušené. Máme nervy napjaté k prasknutí.“ Povzdychla si. „Pojďme se podívat, jestli jsou zadní dveře do pekařství otevřené. Kvůli tomu jsme sem přece šly, ne?“

Zamířily k zadnímu vchodu do Liebermannovy pekárny, ale stále se otáčely dozadu, aby se podívaly směrem k ústí krytého průchodu.

Dveře do pekárny byly odemčené a za nimi bylo světlo a teplo. Jenny a Lisa vešly do dlouhého a úzkého skladu.

Odtud vedly dveře do velké kuchyně, kde to příjemně vonělo skořicí, moukou, oříšky a pomerančovou kůrou. Jenny se zhluboka nadechla. Vůně přísad na ochucení, které se linuly z kuchyně, evokovaly domáckou a konejšivou atmosféru všedního dne a obyčejného místa, takže pocítila, jak z ní část strachu spadla.

Pekárna byla pohodlně zařízena dvojitými dřezy, mrazírnou, několika troubami, několika velkými bíle nalakovanými skladovacími kredencemi, strojem na míchání těsta a mnoha dalšími přístroji. Střed místnosti byl zaplněn velkým a širokým pultem, což byla vlastní pracovní plocha. Povrch jednoho konce se ocelově leskl. Ten byl nejblíž dveřím do skladiště, odkud Jenny a Lisa přišly. Byla na něm umístěna spousta hrnců, talířů a táců na cukroví, mřížek na pečení, hrnců, formiček na cukroví a plechů na pečení. Všechno bylo čisté a nablýskané. Celá kuchyně jenom zářila.

„Nikdo tady není,“ podivila se Lisa.

„Podíváme se tamhle,“ odpověděla Jenny a srdce se jí rozbušilo, když se pustila dál do místnosti.

Jestliže Santiniovi uprchli a Jakob a Aida byli ušetřeni, možná celé město nebylo úplně mrtvé. Možná …

Panebože.

Za haldou nádobí leželo uprostřed pracovního stolu na velkém prkýnku těsto na koláče. Na něm spočíval váleček. A jeho konce svíraly dvě ruce. Dvě odťaté lidské ruce.

Lisa vrazila zády do plechového regálu, až nádobí uvnitř zařinčelo. „Co se tady sakra děje?“

Fascinována morbidní přitažlivostí a náhlou potřebou pochopit, co se tady stalo, přistoupila Jenny blíž k pultu a zírala na odseknuté ruce. Mísilo se v ní stejným dílem znechucení a neochota uvěřit vlastním očím. A měla také strach, který jí projížděl jako ostří břitvy. Ruce nebyly ani pohmožděné, ani oteklé. Měly barvu lidské kůže, i když byly trochu našedlé. Krev – první krev, kterou až doposud viděla – se vlhce táhla od roztřepených zápěstí a na jemném filmu na zamoučeném povrchu se v proužcích a kapkách leskla. Ruce byly silné; přesněji řečeno bývaly silné. Tupé prsty. Velké klouby. Nepochybně to byly mužské ruce a na jejich hřbetech se kroutily bílé chloupky. Byly to ruce Jakoba Liebermanna.

„Jenny!“

Jenny polekaně vzhlédla.

Lisa měla zvednutou ruku a ukazovala na něco na druhém konci kuchyně.

Za pracovním pultem byly podél vzdálené zdi vyrovnány tři pece. Jedna z nich byla obrovská a měla pevná ocelová dvířka. Druhé dvě byly o něco menší než ta první, ale přesto větší, než jaké obvykle bývají v domácnostech. Jejich dvířka byla uprostřed opatřena skleněným kukátkem. Ani jedna z pecí v tuto chvíli nebyla zapnutá, což bylo štěstí, neboť kdyby ty menší byly v provozu, zaplnila by se kuchyň nesnesitelným zápachem.

V každé peci byla jedna uťatá hlava.

Ježíši.

Mrtvolně bledé obličeje hleděly do místnosti s nosy přitisknutými na okénka trouby.

Jakob Liebermann. Bílé vlasy měl potřísněné krví. Jedno oko měl z poloviny zavřené, druhé dokořán. Rty měl stažené v grimase bolesti.

Aida Liebermannová. Obě oči otevřené. Ústa rozevřená, jako by měla vykloubenou čelist.

Na chvíli Jenny nemohla uvěřit tomu, že ty hlavy jsou skutečné. To už bylo příliš. Příliš šokující. Myslela na drahé karnevalové masky, které jsou jako živé, jak zírají z celofánových průhledů krabic, a pomyslela také na hrůzu nahánějící novinky, jež jsou nyní na trhu – na voskové hlavy s nylonovými vlasy a skleněnýma očima, na ty hrůzné věci, o kterých si mladí kluci občas myslí, že jsou ukrutně zábavné (a to tyhle dozajista byly) – a paradoxně si vzpomněla na slogan z televizní reklamy na směs pro přípravu koláčů: Z trouby na vás h1edí sladké překvapení!

Srdce jí poskočilo.

Byla jako omámená, jako v mrákotách.

Na pracovní desce uťaté ruce stále ještě svíraly váleček na těsto. Skoro očekávala, že začnou po stole lézt, jako by to byli dva krabi.

Kde jsou sťatá těla Liebermannových? Nacpaná do velké pece, za ocelovými dvířky, která nemají kukátko? Leží snad ztuhlá a zmrzlá v mrazírně?

Hrdlem jí začala stoupat hořkost, ale zahnala ji.

Revolver se teď zdál být naprosto neúčinnou zbraní proti tomuto neuvěřitelně krutému neznámému nepříteli.

Jenny měla opět pocit, že ji někdo pozoruje, a tlukot jejího srdce se opět změnil z bubnování v bušení do tympánů.

Obrátila se na Lisu. „Půjdeme odsud pryč.“

Dívka zamířila ke dveřím do skladu.

„Tudy ne!“ řekla Jenny ostře.

Lisa se otočila a celá zmatená zamrkala.

„Ne tím průchodem,“ vysvětlovala Jenny. „Už nehodlám jít znovu tím tmavým průchodem.“

„Jen to ne,“ souhlasila Lisa.

Spěchaly kuchyní a prošly druhými dveřmi do prodejny, kolem prázdných táců na cukroví, kolem kavárenských stolečků a židliček.

Jenny měla trochu potíže s otevřením předních dveří, protože zámek nešel odemknout. Už si myslela, že nakonec budou přece jen muset projít tou chodbou. Pak si uvědomila, že otáčí klíčem na druhou stranu. Otočila jím správným směrem, zámek cvakl a Jenny rozrazila dveře.

Vyběhly ven do chladného nočního vzduchu.

Lisa přešla po chodníku k vysoké borovici. Vypadala, že se potřebuje o něco opřít.

Jenny se ke své sestře přidala a s obavami se otočila k pekařství. Nebyla by vůbec překvapená, kdyby tam spatřila dvě těla s uťatými hlavami, jak se k ní šourají s ďábelským úmyslem. Ale nic se tam nehýbalo, kromě zoubkovaného okraje modrobílých markýz, které se vlnily v neustávajícím vánku.

Noc byla stále tichá.

Od té doby, co Jenny a Lisa vešly do krytého průchodu, se měsíc posunul po obloze o něco výš.

Po chvíli dívka řekla: „Radioaktivita, nemoc, jed, toxický plyn – páni, to jsme ale byly naivní. Jenom lidé, šílení lidé jsou schopni něčeho takového. No nemám pravdu? Tohle mohl udělat jenom nějaký psychopat.“

Jenny zavrtěla hlavou. „Tohle neudělal jen jeden člověk. Na celé město, které má skoro pět set obyvatel, by byla potřeba celá armáda psychopatů.“

„No a co to teda potom bylo?“ zašeptala Lisa a zachvěla se.

Jenny se nervózně rozhlédla oběma směry po opuštěné ulici. Bylo nerozumné a snad i riskantní stát tam takhle uprostřed, ale nenapadlo ji žádné jiné místo, kde by mohly být ve větším bezpečí.

„Psychopati nezakládají kluby a neplánují masové vraždy, jako kdy by to byli rotariáni připravující dobročinný večírek. Ti chodí většinou sami.“

Lisa s očima těkajícíma ze stínu na stín, jako by předpokládala, že jeden z nich se začne se zlým úmyslem pohybovat, řekla: „A co komunita kolem Charlese Mansona tenkrát v šedesátých letech, co zabili tu filmovou hvězdu – jakže se jmenovala?“

„Sharon Tateová.“

„Jo. Nemůže to být skupina cvoků, jako byli tihle?“

„Přinejmenším jich tenkrát nebylo ani deset, a už to je velice řídká úchylka od obvyklých zvyků vlků samotářů. A navíc deset lidí by na městečko, jako je Snowfield, bylo přece jenom trochu málo. Muselo by jich být padesát, sto, možná víc. A tolik psychopatů těžko může spolu pracovat.“

Obě chvíli mlčely. Pak se ozvala Jenny: „Ještě je tu jedna věc, která nehraje. Jak to, že v té kuchyni bylo tak málo krve?“

„Nějaká tam byla.“

„Moc málo. Jenom několik šmouh na pultu. Teoreticky by měla být krev všude kolem.“

Lisa si rychlými pohyby masírovala paže, jak se snažila zahřát. Obličej měla celý voskový, jak se v něm odráželo světlo z nejbližší pouliční lampy. Vypadala na mnohem víc než jen čtrnáct let. Hrůza jí napomohla k dospělosti.

„Ani tam nebyly žádné stopy po zápase,“ poznamenala dívka.

Jenny se zamračila. „To je pravda. Vůbec nic tam nebylo.“

„Já si toho všimla hned,“ řekla Lisa. „Bylo mi to hned divné. Zdá se, že se vůbec nijak nebránili. Nic tam nebylo pohozeného ani rozbitého. Váleček na těsto by byla docela dobrá zbraň, ne? Ale on toho nevyužil. Ani tam nebylo nic převrženého.“

„Vypadá to, že se fakt nebránili. Jako by … jako by docela ochotně položili hlavy na popravčí špalek.“

„Ale proč by to dělali?“

Proč to vůbec dělali?

Jenny vzhlížela po Skyline Road ke svému domu, který byl vzdálen necelé tři bloky, a pak se podívala ke Staroměstské hospůdce, krámku Suvenýry za šesták, Pattersonově cukrářství a Mariově pizzerii.

Všude bylo jenom ticho a ticho. Ticha jsou různá, a vůbec se sobě nepodobají. Existuje ticho smrti, které bývá v hrobkách, na opuštěných hřbitovech, v městských márnicích a příležitostně i v nemocničních pokojích. To je naprosté ticho, ne pouze hrobový klid, ale úplné prázdno. Jako lékařka, která pracovala se smrtelně nemocnými pacienty, Jenny tohle zvláštní ponuré ticho dobře znala.

Tohle bylo přesně takové. Ticho smrti.

Nechtěla si to připustit. Proto také ještě na vymřelou ulici nezavolala. Tušila, že by se jí nedostalo odpovědi.

A teď křičet zase nechtěla kvůli obavám, že by jí někdo odpovědět mohl. Někdo nebo něco. Někdo nebo něco nebezpečného.

Nakonec si musela přiznat pravdu. Snowfield byl naprosto mrtvý. Už to nebylo město; byl to hřbitov, dekorovaná kolekce hrobek z kamene, dřeva, šindelů a cihel, zdobených balkóny. Hřbitov vystavěný podle módy ve stylu rozlehlé alpské vesničky.

Opět se zvedl vítr a zahučel v okapech domů. Zněl jako věčnost.

Kapitola 7

OKRESNÍ ŠERIF

Okresní úřady, jejichž vedení bylo v Santa Miře, o katastrofě ve Snowfieldu ještě nevěděly. Měli tam své vlastní problémy.

Poručík Talbert Whitman vešel do vyšetřovací místnosti právě ve chvíli, kdy šerif Bryce Hammond spustil magnetofon a začal podezřelého informovat o jeho právech, vyplývajících z ústavy. Tal tiše za sebou zavřel dveře. Nechtěl vyrušovat právě ve chvíli, kdy se rozjíždělo vyšetřování, a tak si ani nesedl na židli k velkému stolu, u nějž byli usazeni další tři muži. Místo toho přešel k velkému oknu, které bylo v podlouhlé místnosti jediné.

Policie v Santa Miře sídlila v budově ve španělském stylu, postavené v druhé polovině třicátých let. Dveře byly pevné a také pevně zněly, když se zavíraly, a zdi byly dostatečně silné, aby na nich mohl být okenní parapet hluboký skoro půl metru. Na něj se Tal Whitman právě usadil.

Za oknem leželo krajské město Santa Mira, které mělo osmnáct tisíc obyvatel. Kolikrát po ránu, když se slunce konečně vyhouplo nad Sierry a spálilo horské stíny, se Tal rozhlížel s potěšením a úžasem po hebkých zalesněných kopcích, na jejichž úpatí se Santa Mira rozkládala, protože město bylo neobyčejně pěkné a čisté a své betonové a železné kořeny tady zapustilo s úctou k přírodě, z níž vyrůstalo. Nyní se snášela noc. Na klenutých kopcích pod horami mžikaly tisíce světel, které vypadaly, jako by tam napadaly hvězdy.

Pro dítě z Harlemu, černé jako ostře ohraničený zimní stín, jež se narodilo v chudobě a nevědomosti, se Tal Whitman ocitl ve věku třiceti let na nejneočekávanějším místě. Neočekávaném, ale nádherném.

Na druhé straně okna však vyhlídka nebyla tak růžová. Vyšetřovací místnost byla jako další nespočetné vyšetřovny na policejních stanicích a v kancelářích šerifů po celé zemi. Na podlaze laciné linoleum. Oprýskané skříňky na spisy. Kulatý konferenční stolek a pět židlí. Předpisově zelené stěny. A holé rozsvícené žárovky.

Uprostřed místnosti byl konferenční stolek a u něj seděl podezřelý, což tentokrát byl vysoký a přitažlivý šestadvacetiletý realitní agent jménem Fletcher Kale. Zrovna byl ve stavu spravedlivého rozhořčení.

„Poslyšte, šerife,“ říkat Kale, „nemůžeme tyhle žvásty přeskočit? Nemusíte mi kristepane snad pořád dokola číst, jaký mám práva. To už jsme si dostatečně vyposlechli v posledních třech dnech, ne?“

Bob Robine, Kaleův advokát, rychle svému klientovi zaťukal na rameno, aby toho nechat. Robine byl zavalitý chlapík s kulatým obličejem a milým úsměvem. Měl však tvrdé oči krupiéra.

„Fletchi,“ řekl Robine, „šerif Hammond ví, že budeš zadržený jen tak dlouho, jak to zákon dovoluje. A taky ví, že já to vím taky. Takže to ještě prosím hodinku vydrž.“

Kale mrkl, přikývl a změnil taktiku. Sesul se v židli, jako kdyby mu na ramenou ležela nezměrná tíha žalu. Když mluvil, lehce se mu třásl hlas. „Promiňte mi, že jsem před chvílí tak trochu ztratil nervy, šerife. Neměl jsem právo na vás takhle vyjet. Ale víte … mám to teď těžký, strašně těžký.“ Začal mít ztrhané rysy a hlas se mu ještě více třásl. „Víte … přišel jsem o celou rodinu. O ženu, o syna … Už nemám ni koho.“

„Je mi líto,“ prohlásil Bryce Hammond, „jestli máte pocit, že jsme k vám nespravedliví, pane Kale. Já se jenom snažím dělat to, co považuju za nejlepší. Někdy je to tak, jak říkám. Ale je možné, že tentokrát se mohu mýlit.“

Snad usoudil, že přece jenom v tom průšvihu není namočený až po uši a že tedy teď může být trochu velkorysý. Setřel si slzu na tváři, napřímil se a řekl: „Nojo … Myslím, že váš postoj začínám líp chápat, šerife.“

Kale Bryce Hammonda podceňoval.

Bob Robine šerifa znal lépe, než ho znal jeho klient. Zamračil se, pohlédl na Tala a pak tvrdě na Bryce.

Tal Whitman se přesvědčil, že většina lidí, která přišla se šerifem do kontaktu, ho podceňovala, přesně tak, jako to teď udělal Fletcher Kale. Bylo to velmi lehké. Bryce nevypadal ni impozantně. Bylo mu devětatřicet, ale vypadal mnohem mladší. Špinavě blonďaté vlasy mu padaly do čela, čímž mu dodávaly chlapecké vzezření. Měl rozpláclý nos plný pih, které se táhly i po obou tvářích. Jeho modré oči byly jasné a bystré. Avšak zakrývala je těžká víčka, díky nimž vypadal unuděně a ospale a možná, že i trochu těžkopádně. Navíc občas mluvil pomalu, rozvážně a odměřeně, takže někteří lidé jeho přepečlivé věty považovali za neschopnost rychle formulovat myšlenky. Což však nebyla ani zdaleka pravda. Bryce Hammond si byl přesně vědom toho, jak ho ostatní vnímají, a když to potřeboval, využíval toho a s příjemnou tváří a s té měř přihlouplým výrazem svůj projev ještě více zmírnil, take se zdálo, že je opravdu klasickým natvrdlým policajtem.

Jenom jedna věc zabraňovala Talovi v tom, aby tuto hru plně vychutnával; věděl totiž, že Kalovo vyšetřování se Bryce Hammonda dotklo na hluboké, osobní úrovni. Bryceovi smrt Joanny a Dannyho Kaleových trhala srdce, neboť jakousi souhrou osudu tento případ odrážel stejné události v jeho osobním životě. Stejně jako Fletcher Kale, přišel šerif o ženu a syna, i když okolnosti jeho ztráty byly naprosto jiné než tyto.

Před rokem Ellen Hammondová náhle zahynula při automobilové nehodě. Sedmiletý Timmy, který seděl vedle matky na sedadle spolujezdce, utrpěl vážná zranění na hlavě a celý minulý rok se neprobral z komatu. Lékaři nedávali mnoho šancí, že by znovu nabyl vědomí.

Bryce tato tragédie málem zničila. Až v úplně poslední době začal Tal vyciťovat, že se jeho přítel pomalu vzdaluje od propasti zoufalství.

Kaleův případ znovu otevřel Bryceovy staré rány, ale nedovolil, aby mu smutek zatemnil smysly. Nepřehlédl nic. Tal Whitman přesně věděl o okamžiku minulý čtvrtek večer, kdy začal Bryce podezírat Fletchera Kalea ze dvou úkladných vražd, neboť v tu chvíli se v Bryceových očích tlustými víčky objevilo něco chladného a neúprosného.

Nyní, když si tam tak čmáral do žlutého poznámkového bloku, jako kdyby se vyšetřování zúčastňovala pouze jedna polovina jeho mozku, šerif řekl: „Pane Kale, souhlasil byste s tím, že místo toho, abych se vás ptal na spoustu otázek, které už jste tisíckrát zodpověděl, bych shrnul to, co jste nám už řekl? Jestli vám to bude vyhovovat, mohli bychom pak rovnou přejít k věci a bavit se o tom, co by mě zajímalo.“

„Zajisté. Projedeme to ještě jednou, a pak už toho konečně necháme,“ oddechl si Kale.

„Tak dobrá. Pane Kale, podle vašeho prohlášení se vaše žena Joanna manželstvím a mateřstvím cítila zaskočená, protože byla ještě příliš mladá na to, aby převzala takovou zodpovědnost. Myslela si, že udělala nesmírnou chybu, za kterou bude muset platit až do konce svého života. Potřebovala nějakou vzpruhu, nějaký způsob úniku, a tak zkusila drogy. Myslíte si, že se takhle cítila?“

„Ano,“ odpověděl Kale. „Přesně tak.“

„Dobře,“ kývl Bryce. „Takže začala kouřit marihuanu. A již delší dobu byla v tranzu téměř nepřetržitě. Celé dva a půl roku jste žil s narkomankou a celou dobu doufal, že se vám podaří ji změnit. A před týdnem dostala záchvat zuřivosti, rozbila spoustu nádobí, rozházela po kuchyni potraviny a vy jste měl co dělat, abyste ji uklidnil. Tehdy jste také zjistil, že nedávno začala brát i fencyklidin, neboli to, co se na ulici prodává jako ‚andělský prach’. Byl jste šokován. Věděl jste, že někteří lidé se pod vlivem PCP stanou maniakálně násilnickými, takže jste ji donutil, aby vám ukázala, kdy ty svoje věcičky má poschovávané, a zničil jste je. Pak jste jí řekl, že jestli si ještě jednou v přítomnosti malého Dannyho vezme drogy, že ji hned přerazíte.“

Kale si odkašlal. „Ale ona se mi jenom smála. Řekla mi, že bych ženskou nikdy neuhodil a ať si nehraju na nějakýho machra. Řekla: ‚Sakra Fletchi, kdybych tě třeba kopla do koulí, tak mi ještě poděkuješ, že jsem ti do žil vlila trochu krve.’“

„A tehdy jste se zhroutil a rozbrečel se?“ zeptal se Bryce.

Kale odpověděl „Já jen … já si jen uvědomil, že s ní nic nezmůžu.“

Tal Whitman zahlédl z místa, kde na okně seděl, jak se Kaleovi zkroutila tvář smutkem – nebo jeho zcela věrohodnou napodobeninou. Hrál to ten syčák dost dobře.

„A když vás viděla brečet,“ pokračoval Bryce, „tak ji to trochu přivedlo k rozumu.“

„Jo. Myslím … myslím, že na ni zapůsobilo, jak takovej chlap jako hovado bulí jako malej harant. Taky se rozbrečela a slíbila, že už si žádný PCP nevezme. Mluvili jsme pak spolu o naší minulosti, o tom, co jsme očekávali od manželství, řekli jsme si spoustu věcí, které jsme si možná měli říct už dávno, a byli jsme si blízcí víc než kdy jindy. Teda aspoň já to tak cítil. A myslel jsem si, že ona taky. Přísahala, že marijánku začne omezovat.“

Bryce si stále čmáral po papíru: „A pak jste minulý čtvrtek přišel domů z práce dřív a našel v horní ložnici svého synka Dannyho mrtvého. Něco jste za sebou zaslechl Byla to Joanna, která v ruce držela sekáček na maso, kterým zabila Dannyho.“

„Byla úplně mimo,“ řekl Kale. „PCP. Ještě teď to vidím, ten divoký pohled v očích, zvířecí vzezření.“

„A začala na vás řvát nějaké nesmysly o hadech, kteří žijí lidem v hlavách, a o tom, že lidi jsou řízeni zlými hady. Začal jste couvat a ona za vámi. Ani jste se jí nepokusil ten sekáček sebrat …“

„Mohla by mě zabít. Radši jsem se s ní pokoušel promluvit.“

„Takže jste docouval až k nočnímu stolku, kde jste měli revolver.“

„Já ji varoval, ať ten sekáček pustí. Já ji varoval.“

„A ona se místo toho na vás s tím sekáčkem vrhla. Takže jste ji zastřelil. Jednou ranou, do prsou.“

Kale se předklonil a skryl si obličej do dlaní.

Šerif odložil pero. Položil si ruce na břicho a zaklesnul prsty do sebe. „Takže, pane Kale, doufám, že ještě vydržíte několik dalších otázek, které bych vám rád položil, a pak se budeme moci všichni rozejít a jít si po svých.“

Kale si z obličeje sundal ruce. Talovi Whitmanovi bylo jasné, že si Kale pod pojmem ‚jít si po svých’ představil, že bude nakonec propuštěn. „Já jsem připraven, šerife. Jen do toho.“

Bob Robine neřekl ani slovo.

Zabořený do svého křesla Bryce Hammond vypadal, jako by v těle neměl žádné kosti. „V průběhu doby, co jste byl zadržen jako podezřelý, jsme přišli na několik otázek, které bude třeba zodpovědět, abychom mohli ten hrozný případ pustit z hlavy. Některé otázky se vám mohou zdát strašlivě triviální, že si sotva zaslouží, aby na ně bylo plýtváno vaším i mým časem. Jsou to docela drobné maličkosti, to připouštím. Hlavní důvod, proč vás vystavuji dalším nepříjemnostem je ten … že chci být příští rok opětovně zvolen, pane Kale. Kdyby u mě našli mí protivníci jakýkoli technický nedostatek, třeba jenom na jedné jediné nepodstatné věci, určitě by to pořádně nafoukli a byl by z toho skandál. Mohli by říct, že jsem neschopný a líný nebo něco takového.“ A usmál se na něj opravdu se na něj usmál. Tal nevěřil vlastním očím.

„Chápu, šerife,“ zabručel Kale.

Talbert Whitman na okně ztuhl napětím a předklonil se.

A Bryce Hammond pokračoval: „Tak za prvé – bylo mi celou dobu divné, proč jste zastřelil svou ženu, potom vypral prádlo, a až pak nám zavolal, abyste oznámil, co se stalo.“

Kapitola 8

ZÁTARASY

Uťaté ruce. Uťaté ruce.

Jenny stále nemohla z hlavy vypudit ty hrůzostrašné obrazy, ‚i když už s Lisou dávno spěchaly venku po chodníku.

Dva bloky na východ od Skyline Road, na ulici Vail Lane, byla noc klidná a tiše hrozivá, jako byla ve Snowfieldu všude jinde.

Stromy tady byly větší než na hlavní třídě a zadržovaly většinu měsíčního světla. Také pouliční osvětlení bylo mnohem řidší, takže malé kaluže jantarového světla byly oddělovány zlověstnými jezery temnoty.

Jenny vkročila mezi dva sloupky u vrátek jednopatrového cihlového domu v anglickém stylu, postaveného na vyvýšeném místě. Teplé světlo zářilo z oken se zabroušenými tabulkami.

Tom a Karen Oxleyovi bydleli v zdánlivě malém domku, který ve skutečnosti měl sedm pokojů a dvě koupelny. Tom pracoval jako účetní pro většinu horských chat a motelů ve městě. Karen v sezóně otvírala elegantní francouzskou kavárničku. Oba byli radioamatéři a vlastnili krátkovlnnou vysílačku. Proto sem Jenny přišla.

„Jestliže někdo vypnul vysílačku v šerifově kanceláři,“ řekla Lisa, „proč myslíš, že tahle by mohla fungovat?“

„Možná, že o ní nevěděli. Musíme to zjistit, stojí to za to.“

Zazvonila na zvonek, a když nikdo nereagoval, zkusila otevřít dveře. Byly zamčené.

Obešly dům zezadu, odkud se okny linulo zlatavé světlo. Jenny se ostražitě podívala na trávník vzadu na zahradě, na který díky hustým stromům nedopadalo žádné měsíční světlo. Jejich kroky se dutě rozléhaly po dřevěné podlaze zadní verandy. Zkusila otevřít dveře do kuchyně, ale ty byly zamčeny také.

Na nejbližším okně byly závěsy stažené na stranu. Jenriy se podívala dovnitř a spatřila obyčejnou kuchyň: zelené pracovní plochy, krémově béžové stěny, dubové kredence, lesklé kuchyňské přístroje a vůbec žádný náznak nějakého násilí.

Na verandu vedla ještě další okna, a – jak Jenny věděla – jedno z nich bylo od pracovny. Bylo tam rozsvíceno, ale závěsy byly zatažené. Jenny zaťukala na sklo, ale nikdo se neozval. Strčila do okna, ale bylo zavřené. Uchopila revolver za hlaveň a rozbila broušenou okenní tabulku, aby se dostala ke kličce. Zvuk tříštícího se skla byl tak hlasitý, až rval uši. Přestože to byla krizová chvíle, stejně se cítila jako zloděj. Protáhla ruku rozbitou tabulkou, otočila kličkou, otevřela okno a vlezla dovnitř do domu. Zamotala se do závěsů, a tak je raději roztáhla, aby Lisa mohla prolézt snadněji.

V malé pracovně byla dvě těla. Toma a Karen Oxleyových.

Karen ležela na boku na podlaze, nohy skrčené na břicho, ramena schoulená a paže překřížené přes prsa jako v embryonální poloze. Byla pohmožděná a nateklá. Vypoulené oči měla plné hrůzy, ústa otevřená a na nich navěky zmrzlý výkřik.

„Nejhorší jsou ty obličeje,“ zašeptala Lisa.

„Nechápu, proč se jim rysy tváře po smrti neuvolní. Nevím, proč zůstanou takhle strašně ztuhlé.“

„Co asi viděli?“ uvažovala Lisa.

Tom Oxley seděl před krátkovlnnou vysílačkou. Byl nad ní skloněný a hlavu měl otočenou na stranu. Byl celý pokrytý pohmožděninami a nestvůrně oteklý, stejně tak jako Karen. Pravou ruku měl zaklesnutou kolem mikrofonu, postaveného na stole, jako by se ho nemínil vzdát, ani když ho přepadla smrt. Zcela určitě však již nestačil zavolat pro pomoc. Kdyby se mu bývalo podařilo odeslat zprávu ze Snowfieldu, už by tu dávno bývala byla policie.

Vysílačka nefungovala.

Jenny bylo všechno úplně jasné, jen co zahlédla mrtvá těla.

Ovšem ani skutečnost, že vysílačka nebyla v provozu, ani stav mrtvol nebyly tak zajímavé, jako ty zátarasy. Dveře pracovny byly zavřené a patrně i zamčené. Karen a Tom před ně navíc přitáhli těžkou skříň. Zaklínili ji ještě párem židlí a ty zatížili televizí.

„Něčemu se snažili zabránit v přístupu,“ řekla Lisa.

„Ale stejně se to sem nějak dostalo.“

„Ale jak?“

Obě pohlédly na okno, kterým sem vlezly.

„Bylo zavřené zevnitř,“ poznamenala Jenny.

V místnosti bylo ještě jedno okno.

Přešly k němu a roztáhly záclony.

Bylo také bezpečně zavřené, zevnitř.

Jenny se zahleděla z okna, dokud nepocítila, že se na ni něco schovaného ve tmě dívá a důkladně si ji prohlíží, jak tady stojí nechráněná v rozsvíceném okně. Rychle zatáhla závěsy.

„Zamčená místnost,“ vydechla Lisa.

Jenny se pomalu otočila a pečlivě si prohlížela pokoj. Objevila jenom větrání od topení, které bylo přikryté kovovou mřížkou s úzkými štěrbinami, a možná centimetrovou mezeru pod zabarikádovanými dveřmi. Ale nikde nebylo nic, kudy by se dalo dostat do místnosti.

„Tak se mi zdá,“ pronesla, „že se sem mohly dostat nanejvýš tak nějaké bakterie nebo radioaktivita, a ta je zabila.“

„Ovšem Líebermannovy nic takového nezabilo.“

Jenny přikývla. „A kromě toho člověk nezabarikáduje dveře, aby se ochránil před radioaktivitou, plynem nebo bacily.“

Kolik asi lidí ve Snowfieldu se zamklo a myslelo si, že jsou v naprostém bezpečí – a nakonec zahynulo stejně náhle a záhadně jako ti, kteří neměli vůbec žádný čas se nikam ukrýt? A co je to vlastně mohlo napadnout, když se to dokázalo dostat dovnitř, aniž by byly otevřené dveře nebo okna? Co dokázalo proniknout tou barikádou, aniž by ji nějak poškodilo?

Dům Oxleyových byl tichý jako měsíční krajina.

„Tak co?“ ozvala se nakonec Lisa.

„Myslím že bychom měly risknout tu možnost rozšíření nákazy. Zajedeme z města k nejbližší telefonní budce, zavoláme šerifovi do Santa Miry, řekneme mu o zdejší situaci a necháme ho, ať se rozhodne, co dál. Pak se sem vrátíme a budeme čekat. S nikým nebudeme mít žádný přímý kontakt, takže budou moci celou budku vydesinfikovat jestliže to budou považovat za nutné.“

„Moc se mi nelíbí představa, že bychom se sem měly vracet, když už jednou odsud vypadneme,“ řekla Lisa sklíčeně.

„Ani mně. Ale musíme se chovat zodpovědně. Tak jdeme.“ Jenny se otočila k oknu, kterým se sem dostaly.

Zazvonil telefon.

Jenny se vyděšeně obrátila po náhlém zvuku.

Telefon byl na stejném stole, na kterém stála vysílačka.

Zazvonil znovu.

Zvedla sluchátko. „Haló?“

Volající neodpovídal.

„Haló?“

Ledové ticho.

Jennina ruka sevřela sluchátko.

Někdo bedlivě naslouchal a v naprosté tichosti čekal, až promluví. Byla rozhodnutá, že mu toto zadostiučinění nedopřeje. Jenom si Přitiskla sluchátko pevněji k uchu a snažila se něco zaslechnout, cokoli, i kdyby to nemělo být nic jiného než slabá ozvěna jeho dechu. Nevydal ze sebe sebemenší zvuk, ale ona přesto na druhém konci drátu vycíti1a něčí přítomnost stejnou, jako když zvedla telefon v domě Santiniových nebo v šerifově kanceláři.

Jak tam stála uprostřed zabarikádované místnosti v tichém domě, kde se Smrt plížila svým nevypočitatelným kroketu, Jenny Paigeová pocítila, jak se v ní začíná dít něco podivného. Byla to vzdělaná a rozumná žena, která dokázala uvažovat logicky a střízlivě a nebyla ani trochu pověrčivá. Až doposud se snažila rozluštit záhadu ve Snowfieldu pomocí rozumu a logiky. Ale prvně v životě ji zradily. Teď se cosi jejím mozku pohnulo, jako kdyby se z temné propasti v jejím podvědomí odsunulo nesmírně těžké železné víko. V té propasti, ve starodávných komnatách její mysli, ležela celá spousta primitivních pocitů, počitků a pověrečná bázeň, jež pro ni byla něčím naprosto novým. Na úrovni iracionální paměti ukryté v genech skoro cítila, co se ve Snowfieldu děje. Věděla to, ale bylo to tak cizí, neznámé a naprosto nelogické, že se tomu bránila a snažila se tu pověrečnou hrůzu, která v ní pramenila, vš í silou potlačit.

Pevně svírajíc sluchátko telefonu naslouchala oné mlčenlivé přítomnosti na druhém konci a mluvila sama se sebou:

„To není člověk, to je něco jiného.“

„Nesmysl.“

„Není to člověk, ale má to jakési vědomí.“

„Jsi hysterická.“

„Je to nevyslovitelně zlomyslné; naprosto, dokonale zlé.“

„Přestaň, prosím tě, přestaň!“

Chtěla zavěsit, ale nedokázala to. To něco na druhém konci linky ji zhypnotizovalo.

Lisa k ní přistoupila. „Co je? Něco se děje?“

Celá roztřesená, zmáčená potem a zmámená pouhým nasloucháním té podivné přítomnosti už chtěla Jenny odtrhnout sluchátko od ucha, když tu náhle zaslechla šum a cvaknutí – a pak se ozval tón.

Na okamžik byla celá ochromená a nedokázala udělat naprosto nic.

Pak s udiveným zamručením bodla prstem na tlačítko s nulou.

Linka se rozezvučela. Byl to nádherný, milý a uklidňující zvuk.

„Spojovatelka.“

„Prosím vás, tady je naléhavý hovor,“ řekla Jenny. „Spojte mě okamžitě s okresním šerifem v Santa Miře.“

Kapitola 9

VOLÁNÍ O POMOC

„Prádlo?“ zeptal se Kale. „Jaké prádlo?“

Bryce viděl, že Kale byl otázkou vyveden z míry a jenom předstírá, že nerozumí. „Kam míříte, šerife?“ zeptal se Bob Robine.

Bryceovy oči zůstaly přimhouřené a on klidně a odměřeně pokračoval. „Pokouším se jen, Bobe, dostat týhle věci na kloub, abychom odsud mohli všichni vypadnout. Jak jistě dobře víš, v neděli pracuju dost nerad a tohle už bude skoro vyřešené. Mám pár otázek, ale pan Kale na ně nemusí odpovídat, přestože já bych se za to přimlouval, abych mohl jít už domů, dát si nohy na stůl a otevřít pivo.“

Robine si vzdychl a pohlédl na Kala. „Neodpovídej, dokud ti neřeknu.“

Kale zmateně přikývl.

Robine zamračeně pohlédl na Bryce: „Pokračujte.“

Bryce kývl. „Když jsme minulý čtvrtek potom, co nám pan Kale volal, aby oznámil úmrtí, přijeli do jeho domu, povšiml jsem si, že jedna manžeta jeho kalhot a silný okraj svetru jsou nějak vlhké, ne příliš, člověk by si toho skoro nevšiml. Dostal jsem podezření, že si vypral všechno, co měl na sobě, ale nenechal prádlo v sušičce dostatečně dlouho. Tak jsem se šel podívat do prádelny, a tam jsem našel něco moc zajímavého. Ve skříni, hned vedle pračky, kam paní Kaleová dávala mýdla, prášky a avivážní prostředky, byly na krabici od prášku dva krvavé otisky prstů. Jeden byl rozmazaný, ale ten druhý jasný. V laboratoři řekli, že to jsou otisky pana Kalea.“

„Čí krev byla na té krabici?“ zeptal se ostře Robine.

„Jak paní Kaleová, tak Danny měli krevní skupinu 0. Rovněž tak pan Kale. Což situaci poněkud komplikuje, ale …“

„Krev na krabici od prášku?“ přerušil ho Robine.

„Skupina 0.“

„To ale mohla být vlastní krev mého klienta! Možná je na krabici už od té doby, kdy se minulý týden řízl do prstu při práci na zahradě.“

Bryce zakroutil hlavou. „Jak víte, Bobe, celá tahle věda, zabývající se krevními rozbory, je dneska nesmírně rozvinutá. Takže umějí krev rozložit na tolik enzymatických a proteinových částí, že vzorek krve je téměř tak spolehlivý jako otisky prstů. Takže nám neomylně určili, že krev na krabici s práškem – tedy krev na rukách pana Kalea, který tyto dva otisky udělal – ‚ patřila malému Dannymu Kaleovi.“

Fletcher Kale měl šedé oči stále ploché a bez výrazu, ale celý zbledl. „To vám mohu vysvětlit,“ pronesl.

„Počkej,“ řekl Robine. „Nejdřív to vysvětli mně – a v soukromí.“ Advokát odvedl svého klienta do vzdáleného rohu místnosti.

Bryce se rozvalil na židli. Cítil se šedě, unaveně. Takhle se cítil už od čtvrtka, kdy uviděl žalostně zkroucené tělíčko Dannyho Kalea.

Očekával, že bude mít radost, až bude pozorovat, jak se Kale vykrucuje. Ale vůbec to tak nebylo.

Robine a Kale se vrátili. „Šerife, můj klient bohužel udělal jednu velikou hloupost.“

Kale se snažil, aby vypadal co nejvíce zahanben.

„Udělal něco, co se dá snadno překroutit – přesně tak, jak jste to překroutil vy. Pan Kale byl vyděšený, zmatený a stísněný. Nedokázal uvažovat jasně. Jsem si jist, že to každá porota pochopí. Víte, když spatřil tělíčko svého synka, zvedl ho …“

„Nám řekl, že se ho ani nedotkl.“

Kale se podíval Brycemu přímo do očí a řekl: „Když jsem prvně uviděl Dannyho na podlaze … prostě jsem nevěřil, že by byl … mrtev. Zvedl jsem ho … Myslel jsem, že s ním budu muset rychle do nemocnice … A později, když jsem zastřelil Joannu, všiml jsem si, že jsem celý … celý potřísněný Dannyho krví. Zastřelil jsem svou ženu, to ano, ale náhle jsem si uvědomil, že to může vypadat, jako bych zabil i svého vlastního syna.“

„Ale vaše žena měla pořád v ruce sekáček na maso,“ řekl Bryce. „A také ona sama byla celá od Dannyho krve. A navíc jste musel vědět, že koroner v jejím krevním oběhu najde stopy PCP.“

„To si uvědomuju až teď,“ řekl Kale, vytáhl si z kapsy kapesník a utřel si oči. „Ale tehdy jsem se bál, že budu obviněn z něčeho, co jsem nikdy neprovedl.“

Na Fletchera Kalea mi nějak slovo ‚psychopat‘ nesedí, uvažoval Bryce. Není to blázen. A ani psychopat. Slovo, které by ho přesně popsalo, snad ani neexistuje. Dobrý policajt však musí rozeznat, o jaký typ člověka jde, a měl by rozeznat i to, dříme-li v něm sklon k násilí a brutalitě. Existuje jistý typ lidí, kteří mají spoustu vitality a mají rádi, když se něco děje, kteří oplývají jakýmsi povrchním půvabem, jejichž oblečení je dražší, než jaké si mohou dovolit, kteří doma nemají ani jednu jedinou knihu (jako nemá Kale), kteří snad ani nemají žádný názor na politické dění, umění nebo ekonomii či na cokoli jiného, co za něco stojí, kteří nemají žádný duchovní život, kromě okamžiků, kdy na ně dopadne neštěstí anebo když na někoho chtějí zapůsobit svojí pobožností (jako Kale, který – aniž by kdy byl v kostele – teď ve své cele čte Bibli každý den aspoň čtyři hodiny), kteří mají
docela sportovní postavu, ale protiví se jim jakákoli sportovní aktivita, a kteří veškerý svůj volný čas tráví v baru nebo na večírcích, kteří pomlouvají svou ženu jen tak ze zvyku (jako to podle výpovědí z různých zdrojů dělal Kale), kteří jsou nespolehliví a všude a vždycky chodí pozdě (jako chodí Kale), jejichž cíle jsou buď vágní nebo nereálné („Fletcher Kale? To je snílek!“), kteří často přetáhnou své konto a o tom, co se týká peněz, lžou, kteří si umějí rychle půjčovat, ale pomalu peníze vrací, kteří přehánějí, kteří vědí, že jednoho dne budou bohatí, ale nemají vůbec žádný plán, jak by bohatství mohli dosáhnout, kteří nikdy o ničem nepochybují a nedělají si plány na příští rok, kteří si starosti dělají jenom sami o sebe a jenom tehdy, když už je pozdě. Takový typ člověka existuje a Fletcher Kale byl přímo exemplární ukázkou jednoho z nich.

Bryce znal ještě jiné muže, kteří byli stejní jako on. Vždycky měli ploché oči, takže se do nich nedalo vůbec pohlédnout. Jejich obličeje prozrazovaly všechny emoce, které od nich byly očekávány, a každý výraz vypadal až moc správně. Když měli vyjádřit zájem o někoho jiného než o sebe samého, dal se v nich vycítit jistý náznak neupřímnosti. – Netížily je výčitky, morálka, láska nebo soucit. Často vedli život přijatelné destrukce, ničili a klamali ty, kteří je milovali, dělali problémy svým přátelům, kteří jim věřili a spoléhali se na ně, podváděli věřitele, ale zřídkakdy překročili onu pomyslnou hranici kriminálního chování. Občas přirozeně zašel některý z nich až moc daleko. A protože to bývá ten typ, který věci nedělá polovičatě, zajde vždycky daleko až přespříliš.

Male rozedrané, zakrvácené tělíčko Dannyho Kalea, ležící na podlaze.

Sed, která zahalovala Bryceovu mysl, ještě víc zhoustla, až se zdála jako chladný olejnatý dým. „Říkal jste nám,“ pohlédl na Kalea, „že vaše žena byla silná kuřačka marihuany skoro dva a půl roku.“

„To je pravda.“

„Na můj příkaz se koroner zabýval i věcmi, které by ho normálně nijak zvlášť nezajímaly. Například stav Joanniných plic. Ona nekouřila vůbec, natož marijánku. Plíce měla úplně čisté.“

„Já říkal, že kouřila trávu, a ne tabák,“ odpověděl Kale.

„Plíce poškozuje jak marihuana, tak normální tabák,“ pokračoval Bryce. „A v Joannině případě plíce nebyly poškozené ani trochu.“

„Ale já …“

„Klid,“ poradil Bob Robine svému klientovi. Namířil na Brycea dlouhý štíhlý prst a zeptal se: „Důležité je, jestli v krvi měla PCP nebo ne. Takže?“

„Měla,“ přitakal Bryce. „Měla ho v krvi, ale nekouřila ho. Ještě ho měla spoustu v žaludku.“

Robine překvapeně zamrkal, ale hned se vzpamatoval. „Takže takhle,“ řekl. „Brala ho. Ale nikdo se nezajímal o to jak.“

„Vlastně,“ pokračoval Bryce, „ho mnohem víc měla v žaludku než v krevním oběhu.“

Kale se snažil vypadat překvapeně, zaujatě a nevinně – všechno tohle najednou. Dokonce i jeho pružné rysy byly tímto výrazem napjaty.

Bob Robine se zamračil: „Tak ona ho měla víc v žaludku než v krevním oběhu. Z toho vyplývá co?“

„Andělský prach je vysoce absorbovatelný amfetamin. Když se vezme orálně, v žaludku dlouho nezůstane. Z čehož vyplývá, že když Joanna spolkla patřičnou dávku, neměla dostatek času, aby droga začala působit. Vzala si totiž PCP se zmrzlinou, která její žaludek pokryla a zapříčinila pomalejší vstřebávání drogy. Při pitvě našel koroner částečně natrávenou čokoládovou zmrzlinu. Takže nebylo dost času, aby PCP začal způsobovat halucinace nebo ji přivedl do stavu naprosté zuřivosti.“ Bryce se odmlčel, aby se zhluboka nadechl. „I Danny měl v žaludku čokoládovou zmrzlinu, ale bez PCP. Když nám pan Kale povídal, jak se ve čtvrtek vrátil dřív z práce, zapomněl se zmínit o tom, že s sebou přinesl pro celou rodinu pochoutku. Dvoulitrové balení čokoládové zmrzliny.“

Z tváře Fletchera Kalea se vytratil jakýkoli výraz. Zdálo se, že svou sbírku masek konečně vyčerpal.

„V jejich ledničce jsme našli poloprázdnou krabici od zmrzliny,“ vysvětloval Bryce. „Od čokoládové zmrzliny. Co já si myslím, že jste, pane Kale, udělal, je to, že jste zmrzlinu sám rozděloval. Své ženě jste tam přimíchal PCP, abyste později mohl tvrdit, že jednala pod vlivem drogy. Nemyslel jste si, že vás koroner odhalí.“

„Počkejte sakra chvilku!“ křikl Robine.

„Pak, když jste si pral zakrvácené šaty,“ řekl Bryce Kalemu, „jste umyl nádobí zašpiněné od zmrzliny a uklidil ho, protože vaše verze zněla tak, že jste přišel z práce, malého Dannyho již našel mrtvého a jeho matku v naprostém tranzu.“

„To je jen vaše domněnka,“ vyhrkl Robine. „Zapomněl jste na motiv? Proč by proboha můj klient udělal něco takhle strašlivého?“

Bryce se zadíval Kalemu do očí a řekl: „Zemské investice.“

Kaleova tvář se nepohnula, ale oči zamžikaly.

„Zemské investice?“ zeptal se Robine. „To je co?“

Bryce se díval na Kalea. „Kupoval jste zmrzlinu, když jste se ve čtvrtek vracel domů?“

„Ne,“ řekl Kale bezbarvě.

„Prodavač v 7-Eleven na Calder Street řekl, že ano.“

Kalemu naskočily na tváři svaly, jak vztekle zaťal zuby.

„A co ty Zemské investice?“ ptal se Robine.

Bryce vypálil na Kalea další otázku. „Znáte muže jménem Gene Terr?“

Kale jenom zíral.

„Někdy mu říkají jenom ‚Jeeter’.“

Robine se zeptal: „Kdo to je?“

„Vůdce Chromových démonů,“ odpověděl Bryce a stále pozoroval Kalea. „To je motocyklový gang. Jeeter distribuuje drogy. Vlastně se nám ho nikdy nepodařilo při tom přistihnout. Do vězení jsme dostali jenom nějaké jeho lidi. Obrátili jsme se s tím na Jeetera, a on nás odkázal na někoho, kdo přiznal, že pana Kalea pravidelně zásobuje trávou. Jeho, nikoli paní Kaleovou. Ona si to nikdy nekupovala.“

„To řekl kdo?“ ptal se Robine. „Ten jeho motocyklový kumpán? Ten společenský odpad? Feťák? To není spolehlivý svědek!“

„Podle našich zdrojů nekupoval minulý čtvrtek pan Kale jenom trávu. Pan Kale koupil i andělský prach. Ten muž, co mu prodal drogy, to dosvědčí.“

Se zvířecí obratností a rychlostí se Kale vymrštil, uchopil prázdnou židli, která stála vedle něho, a hodil ji přes stůl po Bryceovi Hammondovi. Pak se rozběhl ke dveřím vyšetřovací místnosti.

Než Kale stačil židli pustit z ruky, Bryce v mžiku vstal a uhnul se, takže mu neškodně prolétla kolem hlavy. Právě obíhal stůl, když židle za ním dopadla s třeskem na podlahu.

Kale otevřel dveře a vyběhl do chodby.

Bryce byl čtyři kroky za ním.

Tal Whitman seskočil z okenního parapetu, jako kdyby ho zasáhla vystřelená rána, a s křikem následoval Bryce.

Když se Bryce dostal do chodby, spatřil, že se Fletcher Kale žene ke žlutým východovým dveřím, jež byly vzdálené asi šest metrů. Pustil se za tím darebákem.

Kale rozrazil železné dveře.

Bryce ho dostihl o zlomek vteřiny později, kdy Kale vstoupil na makadamové parkoviště.

Když vycítil, že Bryce je těsně za ním, Kale se s kočičí obratností otočil a napřáhl svou velkou pěst.

Bryce ránu odrazil, napřáhl svou pěst a udeřil Kaleho do jeho tvrdého plochého břicha. Pak se napřáhl znovu a zasáhl ho do krku.

Kale se zapotácel, chytil se za hrdlo a zachroptěl.

Bryce se k němu přiblížil.

Kale však nebyl tak mocně zasažen, jak předstíral. Když se k němu Bryce přiblížil, vymrštil se a pevně ho sevřel kolem ramen.

„Hajzle jeden,“ řekl Kale a odplivl si.

Šedivé oči měl do široka otevřené. Zuby měl odhalené a šklebil se. Vypadal jako vlk.

Bryceovy ruce vězely v pevném sevření, a přesto že sám byl silný muž, nemohl se z Kaleova železného sevření vymanit. Potáceli se několik kroků nazad, klopýtli a spadli na zem. Kale byl nahoře. Bryceova hlava silně udeřila o chodník, až myslel, že ztratí vědomí.

Kale ho jednou praštil, ovšem bezúspěšně, pak se z něj svalil a rychle se odkutálel pryč.

Když se Brycemu podařilo setřást temnotu, která mu vyrostla za očima, podivil se, že se Kale vzdal své příležitosti. Otočil hlavu, a pak si povšiml, za čím se muž odkutálel.

Za revolverem.

Ležel na makadanu, pár metrů od nich, a v nažloutlé záři sodíkových lamp se temně leskl.

Bryce nahmatal své pouzdro. Bylo prázdné. Ten revolver na zemi byl jeho. Zřejmě mu vypadl z pouzdra a zakutálel se na chodník, když upadl.

Zabijákova ruka sevřela zbraň.

Tal Whitman k němu přiskočil a udeřil ho vzadu do hlavy obuškem. Velký muž se v bezvědomí zhroutil na pistoli.

Tal se k němu sklonil, převrátil ho a zkontroloval mu puls.

Bryce k nim dokulhal, držel si rozbolavělou hlavu. „Je v pořádku, Tale?“

„Jo. Za pár minut přijde k sobě.“ Sebral Bryceovu pistoli a zvedl se.

Když si Bryce bral revolver, řekl mu: „Jsem tvůj dlužník.“

„Vůbec ne. Co hlava?“

„Snesl bych pár aspirinů.“

„Nečekal jsem, že by mohl utéct.“

„Ani já ne,“ řekl Bryce. „Když jde takovému chlápkovi do tuhého, zpravidla se uklidní, ztichne, je ostražitý.“

„Tenhle asi viděl, jak se za ním brána zavírá.“

Bob Robine stál v otevřených dveřích, zíral na ně a zmateně kroutil hlavou.

Za několik minut, když Bryce Hammond opět seděl u svého stolu vyplňoval formulář, v němž obvinil Fletchera Kalea ze dvou vražd, zaťukal Bob Robine na otevřené dveře.

Bryce vzhlédl. „No, tak co, jak se váš klient má?“

„Dobře. Ale už to není můj klient.“

„Ale? To je vaše nebo jeho rozhodnutí?“

„Moje. Nemohu zastupovat klienta, který mi lže naprosto ve všem. Nemám rád, když ze mě někdo dělá blázna.“

„A chce dneska zavolat nějakého jiného advokáta?“

„Ne. Když bude obžalován, chce soudce z lidu.“

„To bude na programu až ráno.“

„Nehodláte ztrácet už víc času, co?“

„S tímhle rozhodně ne,“ odpověděl Bryce.

Robine přikývl. „Chápu. To je skutečně nechutný případ, Bryce. Víte, patnáct let jsem byl odpadlíkem katolické církve,“ řekl Robine tiše. „Už dávno jsem se rozhodl, že něco takového jako andělé, démoni nebo zázraky naprosto neexistují. Domníval jsem se, že se mi dostalo příliš kvalitního vzdělání na to, abych věřil, že Zlo – Zlo s velkým Z – se po světě potuluje na rozeklaných kopytech. Ale když jsme se vrátili zpátky do cely, Kale se ke mně najednou otočil a řekl: ‚Oni mě nedostanou. Mě nezničí. To nedokáže nikdo. Já se z toho dostanu.’ Když jsem ho varoval, aby nebyl přespříliš optimistický, prohlásil: ‚Z něčeho takového strach nemám. Navíc jsem ani žádný zločin nespáchal; jenom jsem zlikvidoval nějaký hnus, co se mi nahromadil v cestě.’“

„Kristepane,“ vydechl Bryce.

Oba mlčeli. Pak si Robine povzdychl. „A co ty Zemské investice? Jak ty poskytly informace?“

Než to stačil Bryce vysvětlit, přiběhl z chodby Tal Whitman. „Bryce, můžu s tebou chvíli mluvit?“ Pohlédl na Robina. „Nejlépe o samotě.“

„Jistě,“ kývl Robine.

Tal za právníkem zavřel dveře. „Bryce, znáš doktorku Jennifer Paigeovou?“

„Nějakou dobu má ve Snowfieldu ordinaci.“

„Jo. Ale jaký je to typ?“

„Já se s ní ještě nikdy nesetkal. Slyšel jsem, že to je dobrá doktorka. A navíc lidi z těch všech horských městeček jsou rádi, že už nemusí jezdit takovou dálku až sem do Santa Miry k doktorovi.“

„Ani já ji nikdy neviděl. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi náhodou neslyšel něco … něco o tom, že pije. Myslím … jestli si pořádně přihne.“

„Ne, nic takového jsem neslyšel. Proč? Co se stalo?“

„Před chvílí volala. Říkala, že se tam ve Snowfieldu stala nějaká katastrofa.“

„Katastrofa? Co tím myslela?“

„No, říkala, že neví.“

Bryce zamrkal: „Byla hysterická?“

„Vystrašená, to jo. Ale ne hysterická. Nechce O tom nic říct nikomu jinému než tobě. Právě teď je na drátě.“

Bryce se natáhl po telefonu.

„Ještě něco,“ řekl Tal a po čele se mu rozběhly starostlivé vrásky.

Bryce na okamžik zastavil ruku na sluchátku.

Tal se zamračil. „Řekla mi jednu věc, která nedává smysl, že prý …“

„No?“

„Že prý tam jsou všichni mrtví. Všichni ve Snowfieldu. Říkala, že ona a její sestra jsou jediní dva lidé, kteří zůstali naživu.“

Kapitola 10

SESTRY A POLICISTÉ

Jenny a Lisa odešly z domu Oxleyových tou samou cestou, kterou přišly: oknem.

Noc byla chladnější než předtím. Navíc začal opět foukat vítr.

Šly zpátky do Jennina domu na druhém konci Skyline Road a vzaly si bundy, aby jim nebylo zima.

Pak se vydaly znovu do šerifovy kanceláře. Před městským vězením byla u kraje chodníku připevněná dřevěná lavička, tak si na ni sedly čekaly na pomoc ze Santa Miry.

„Jak dlouho jim to může trvat, než se sem dostanou?“ zeptala se Lisa.

„No, Santa Mira je odsud asi padesát kilometrů, ale cesta je pořádně klikatá. A navíc museli udělat spoustu neobvyklých opatření.“ Jenny se podívala na náramkové hodinky. „Myslím, že by sem mohli dorazit tak za třičtvrtě hodiny. Nejvýš za hodinu.“

„Aha.“

„To není dlouho, Liso.“

Dívka si zvedla límec své džínové bundy s kožešinovým lemováním. „Jenny, když tam u těch Oxleyů zazvonil telefon a tys ho zvedla …“

„Ano?“

„Kdo volal?“

„Nikdo.“

„A co jsi slyšela?“

„Nic,“ lhala Jenny.

„Z tvého výrazu jsem usoudila, že ti někdo vyhrožuje nebo tak něco.“

„No, byla jsem trochu nervózní, to je jasné. Když ten telefon zazvonil, myslela jsem, že zase začaly fungovat, ale když jsem ho zvedla, bylo na druhém konci zase jenom ticho. Byla jsem … zklamaná. Toť vše.“

„A pak se ozval oznamovací tón?“

„Ano.“

Patrně mi nevěří, pomyslila si Jenny. Myslí si, že ji chci před něčím ochraňovat. A já pochopitelně chci. Jak bych jí mohla jenom vysvětlit, že jsem měla pocit, jako by se mnou na drátě bylo něco hrozivého? Ani sama to nedokážu pochopit. Kdo nebo co to bylo? Proč jsem nakonec mohla zatelefonovat?

Vítr honil ulicí kus papíru. Nic jiného se nehýbalo.

Okraj měsíce byl zastíněn malým obláčkem.

Po chvíli Lisa prohlásila: „Jenny, pro případ, že by se mi dneska večer něco stalo …“

„Nic se ti nemůže stát, Liso.“

„Ale pro případ, že by se mi dneska večer přece jenom něco stalo,“ trvala na svém Lisa, „chtěla jsem ti říct, že … že … no že jsem na tebe strašně hrdá.“

Jenny objala sestru kolem ramen a obě se k sobě ještě víc přitiskly. „Je mi moc líto, že jsme po celé ty roky spolu nestrávily víc času.“

„Tys jezdila domů tak často, jak to jen šlo,“ řekla Lisa. „Vím, žes to neměla lehké. Musela jsi přečíst takových knih, co je potřeba, aby se člověk stal doktorem nebo doktorkou. Vždycky jsem věděla, že toho máš moc, že se musíš starat o strašnou spoustu věcí.“

Jenny celá překvapená odpověděla: „No, ale stejně jsem měla domů jezdit častěji.“

Nejezdila domů často proto, že nemohla snést pohled plný obvinění, který měla matka ve svých smutných očích. To obviňování bylo o tolik silnější a působivější, protože nebylo nikdy naplno vysloveno: Ty jsi zabila svého otce, Jenny. Zlomila jsi mu srdce, a to ho zabilo.

„A máma na tebe byla taky vždycky hrdá,“ dodala Lisa.

To prohlášení Jenny nejen překvapilo, ale i naprosto omráčilo.

„Máma vždycky všem lidem kolem povídala, že její dcera je doktorka.“ Lisa se při vzpomínkách usmála. „Myslím, že její kamarádky občas měly co dělat, aby ji nevyhodily z okna v bridžovém klubu, když pořád mluvila o tvých stipendiích a vynikajících známkách.“

Jenny zamrkala. „To myslíš vážně?“

„Samozřejmě, že to myslím vážně.“

„Ale neříkala někdy máma …“

„Co jako?“

„No … neříkala někdy něco o tátovi? Umřel před dvanácti lety.“

„Jo, já vím. Umřel, když mi bylo dva a půl.“ Lisa se zamračila. „Ale o čem to mluvíš?“

„Takže ty říkáš, žes nikdy neslyšela, že by mě máma z něčeho obviňovala?“

„A z čeho by tě měla obviňovat?“

Než Jenny stačila odpovědět, hřbitovní klid a ticho ve Snowfieldu ještě více vzrostlo. Všechna světla náhle pohasla.

Ze Santa Miry vyrazily tři policejní vozy s blikajícími červenými světly na střechách. Mířily přes kopce, ponořené do noci, směrem k vysokým horám Sierry, které se koupaly v měsíčním světle.

Tal Whitman řídil auto, které jelo v čele pohotovostního procesí, a vedle něj seděl šerif Hammond. Na zadním sedadle seděl Gordy Brogan a ještě jeden zástupce.

Gordy byl naplněn obavami.

Věděl, že jeho strach není na první pohled vidět, a byl za to vděčný. Ve skutečnosti vypadal, že nemá ani ponětí, co to strach je. Byl vysoký, silný a svalnatý. Ruce měl velké jako profesionální basketbalový hráč a vypadal, že by byl schopen komukoli, kdo by ho nějak začal obtěžovat, dát pořádně za vyučenou. Věděl o sobě, že je docela hezký: ženy mu to řekly. Ale na druhou stranu měl příliš drsnou a snědou tvář a úzké rty, které jeho ústům dodávaly výraz krutosti. Jake Johnson to vyjádřil nejvýstižněji: Gordy, ty když se mračíš, tak vypadáš, že žereš k snídani živý kuřata.

Ale navzdory svému nelítostnému vzhledu se Gordy Brogan bál. A nebyly to obavy z nějaké choroby nebo jedu, co se Gordyho zmocnily. Šerif říkal, že vše poukazuje na to, že lidé ve Snowfieldu nebyli zabiti bakteriemi nebo nějakými toxickými látkami, ale jinými lidmi. A Gordy se bál, že bude muset poprvé použít svoji zbraň, poprvé od té doby, kdy se před půldruhým rokem stal zástupcem šerifa. Bál se, že bude nucen někoho zastřelit – ať už proto, aby si zachránil svůj vlastní život, nebo život svého spolupracovníka, či oběti.

Nebyl si jist, jestli by to dokázal.

Před pěti měsíci v sobě odhalil podivnou slabost, když ho zavolali, aby uhladil případ v obchodě se sportovními potřebami Donner’s Sports Shop. Jeden dřívější zaměstnanec, statný chlapík jménem Leo Sipes, zcela zjevně ve špatné náladě, se vrátil do obchodu, odkud dostal před dvěma týdny výpověď, zmlátil ředitele a zlomil ruku úředníkovi, který nastoupil na jeho místo. Do té doby, než se Gordy objevil na scéně, našel Leo Sipes – obrovský, nepříčetný a opilý – sekeru, kterou začal rozbíjet a štípat všechno zboží. Gordymu se nepodařilo k němu promluvit, aby se vzdal. Když se po něm Sipes rozehnal a začal ho ohrožovat sekerou, vytáhl Gordy revolver. A pak zjistil, že ho nedokáže použít. Prst na kohoutku mu náhle ztuhl jako led. Musel zbraň odhodit a riskovat fyzický boj se Sipesem. Nějak se mu naštěstí podařilo se před sekerou ubránit.

Nyní, po pěti měsících, když seděl vzadu v policejním voze a poslouchal, jak se Jake Johnson baví se šerifem Hammondem, se Gordymu obracel žaludek při představě, co dokáže revolver ráže pětačtyřicet s člověkem. Doslova mu dokáže urazit hlavu. Rozdrtit ramena na cucky masa a polámané jehličky kostí. Rozpárat člověku hrudník, rozsekat srdce a všechno ostatní, co se mu připlete do cesty. Když se míří do kolena, urazí nohu, nebo z obličeje udělá krvavou směs. A Gordy Brogan, Bůh mu pomáhej, není schopen něco takového nikomu druhému provést.

To byla ta jeho strašlivá slabost. Věděl, že existují lidé, kteří by řekli, že jeho neschopnost zabít druhou bytost není slabost, nýbrž známka morální vyspělosti. Přesto však věděl, že to vždycky není pravda. Někdy střílení bývá morálním skutkem. Státní úředník přísahá, že bude veřejnost ochraňovat. Pro policistu je neschopnost vystřelit (pokud je střelba prokazatelně ospravedlnitelná) nejen slabostí, ale i nemocí, možná i nepravostí.

V průběhu posledních pěti měsíců, po té skličující události v obchodě Donner’s Sports Shop, měl Gordy štěstí. Byl zavlečen jenom do několika případů, které obsahovaly nějaké násilí. A naštěstí se mu pokaždé podařilo zneškodnit své protivníky použitím pěsti, pendrekem, výhrůžkami či výstražnými výstřely do vzduchu. Jednou, když se zdálo, že se střílení vyhnout nedokáže, vystřelil jeho kolega Frank Autry dřív a záškodníka postřelil, takže Gordy nemusel podstupovat nesplnitelný úkol v podobě zmáčknutí kohoutku.

Ale teď Snowfieldem prosakovalo něco nepředstavitelně násilného. A Gordy až moc dobře věděl, že na násilí se často musí odpovídat zase násilím.

Pistole na jeho boku jako by vážila tisíc liber.

Přemýšlel, jestli se přiblížila doba, kdy jeho slabost bude odhalena. Přemýšlel, jestli dnes večer zahyne – nebo jestli svou slabostí způsobí zbytečnou smrt někoho jiného.

Horlivě se modlil, aby to všechno zvládl. Jistě je možné, aby muž byl klidné povahy a přesto měl nervy dost pevné, aby mohl zachránit sebe, své přátele, své blízké.

Rudá světelná znamení blikala na střechách tří bílo-zelených vozů, které mířily po točité silnici do hor oděných do noci, vstříc vrcholkům, kde měsíční svit vytvářel iluzi, že první letošní sníh již napadl.

Gordy Brogan měl strach.

Pouliční osvětlení a ostatní světla zhasla a ponořila město do tmy. Jenny a Lisa vyskočily z dřevěné lavičky.

„Co se stalo?“

„Pst!“ zasyčela Jenny. „Poslouchej!“

Ale všude bylo jenom nepřerušované ticho.

Vítr přestal foukat, jako by se poděsil náhle potemnělého města. Stromy vyčkávaly, s větvemi svěšenými jako staré šaty na ramínku.

Díky Bohu za měsíc, pomyslela si Jenny.

S bušícím srdcem se Jenny otočila a sledovala budovy za nimi. Městská věznice. Malá kavárna. Krámky. Obytné domy.

Všechny dveře byly tak ponořené do tmy, že bylo těžké odhadnout, jsou-li otevřené či zavřené – anebo jestli se právě teď pomaličku otevírají, aby vypustily ven obludně nateklé a démonicky proměněné mrtvé do nočních ulic.

Přestaň! okřikla se Jenny. Mrtví přece nemohou ožít.

Její oči spočinuly na vrátkách před zastřešenou obslužnou cestičkou mezi šerifovou stanicí a vedlejším krámkem se suvenýry. Byla to přesně taková tmavá a ponurá chodba, jako byla vedle pekařství Liebermanových.

Také se v tom tunelu něco skrývá? A teď když jsou světla zhasnutá, se to neúprosně plíží směrem ke vrátkům, aby to za chviličku vyhlédlo na potemnělý chodník?

Opět ten primitivní strach.

Pocit zla.

Pověrečná hrůza.

„Tak jdem,“ řekla Lise.

„A kam?“

„Na ulici. Tam nás nic nedostane …“

„… aniž bychom to my samy neuviděly první,“ doplnila ji Lisa.

Vkročily doprostřed silnice, osvětlené měsícem.

„Jak dlouho to ještě bude šerifovi trvat, než sem dojede?“ zeptala se Lisa.

„Ještě aspoň patnáct nebo dvacet minut.“

Po celém městě se náhle opět rozzářila světla. Do očí se jim nečekaně zabodla ostrá sprška elektrických paprsků – a pak byla opět tma.

Jenny zvedla revolver, ale nevěděla, na co má mířit.

Hrdlo měla stažené strachem a v ústech sucho.

Snowfieldem se náhle něco naléhavě rozezvučelo, jakési nepozemské kvílení.

Jenny i Lisa šokovaně vykřikly, otočily se, takže do sebe vrazily, a zíraly do tmy zabarvené měsícem.

Pak ticho.

A znovu zakvílení.

Ticho.

„Co to je?“ zeptala se Lisa.

„Požární stanice!“

Ozvalo se to opět: krátký zvuk pronikavé sirény, přicházející z východu, kde na St. Moritz Way byla umístěna Snowfieldská dobrovolná požární stanice.

Bim!

Jenny opět poskočila a otočila se.

Bim! Bam!

„Kostelní zvony,“ řekla Lisa.

„To je z katolického kostela, od západu.“

Zvon se ozval ještě jednou svým hlubokým, mohutným a ponurým hlasem, který rezonoval v prázdných oknech podél Skyline Road a ve všech ostatních po celém vymřelém městě, které nebylo vidět.

„Někdo musí tahat za provaz, aby se zvon rozezněl,“ řekla Lisa. „Nebo zmáčknout knoflík, aby spustil sirénu. Takže tu kromě nás musí ještě někdo přece být!“

Jenny neodpověděla.

Siréna se ozvala znovu, zakvílela a odumřela, zakvílela a odumřela, a kostelní zvon začal opět vyzvánět, zvon a siréna zněly současně, znovu a znovu, jako kdyby oznamovaly advent kohosi nesmírně důležitého.

V horách, necelé dva kilometry od odbočky na Snowfield, byla krajina pouze tmavá či ponořená do stříbra měsíce. Stromy nebyly vůbec zelené; měly pochmurné tvary, spíše jako stíny, s bělavými okraji nejasně vykresleného jehličí a listí.

Naopak okraje silnice byly zabarveny krvavou červení, kterou kolem sebe rozstřikovala otáčející se světla na střechách tří fordů, jež na svých předních postranních dvířkách nesly znak okresního šerifa v Santa Miře.

Pomocník šerifa Frank Autry řídil druhé auto a vedle něj se na sedadle spolujezdce rozvaloval zástupce Stu Wargle.

Frank Autry byl štíhlý, svalnatý a s krátce přistřiženými prošedivělými vlasy. Měl ostré a úsporné rysy, jako kdyby se Bohu toho dne, kdy se rozhodl zařadit Franka do své genetické kartotéky, nechtělo ničím plýtvat. Pod jasně řezaným obočím měl oříškové oči, úzký, aristokratický nos, ústa, která nebyla ani skoupá, ani nijak štědrá, malé uši, téměř bez lalůčků, které měl těsně přitisknuté k hlavě. Knírek měl přepečlivě zastřižený.

Uniformu nosil naprosto předpisově: černé boty měl vyblýskané až k zrcadlovému lesku, hnědé kalhoty s puky ostrými jako břitva, kožený pásek a pouzdro lesklé a natřené lanolinem, hnědou košili čistou a na žehlenou.

„To není kurva ani trochu fér,“ zabručel Stu Wargle.

„Velící policista nemusí být vždycky fér – stačí, když má pravdu,“ odpověděl Frank.

„Jaký velící policista?“ zeptal se Wargle nevrle.

„Šerif Hammond. Toho máš na mysli, ne?“

„Toho nepovažuju za velícího policistu.“

„No ale on jím je,“ pokrčil rameny Frank.

„Nakopal bych ho do prdele,“ řekl Wargle. „Kreténa.“

Frank neřekl nic.

Předtím, než Frank Autry vstoupil do služeb policie, pracoval jako vojenský důstojník. Ve věku čtyřiceti čtyř let, po pětadvaceti letech poctivé služby, odešel od armády Spojených států a přestěhoval se zpátky do Santa Miry, do města, kde se narodil a vyrostl. Měl v úmyslu otevřít si malý obchod nebo něco na ten způsob, aby si přivydělal k penzi a také se něčím zabavil, ale nemohl najít nic, co by se mu zdálo být zajímavé. Postupně si začal uvědomovat, že – aspoň co se jeho týče – práce bez uniformy, nepřetržitého řetězu příkazů a bez pocitu fyzického rizika i služby pro veřejnost mu naprosto nestojí za to. Před třemi lety, ve svých šestačtyřiceti, nastoupil k policii, a přestože zastával nižší funkci, než jaké dosáhl v armádě, byl tam velice spokojený.

To znamená, že byl spokojený, pokud ovšem na něj nepřišla služba společně se Stu Warglem, což zpravidla býval jeden týden v měsíci. Wargle byl nesnesitelně domýšlivý. Frank toho muže snášel jenom proto, že na něm testoval svou vlastní schopnost sebekázně.

Wargle byl prase. Potřeboval by si častěji mýt vlasy. Pokaždé si zapomněl oholit celé strniště vousů. Uniformu měl pomačkanou a boty si snad nikdy nečistil. Měl příliš tlusté břicho, boky i zadek.

Wargle byl suchar. Neměl naprosto žádný smysl pro humor. Nic nečetl, nic nevěděl – a přesto měl rezolutní názory na každé společenské i politické dění.

Wargle byl nevychovanec. Bylo mu pětačtyřicet a ještě se mezi lidmi dloubal v nose a naprosto bez zábran krkal a prděl.

Byl natlačený na postranní dvířka spolujezdce a právě říkal: „Měl jsem skončit o desáté. V deset hodin! Nebylo od Hammonda fér, že mě zatáhl do toho Snowfieldského případu. A to mě čekalo načatý číslo.“

Frank mu na to nenaletěl. Nezeptal se Wargla, s kým má rande. Jenom řídil auto, sledoval silnici před sebou a doufal, že mu Wargle sám nepoví, kdo se za tím ‚načatým číslem’ skrývá.

„Je to jedna servírka ze Spanky’s Diner,“ mlel dál Wargle. „Možná jsi ji viděl. Taková udělaná blondýna. Jmenuje se Beatrice a říkají jí Bea.“

„Já ke Spankymu moc nechodím,“ odpověděl Frank.

„Nojo. No, není zrovna ošklivá, to ne. A má ďábelsky velký kozy. Nabrala sice pár kil nad váhu, ne nijak moc, ale myslí si, že vypadá hůř, než ve skutečnosti vypadá. Není si jistá, víš? Takže když to s ní umíš a věnuješ trochu času, abys rozptýlil její pochyby, a řekneš jí, že ji chceš, přestože je takový cvalík, no tak ti udělá všechno, co budeš chtít. Úplně všechno.“

A nechutně se zasmál, jako by řekl něco neodolatelně vtipného.

Frank ho měl chuť praštit. Ale nepraštil.

Wargle ženy nenáviděl. Mluvil o nich, jako kdyby to byly bytosti jiného, nižšího druhu. Představa, že by muž mohl šťastně žít se ženou a o všem si s ní povídat, myšlenka, že by žena mohla být milována, hýčkána a obdivována, respektována a ctěna pro svoji moudrost, soucit a smysl pro humor – to bylo Stu Warglovi naprosto cizí a nepochopitelné.

Frank Autry byl na rozdíl od něj dvacet šest let ženatý se svojí milou Ruth. Zbožňoval ji. I když věděl, že to je poměrně sobecká myšlenka, přál si někdy, aby zemřel jako první, aby nemusel žít sám bez Ruth.

„Ten zasranej Hammond mě musí neustále něčím nasírat. Ale věčně.“

„A čím?“

„Vším. Nelíbí se mu, jak nosím uniformu. Nelíbí se mu, jak píšu hlášení. Řekl mi, že bych měl zlepšovat svoje postoje. Panebože, mý postoje! Chce mě vykopat, ale to se mu nepovede. Zůstanu tu ještě pět let, abych dostal penzi za třicet let nepřetržitý služby. Ten vůl mě o penzi nepřipraví!“

Téměř před dvěma lety rozpustili santamirští voliči městskou policii a svěřili město do rukou okresního šerifa. Byl to projev důvěry v Bryce Hammonda, který vybudoval okresní stanici, ovšem voliči měli jednu podmínku, že žádný městský úředník nesmí přijít o práci nebo o penzi jen proto, že se změní vedení. Takže Bryce Hammond byl se Stewardem Warglem ve slepé uličce.

Dojeli k odbočce na Snowfield.

Frank se podíval do zadního zrcátka a uviděl, jak třetí auto policejní kolony brzdí. Jak bylo plánováno, postaví se napříč v odbočce na Snowfield, aby zabránilo vjezdu jakýmkoli jiným vozidlům.

Auto šerifa Hammonda pokračovalo ke Snowfieldu a Frank jel za ním.

„Proč s sebou sakra táhneme takový vody?“ zeptal se Wargle.

Na podlaze vzadu v autě ležely tři desetilitrové kanystry plné vody.

Frank odpověděl: „Možná je voda ve Snowfieldu kontaminovaná.“

„A na co tolik jídla, co je v kufru?“

„Ani na potraviny tam nemůžeme spoléhat.“

„Nevěřím, že tam jsou všichni mrtví.“

„Šerif nezastihl Paula Hendersona na stanici.“

„No a co? Henderson je vocas.“

„Ta doktorka říkala, že Henderson je mrtvý, stejně jako …“

„Bože, ta doktorka je buď zfetovaná, nebo ožralá. No kdo by taky chodil k nějaký doktorce? Stejně si to svoje študium na medicíně vyšukala.“

„Cože?“

„Získat takový titul není přece zadarmiko.“

„Wargle, ty mě holt nikdy nepřestaneš udivovat.“

„A co tě tak zaujalo?“

„Nic. Nech to být.“

Wargle si říhl. „Stejně nevěřím, že tam jsou všichni mrtví.“

Další potíž se Stu Warglem byla ta, že neměl vůbec žádnou představivost.

„To je teda pakárna. A já měl to načatý číslo.“

Na rozdíl od něj měl Frank Autry představivost velice dobrou. Možná až příliš. Když vyjížděli stále výše do hor a míjeli ceduli SNOWFIELD – 5 KM, jeho představivost pracovala na plné obrátky jako dobře promazaný stroj. Měl neodbytný pocit – předtuchu? zlé tušení? – že jedou přímo do pekla.

Požární siréna zavyla.

Kostelní zvon zněl čím dál rychleji a prudčeji.

Městem se rozléhala ohlušující kakofonie.

„Jenny!“ zavolala Lisa.

„Dávej pozor! Dívej se, co se kolem děje!“

Ulice byla pokrytá tisíci stíny. Měly před sebou příliš mnoho tmavých míst, která bylo třeba sledovat.

Siréna kvílela, zvon zvonil a teď navíc se opět začala rozsvěcovat a zhasínat světla – pouliční lampy, obchody, domy – v tak rychlém sledu, že to vypadalo, jako by je někdo fotil bleskem. Skyline Road se míhala: budovy jako by poskakovaly do ulice, pak zase zpátky a zase do ulice. A stíny zběsile tančily.

Jenny se točila kolem dokola, revolver namířený přímo před sebe.

Kdyby se k ní něco blížilo v tom blikajícím show oslepujících světel, vůbec by to nespatřila.

Napadlo ji, co kdyby tu šerif po svém příjezdu našel dvě uťaté hlavy, ležící přímo uprostřed ulice? Moji a Lisinu.

Kostelní zvon vyzváněl hlasitěji než kdy jindy, pravidelně, neustále, šíleně.

Siréna se přetavila v jeden dlouhý táhlý zvuk, z něhož trnuly zuby a jež se zarýval do morku kostí. Byl zázrak, že se nevysypala skla v oknech.

Lisa měla ruce přes uši.

Jenny se třásla ruka, v které držela pistoli. Nemohla ji zadržet.

Pak, tak náhle jak toto panoptikum začalo, opět skončilo. Siréna zmlkla. Kostelní zvon se zastavil. Světla začala svítit opět nepřerušovaně.

Jenny přehlédla ulici a čekala, co se stane, něco ještě mnohem horšího.

Ale nestalo se nic.

Město bylo znovu tiché jako hřbitov.

Odněkud se vynořil vítr a začal opět provívat stromy, jako kdyby tančil podle éterické hudby, kterou lidské uši nemohly zaslechnout.

Lisa omámeně zavrtěla hlavou: „Bylo to jako … skoro jako kdyby se nás pokoušeli vyděsit … podráždit.“

„Podráždit,“ odpověděla Jenny, „to je to pravé slovo.“

„Jako by si s námi hráli.“

„Jako kočka s myší,“ řekla tiše Jenny.

Stály uprostřed ztichlé ulice, obávajíce se vrátit zpátky na lavičku před městskou věznicí, aby jejich pohyb znovu nespustil sirény a zvon.

Náhle zaslechly tiché mručení. Na chvíli se Jenny sevřel žaludek. Opět zvedla pistoli, přestože neviděla nic, na co by měla střílet. Pak ten zvuk rozpoznala byl to motor vozu, který se šplhal nahoru po strmé silnici.

Otočila se a pohlédla na ulici. Vrčení motoru zesílilo. Za zatáčkou, přímo na kraji městečka, se objevila dvě auta.

Na střeše jim blikala červená světla. Policejní vůz. Dva policejní vozy. „Díky Bohu,“ vydechla Lisa.

Jenny vedla rychle svou sestru po chodníku, dlážděném kočičími hlavami, k šerifově stanici.

Dvě bílo-zelená policejní auta pozvolna vyjížděla opuštěnou ulicí a zabočila k chodníku před dřevěnou lavičkou. Dva motory ztichly současně. Snowfieldský mrtvolný klid opět jednou převzal nadvládu nad nocí.

Z prvního policejního vozu vystoupil docela pohledný snědý muž v uniformě zástupce šerifa a dveře za sebou nechal otevřené. Pohlédl na Jenny a Lisu, ale hned nepromluvil. Jeho pozornost byla upoutána nadpřirozeným tichem, liduprázdnými ulicemi.

Z předního sedadla téhož vozu vystoupil druhý muž. Měl rozcuchané světlé vlasy, a tak ztěžklá víčka, že vypadal, jako by právě usínal. Byl v civilu: šedé kalhoty, světle modrá košile, tmavě modré nylonové sako. Na saku však měl připevněný odznak.

Vystoupili ještě čtyři další muži. Všech šest nově příchozích tam beze slova stálo a pohlíželo na tiché obchody a domy.

V té zvláštní, napjaté bublině času se Jenny zmocnila ledová předtucha, které nechtěla uvěřit. Byla si jistá – vycítila to; věděla, že ne všichni z nich tohle místo opustí živí.

Kapitola 11

VYŠETŘOVÁNÍ

Bryce poklekl na jedno koleno vedle těla Paula Hendersona. Ostatních sedm – jeho muži, doktorka Paigeová a Lisa – se tísnili přijímací kanceláři snowfieldské stanice za dřevěným hrazením. V přítomnosti smrti mlčeli.

Paul Henderson byl citlivý muž s dobrým instinktem. Jeho smrt byla nesmírnou ztrátou.

„Doktorko Paigeová?“ ozval se Bryce.

Poklekla na druhé straně mrtvoly. „Ano?“

„Nehýbala jste s tělem?“

„Ani jsem se ho nedotkla, šerife.“

„Tady nebyla žádná krev?“

„Vůbec ne. Vždyť vidíte.“

„Ránu může mít na zádech,“ řekl Bryce.

„I kdyby ji tam měl, tak by krev přece byla i na podlaze.“

„Možná.“ Podíval se jí do zelených očí. „Normálně bych s tělem do příchodu koronera nehýbal, ale tohle je výjimečná situace. Budu ho muset obrátit.“

„Nevím, jestli je rozumné se ho dotýkat.“

„Někdo to musí udělat,“ odpověděl Bryce.

Doktorka Paigeová vstala a všichni o pár kroků ustoupili.

Bryce položil ruku na Hendersonův fialovočerný znetvořený obličej. „Kůže je ještě trochu teplá,“ řekl překvapeně.

Doktorka Paigeová kývla. „Myslím, že nejsou mrtví moc dlouho.“

„Ale tělo takhle rychle nezmění barvu ani neoteče v průběhu několika hodin,“ poznamenal Tal Whitman.

„Tato těla však ano,“ namítla lékařka.

Bryce obrátil mrtvolu a podíval se jí na záda. Žádné zranění.

Aby se přesvědčil, že na lebce nejsou žádné nepřirozené prolákliny, zabořil prsty do hustých vlasů mrtvého muže a prohmatal kost. Jestli někdo zástupce praštil něčím tvrdým do hlavy … Ale to nebyl ten případ. Lebka byla nedotčená.

Bryce vstal. „Doktorko, ta rozčtvrcená těla, o nichž jste se zmiňovala … Myslím, že bychom se na to měli jít podívat.“

„Nemohl by jeden z vašich mužů tady zůstat s mojí sestrou?“

„Já vaše pocity chápu,“ odpověděl Bryce. „Ale já bych strašně nerad svůj tým nějak rozděloval. Možná, že počet lidí nerozhoduje; na druhou stranu možná ano.“

„To je dobré,“ ujistila Lisa Jenny. „Stejně nechci být stranou.“

Bylo to kurážné dítě. Obě, ona i její starší sestra, Bryce Hammonda docela okouzlily. Byly bledé a v očích se jim zračil šok a hrůza, ale obě dvě se v této situaci zachovaly neporovnatelně lépe, než by se v té noční děsivé můře zachovala většina ostatních lidí.

Sestry Paigeovy vedly celou skupinu ven ze stanice dál po ulici k pekařství.

Bryce skoro nemohl uvěřit, že ještě před malou chvílí byl Snowfield normální, životem překypující městečko. Nyní bylo naprosto mrtvé, suché a vypálené, jako by to bylo nějaké starobylé město někde hluboko v poušti, stranou od světa, kde i vítr zapomněl vát. Ticho, které zahalovalo město, bylo ticho nespočetných let, desetiletí, staletí, ticho nepředstavitelně dlouhých epoch navršených na epochách ještě starších.

Krátce po svém příjezdu do Snowfieldu zmáčkl Bryce houkačku a očekával od zmlklých domů nějakou reakci. Teď se mu to zdálo nesmírně pošetilé, že něco takového vůbec mohl očekávat.

Vešli předními dveřmi do Liebermannova pekařství a pokračovali do kuchyně v zadním traktu domu.

Na pracovním pultu svíraly dvě uťaté ruce držátka válečku na těsto.

Dvířky trouby se dívaly ven dvě uťaté hlavy.

„Panebože,“ řekl tiše Tal.

Bryce pokrčil rameny.

Jake Johnson, který zjevně potřeboval oporu, se opřel o vysokou bílou skříňku.

„Kristepane,“ vyjekl Wargle, „porazili je jako dvě obyčejný krávy na jatkách …“ A pak se rozhovořili všichni naráz.

„… jak sakra někdo může …“

„… nechutné, zvrácené …“

„… no, a kde jsou těla?“

„Ano,“ zareagoval Bryce a zvedl hlas, aby přehlušil ostatní. „Kde jsou ta těla? Musíme je najít.“

Několik vteřin se nikdo ani nepohnul. Všichni byli jako přimrazeni představou, co by mohli najít.

„Doktorko Paigeová, Liso … není třeba, abyste nám v tomhle pomáhaly,“ řekl Bryce. „Jenom na nás chvíli počkejte.“

Doktorka přikývla. Dívka se vděčně usmála.

Roztřeseně prohledali všechny poličky a pootvírali zásuvky a přihrádky. Gordy Brogan se podíval do velké pece, která nebyla opatřena žádným kukátkem, a Frank Autry zašel do mrazírny. Bryce prohledával malý a čisťounký záchod na jednom konci kuchyně. Ale ani jeden z nich těla – nebo zbytky těl – dvou postarších lidí nenašel.

„Proč by ti zabijáci s sebou odtáhli těla,“ ptal se Frank.

„Možná máme co do činění s nějakým kultem,“ odpověděl Jake Johnson. „Třeba ta těla potřebovali kvůli nějakému rituálu.“

„Jestli byl nějaký rituál proveden,“ řekl Frank, „bylo to podle mého názoru právě tady.“

Gordy Brogan vyrazil směrem k záchodu, klopýtaje a mávaje pažemi jako velké vytáhlé dítě, které je samá ruka samá noha. Dveřmi, které za sebou s prásknutím zavřel, se ozvalo dávení.

Stu Wargle se zasmál a řekl: „No ten je ale panečku sladkej.“

Bryce se k němu otočil a vyštěkl: „Co je tady tak směšnýho, Wargle? Jsou tady mrtví. Myslím, že Gordyho reakce je mnohem přirozenější než kohokoli z nás.“

Warglova prasečí očka v tučné tváři se zachmuřila vztekem.

Bože, jak mně je z toho chlapa nanic, pomyslel si Bryce.

Když se Gordy vrátil ze záchodu, vypadal sklíčeně. „Promiň, šerife.“

„Není co, Gordy.“

Prošli kuchyní a prodejnou zpátky na chodník.

Bryce okamžitě zamířil k dřevěným vrátkům mezi pekárnou a vedlejším obchůdkem. Pohlédl skrz vrátka do neosvětleného krytého průchodu. Doktorka Paigeová k němu přistoupila a on se jí zeptal: „Tady jste měla ten pocit, že se něco skrývá mezi střešními trámy?“

„Ano, a Lisa měla pocit, že se to zase krčí u stěny.“

„Ale bylo to v téhle chodbě, ne?“

„Ano“

Průchod byl beznadějně temný.

Bryce si vzal Talovu dlouhou baterku, otevřel vrzající vrátka, vytáhl revolver a vstoupil dovnitř. Ovanul ho lehký pach hniloby. V tunelu před ním zaznívalo vrzání rezavých pantů vrátek a pak jeho vlastní kroky.

Paprsek světla z baterky byl silný; dosáhl až do poloviny chodby. On jí však posvítil blíž, prohledal jejím paprskem betonové stěny, podíval se na strop, který se tyčil asi tři metry nad ním. Alespoň v téhle části chodby v trámech nic nebylo.

S každým dalším krokem sílil v Bryceovi pocit, že revolver vytahoval naprosto zbytečně – dokud však nedošel asi do poloviny. Pak náhle pocítil, jak mu páteří probíhá něco zvláštního … mrazivého. Vycítil, že tam už není sám.

Byl to člověk, který věří svým předtuchám, a proto ani tuhle nepodceňoval. Zastavil se, pozvedl revolver, mnohem bedlivěji než předtím se zaposlouchal do ticha, projel rychle světlem stěny a strop, posvítil pečlivě i mezi trámy, pak na konec chodby a dokonce se i otočil, jestli kolem něj něco zázračně neproklouzlo. Ve tmě nečekalo nic. Přesto však měl stále pocit, že ho sledují čísi nepřátelské oči.

Opět se pohnul a světlem o něco zavadil. V podlaze chodbičky byl kanálek, přikrytý čtvrtmetrovou kovovou mřížkou. V něm se cosi lesklo, odráželo paprsky svítilny. A pohybovalo se to.

Bryce obezřetně přistoupil blíž a namířil světlo přímo do kanálu. Už tam však nic nebylo.

Poklekl vedle mřížky a podíval se dolů. Světlo odhalovalo pouze stěny stoky, která byla naprosto suchá.

Krysa? Snowfield bylo letovisko, které hostilo poměrně značný počet turistů, proto si město dávalo pozor na to, aby se v něm hlodavci pokud možno nevyskytovali. Nicméně i přes přísná opatření nebyla existence jedné či dvou krys nic nepravděpodobného. Mohla to být tedy krysa. Ale Bryce nevěřil, že to byla ona.

Prošel chodbou až na konec, a pak se rychle vrátil k vrátkům, kde čekali ostatní.

„Viděl jsi něco?“ zeptal se Tal.

„Nic moc,“ odpověděl Bryce, vstoupil do ulice a zavřel za sebou vrátka. Pověděl jim o svém pocitu, jako by ho něco pozorovalo, i o tom, že v kanále se něco hýbalo.

„Libermannovy zabili lidé,“ ozval se Frank Autry. „Ne něco malinkého, co by se protáhlo mříží kanálu.“

„No jo, to je fakt,“ souhlasil Bryce.

„Ale něco jste tam cítil?“ vyptávala se Lisa.

„Něco ano,“ řekl Bryce dívce. „Ale na mě to tak silně jako na tebe asi nezapůsobilo. Ale určitě to bylo … divné.“

„Fajn,“ kývla Lisa. „Jsem ráda, že si o nás nemyslíte, že jsme jen dvě hysterický ženský.“

„Když se vezme v úvahu to, čím vším jste prošly, tak vy dvě jste se zachovaly naprosto bez sebemenšího náznaku hysterie.“

„No,“ prohlásila Lisa, „Jenny je doktorka, a ze mě jednoho dne asi taky bude doktorka. A doktoři si prostě nemůžou dovolit být hysteričtí.“

Byla to sympatická dívka – i když si Bryce nemohl nepovšimnout, že její starší sestra je ještě mnohem sympatičtější. Obě dvě měly stejný odstín kaštanových vlasů, temně hnědou barvu důkladně vyblýskaného třešňového dřeva, husté a bohaté. Obě také měly stejně zlatavou pleť. Ale protože doktorka Paigeová měla rysy vyzrálejší než Lisa, Bryceovi se zdály zajímavější a přitažlivější. A taky měla oči zelenější než její sestra.

Bryce se zamyslel. „Doktorko Paigeová, rád bych viděl ten dům, kde byli ti dva zabarikádovaní v pokoji.“

„Jo,“ zareagoval Tal. „Vraždy v zamčeném pokoji.“

„To je u Oxleyových na Vail Lane.“ Vedla je dolů po Skyline Road na křižovatku.

Suchý šramot jejich kroků byl jediným zvukem, což Bryce opět přimělo myslet na opuštěná místa, na skarabey, jak se plazí po starobylých svitcích papyrů v opuštěných hrobkách.

Když zabočovali za roh, doktorka Paigeová se zastavila: „Tom a Karen Oxleyovi bydlí … hm, bydleli … tamhle v tom domě.“

Bryce si prohlížel ulici. „Místo toho, abychom šli přímo k Oxleyovým, mohli bychom se cestou podívat do nějakých domků a obchodů – aspoň na téhle straně ulice. Myslím, že se můžeme rozdělit na dvě skupinky po čtyřech. Nepustíme se úplně opačnými směry, takže budeme moci jedni druhým přispěchat rychle na pomoc, kdyby se něco dělo.

Paní doktorko a Liso, vy zůstanete se mnou a s Talem. Franku, ty povedeš druhou skupinu.“

Frank přikývl.

„Držte se pohromadě,“ přikázal jim Bryce. „A myslím tím pohromadě. Ať každý z vás celou dobu vidí na zbývající tři. Rozuměli jste?“

„Ano, šerife,“ řekl Frank Autry.

„Dobrá, takže vy čtyři se nejdřív podíváte do tamhleté restaurace a my do domu hned vedle. Sejdeme se na konci bloku. Kdybyste narazili na něco opravdu zajímavého, ne jenom další mrtvá těla, přijďte pro mě. Když budete potřebovat pomoc, vypalte dvě nebo tři rány. Uslyšíme to, i kdybychom byli zrovna někde uvnitř. A vy poslouchejte, kdybyste zaslechli výstřely od nás.“

„Mohu něco navrhnout?“ zeptala se doktorka Paigeová.

„Jistě,“ přikývl Bryce.

Otočila se k Frankovi Autrymu: „Kdybyste našli těla, která vykazují krvácení z očí, uší, nosu nebo z úst, dejte mi hned vědět. Nebo jakékoli jiné příznaky zvracení či průjmu.“

„To by naznačovalo, že se jedná o nějakou nemoc?“ zeptal se Bryce.

„Ano,“ odpověděla. „Anebo o otravu.“

„Ale to už jsme přece vyloučili, ne?“ zeptal se Gordy Brogan.

Jake Johnson, který vypadal na víc než na svých sedmapadesát let, namítl: „To nebyla choroba, co useklo těm lidem hlavy.“

„Přemýšlela jsem o tom,“ řekla doktorka Paigeová. „Co když se jedná o nemoc nebo nějakou jedovatou chemikálii, s kterou jsme se zatím ještě nesetkali – třeba mutovaný kmen vztekliny –‚ který některé lidi zabíjí, zatímco u jiných způsobuje šílenství? Možná ti, kteří touhle mutací prošli, naprosto zešíleli.“

„Je něco takového vůbec možné?“ zeptal se Tal Whitman.

„Ne. Ale zase to není zcela vyloučené. Navíc, kdo může říct, co je pravděpodobné a co ne? Je snad pravděpodobné, že by se něco takového mohlo vůbec stát ve Snowfieldu?“

Frank Autry se zatahal za knír: „Ale jestli se tady v okolí někde potuluje tlupa šílenců … Tak kde jsou?“

Všichni se rozhlédli tichou ulicí. Do všech hlubokých kaluží stínů, rozprostírajících se po trávnících, chodnících a zaparkovaných automobilech. Do neosvětlených oken v podkroví. Do tmavých přízemních oken.

„Skrývají se,“ řekl Wargle.

„Čekají,“ dodal Gordy Brogan.

„Ne, to nedává smysl,“ namítl Bryce. „Zběsilí šílenci by se jen tak klidně neschovávali a nečekali, ani by nic neplánovali. Hned by nás napadli.“

„Ale stejně,“ ozvala se Lisa. „Tohle nejsou šílenci. To je něco mnohem zvláštnějšího.“

„Možná má pravdu,“ připustila doktorka Paigeová.

„Což mi ovšem nijak zvlášť neulevuje,“ podotkl Tal.

„Takže když najdeme nějaké příznaky zvracení, průjmu nebo krvácení,“ zopakoval Bryce, „budeme vědět, na čem jsme. A jestli ne …“

„Tak budu muset přijít s nějakou novou hypotézou,“ odvětila doktorka Paigeová.

Zmlkli a nikomu se do prohledávání domů nechtělo; nevěděli, co by mohli nalézt, nebo co by snad mohlo nalézt je.

Jako by se čas zastavil.

Úsvit, napadlo Bryce Hammonda, nikdy nepřijde, pokud se my nepohneme.

„Tak jdem,“ řekl.

První budova byla úzká a podlouhlá. V přízemí byla galerie a obchod s uměleckými předměty. Frank Autry rozbil skleněnou tabulku v hlavních dveřích, hmátl dovnitř a otevřel zámek. Vešel a rozsvítil.

Pobídl ostatní, aby ho následovali: „Rozestupte se. Nebuďte těsně jeden vedle druhého, ať nejsme snadným terčem.“

Když mluvil, vzpomněl si na dvě výzvědné výpravy, kterých se zúčastnil bezmála před dvaceti lety ve Vietnamu. Tahle akce mu také napínala nervy, stejně jako ničivá mise na partyzánském území.

Pečlivě prohledali celou galerii, ale nenašli nic. Ani v malé kanceláři vzadu za výstavními prostorami nikdo nebyl. Byly tam však dveře, které vedly do prvního patra.

Vystoupali do schodů jako vojáci. Frank šel první, pistoli namířenou před sebe, ostatní čekali. Nahoře na schodišti nahmatal vypínač, zmáčkl ho a zjistil, že se nachází v rohu obývacího pokoje, patřícího vlastníkům galerie. Když se ujistil, že v místnosti nikdo není, zavolal ostatní, aby šli za ním. Když za ním vystupovali po schodech, popošel Frank dál do obýváku a ostražitě se držel při stěně.

Prohledali zbytek bytu, prozkoumali každý kout jako zdroj možného nebezpečí. Pokoje byly prázdné. Ve skříních se nikdo neskrýval.

V kuchyni však na podlaze našli mrtvého muže. Měl na sobě jenom modré kalhoty od pyžama a svým oteklým a podlitým tělem se opíral o dveře od lednice. Neměl na sobě žádná viditelná zranění. Ani ve tváři neměl žádný výraz zděšení. Se vší pravděpodobností zemřel náhle, aniž by zahlédl svého protivníka a aniž by měl sebemenší ponětí, že se blíží smrt. Kolem něj byly na podlaze poházené věci na přípravu sendviče: rozbitá sklenice od hořčice, balíček salámu, částečně rozmáčklé rajče, balíček švýcarského sýra.

„Toho zcela určitě nezahubila žádná nemoc,“ pronesl Jake Johnson teatrálně. „Jak mohl být nemocný, když se chystal dát si salámek?“

„A stalo se to opravdu dost rychle,“ řekl Gordy. „Měl plné ruce věcí, které vyndal z lednice, a jak se otočil … stalo se to. Bing: právě takhle.“

V ložnici objevili další mrtvolu. Byla v posteli, nahá. Nebylo jí míň než dvacet, a ne víc než čtyřicet. Její věk se nedal pořádně odhadnout, protože byla celá napuchlá a pohmožděná. Obličej měla stažený hrůzou, přesně jako Paul Henderson. Zemřela uprostřed výkřiku.

Jake Johnson si vyndal pero z kapsy košile a prostrčil jej kohoutkem pistole, která ležela na pomačkaném prostěradle vedle těla.

„Nemyslím, že je třeba, abychom byli až takhle opatrní,“ řekl Frank. „Nikdo ji nezastřelil. Nemá na sobě žádné rány, žádnou krev. Jestli někdo z pistole vystřelil, byla to ona. Ukaž mi to.“

Vzal si od Jakea revolver a otevřel zásobník. Byl prázdný. Přiložil si hlaveň k nosu a přičichl. Ucítil střelný prach.

„Vypálil z ní někdo?“ zeptal se Jake.

„Docela nedávno. Předpokládáme-li, že zásobník byl plný, když si pistoli brala, znamená to, že vystřelila desetkrát.“

„Podívej,“ řekl Wargle.

Frank se otočil a uviděl, jak Wargle ukazuje na díru od kulky na stěně přímo naproti lůžku. Byla ve výšce dvou metrů.

„A tady,“ upozornil Gordy Brogan na další kulku ve dřevě borového prádelníku.

Kolem postele pak našli všech deset měděných nábojnic, ale nenalezli, kam se podělo osm dalších kulek.

„Nemohla se přece strefit osmkrát?“ zapochyboval Gordy.

„Kristepane, to nepadá v úvahu!“ vyjekl Wargle a upravoval si pásek se svou pistolí na hubeném boku. „Kdyby někoho osmkrát strefila, tak by tady v tom pokoji nebyla jen jedna mrtvola.“

„Správně,“ řekl Frank, i když se mu nijak nezamlouvalo, že musí souhlasit právě se Stu Warglem. „Navíc tu nikde není žádná krev. Osm zásahů by znamenalo spoustu krve.“

Wargle popošel k posteli a zahleděl se na mrtvou ženu. Byla podepřená několika masivními polštáři a nohy měla roztažené v tragikomické parodii touhy. „Ten chlapík v kuchyni ji zrovna musel šukat,“ komentoval to Wargle. „Když s ní skončil, šel si dát do kuchyně něco k za kousnutí. Když byli od sebe, někdo sem přišel a zabil ji.“

„Nejdřív zabili toho muže v kuchyni,“ řekl Frank. „Jinak by přece nemohl být tak překvapený, když by slyšel, jak desetkrát vystřelila.“

Wargle se zamyslel: „Človeče, umím si představit, jak bych strávil celej den v pelechu s takovouhle ženskou.“

Frank se po něm překvapeně podíval: „Wargle, jsi nechutný. To tě vždycky vzrušujou nafouklý mrtvoly jenom proto, že jsou nahý?“

Wargle zrudl a podíval se stranou. „Co si o mně Franku pořád myslíš? Myslíš, že jsem – že jsem nějak perverzní, nebo co? Co? Nejsem, sakra. Jen jsem tamhle uviděl její fotku.“ Ukázal na fotografii ve stříbrném rámečku vedle noční lampičky. „Jak vidíš, má na sobě bikini. A že to byl pořádnej kus. Ty velký prsa. A krásný nohy. To mě vzrušilo, kamaráde.“

Frank zakroutil hlavou. „Já se jen divím, jak tě něco uprostřed takové spouště, uprostřed tolika mrtvých lidí, vůbec může vzrušit.“

Wargle to považoval za kompliment a mrkl na něj.

Jestli z toho všeho vyváznu živý, pomyslel si Frank, nedopustím, aby mě ještě někdy dal Bryce Hammond dohromady s Warglem. Já odejdu dřív.

„Jak mohla někoho osmkrát zasáhnout a nezastavit ho?“ divil se Gordy Brogan. „A jak to, že tu nikde není ani jediná kapka krve?“

Jake Johnson si opět prohrábl své bílé vlasy. „Nevím, Gordy. Ale jednou věcí si jsem jistý: škoda, že mě sem do toho Bryce zatáhl.“

Hned vedle galerie byl na kuriózním dvoupatrovém domku nápis:

U Brookhartů

Pivo – Víno – Lihoviny – Tabák

Časopisy – Noviny – Knihy

Uvnitř se svítilo a dveře byly odemčené. Brookhartovi mívali otevřeno i o nedělích mimo sezónu až do devíti hodin večer.

Bryce vešel první, za ním Jennifer a Lisa Paigeovy. Tal šel jako poslední. Když šlo o to vybrat si muže, který by mu v nebezpečných situacích kryl záda, zvolil si Bryce vždycky Tala Whitmana. Nikomu jinému tolik nevěřil, ani Frankovi Autrymu ne.

U Brookhartů to bylo přecpané vším možným, ale celkově to tam působilo příjemně a útulně. Byly tam vysoké chladničky s prosklenými dveřmi naplněné plechovkami a lahvemi piva, police, držáky a přihrádky s lahvemi vína a lihovin, další s paperbacky, časopisy a novinami. Doutníky a cigarety byly vyrovnány v krabičkách a kartonech, plechovky s tabákem zase vystavené na hromádkách na horních poličkách. Kde bylo místo, tam ležely cukrovinky: čokoládové tyčinky, mentolové bonbóny, žvýkačky, slané buráky, popcorn, preclíky, bramborové lupínky, čipsy.

Bryce prošel opuštěným obchůdkem a hledal mrtvá těla. Nikde nebyla.

Polovina podlahy však byla zatopena vodou, sahající do výše skoro tří centimetrů. Rozpačitě se nad ní zastavili.

„Odkud ta voda natekla?“ divila se Lisa.

„Určitě je rozbité chlazení jednoho z těch boxů,“ řekl Tal Whitman.

Obešli polici s vínem a pečlivě prohlédli chladničky. V okolí tiše hučících přístrojů nebyla žádná voda.

„Možná teče vodovodní potrubí,“ navrhla Jennifer Paigeová.

Pokračovali v prohlídce, sestoupili do sklepa, který se používal jako skladiště vína a jiných nápojů v kartónových krabicích, pak vyšli nahoru do patra, nad obchod, kde byla kancelář. Nikde nenašli nic neobvyklého.

Když se vrátili zpátky do krámku a mířili ke dveřím, Bryce se zastavil a sklonil se, aby si pečlivěji prohlédl kaluž na podlaze. Namočil si v ní špičku prstu; bylo to jako voda, a bylo to bez jakéhokoli zápachu.

„Co je?“ zeptal se Tal.

Bryce se napřímil a řekl: „Je to divné – takové vody tady.“

„Možná má doktorka Paigeová pravdu,“ odpověděl Tal, „a jenom je prasklé vodovodní potrubí.“

Bryce přikývl. Přestože nedokázal říct proč, ta obrovská kaluž vody na něj zvláštně zapůsobila.

Taytonova lékárna byl malý krámek, který sloužil Snowfieldu i všem ostatním malým horským městečkům v okolí. Nad ní byl dvoupatrový byt, vymalovaný krémovými a broskvovými odstíny a vyzdobený smaragdově zeleným nábytkem a řadou starožitností.

Frank Autry provedl muže celým domem, ale nic pozoruhodného nenašli – kromě promočeného koberce v obýváku. Byl doslova nacucaný vodou, až jim čvachtal pod nohama.

Horská chata U rozzářené svíce vyzařovala pohodu a klid: hluboké okapy a pečlivě vyřezávané římsy lemovaly okénka s vyřezávanými okenicemi. Dvě přenosné lampy byly připevněny na kamenné pilastry, jež stály u cestičky, vydlážděné kameny. Tři malá světélka házela fantastické záchvěvy světla na celé průčelí chaty.

Jenny, Lisa, šerif a poručík Whitman se na chodníčku před Rozzářenou svící zastavili a Hammond se optal: „Mívají v tuhle roční dobu otevřeno?“

„Ano,“ odpověděla Jenny. „Vždycky aspoň polovinu chaty. Mají výbornou pověst a spoustu hostů, ale vlastní jenom šestnáct pokojů.“

„No … Tak se na to podíváme.“

Hlavní dveře vedly do malé pohodlně zařízené haly s dubovou podlahou, tmavým orientálním kobercem, světle béžovou pohovkou, párem starožitných židlí potažených růžovou látkou, se stoly z třešňového dřeva a měděnými lampičkami.

Napravo byla recepce. Na dřevěném pultíku ležel zvonek a Jenny s ním několikrát rychle zazvonila, přestože neočekávala žádnou odpověď a ani ji nedostala.

„Dan a Sylvia mají byt přímo tady za recepcí,“ řekla a ukázala na přeplněný pokoj za pultem.

„Jim to tady patří?“ zeptal se šerif

„Ano. Danovi a Sylvii Kanarským.“

Šerif se na ni na chvíli zahleděl: „Znáte je?“

„Ano. Jsou to moji dobří přátelé.“

„Pak by možná bylo lepší, kdybychom do toho bytu raději nevstupovali.“

V jeho modrých očích s těžkými víčky se zableskl soucit a pochopení. Jenny ta náhlá laskavost a moudrost, která se mu mihla tváří, překvapila. Během poslední hodiny, kdy ho viděla pracovat, si začala postupně uvědomovat, že je mnohem ostražitější a inteligentnější, než zprvu vypadal. Teď, když se mu dívala do citlivých a soucitných očí, si uvědomila, jak je chápavý, zajímavý a jak jí imponuje.

„Nemůžeme ale odsud jen tak odejít,“ namítla. „Stejně to tu jednou bude muset někdo prohledat. Celé město se musí prohledat. Takže se toho můžeme úplně klidně chopit my teď.“

Zvedla vyvýšenou část dřevěného pultu a vcházela do recepčního prostoru.

„Paní doktorko,“ ozval se šerif, „nechte aspoň mě a poručíka Whitmana jít první.“

Poslušně ustoupila a oni vešli do bytu Dana a Sylvie jako první. Nenašli tam však nikoho. Nikoho mrtvého.

Díky Bohu.

Poručík Whitman listoval na recepčním pultě návštěvní knihou. „V sou časné době je tu pronajato pouze šest pokojů a všechny v prvním patře.“

Šerif vzal z panelu vedle poštovních schránek klíče.

S již téměř monotónní ostražitostí vystoupali nahoru po schodech prohledávali pokoje. V prvním nalezli zavazadla, kamery, z poloviny napsané pohledy a další věci, které naznačovaly, že se tu bydlí, ale hosty samotné nenašli.

V šestém pokoji zjistil poručík Whitman, když zkoušel dveře do přilehlé koupelny, že jsou zamčené. Zaklepal na ně a křikl: „Policie! Je tam někdo?“

Nikdo neodpovídal.

Whitman se podíval na kliku a pak na šerifa. „Je to zamčené zevnitř, takže tam někdo musí být. Mám vylomit dveře?“

„Vypadají dost bytelně. Není třeba, aby sis vykloubil rameno. Rozstřel zámek.“

Jenny vzala Lisu za paži a odvedla ji stranou, aby ji nemohly zasáhnout žádné úlomky.

Poručík Whitman ještě jednou křikl varování a pak vystřelil. Rozkopl dveře a rychle vstoupil dovnitř. „Tady nikdo není.“

„Nevylezli oknem?“ ptal se šerif.

„Žádná okna tu nejsou,“ odpověděl Whitman a zamračil se.

„Určitě ty dveře byly zamčené?“

„Určitě. A navíc jdou zamknout jenom zevnitř.“

„Ale jak? Když tam nikdo není?“

Whitman pokrčil rameny. „Je tu ještě něco, na co by ses měl jít podívat.“

Šli se tam podívat všichni, protože koupelna byla dost veliká, aby se tam vešli čtyři lidé. Na zrcadle nad umývadlem bylo tlustými, mastnými a černými písmeny napsáno:

V dalším bytě nad jiným krámkem nalezl Frank Autry a jeho muži další zcela promočený koberec, který jim čvachtal pod nohama. V obýváku, jídelně a v ložnicích byly koberce suché, ale v chodbě, vedoucí ke kuchyni, byl úplně mokrý. A v samotné kuchyni byly tři čtvrtiny podlahy z dlaždic pokryty vodou, sahající do skoro půlcentimetrové výše.

Když stáli v předsíni a dívali se do kuchyně, Jake Johnson zamručel: „Musí tu téct potrubí.“

„To jsi říkal už minule,“ připomněl mu Frank. „Zvláštní souhra okolností, co?“

Gordy Brogan mávl rukou: „Je to jen voda. Nechápu, co by mohla mít společného s těmi … s těmi všemi vraždami.“

„Sakra,“ řekl Stu Wargle, „jenom tu marníme čas. Nic tu není. Jdeme dál.“

Frank si jich nevšímal, vešel do kuchyně a pozorně kaluž vody obešel. Otevřel několik poliček v příborníku, až konečně našel malou plastikovou nádobku na uchovávání zbytků jídla. Byla čistá a suchá a opatřená pevný víčkem, které zabraňovalo jakémukoli vytékání. V šuplíku si vzal odměrku a nabral do plastikové nádobky trochu vody ze země.

„Co to děláš?“ zeptal se ho Jake ode dveří. „Nabírám vzorek.“

„Vzorek? Proč? Je to jenom voda.“

„To jo,“ odvětil Frank, „ale je na ní něco divnýho.“

Koupelna. Zrcadlo. Tlustá, mastná, černá písmena.

Jenny pozorovala ta čtyři napsaná slova.

Lisa se zeptala: „Kdo je to ten Timothy Flyte?“

„To může být ten, kdo to napsal,“ odpověděl poručík Whitman.

„Pronajal si ten pokoj nějaký Flyte?“ optal se šerif.

„Tohle jméno v knize určitě nebylo,“ řekl poručík. „Ale můžeme to pro jistotu zkontrolovat, až půjdeme dolů, i když si jsem skoro stoprocentně jistý.“

„Možná je Timothy Flyte jeden z vrahů,“ ozvala se Lisa. „Možná ho ten, kdo si pronajal tenhle pokoj, poznal a nechal tady ten vzkaz.“

Šerif zavrtěl hlavou. „Ne. Jestli má Flyte něco společného s tím, co se tady ve městě stalo, nenechal by jen tak svoje jméno na zrcadle. Smazal by ho.“

„V případě, že by o tom věděl,“ namítla Jenny.

„Nebo možná o tom věděl,“ řekl poručík, „ale je to jeden z těch šílenců, o kterých jsme před chvílí hovořili, takže je mu úplně jedno, jestli ho chytíme nebo ne.“

Bryce Hammond pohlédl na Jenny. „Jmenuje se tady ve městě někdo Timothy Flyte?“

„Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela.“

„Znáte ve Snowfieldu každého?“

„Ano.“

„Všech pět set?“

„Skoro každého,“ odpověděla.

„Takže skoro každého? Čili tu někdo jménem Timothy Flyte být může?“

„I kdybych ho nikdy neviděla, určitě bych o něm něco slyšela. Tohle je malé městečko, šerife, aspoň mimo sezónu zcela jistě.“

„Nebo to může být někdo z Mount Larson, Shady Roost nebo Pineville,“ navrhl poručík.

Přála si, aby šli o tom nápise na zrcadle debatovat někam jinam. Ven. Na vzduch, na volné prostranství. Kde by se k nim nemohlo nic připlížit, aniž by to nespatřili. Měla podivný, neopodstatněný, ale neodbytný pocit, že se někdo nebo něco – něco obzvláště divného – pohybuje právě v této chvíli v druhé části chaty, aby tajně vykonalo něco děsivého, čeho si ona ani šerif s Lisou a zástupcem naprosto a osudově nejsou vědomi.

„A co ta druhá část toho nápisu?“ zeptala se Lisa a ukázala na slova DÁVNÝ NEPŘÍTEL.

Jenny se zamyslela: „Vraťme se k tomu, co Lisa říkala před tím. Vypadá to, že člověk, který tohle napsal, nám chtěl sdělit, že Timothy Flyte je jeho nepřítel. A já myslím, že náš také.“

„Možná,“ odpověděl váhavě Bryce Hammond. „Ale je to značně neobvykle napsáno – ‚dávný nepřítel’. Trochu zvláštní. Skoro archaické. Jestliže se zamkl v koupelně, aby unikl Flyteovi, a pak ve spěchu napsal varování, proč nenapsal prostě ‚Timothy Flyte, můj starý nepřítel’ nebo něco takového?“

Poručík Whitman souhlasil. „Vlastně kdyby nám chtěl nechat vzkaz, v němž by obviňoval Flytea, tak by jednoduše napsal ‚Timothy Flyte to udělal’, nebo ‚Timothy Flyte je všechny zabil’. Myslím, že ten člověk nás vůbec nechtěl nechat na pochybách.“

Šerif se začal probírat věcmi, které byly na poličce nad umyvadlem, přímo pod zrcadlem: lahvička s kondicionérem, voda po holení s citrusovou vůní, holicí strojek, zubní kartáček, pasta, hřebeny, kartáče, líčidla. „Vypadá to, že tady v tom pokoji bydleli dva lidé. Možná se oba zamkli v koupelně – což znamená, že se oba prostě vypařili. Ale čím ten nápis napsali?“

„Možná tužkou na obočí,“ řekla Lisa.

Jenny přikývla. „Taky si myslím.“

Prohledali celou koupelnu, ale nemohli ji najít.

„To je divné,“ řekl šerif podrážděně. „Takže tužka zmizela spolu s dvěma lidmi, kteří se zamkli v koupelně. Dva lidé byli uneseni ze zamčené místnosti.“

Vrátili se dolů k recepčnímu pultu. Podle knihy hostů měli pokoj, v němž našli ten nápis, pronajati manželé Ordnayovi ze San Franciska.

„Žádný z hostů se nejmenuje Timothy Flyte,“ pokrčil rameny šerif a zavřel knihu.

„No,“ pronesl Whitman, „myslím, že to je všechno, co tu teď můžeme udělat.“

Jenny se ulevilo, když to slyšela.

„Dobrá,“ přitakal Bryce Hammond. „Pojďme za Frankem a ostatními. Možná objevili něco, co my ne.“

Vydali se přes halu. Po několika krocích se Lisa zastavila a vykřikla.

Uviděli to zlomek vteřiny poté, co to upoutalo dívčinu pozornost. Leželo to na stole, přímo pod proudem světla z růžové lampičky, a bylo to tak dovedně nasvícené, že to vypadalo téměř jako umělecké dílo na nějaké výstavě. Mužská ruka. Uťatá.

Lisa se odvrátila.

Jenny sestru objala a pohlédla přes její rameno na příšernou podívanou. Ruka. Proklatá, výsměšná, neuvěřitelná ruka.

Mezi palcem, ukazováčkem a prostředníkem pevně svírala tužku na obočí. Tu samou. Určitě tu samou.

Jenny se toho zděsila stejně jako Lisa, ale stiskla rty a potlačila výkřik. Nebyl to jenom pohled na tu ruku, co ji vyděsilo. Skutečnost, která jí vzala dech a pálila ji v prsou, byla ta, že ta ruka tady na stole ještě před chvílí vůbec nebyla. Někdo ji sem musel položit, když byli nahoře, a vědět, že ji najdou. Někdo si z nich dělal legraci, někdo s naprosto zvráceným smyslem pro humor.

Bryce Hammond rozevřel svá neustále přivřená víčka tak, jak to Jenny ještě neviděla. „Sakra, tohle tady před chvílí nebylo, že ne?“

„Ne,“ kývla Jenny.

Šerifa jeho zástupce drželi revolvery s hlavněmi svěšenými k podlaze. Nyní své zbraně zvedli, jako by si mysleli, že uťatá ruka každou chvíli pustí tužku na obočí, vymrští se ze stolu, vletí někomu z nich do tváře a vyškrábe mu oči.

Nevěděli, co říct.

Spirálový vzorek na orientálním koberci jakoby se stal chladicí spirálou a šířil kolem sebe závany ledového vzduchu.

Nad hlavami jim ve vzdálené místnosti zavrzala dřevěná podlaha nebo nenamazané dveře.

Bryce Hammond vzhlédl ke stropu haly.

Iíííí.

Mohlo to být jenom přirozené praskání v nábytku. Nebo to mohlo být něco úplně jiného.

„Už o tom není pochyb,“ řekl šerif.

„O čem?“ zeptal se poručík Whitman a podíval se nikoli na šerifa, ale na druhý vchod do haly.

Šerif se otočit k Jenny. „Když jste těsně před naším příjezdem zaslechly sirénu a zvony, řekla jste, že to, co se ve Snowfieldu stalo, se ještě pořád děje.“

„Přesně tak.“

„A my už teď víme, že jste měla pravdu.“

Kapitola 12

BITEVNÍ POLE

Jake Johnson čekal s Frankem, Gordym a Stu Warglem na konci bloku, na kusu jasně osvětleného chodníku před obchodem s potravinami, který patřil Gilmartinovým.

Sledoval, jak Bryce Hammond vychází z hotelu U rozzářené svíce, přál si, aby šel šerif rychleji. Nelíbilo se mu, že tam tak stojí v záři světla. Bylo to, jako by stál na jevišti. Cítil se velmi zranitelný.

Samozřejmě, že před několika minutami, když vedl průzkum v domech na téhle ulici, museli procházet tmavými úseky, kde pulzovaly stíny a pohybovaly se jako živé bytosti, a Jake toužil právě po tomto osvětleném kousku chodníku. Bál se temnoty stejně tak, jako se teď bojí světla.

Nervózně si prohrábl jednou rukou své husté bílé vlasy. Druhou měl položenou na pouzdru s revolverem.

Jake Johnson v obezřetnost nejen věřil, ale byla mu i bohem. Jistota je jistota Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil … Měl v zásobě stovky různých rčení. Byly to jeho osvětlené mezníky na bezpečné cestě, a za těmito světly ležela pouze prázdnota riskování, náhody a chaosu.

Jake se nikdy neoženil. Sňatek pro něj znamenal celou řadu nových rolí, které by musel na sebe vzít. Znamenal riskování s jeho city, penězi a celou jeho budoucností.

Co se týkalo peněz, i v tomto vedl obezřetnou a skrovnou existenci. Velkou část ze svých příjmů dal do nejrůznějších investic.

Jake, kterému nyní bylo padesát osm let, pracoval pro Santamirské šerifství přes sedmačtyřicet let. Již dávno mohl odejít do důchodu pobírat zaslouženou penzi. Ale bál se inflace, takže tam zůstával, budoval si penzijní příjem a ukládal čím dál víc peněz.

To, že se stal pracovníkem ve jménu zákona, bylo asi jeho jedinou neobezřetností, kterou Jake Johnson kdy udělal. Nikdy nechtěl být policajtem. Nikdy, můj bože! Ale jeho otec, Velký Ralph Johnson, byl okresním šerifem ve čtyřicátých a padesátých letech a očekával, že jeho syn půjde v jeho šlépějích. Velký Ralph ne nikdy nepovažoval za dostatečnou odpověď. Jake si mohl být naprosto jist, že by ho Velký Ralph vydědil, kdyby se odmítl stát policistou. Ne proto, že by rodina disponovala nějak velikým jměním, to ne. Ale měla pěkný dům a slušný bankovní účet. A za rodinnou garáží, pohřbených metr pod trávníkem, bylo několik velkých sklenic s těsně srolovanými dvaceti, padesáti a sto dolarovými bankovkami, které Velký Ralph vybral na úplatcích a uložil je stranou pro špatné časy. Takže se Jake stal policajtem jako jeho otec, který zemřel v dvaaosmdesáti, právě když Jakeovi bylo jedenapadesát let. V té době již byl z Jakea policista na celý život, neboť to bylo jediné, co znal.

Byl to obezřetný policista. Například se vyhýbal jakýmkoli domácím šarvátkám, neboť věděl, že policisté občas mezi rozzuřenými manželi zahynou. V těchto záležitostech hrála vášeň vždy příliš velkou roli. Kupříkladu ten obchodník s realitami Fletcher Kale. Před rokem si Jake jeho prostřednictvím koupil domek v horách, a tehdy se mu zdál jako úplně normální chlap. A teď zabil svoji ženu a syna. Kdyby se tam v tu chvíli ocitl nějaký policista, Kale by ho zabil také. A když ho dispečer upozorňoval, že se někde něco děje, vymýšlel si, kde je, a snažil se od místa činu vzdálit tak, jak to jenom šlo. Vždycky se tam pak objevil později, když už bylo po všem.

Ale nebyl to zbabělec. Několikrát se ocitl při požáru, a při těch příležitostech se bil jako tygr, jako lev, rozzuřený medvěd. Byl jenom obezřetný.

Ale u policie existovala také práce, kterou měl rád. Třeba řízení dopravy. Nebo úředničina, a ta mu vysloveně vyhovovala. Jediná radost, kterou pociťoval, když někoho musel zavřít, bylo následné vyplňování formulářů, díky čemuž musel strávit na ředitelství v klidu a míru dobrých pár hodin.

Tentokrát se mu však trik s úřadováním škaredě vymstil. Zrovna byl v kanceláři a vyplňoval formuláře, když zatelefonovala doktorka Paigeová. Kdyby byl býval v té době někde na ulici s dopravní hlídkou, tomuto úkolu by se vyhnul.

Ale teď byl tady. A stál uprostřed záře světla jako dokonalý terč. Sakra.

Aby to bylo ještě horší, bylo zjevné, že v tomhle krámku s potravinami se odehrálo nějaké hrubé násilí. Dvě z pěti velkých výloh v přední části obchodu byly rozbity zevnitř, neboť na chodníku leželo sklo. Také tam bylo poházeno několik konzerv se psím žrádlem a šest balíčků s pepřem. Jake měl obavy, aby je šerif neposlal dovnitř do krámu zjistit, co se tu stalo, a také se bál, že se tam ještě teď skrývá nějaké nebezpečí a čeká na ně.

Šerif, Tal Whitman a dvě dívky konečně došli k obchodu a Frank Autry jim ukázal plastikovou nádobku se vzorkem té vody. Šerif mu oznámil, že podobnou záplavu nalezli u Brookhartů, a shodli se na tom, že to něco znamená. Tal Whitman je zpravil o nápisu na zrcadle a o uťaté ruce – Ježíšikriste! –‚ které našli v hotelu U rozzářené svíce, ale s tím si nikdo vůbec nevěděl rady.

Šerif Hammond se obrátil k rozbité výloze a řekl to, čeho se Jake tolik obával: „Jdeme se tam podívat.“

Jake nechtěl být jedním z prvních, kteří tam vejdou. Ani jeden z posledních. Proto rychle vklouzl do prostředku procesí.

V obchodu s potravinami byl nepořádek. U tří pokladen byly převržené těžké černé regály se zbožím, všude po zemi se válely žvýkačky, bonbóny, žiletky, knížky a další věci.

Prošli přední částí obchodu a nahlédli do všech koutů, kolem kterých procházeli. Zboží bylo vytaženo z polic a poházené volně po zemi. Krabice s müsli byly pomačkané, potrhané, a jejich jasně barevné obaly vyčnívaly ze závějí kukuřičných lupínků a vloček. Rozbité láhve s octem kolem sebe šířily pronikavý zápach. Sklenice s džemem, kyselými okurkami, hořčicí, majonézou a různými přísadami byly naházeny na kostrbatou lepkavou hromadu.

Na konci místnosti se Bryce Hammond otočil na doktorku Paigeovou: „Bývá tenhle obchod v neděli večer otevřený?“

„Ne,“ odpověděla doktorka, „ale myslím, že příležitostně o nedělích otevřeno mají. Ne často, ale někdy přece.“

„Podíváme se dozadu,“ řekl šerif „Možná tam najdeme něco zajímavého.“

Tak toho se právě bojím, pomyslil si Jake.

Následovali Bryce Hammonda poslední uličkou, překračovali balíčky s cukrem a moukou, z nichž se několik otevřelo a rozsypalo. Vzadu v obchodě byly vyrovnány chladicí boxy na maso, sýry, vejce a mléko. Za chladničkami byl zářivě čistý pracovní prostor, kde se krájelo, vážilo a balilo maso na prodej.

Jakeovy oči se nervózně rozhlédly po řeznickém stole. Vydechl si úlevou, když zjistil, že na něm vůbec nic není. Nebyl by příliš překvapen, kdyby tu našli tělo majitele, úhledně rozsekané na steaky, roštěnky a kotlety.

„Podíváme se do skladu,“ navrhl Bryce Hammond.

Radši ne, pomyslel si Jake.

Hammond pokračoval: „Možná, že tam …“

Světla zhasla.

Jediná okna byla v přední části obchodu, ale i tam vládla tma. Pouliční lampy zhasly také. Tady byla temnota naprostá, oslepující.

Několik hlasů proneslo naráz:

„Baterky!“

„Jenny!“

„Baterky!“

Pak se toho stalo najednou mnoho.

Tal Whitman rozsvítil baterku a její paprsek se zabodl do podlahy. V tom samém okamžiku do něj něco vrazilo zezadu, něco, co nikdo neviděl a co se připlížilo pod závojem temnoty nesmírnou rychlostí. Whitmana to mrštilo dopředu. Vrazil do Stu Wargla.

Autry zrovna vytahoval svítilnu na dlouhé rukojeti, kterou měl připevněnou na smyčce na pásku spolu se zbraní. Ale než ji stačil rozsvítit, narazili do něj Wargle i Tal Whitman, takže všichni tři upadli na podlahu.

Když Tal padal, baterka mu vypadla z ruky.

Byla nakrátko osvětlená paprskem světla a Bryce Hammond po ní hmátl, ale nechytil.

Baterka spadla na podlahu a odkutálela se, při čemž vrhala zběsilé a poskakující stíny, jež neosvětlovaly vůbec nic.

Jake vzadu na krku pocítil něco studeného. Studeného a trochu vlhkého – a zcela rozhodně živého.

Trhl sebou a chtěl se od toho odtáhnout, aby se na to podíval.

Náhle se mu něco ovinulo kolem krku rychle jako bič.

Jake zalapal po dechu.

Dřív, než mohl zvednout ruce, aby jimi chytil útočníka, byly jeho paže znehybněny.

Něco ho zvedalo do výšky, jako by byl dítě.

Chtěl vykřiknout, ale něčí chladná ruka mu přikryla ústa. Aspoň myslel, že to byla ruka. Ale spíš to bylo něco jako úhoř, studené a vlhké.

Také to páchlo. Ne moc, nevydávalo to žádná oblaka zápachu. Ale ten pach byl naprosto neidentifikovatelný, bylo to něco, co Jake ještě nikdy v životě necítil. Bylo to tak hořké a ostré, že i v malých dávkách to bylo skoro nesnesitelné.

Vzedmula se v něm vlna hnusu a hrůzy a on vycítil, že se ocitl v rukách něčeho nepředstavitelně podivného a nepochybně zlého.

Baterka se stále kutálela po podlaze. Od chvíle, kdy ji Tal upustil, uběhlo pouze několik málo vteřin, přestože Jakeovi se ta doba zdála mnohem delší. Ještě jednou se zatočila a zastavila se o dolní část chladničky na mléko. Čočka se rozbila na tisíc kousků a oni byli odkázáni jenom na skromné mihotavé světlo. Přestože neosvětlovalo prakticky nic, bylo to lepší než naprostá temnota. Bez něj by vyhasla i poslední naděje.

Jake se svíjel a kroutil, trhal sebou a škubal v epileptickém tanci paniky, ve fandangu křečí po osvobození. Ale nemohl vyprostit ani jednu ruku. Jeho neviditelný protivník jenom zesílil svůj stisk.

Jake zaslechl, jak na sebe ostatní volají; znělo to jako z veliké dálky.

Kapitola 13

ZNENADÁNÍ

Jake Johnson zmizel.

Než Tal Whitman našel nerozbitou baterku, kterou Frank Autry upustil, světla v krámku zamžikala a pak se jasně a trvale rozsvítila. Tma netrvala déle než patnáct nebo dvacet vteřin.

Ale Jake tu nebyl.

Hledali ho. Nebyl ani mezi regály, ani v boxech na maso, ani ve skladišti, ani v kanceláři, ani v koupelně zaměstnanců.

Následovali – nyní již jen šest lidí – Bryce z obchodu. Pohybovali se velice obezřetně a doufali, že najdou Jakea venku na ulici. Ale ani tam nebyl.

Ticho, pokrývající Snowfield, bylo jako němý posměch.

Tal Whitman si pomyslel, že noc je nyní mnohem tmavší, než byla před pár minutami. Byl to obrovský chřtán, do něhož nevědomky vstoupili. Ta hluboká a bdělá noc byla hladová.

„Kam se mohl podít?“ divil se Gordy. Vypadal trochu divoce, jako vždycky, když se mračil, přestože nyní byl hlavně vyděšený.

„Nikam nešel,“ odpověděl Stu Wargle. „Něco ho odneslo.“

„O pomoc nevolal.“

„Neměl příležitost.“

„Myslíte, že je živý … nebo mrtvý?“ optala se malá Paigeová.

„Ale holčičko,“ řekl Wargle a drbal se na strništi na bradě. „Být tebou, tak se nevzdávám naděje. Docela rád se vsadím, že ho tady někde v okolí najdeme tuhého jako prkno a oteklého a fialového, jako tady jsou všichni ostatní.“

Dívka sebou škubla a přimkla se blíž k sestře.

Bryce Hammond ho napomenul: „Myslím, že není třeba Jakea takhle rychle odepsat.“

„Souhlasím,“ zareagoval Tal. „V tomhle městě je sice spousta mrtvých, ale zdá se mi, že většina z nich mrtvá není. Jenom tu prostě nejsou.“

„Všichni jsou mrtvější než děti posypaný napalmem, žejo, Franku?“ ušklíbl se Wargle, který si nikdy nenechal ujít příležitost, aby Autryho nepozlobil kvůli jeho účasti ve Vietnamu. „Jenom jsme je ještě nenašli.“

Frank se nenechal vyprovokovat. Na to byl příliš inteligentní a uměl se ovládat. Místo toho jenom řekl: „Co nepochopím, je to, proč to neodneslo nás všechny, když k tomu byla příležitost. Proč to schytal jenom Jake.“

„Rozsvěcoval jsem baterku,“ uvažoval Tal. „A něco si to nepřálo.“

„To je pravda,“ kývl Frank. „Ale proč si to z nás všech vybralo právě Jakea a proč to potom tak rychle zmizelo?“

„Protože nás pokouší,“ odpověděla doktorka Paigeová. V záři po uličních svítilen jí řasy zářily zeleným ohněm. „To bylo to samé, jako s těmi kostelními zvony a požární sirénou. Jako když si kočka hraje s myší.“

„Ale proč?“ zeptal se zoufale Gordy. „Co z toho má? Co vlastně chce?“

„Počkej chvíli,“ řekl Bryce. „Jak to, že se začalo používat slůvko ‚to’? Posledně jsme došli k závěru, že za to, co se tady stalo, může hrstka psychopatických zabijáků, maniaků. Lidí.“

Všichni na sebe rozpačitě pohlédli. Nikdo nechtěl říci, co se mu právě honí hlavou. Nemyslitelné se náhle stalo myslitelným. Odehrávaly se věci, které rozumní lidé nedokázali snadno zformulovat.

Z temnoty náhle zadul vítr a poslušné stromy se před ním okamžitě sklonily.

Lampy zablikaly.

Všichni poskočili, vyděšeni nestálostí světel. Tal si položil ruku na pouzdro s revolverem. Ale světla úplně nezhasla.

Naslouchali mrtvému městu. Jediný zvuk pocházel z šepotu stromů, které rozechvíval vítr, což znělo jako poslední dlouhý výdech před pohřbením, prodloužený vzdech umírajícího.

Jake je mrtev, pomyslel si Tal. Wargle má pro jednou pravdu. Jake je mrtev a my ostatní možná také, jenom o tom ještě nevíme.

Bryce se zeptal Franka Autryho: „Franku, proč jsi řekl ‚to’, místo ‚oni’ nebo něco takového?“

Frank pohlédl na Tala, od nějž čekal podporu. Ale ani Tal sám nevěděl, proč on sám také řekl ‚to’. Frank si odkašlal. Přenesl váhu na druhou nohu a podíval se na Bryce. Pokrčil rameny. „No, asi … Asi jsem řekl ‚to’ z toho důvodu, že … že by voják, jako lidský činitel, kdyby měl takovouhle příležitost, odpráskl všechny najednou, když jsme byli tam v té tmě.“

„Takže vy si myslíte co? Že ten činitel není člověk?“

„Možná je to nějaké … zvíře.“

„Zvíře? To si opravdu myslíte?“

Frank vypadal očividně v rozpacích. „Ne, nemyslím.“

„Tak co si teda myslíte?“ zeptal se Bryce.

„Já sakra nevím, co si o tom mám myslet,“ vyhrkl Frank. „Mám vojenský výcvik, jak víte. Vojensky vzdělaný muž se slepě nežene do žádné situace. Potřebuje si předem pečlivě vypracovat strategii. Ovšem dobře a kvalitně vypracovaná strategie se musí opírat o zkušenosti. Co se odehrávalo v podobných bitvách v jiných válkách? Co ostatní udělali za podobných okolností? Vyhráli, nebo prohráli? Jenže tady k tomu případu neexistuje žádná bitva, o kterou by se dalo opřít. S takovou situací nemáme naprosto žádné zkušenosti. Tohle je všechno tak zvláštní, že o tomto nepříteli nemohu přemýšlet jinak, nežli jako o nějakém neosobním ‚to’.“

Bryce se otočil na doktorku Paigeovou: „A co vy? Proč vy jste použila slovo ‚to’?“

„Nevím. Možná proto, že to řekl důstojník Autry.“

„Ale vy jste začala rozvíjet tu teorii o zmutovaných kmenech vztekliny, které by byly schopny infikovat skupinu zběsilých šílenců. Nyní to tedy vylučujete?“

Zamračila se. „Ne. V téhle chvíli nemůžeme vyloučit nic. Ale já, šerife, nikdy netvrdila, že by to byla jedna jediná teorie.“

„Máte nějakou jinou?“

„Ne.“

Bryce se podíval na Tala. „A co ty?“

Tal se cítil stejně rozpačitě jako Frank. „Já řekl ‚to’ asi proto, že už dál nemůžu přijmout teorii o maniakálních zabijácích.“

Bryceova těžká víčka se pozvedla výš než jindy. „Ale? A proč ne?“

„Kvůli tomu, co se odehrálo v Rozzářené svíci. Když jsme sešli ze schodů a nalezli tu ruku na stolku v hale, jak drží tužku na obočí, kterou jsme hledali … To prostě … vůbec nevypadá na to, že by to udělal nějaký šílenec. Všichni jsme policajty už dost dlouho, abychom přišli do styku s různě nevyrovnanými lidmi. Setkal se snad přitom někdo z vás s někým, kdo by měl smysl pro humor? Byť jakkoli nechutný, nebo i zvrácený? Tihle lidé jsou naprosto bez špetky humoru. Ztratili schopnost smát se čemukoli, což je patrně součást toho, proč se zbláznili. Takže když jsem uviděl tu ruku na tom stolku v hale, hned mě napadlo, že tu něco nehraje. Souhlasím s Frankem: od teďka o našem nepříteli budu přemýšlet jako o neosobním ‚to’.“

„Proč jste se nikdo nezmínil o tom, co cítíte,“ zeptala se tiše Lisa Paigeová. Bylo jí čtrnáct, dospívala v krásnou mladou dívku, ale teď na ně hleděla s neskrývanou upřímností dítěte. „Někde hluboko v nás všichni, co jsme tady, naprosto jistě víme, že to neudělali žádní lidé. Je to něco naprosto děsného – něco hrůzně nechutného. A všichni to cítíme stejně. Všichni se toho bojíme. Takže se všichni snažíme nepřipouštět si, že to tady někde je.“

Jenom Bryce dokázal dívce opětovat pohled. Zamyšleně ji sledoval. Ostatní se na ni vůbec nedívali. Ani se nechtěli očima střetnout s pohledem někoho druhého.

Nechceme pohlédnout do svého nitra, pomyslel si Tal. A to je přesně to, co ta dívka povídala. Nechceme pohlédnout do vlastního nitra a nalézt tam primitivní předtuchu. Všichni jsme civilizovaní, rozumní a vzdělaní dospělí lidé, a rozumní dospělí přece nevěří nějakým obyčejným tušením.

„Lisa má pravdu,“ řekl Bryce. „Jediný způsob, jak ten problém vyřešit – a možná jediný způsob, jak vůbec zůstat naživu – je potřeba zůstat otevření jakýmkoli nápadům a nechat volně pracovat naši představivost.“

„Souhlasím,“ reagovala doktorka Paigeová.

Gordy Brogan zakroutil hlavou. „Ale cosi pak máme myslet? Cokoli? Chci říct – to naše představy nemají mít žádné hranice? Máme věřit a bát se duchů, strašidel, upírů a … vlkodlaků? Nemůžeme přece věřit úplně všemu.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Bryce trpělivě. „Gordy, nikdo neříká, že máme co do činění s duchy a vlkodlaky. Ale musíme si uvědomit, že se tady potýkáme s něčím naprosto neznámým. To je vše. S něčím neznámým.“

„To vám nespolknu,“ zavrčel Stu Wargle. „Panebože, co jako na prosto neznámého? Až na to všechno přijdeme, zjistíme, že to je dílo nějakýho perverzního kreténa, jako byli všichni ti kreténi, co jsme s nima měli tu čest už dřív.“

Frank namítl: „Wargle, tvůj způsob myšlení je přesně to, co nám zavírá oči před nejdůležitějšími fakty. A je to navíc přesně ten způsob myšlení, který nás může dokonale zahubit.“

„Jen počkejte,“ řekl Wargle. „Uvidíte, že mám pravdu.“ Odplivl si na chodník, zavěsil palce na opasek s pistolí a snažil se působit dojmem, že je jediný normální člověk v celé skupině.

Tal Whitman spatřil v jeho troufalém postoji, že je vystrašený jako všichni ostatní. I když to byl jeden z nejméně citlivých lidí, jaké kdy poznal, byl si přesto Stu vědom primitivní reakce, kterou v něm Lisa Paigeová vzbudila. Ať si to přiznal anebo ne, cítil jako všichni ostatní mrazení v kostech, které jimi všemi probíhalo.

Frank Autry také viděl, že Warglova chladnokrevnost byla póza. S přehnaně neupřímným obdivem pronesl: „Stu, díky tobě a tvým názorům se všichni teď cítíme mnohem lépe a jistěji. Co bychom si bez tebe počali?“

„Beze mne,“ řekl Wargle kysele, „byste se mohli, Franku, jít všichni vycpat.“

Frank se s předstíraným úžasem rozhlédl po Talovi, Gordym a Bryceovi. „To je ale palice, co?“

„To jo. Jenže Stu za to nemůže,“ řekl Tal. „Tahle palice je jenom zesílené úsilí matky přírody o vyplnění vzduchoprázdna.“

Byl to jenom pokus o žert, ale smích, který vzbudil, byl upřímný. I když měl Stu rád různé popichování, moc se mu nelíbilo, když terčem byl právě on sám. Ale přesto se pokusil o úsměv.

Tal si byl plně vědom toho, že se ani tak nesmějí tomu vtipu jako spíš Smrti, a že se jí smějou přímo do kostnatého obličeje.

Ale když smích povadl, noc byla stále tmavá.

Město bylo stále nepřirozeně tiché.

Jake Johnson stále chyběl.

A ‚to’ bylo stále mezi nimi přítomné.

Doktorka Paigeová se otočila na Bryce Hammonda a zeptala se:

„Podíváme se do toho domu Oxleyových?“

Bryce zakroutil hlavou. „Teď ne. Nemyslím, že by bylo moudré pátrat dál, dokud neprovedeme zvláštní bezpečnostní opatření. Nechci ztratit dalšího muže. Rozhodně ne tehdy, když bych tomu mohl sám zabránit.“

Při zmínce o Jakeovi zahlédl Tal v Bryceových očích úzkost.

Pomyslel si: Bryce, příteli, ty na sebe vždycky bereš příliš mnoho zodpovědnosti, když se něco nepodaří, stejně tak jako se ženeš pro uznání za úspěchy, které ti právem náleží.

„Vrátíme se zpátky tady na stanici,“ řekl Bryce. „Musíme si přesně rozvrhnout, jaké kroky provedeme, a taky si musím někam zavolat.“

Vrátili se stejnou cestou, jakou přišli. Stu Wargle, stále odhodlaný dokázat svoji neohroženost, trval na tom, že půjde jako poslední, a hrdě si za nimi vykračoval.

Když došli na Skyline Road, rozezněl se kostelní zvon. Vylekali se. Zazněl opět, pomalu, opět, pomalu, opět …

Tal cítil, jak mu kovový zvuk rezonuje v těle.

Všichni se na rohu zastavili, poslouchali zvon a dívali se na západ, k druhému konci Vail Lane. Pouze několik málo bloků od nich se nad ostatní budovy vypínala zděná věž kostela. Na každém rohu špičaté břidlicové střechy zvonice bylo malé světýlko.

„Katolický kostel,“ vysvětlovala doktorka Paigeová nahlas, aby překřičela zvon. „Slouží všem městečkům v okolí. Naše Paní hor.“

Vyzvánění kostelního zvonu může být příjemná a povznášející hudba. Ale na tomhle nebylo povznášejícího vůbec nic, pomyslel si Tal.

„Kdo za něj tahá?“ podivil se nahlas Gordy.

„Možná nikdo,“ odpověděl Frank. „Může být připevněn na mechanické zařízení, které je napojeno na časový spínač.“

V osvícené zvonici se kýval zvon a spolu s tóny vrhal měděné záblesky.

„Vyzvání obvykle o nedělích v tuto dobu?“ zeptal se Bryce doktorky Paigeové.

„Ne.“

„Pak tedy nemůže být napojen na časový spínač.“

Pár desítek metrů od nich se vysoko nad zemí zableskl zvon a znovu zazněl.

„Tak kdo tedy tahá za ten provaz?“ zeptal se Gordy Brogan.

Do mysli Tala Whitmana se vloudila morbidní myšlenka: Jake Johnson, s podlitinami a ledově studený, stojí dole ve zvonici a má provaz přivázaný k nepulzujícím zápěstím, je mrtvý, ale démonicky oživený, mrtvý, ale přesto tahá za provaz, znova a znova, mrtvou tvář zvrácenou vzhůru, na tváři široký mrtvolný škleb, zvednuté oči zírají na zvon, jež se komíhá a zvučí pod špičatou střechou.

Tal pokrčil rameny.

„Možná bychom se měli jít do toho kostela podívat, jestli tam někdo je,“ navrhl Frank.

„Ne,“ odmítl rázně Bryce. „To je právě to, co se od nás očekává. Abychom se tam šli podívat. Abychom vlezli do kostela, a pak by to zhaslo všechna světla …“

Tal si povšiml, že i Bryce použil zájmena ‚to’.

„Ano,“ souhlasila Lisa Paigeová, „právě teď to tam je a čeká na nás.“

Dokonce ani Stu Wargle je tentokrát nijak nadbytečně nevyzýval k návštěvě kostela.

V otevřené zvonici bylo vidět, jak se zvon kolébá, odráží další a další měděná světýlka, s každým zhoupnutím nový a nový záblesk, jako kdyby s každým monotónním zhoupnutím vysílal hypnotizující zprávu: Jste stále malátnější a malátnější, zvolna usínáte … už spíte a jste v hlubokém tranzu … dostáváte se pod můj vliv … přicházíte ke kostelu … přicházíte sem, sem, sem, přicházíte ke kostelu a vidíte nádherné překvapení, které tady na vás čeká … přicházíte sem, sem, sem …

Bryce se otřásl, jako by ze sebe shazoval sen. „Jestli to chce, abychom přišli ke kostelu, pak je naprosto rozumné tam nechodit. Už nikam nepůjdeme, dokud se nerozední.“

Vrátili se zpátky a pustili se po Skyline Road k severu kolem restaurace U horské vyhlídky směrem k policejní stanici.

Ušli asi sedm metrů, když zvon náhle přestal bít.

Městem se opětovně rozlilo jako zlověstná kapalina tajuplné ticho a pokrylo všechno kolem.

Když došli na stanici, zjistili, že tělo Paula Hendersona je pryč. Vypadalo to, jako kdyby se mrtvý policista z ničeho nic zvedl, sebral se a odešel. Jako Lazar.

Kapitola 14

V TAJNOSTI

Bryce seděl u stolu, který kdysi patřil Paulovi Hendersonovi. Odsunul stranou otevřený výtisk Time, který měl Paul očividně rozečtený, když Snowfield zhasl. Na knize hlášení ležel žlutý list bankovního papíru, pokrytý Bryceho úsporným písmem.

Okolo něj provádělo šest ostatních lidí úkoly, které jim zadal. Celou stanicí pronikala bojovná atmosféra. Pevné rozhodnutí přežít sice jemně, ale tím pevněji posílilo soudržnost, jež mezi nimi vznikla. Dokonce mezi nimi byl i optimismus, založený patrně na skutečnosti, že oni jsou stále ještě naživu, zatímco ostatní jsou mrtví.

Bryce přejel rychle pohledem seznam, který udělal, a snažil se rozpomenout, jestli na nic nezapomněl. Nakonec si k sobě přitáhl telefon. Okamžitě dostal oznamovací tón, za což byl vděčný, protože si vzpomněl, jaké s tím Jennifer Paigeová měla potíže.

Na chvíli zaváhal, než vytočil první číslo. Ztěžka na něj dopadl pocit nezměrné důležitosti okamžiku. Naprosté vyhlazení veškeré populace Snowfieldu bylo něco úplně jiného, než s čím se musel až doposud potýkat. Během několika málo hodin se do Santa Miry sjedou spousty, možná stovky, novinářů z celého světa. Do rána Snowfield vytlačí prvních stránek všechny ostatní zprávy. CBS, ABC a NBC budou pravidelně vstupovat do pořadů s novými skutečnostmi z krizové oblasti. Zájem médií bude obrovský. Dokud se svět nedozví, zda za situaci tady mohou nějaké zmutované bakterie nebo nikoli, budou stovky miliónů diváků bez dechu čekat. I když se vyloučí možnost nějaké choroby, svět svoji pozornost od Snowfieldu neodvrátí, dokud záhada nebude vyřešena. Tlak, vynakládaný na rozřešení případu, bude nesnesitelný.

Na osobní úrovni se Bryceův život úplně změní. Vede policejní vyšetřování, a proto o něm bude zmínka ve všech novinových zprávách. Ta představa ho vyděsila. Nebyl zrovna typ, který by si přál být na výsluní. Raději se držel v povzdálí.

Ale teď už ze Snowfieldu odejít nemůže.

Vytočil číslo krizové linky do své vlastní kanceláře v Santa Miře, bez prostřednictví telefonní operátorky. Seržant ve službě byl zrovna Charlie Mercer, muž, na něhož se dá spolehnout, že udělá přesně to, co se od něj žádá.

Charlie zvedl telefon hned vprostřed druhého zazvonění. „Kancelář šerifa.“ Měl hluboký nosový hlas.

„Charlie, tady je Bryce Hammond.“

„Konečně. Už jsme se báli, co se tam u vás děje.“ Bryce stručně načrtl situaci ve Snowfieldu.

„Dobrý Bože!“ vydechl Charlie. „Jake je taky mrtvý?“

„To nevíme jistě. Můžeme doufat, že ne. Poslouchejte, Charlie, nadiktuju vám seznam věcí, které budeme muset v příštích několika hodinách zařídit a udělat, a všem by nám tady moc pomohlo, kdyby se celá tahle akce odehrála v tajnosti. V tajnosti, Charlie. To je klíčové slovo. Snowfield musí zůstat odříznutý od ostatního světa a bude to všechno snadnější, když se tu po horách nebudou prohánět tisíce novinářů. Vím, že na vás se mohu plně spolehnout, ale byl bych rád, kdyby i ostatní …“

„S tím si nedělejte starosti,“ řekl Charlie. „Několik hodin se nám určitě podaří udržet to pod pokličkou.“

„Dobrá. První věc, kterou potřebuju, je dalších dvanáct mužů. Dva k zablokování odbočky na Snowfield a deset potřebuju přímo tady. Pokud to aspoň trochu půjde, vyberte mi muže bez rodin.“

„Opravdu je to tam tak zlé?“

„Ano, je. A ještě lépe, vyberte muže, kteří tady ve Snowfieldu nemají žádné příbuzné. A další věc: Musejí si s sebou přivézt pitnou vodu a jídlo na několik dnů. Nechci, aby tady kdokoli něco jedl, dokud si nebudeme naprosto jisti, že je to zdravotně nezávadné.“

„Chápu.“

„Každý muž musí mít s sebou zbraň, pistoli a slzný plyn.“

„Pochopitelně.“

„Už takhle s tím budete jistě mít dost potíží, a bude to ještě horší, až se do toho začnou vrtat novináři. Budete muset zavolat několika zástupcům, aby řídili dopravu a hlídali lidi. A vy, Charlie, vy sám to tu dobře znáte, že ano?“

„Narodil jsem se a vyrostl v Pineville.“

„To jsem si myslel. Díval jsem se na mapu a zjistil jsem, že sem do Snowfieldu vedou jen dvě přístupové cesty. První je po hlavní silnici, kterou jsme již zatarasili.“ Otočil se na židli a pohlédl na velkou zarámovanou mapu, která visela na zdi.

„A pak je tady ještě jedna stará požární cesta, která vede asi do dvou třetin hory. Tam, kde končí, začíná stezka pro pěší, aspoň tak to vypadá tady na té mapě. A vede na horní stanici nejdelší sjezdovky nad Snowfieldem.“

„Ano,“ odpověděl Charlie. „Já ji prošel. Oficiálně se jmenuje Stezka staré zelené hory. Nebo jak my místní říkáme, Silnice namožených svalů.“

„Budeme potřebovat pár mužů, aby se tam postavili a zadrželi každého, kdo by se sem pokoušel touhle cestou dostat.“

„To by teda musel být ale dost odvážný reportér.“

„Nemůžeme nic ponechat náhodě. Víte ještě o nějaké cestě, která není na mapě?“

„Ne,“ řekl Charlie. „Jinak by se muselo přijít do Snowfieldu přímo přes les a udělat si tak vlastní cestičku. Tam jste skutečně v horách, a ne na žádném hřišti pro výletníky, bože můj. Nikdo, kdo nemá dostatek zkušeností, by se tam nedokázal jen tak vydat. To by bylo čiré šílenství.“

„Dobrá. A ještě bych potřeboval jedno telefonní číslo. Pamatujete si na jeden seminář o provádění zákona, jak jsem se ho zúčastnil v Chicagu asi … asi před půl druhým rokem? Jeden z přednášejících byl generál. Copperfield, tuším. Generál Copperfield.“

„Jistě,“ odvětil Charlie. „Z oddělení armádní zdravotní jednotky chemických a biologických zbraní.“

„Přesně tak.“

„Myslím, že Copperfieldově jednotce říkají Civilní obrana. Počkejte chvíli.“ Charlie se vrátil za necelou minutu. Přečetl číslo Brycemu. „Je to někde v Dugway, v Utahu. Panebože, to si myslíte, že sem ti hoši dychtivě přiběhnou? To je bláhovost.“

„To je fakt,“ připustil Bryce. „A ještě něco. Potřebuju, abyste zjistil něco o člověku jménem Timothy Flyte.“ Bryce to hláskoval. „Bez popisu. Adresa neznámá. Zjistěte, jestli se po něm někde nepátrá. Spojte se i s FBI. A pak zjistěte všechno, co se dá, o manželech Ordnayových ze San Franciska.“ Nadiktoval Charliemu adresu, kterou našel v návštěvní knize hotelu U rozzářené svíce. „A ještě maličkost. Až sem ti noví muži pojedou, ať s sebou vezmou několik umělohmotných pytlů na mrtvá těla.“

„Kolik?“

„Pro začátek takových … asi dvě stě.“

„Co … Dvě … stovky?“

„Možná jich budeme potřebovat ještě mnohem víc, než s tím tady skončíme. Budeme si asi muset půjčit od ostatních okresů. Radši se na to mrkněte už teď. Spousta lidí jakoby se někam vytratila, ale je možné, že se jejich mrtvá těla někde ještě objeví. Žilo tu kolem pěti set lidí. Patrně tolik těch pytlů budeme potřebovat.“

A možná ještě víc, než jenom pět set, pomyslel si Bryce. Možná budeme potřebovat pytle taky sami pro sebe.

I když Charlie pozorně poslouchal, když mu Bryce řekl, že celý Snowfield byl vyhuben, a nebylo pochyb, že Brycemu věří, přesto se vší pravděpodobností plně neprocítil hrozivé rozměry katastrofy, dokud nezaslechl žádost o dvě stě plastikových pytlů na mrtvá těla. Představa všech těch mrtvol, zapečetěných v neprůhledných obalech a navršených ve snowfieldských ulicích – až ta představa ho zburcovala.

„Svatá matko,“ vydechl Charlie Mercer.

Zatímco Bryce Hammond hovořil po telefonu s Charliem Mercerem, začali Frank a Stu rozmontovávat nefungující policejní vysílačku, která stála vzadu u zdi kanceláře. Bryce jim nakázal, aby zjistili, jaká je na ní závada, neboť nikde nebyly žádné viditelné stopy násilí.

Přední strana byla připevněna deseti pevně utaženými šrouby. Frank jeden po druhém uvolňoval,

Jako obvykle Stu nebyl nijak příliš nápomocen. Stále pokukoval po doktorce Paigeové, která byla na druhém konci místnosti, kde spolu pracovala s Talem Whitmanem na něčem jiném.

„To je docela kus, tahle doktorka,“ řekl Stu a vrhl na ni žádostivý pohled a současně se přitom rýpal v nose.

Frank nereagoval.

Stu se podíval, co si vyndal z nosu, a prohlížel to, jako by to byla perla, kterou našel v ústřici. Znovu se podíval na doktorku, „Koukni, čím má vyplněný ty džíny. Tam bych si ho šoupnul hned.“

Frank se díval na tři šrouby, které uvolnil, a počítal do deseti, přičemž se pokoušel odolat pokušení, aby hned jeden nezatloukl Warglovi do jeho prázdné lebky. „Doufám, že nejsi tak blbej, abys po ní hned skočil.“

„A proč ne? Železo je třeba kout žhavé.“

„Jestli to uděláš, tak tě šerif nakope do prdele.“

„Toho bych se nebál.“

„Ty mě překvapuješ, Stu. Jak v týhle chvíli můžeš myslet na sex? To tě ani na chvíli nenapadlo, že všichni tady můžeme každou chvílí zemřít, třeba hned za minutu?“

„To je jen další důvod pro to, abychom to roztočili, jakmile se naskytne šance,“ odpověděl Wargle. „Když žijeme kurva v přesně vyměřeným čase, tak proč si to nevychutnat? Kdo by chtěl jen tak zdechnout? No nemám pravdu? I ta druhá je pěkná.“

„Jaká druhá?“

„Ta holka,“ řekl Wargle.

„Je jí jenom čtrnáct.“

„Je sladká.“

„Je to ještě dítě, Wargle.“

„Ale už je jí dost.“

„Jsi divnej.“

„Ty bys nechtěl mít ty její pevný nožičky omotaný kolem pasu, Franku?“

Šroubovák se sesmekl po hlavičce jednoho šroubu a přejel po kovové desce s pronikavým skřípotem.

„Jestli někdy uslyším, že jsi na tuhle nebo jakoukoli jinou mladou holku položil ty svoje hnusný pracky,“ pronesl Frank hlasem, který byl skoro neslyšitelný, ale Warglovi stejně ztuhl úsměv na rtech, „a ať už to bude kdekoli a kdykoli, nejen, že tě udám, ale taky po tobě sám půjdu. A já vím, jak se to dělá, Wargle. Já v tom Namu tenkrát nebyl jenom diskžokej, já byl taky v poli. A doposud vím, co dělat. A taky vím, co udělám tobě. Rozumíš mi? Víš, co tím myslím?“

Wargle byl na chvíli neschopen slova. Jenom zíral Frankovi do očí.

Rozhovor se linul celou velkou místností, ale nikdo těm slovům nerozuměl. Navíc bylo zřejmé, že nikdo nevěděl, co se u vysílačky odehrává.

Wargle nakonec zamrkal, olízl si rty a sklopil zrak ke svým botám. Pak vzhlédl a nasadil široký úsměv. „Hele, Franku, nemusíš být hned kyselej a nasírat se. Já to tak přece nemyslel.“

„Víš, co tím myslím?“ trval na svém Frank.

„Ale samozřejmě. Říkám ti jen, že jsem tím nemyslel nic špatnýho. Jen tak jsem kecal, no. To je všechno. Vždyť to znáš. Ponorková nemoc. Copak jsem nějakej úchylák či co? Vždyť mě znáš, ne? Tak co? Dobrý?“

Frank se na něj ještě chvíli díval, a pak řekl: „Tak dělej, rozebereme tu vysílačku.“

Tal Whitman otevřel vysokou skříňku se zbraněmi.

Jenny Paigeová vydechla: „Pane jo, to je úplný arzenál!“

Podával jí zbraně a ona je rovnala na pracovní stůl, stojící opodál.

Ve skříňce bylo mnohem víc zbraní, než kolik by bylo v takovém městečku, jako je Snowfield, kdy potřeba. Dvě pušky s dalekohledy, dvě poloautomatické pistole, dvě brokovnice na měkké plastikové střely, tři ruční pistole, jedna osmatřicítka a druhá velká Smith & Wesson, 357 Magnum.

Když poručík kladl na stůl munici, Jenny si prohlédla Magnum zblízka. „Tohle je pořádný zabiják, že?“

„Jo. Pomocí ní se dá zastavit i rozzuřený býk.“

„Zdá se, že se Paul o ně důkladně staral.“

„Mluvíte o zbraních, jako kdybyste jim rozuměla,“ řekl poručík a dál pokládal náboje na stůl.

„Já pistole vždycky nenáviděla. Nikdy mě nenapadlo, abych si nějakou opatřila,“ odpověděla. „Ale asi před třemi měsíci jsme tady začali mít potíže s motocyklovým gangem, který se rozhodl na léto uhnízdit někde nahoře v horách.“

„Chromoví démoni.“

„To je ono,“ řekla Jenny. „Dost drsní hoši.“

„A to je značně zjemnělý výraz.“

„Několikrát, když mě v noci volali k pacientům, třeba do Mount Larsonu nebo do Pineville, měla jsem nechtěný motocyklový doprovod. Jeli po obou stranách auta, těsně u kapoty, a šklebili se na mě, pokřikovali a gestikulovali. O nic se nepokusili, ale bylo to …“

„Děsivé.“

„To jste řekl vy. Tak jsem si koupila pistoli, naučila se s ní střílet a získala povolení k nošení zbraně.“

Poručík začal otvírat krabice s náboji. „Použila jste ji někdy?“

„No,“ odpověděla, „nikdy jsem nikoho díkybohu nemusela zastřelit. Ale jednou jsem ji ukázat musela. Bylo to krátce po setmění. Byla jsem na cestě do Mount Larson a Démoni mě zrovna doprovázeli. Tentokrát to však bylo jiné. Čtyři se na mě nalepili a začali zpomalovat, čímž mě přinutili taky zpomalit. Nakonec jsem musela zastavit uprostřed silnice.“

„Musela jste být pořádně vylekaná.“

„To jsem taky byla! Jeden z Démonů slezl z motorky. Byl vysoký, tak metr devadesát, měl dlouhé kudrnaté vlasy a vousy. Kolem hlavy měl uvázaný šátek a v jednom uchu zlatou náušnici. Vypadal jako pirát.“

„Měl na dlaních vytetované červenožluté oko?“

„Ano! No, aspoň na té, kterou mi položil na okno auta, když se na mě díval.“

Poručík se opřel o stůl, na který kladl zbraně. „Tak to byl Gene Terr. Je to vůdce Chromových démonů. Ti už nebudou jiní. Byl dvakrát nebo třikrát v lapáku, ale nebylo to nic vážného a ani tam nebyl nijak dlouho. Vždycky, když to vypadá, že ho čeká něco špatného, vezme to na sebe někdo z jeho bandy. Jeho členové jsou k němu neuvěřitelně loajální. Udělají všechno, co si přeje; skoro, jako by ho uctívali. Dokonce i když jsou ve vězení, Terr se o ně stará: pašuje jim peníze a drogy, a oni mu zůstávají věrní. Ví, že proti němu nic nemáme, a tak je vždycky nesnesitelně zdvořilý a předstírá, že je poctivý občan. Moc dobře se tím baví. Takže, Terr přišel k vašemu autu a díval se na vás dovnitř?“

„Ano. Chtěl po mně, abych vystoupila, ale já odmítla. Řekl mi, že bych aspoň mohla stáhnout okýnko, abychom na sebe nemuseli křičet. Odpověděla jsem, že mi trochu křičet vůbec nevadí. Pohrozil mi, že okno rozbije, jestli ho trochu nestáhnu. Věděla jsem, že kdybych to udělala, sáhl by okamžitě dovnitř a odemkl dveře, takže mi došlo, že bude lepší, když z auta sama vystoupím. Řekla jsem mu, že když kousek poodejde, abych mohla otevřít dveře, vylezu ven. Přitom jsem si vyndala zpod sedadla pistoli. Jak jsem otevřela dveře a vystupovala, hned po mně chtěl skočil. Přimáčkla jsem mu hlaveň na břicho. Pojistka byla odjištěná a natažená; a on to moc dobře viděl.“

„Páni, to bych rád viděl ten jeho výraz!“ řekl poručík a smál se.

„Já byla vystrašená k smrti,“ vzpomínala Jenny. „Teda byla jsem vystrašená nejen jím, ale taky tím, že bych musela zmáčknout kohoutek. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli bych to dokázala. Ale věděla jsem, že před Terrem nesmím dát najevo jakékoli pochyby.“

„To kdyby viděl, sežral by vás zaživa.“

„To jsem si myslela. Takže jsem byla velice chladná, velice odměřená. Řekla jsem mu, že jsem lékařka a že jsem na cestě za těžce nemocným pacientem, takže si nepřeju, aby mě zdržovali. Mluvila jsem potichu. Ostatní tři byli stále na motorkách, a z místa, kde byli, pistoli vidět nemohli, ani nemohli slyšet, co mu povídám. Tenhle Terr vypadá jako někdo, kdo by radši zemřel, než aby ho někdo viděl, jak si nechává poroučet od ženské, takže jsem ho nechtěla nijak uvádět do rozpaků, aby neudělal nějakou hloupost.“

Poručík zakroutil hlavou. „Určitě jste ho důkladně uzemnila.“

„Také jsem mu připomněla, že jednoho dne on sám může potřebovat lékařskou pomoc. Co kdyby například spadl z toho svého stroje a ležel na silnici vážně zraněný? A co kdybych se pak objevila já, jako jediná lékařka v širokém okolí? Po té, co by mi ublížil, bych měla tisíc důvodů ublížit mu také. Ujistila jsem ho, že existuje spousta věcí, jak lékař může zkomplikovat zranění a připravit pacientovi dlouhou a bolestnou léčbu. Řekla jsem mu, aby o tom popřemýšlel.“

Whitman na ni hleděl.

„Nevím, jestli ho to natolik zmátlo, nebo jestli to bylo kvůli té pistoli, ale zaváhal, a pak pro ostatní udělal velikou scénku. Řekl jim, že jsem jedna známá jednoho člověka, kterého moc dobře zná. Řekl, že mě viděl jen jednou, asi před rokem, a že mě honem nepoznal. A že se mi má od Chromových démonů dostávat všech možných poct. Nikdo mě už nikdy nebude obtěžovat, řekl. Pak si vylezl na Harleye a odjel. Ti tři ostatní za ním.“

„A vy jste pokračovala do Mount Larson.“

„No a co jiného mi zbývalo? Měla jsem tam pacienta.“

„Neuvěřitelné.“

„Přiznám se, že jsem byla zpocená jako myš a celou cestu jsem se třásla.“

„A od té doby už vás nikdy neobtěžovali?“

„Vždycky, když mě od té doby na silnici míjeli, tak se na mě všichni usmívali a mávali mi.“

Whitman se zasmál.

Jenny pokračovala: „Tak tady je odpověď na vaši otázku: ano, umím zacházet s pistolí, ale doufám, že nikdy nebudu muset nikoho zastřelit.“

Podívala se na 357 Magnum, kterou držela v ruce, zamračila se, otevřela krabici s náboji a začala ji nabíjet.

Poručík vzal další a nabíjel revolver.

Chvíli byl zticha, a pak se Jenny zeptal: „Udělala byste to pro Gene Terra?“

„Co? Jestli bych ho zastřelila?“

„Ne. Kdyby vás zranil, možná znásilnil, a kdybyste vy pak měla příležitost ho ošetřovat jako pacienta … udělala byste to?“

Jenny nabila Magnum, srovnala bubínek a položila ho. „No, byla bych v pokušení. Ale na druhou stranu mám nesmírnou úctu k Hippokratově slibu. Takže … no … se vší pravděpodobností bych asi Terrymu poskytla tu nejlepší péči, jaké bych byla schopna.“

„Věděl jsem, že to řeknete.“

„Já umím mluvit dost tvrdě, ale uvnitř jsem měkká jako vata.“

„Jste jako čert,“ odpověděl. „K tomu, abyste si takhle před něj stoupla, k tomu člověk potřebuje sebrat veškerou odvahu. Ale kdyby vás zranil a vy byste pak zneužila svého postavení proto, abyste se s ním vyrovnala … to by bylo něco jiného.“

Jenny vzhlédla od osmatřicítky, kterou zrovna zvedla ze stolu a setkala se s černochovýma očima. Byly to čisté, hluboké oči.

„Paní doktorko, jestli chcete, můžete mi tykat. Říkají mi Tal, což je zkratka jména Talbert.“

„Dobrá, Tale. Já jsem Jenny.“

„Ale to se nehodí.“

„Co se nehodí?“

„Vy jste doktorka a tak vůbec. Moje tetička Becky – co mě vychovala – měla k doktorům vždycky velký respekt. Zdá se mi to prostě úplně nepatřičné tykat doktorovi … teda vlastně doktorce.“

„Doktoři jsou ale taky jenom lidi. A když se vezme v úvahu, že jsme všichni tady v tom vařícím se kotli …“

„To je fakt,“ kývl Tal.

„Ale jestli vás to uvádí do rozpaků, tak mi říkejte tak, jako většina mých pacientů.“

„A to je jak?“

„Jednoduše doktorko.“

„Doktorko?“ Popřemýšlel o tom, a pak se mu na tváři pomalu rozprostřel úsměv. „Doktorko. Říkat někomu doktore mi připomíná jednoho z těch děsivých týpků, které ve třicátých a čtyřicátých letech hrával Barry Fitzgerald.“

„Jsem snad já děsivá?“

„To tedy ne. A ani nejste žádnej ten ‚týpek’.“

Zasmála se.

„To se mi líbí,“ řekl Tal. „Doktorko. Jo, a když si vás představím, jak mačkáte tomu Terrovi na břicho pistoli, tak to je taky dokonalé.“

Nabíjeli další pistole.

„Tale, proč na policii tady v takovém malém městečku je tolik zbraní?“

„Kdyby se vám dostal do ruky rozpočet státních a federálních fondů, tak byste se tam setkala se všemi možnými požadavky i na ty nejnemožnější věci. Jeden z nich je minimální počet zbraní na stanici v městě, jako je tohle. Ale teď … teď myslím můžeme být docela rádi, že to tady všechno máme.“

„Až do teďka jsme ale neměli na co střílet.“

„Myslím, že brzy na co střílet mít budeme,“ odpověděl Tal. „Něco vám řeknu.“

„Copak?“

Jeho široká, tmavá a pohledná tvář se zamračila: „Myslím, že si nemusíte dělat starosti, že byste musela střílet do lidí. Vůbec totiž nevěřím, že v tomhle jedou nějací lidé.“

Bryce vytočil soukromé číslo do rezidence guvernéra v Sacramentu. Hovořil se služebnou, která trvala na tom, že guvernér k telefonu přijít nemůže, a to ani v případě, že ho volá starý přítel v otázce života a smrti. Chtěla, aby tam Bryce zanechal jenom vzkaz. Pak mluvil s vedoucím služebního personálu, který po něm také chtěl, aby zanechal vzkaz. Potom konečně po dlouhé době mohl mluvit s Gary Poem, hlavním politickým poradcem guvernéra Jacka Retlocka.

„Bryce,“ řekl Gary. „Jack teď nemůže přijít k telefonu. Má tu jednu strašně důležitou večeři. Japonského ministra obchodu a generálního konzula ze San Franciska.“

„Gary …“

„Chceme, aby ta nová továrna na elektroniku stála tady u nás v Kalifornii, a máme obavy, aby ji nešoupli někam do Texasu nebo Arizony, nebo dokonce do New Yorku. Ježíši, do New Yorku!“

„Gary …“

„Jak vůbec můžou přemýšlet o New Yorku, když tam je teď takových problémů s pracovními silami a s daněmi? Někdy mám takový pocit, že …“

„Gary, mlč chvíli!“

„Co?“

Bryce nikdy na nikoho nekřičel. Dokonce i Gary Poe, který dokázal povídat mnohem rychleji než pouťový kolovrátek, byl šokovaný, takže ztichl.

„Gary, tohle je krizové volání. Zavolej mi Jacka.“

Poe s náznakem uraženosti v hlase řekl: „Bryce, jsem oprávněn …“

„Gary, já mám kruci před sebou spoustu práce. Jestli teda na to budu mít v tomhle životě ještě vůbec čas. Nemůžu si dovolit ti tady čtvrt hodiny vykládat, co se děje, a pak to znova opakovat Jackovi. Poslouchej mě. Jsem ve Snowfieldu. Vypadá to, že všichni, co tady žili, jsou mrtví.“

„Prosím?“

„Pět set lidí.“

„Bryce, jestli je to nějakej vtip, tak …“

„Pět set mrtvých. A to je to nejmenší. Tak zavoláš mi konečně toho Jacka?“

„Ale Bryce, pět set mrtvých …“

„Sakra, dojdeš pro toho Jacka!“

Poe zaváhal, a pak řekl: „Teda kamaráde, tohle bude pěknej průser.“ Odložil telefon a šel pro guvernéra.

Bryce znal Jacka Retlocka sedmnáct let. Když se dal k losangeleské policii, byl prvním rokem přidělen k Jackovi. V té době byl Jack sedm let veteránem. Jack se ve své práci dokonale vyznal a byl tak fikaný, že Bryce si často zoufal, že nikdy nebude ani z poloviny tak dobrý, jako byl Jack. Po roce se to samozřejmě zlepšilo. Zůstali spolu, jako parťáci. Ale po půl druhém roce, kdy byl naprosto znechucen oficiálním systémem, který pravidelně osvobozoval floutky, jež se on tak horko těžko pokoušel dostat za mříže, opustil Jack policii a dal se na politiku. Jako policista si už stačil udělat dobré jméno. Vypracoval se do losangeleské městské rady a potom, co vyhrál volby, se stal starostou. Odtud rovnou skočil do guvernérského křesla. Jeho kariéra byla mnohem působivější než Bryceova cesta na šerifské místo v Santa Miře, ale Jack byl z nich dvou vždycky ten průbojnější.

„Doody? Jsi to ty?“ zeptal se Jack, když v Sacramentu zvedl telefon. Přezdíval Bryceovi Doody. Vždycky říkal, že Bryceovy žluté vlasy, pihy, zdravím kypící obličej a velké oči mu připomenou loutku kovboje Howdy Doodyho.

„Jsem to já, Jacku.“

„Gary mi povídal nějaké šílenosti …“

„Je to všechno pravda,“ řekl Bryce. Pověděl mu o Snowfieldu.

Když si to Jack všechno vyslechl, zhluboka se nadechl a prohlásil:

„Škoda, že nejsi opilec, Doody.“

„To nejsou žádné opilecké kecy, Jacku. Poslouchej, první věc, co potřebuju …“

„Národní gardu?“

„Ne!“ vykřikl Bryce. „To je právě to, čemu se chci vyhnout, jak dlouho to jen bude možné.“

„Pokud tam nepošlu národní gardu a všechny ty, co mám k dispozici, a později vyjde najevo, že to byla první věc, kterou jsem měl udělat, tak si to pěkně odseru.“

„Jacku, spoléhám na tebe, že uděláš správné rozhodnutí, a to nejen politicky. Dokud nebudeme tady o té situaci vědět víc, nechceme, aby nám tu pochodovaly stovky gardistů. Ti jsou skvělí při povodních, při stávce pošťáků a tak podobně. Ale nejsou to opravdoví profesionální vojáci. Jsou to prodavači, obhájci, tesaři a učitelé. Tohle si žádá přísně kontrolovanou a účinnou policejní akci, kterou můžou dobře provést jedině skuteční policisté, profesionálové.“

„A když to vaši muži nezvládnou?“

„Pak budu první, kdo se začne shánět po armádě.“

„Oukej,“ kývl nakonec Retlock. „Žádní vojáci. Aspoň ne hned.“

Bryce si povzdychl. „A chci, abys sem nepouštěl ani státní sektor pro zdravotnictví.“

„Doody, měj prosím tě rozum. Jak to mám dokázat? Jestliže je tady možnost, že Snowfield vyhubila nějaká infekční nákaza – nebo nějaký jed …“

„Poslouchej, Jacku. Tenhle sektor odvádí skvělou práci, pokud jde o hledání a kontrolu výskytu moru či hromadných otrav jídlem nebo kontaminovanou vodou. Ale ve své podstatě to jsou byrokraté a pracují nesmírně pomalu. My si takovou pomalost nemůžeme prostě dovolit. Mám neodbytný pocit, že náš čas je přesně vyměřen. Každou chvíli může vypuknout pravé peklo. Vlastně jsem sám překvapený, že ještě nevypuklo. Kromě toho taky sektor pro zdravotnictví pro tohle nedisponuje řádným vybavením, a ani nemají nějaký kontingentní plán, jak se zabývat vymřením celého města. Ale někdo takový přece jenom existuje, Jacku. Armádní zdravotní jednotka chemických a biologických zbraní má relativně nový program, který nazývají jednotka Civilní obrany.“

„Chemických a biologických zbraní?“ zeptal se Retlock. V hlase se mu objevilo nové napětí. „To snad nemyslíš vážně?“

„Myslím.“

„Kristepane, snad si opravdu nemyslíš, že by to mohlo mít něco společného s nervovým plynem nebo bakteriologickou válkou …“

„Pravděpodobně ne,“ odpověděl Bryce a pomyslel na uťaté hlavy Lieberrnannových, na to, jak měl pocit, že se za ním něco plíží v tom temném průchodu, a na to, jak rychle zmizel Jake Johnson. „Ale jenom nevím, jakým způsobem účinek chemických a biologických zbraní vy loučit.“

V guvernérově hlase vykrystalizovala prudká zlost. „Jestli ti smradi z armády nedávali při těch svejch pokusech pozor, tak jim dám useknout hlavy.“

„Klid, Jacku. Třeba to není žádná nehoda. Možná je to dílo nějakých teroristů, kterým se výsledky jejich práce dostaly do rukou. Nebo možná Rusové trochu testují náš obranný systém a analyzování mikrobiologických zbraní. Přesně kvůli takovým situacím zřídilo armádní zdravotní oddělení jednotku chemických a biologických zbraní při kanceláři generála Copperfielda“

„Kdo je to ten Copperfield?“

„Generál Galen Copperfield. Je to velící důstojník civilní obrany proti mikrobiologickým zbraním. Tohle je přesně ta situace, o které by byli moc rádi informováni. Během hodiny by sem do Snowfieldu Copperfield mohl poslat tým vyškolených vědců. Prvotřídní biology, virology, bakteriology, patology, vyškolené v nejnovějším soudním lékařství, aspoň jednoho imunologa a biochemika, neurologa – a snad i neuropsychologa Copperfieldovo oddělení disponuje pojízdnými laboratořemi. Mají je uschovány v garážích po celé zemi, takže by jedna z nich měla být relativně někde blízko. Jacku, snaž se do toho nepouštět tu kliku kolem státního zdravotnictví. Ti nemají takové lidi, jaké může poskytnout Copperfield, a navíc ani nemají žádné pojízdné diagnostické vybavení. Chci taky zavolat generálovi. Vlastně mu budu určitě volat, ale nejdřív jsem chtěl mít tvůj souhlas a tvoje ujištění, že státní byrokrati sem do toho nepřijdou strkat nos.“

Po krátkém zaváhání Jack Retlock řekl: „Doody, co jsme udělali špatně, že nakonec je potřeba povolat lidi, kteří se zabývají něčím takovým?“

„Zadržíš ty zdravotníky?“

„Ano. Co ještě potřebuješ?“

Bryce pohlédl na seznam, který měl před sebou. „Mohl bys zavolat do telefonní ústředny, že je potřeba, aby se do Snowfieldu nedalo volat automaticky. Jakmile se totiž svět dozví, co se tady stalo, začne tu zvonit v každém domě telefon a my tady neuslyšíme vlastního slova. Kdyby všechny hovory do a ze Snowfieldu mohly probíhat přes několik speciálních operatérek, které by vyřadily ty zbytečné a zdržující …“

„Zařídím to,“ přislíbil Jack.

„Pochopitelně, že můžeme každou chvíli přijít o všechny telefony. Doktorka Paigeová s tím měla velké potíže, když nám chtěla prvně zavolat, takže budu potřebovat krátkovlnnou vysílačku. Ta, co byla tady na stanici, byla se vší pravděpodobností sabotována.“

„Pošlu ti mobilní krátkovlnnou stanici, dodávku, která má svůj vlastní plynový generátor. Úřad pro zemětřesení jich má několik. Ještě něco?“

„Když mluvíme o generátorech, bylo by dobré, kdybychom nebyli odkázáni jenom na veřejný elektrický rozvod. Zdá se totiž, že náš nepřítel s ním může zacházet podle své libovůle. Můžeš nám opatřit dva velké generátory?“

„Jistěže. A dál?“

„Jestli na něco ještě přijdu, dám ti hned vědět.“

„Dovol mi, Bryce, říct ti jako svýmu kamarádovi, že moc nerad vidím, že ses tam do toho všeho zapletl. Ale jako guvernér jsem na druhou stranu moc rád, že tahle prokletá záležitost spadá do tvé kompetence, ať už je to jakkoli hrozivé. Jsou tam u vás totiž taky takoví mamlasové, že ti by to dokonale zkurvili, kdyby to spadlo do klína jim. Do teďka už by ta choroba – kdyby se o nějakou chorobu jednalo – byla rozšířená aspoň po půlce celého státu. Na vás je spolehnutí.“

„Díky, Jacku.“

Oba chvíli mlčeli.

Pak Retlock řekl: „Doody?“

„Ano, Jacku?“

„Dávej na sebe pozor.“

„Jasně, Jacku,“ odpověděl Bryce. „No, tak ja budu muset zavolat tomu Copperfieldovi. Ještě ti brnknu.“

„Prosím tě, Bryce, opravdu mi zavolej,“ ubezpečoval se guvernér. „A opatruj se, ty stará páko.“

Bryce zavěsil a rozhlédl se po stanici. Stu Wargle a Frank právě sundávali přední stranu z vysílačky. Tal a doktorka Paigeová nabíjeli zbraně. Gordy Brogan a malá Lisa Paigeová, největší a nejmenší z celé skupiny, vařili kávu a prostírali jídlo na jeden z pracovních stolů.

Dokonce i uprostřed katastrofy, pomyslel si Bryce, dokonce tady v té přízračné zóně musíme mít kávičku a večeři. Život jde dál.

Zvedl sluchátko, aby zavolal na Copperfieldovo číslo do Dugway v Utahu.

Neozval se žádný tón. Několikrát zmáčkl tlačítko.

„Haló,“ zavolal.

Nic.

Bryce ucítil, jak ho někdo nebo něco poslouchá. Cítil něčí přítomnost, přesně tak, jak to popisovala doktorka Paigeová.

„Kdo je tam?“ zeptal se.

Ve skutečnosti ani žádnou odpověď nečekal, ale dostalo se mu jí. Nebyl to ale žádný lidský hlas. Byl to podivný, ale přesto důvěrně známý zvuk: křik ptáků, možná racků. Ano, byl to pronikavý křik racků vysoko nad větrným pobřežím.

Pak se to změnilo. Ozvalo se rachtání. Chřestění. Jako fazole v duté dýni. Varovný hlas chřestýše, Ano, o tom nemůže být žádných pochyb. Přesně zvuk varujícího chřestýše.

A potom se to změnilo opět. V elektrické bzučení. Ne, žádná elektřina. Včely. Včelí bzučení, rojení.

A teď zase křik racků.

A hlas dalšího ptáka, trylkování.

A povzdech. Jako unavený pes.

A zavrčení. Ne psa, spíš něčeho většího.

A syčení a prskání peroucích se koček.

Přestože ty zvuky samy o sobě neobsahovaly nic hrozivého – snad kromě chřestýše a toho vrčení –‚ Brycem probíhalo mrazení.

Zvířecí zvuky ustaly.

Bryce čekal, poslouchal a řekl: „Kdo je to?“

Žádná odpověď.

„Co chcete?“

Po drátě proběhl další zvuk, který se do Bryceho zabodl, jako by to byla dýka z ledu. Výkřiky. Mužské, ženské i dětské. Nebylo jich jen pár. Desítky, stovky. Nebyly to žádné teatrální výkřiky, předstírající hrůzu. Byl to pravý, nefalšovaný šokující křik: výkřiky agónie, strachu a zoufalství.

Brycemu se udělalo zle.

Srdce se mu prudce rozbušilo.

Zdálo se mu, jako by se napojil na linku přímo do vnitřností pekla.

Byly to výkřiky mrtvých lidí ze Snowfieldu, zachycené na pásku? Ale kým? A proč?

Poslední závěrečný výkřik. Dítěte. Holčičky. Vykřikla hrůzou, pak bolestí, potom nepředstavitelným utrpením, jako kdyby ji někdo čtvrtil zaživa. Její hlas sílil, svíjel se výš a výš …

Ticho.

Ticho bylo ještě horší než ty výkřiky, protože ta nevyslovitelná přítomnost byla stále na drátě a Bryce ji nyní cítil dokonce ještě silněji. Byl zasažen vědomím čirého, sveřepého zla.

Bylo tam.

Rychle zavěsil.

Třásl se. Nebyl vystaven žádnému nebezpečí, a přesto se třásl.

Rozhlédl se kolem sebe. Ostatní se stále zabývali úkoly, které jim zadal. Zcela zjevně si vůbec nikdo nepovšiml, že poslední hovor byl naprosto jiný než ostatní, které měl předtím.

Vzadu po krku mu stékal pot.

Nakonec stejně bude muset říct ostatním, co se stalo. Ale ne hned teď. Protože právě teď se na svůj hlas nemůže plně spolehnout. Určitě by si v jeho hlase povšimli nervozity a věděli by, že jím ten zvláštní zážitek hluboce otřásl.

Než přijedou posily, než se jejich pozice ve Snowfieldu nějak ustálí, dokud se nepřestanou tak bát, nebylo by moudré dát jim najevo, že se třese hrůzou. Hledali u něj vedení a oporu, a on je nechtěl v žádném případě zklamat.

Zhluboka se nadechl.

Zvedl sluchátko a okamžitě se mu ozval oznamovací tón.

S nesmírnou úlevou zavolal do jednotky Civilní obrany v Dugway v Utahu.

Lise se Gordy Brogan líbil.

Zpočátku vypadal nepřístupně a zamračeně. Byl velký a měl tak obrovské ruce, že musela myslet na Frankensteina. V obličeji byl docela hezký, ale jak se začal mračit, přestože se nijak nezlobil, ale třeba si jenom dělal s něčím starosti nebo o něčem intenzívně přemýšlel, obočí se mu spojilo a jeho černé oči byly ještě černější než jindy a vypadal doslova jako čert.

Usměv ho celého proměňoval. To na tom bylo to nejúžasnější. Když se Gordy usmíval, hned bylo člověku jasné, že před ním stojí skutečný Gordy Brogan. Bylo také zřejmé, že ten druhý Gordy – ten, o němž si myslel, že ho vidí, když se mračil nebo přemýšlel – byl pouhým výtvorem jeho představivosti. Jeho vlídný, široký úsměv přitahoval pozornost k laskavosti, která mu vyzařovala z očí, k jemnosti jeho širokého obočí.

Když ho člověk lépe poznal, byl jako veliké štěně, které chce být milováno. Byl jedním z mála dospělých, kteří dokáží s dětmi hovořit, aniž by byli shovívaví či, opatrovničtí. V tomto ohledu byl dokonce lepší než Jenny. A dokonce se i ve stávajících podmínkách dokázal smát.

Když pokládali na stůl jídlo – lančmít, chleba, sýry, čerstvé ovoce, koblihy – a vařili kávu, Lisa řekla: „Vůbec nevypadáš na poldu.“

„Ale?“ podivil se Gordy. „A jak by měl podle tebe takový polda vypadat?“

„Páni. Řekla jsem něco hloupého? Je slovo ‚polda’ něco jako urážka?“

„Někde ano. Například ve vězení.“

Byla překvapená, že se stále ještě po tom všem, co dneska večer prožila, dokáže smát. „Ale vážně. Jak by se měli strážci zákona nazývá? Policisté?“

„Na tom nezáleží. Jsem policista, policajt, polda – co chceš. Kromě toho si myslíš, že žádný nejsem.“

„Ale jsi. A jaký. Obzvlášť, když se mračíš. Já jen řekla, že na poldu vůbec nevypadáš.“

„A jako co teda vypadám?“

„Počkej, nech mě přemýšlet.“ Okamžitě se jí tato hra zalíbila, protože jí odvrátila myšlenky od té hrůzy, která byla všude kolem ní. „Možná vypadáš jako … jako mladý kněz.“

„Já?“

„No, za kazatelnou bys byl v kázání naprostá jednička. A taky tě vidím, jak sedíš na faře s povzbudivým úsměvem na tváři a nasloucháš problémům ostatních lidí.“

„Já a kněz!“ říkal překvapeně. „S tou svojí představivostí bys mohla být, až vyrosteš, klidně spisovatelka.“

„Myslím, že bych měla být doktorkou jako Jenny. Doktoři můžou udělat spoustu dobrého.“ Odmlčela se. „Víš, proč nevypadáš jako polda? Protože si tě neumím představit, jak používáš tamhleto.“ Ukázala na jeho revolver. „Nedovedu si představit, jak po někom střílíš. Ani tehdy, když by si to zasloužil.“

Výraz, který Gordy Broganovi přeběhl po tváři, ji vyděsil. Byl zcela zjevně něčím naprosto konsternován.

Než se ho stačila zeptat, co se děje, světla zablikala.

Vzhlédla.

Světla zablikala znovu. A znovu.

Pohlédla k předním oknům. Venku na ulici světla také pohasla.

Ne, pomyslela si. Ne, prosím, Bože, už ne. Nevrhej nás znovu do té tmy, prosím, prosím!

Světla zhasla.

Kapitola 15

VĚC U OKNA

Bryce Hammond hovořil s důstojníkem v noční službě, který obsluhoval telefonní linku na jednotce Civilní obrany v Dugway v Utahu. Nemusel nic dlouho vysvětlovat, byl okamžitě spojen s generálem Galenem Copperfieldem. Copperfield pozorně poslouchal, ale sám toho mnoho neřekl. Bryce chtěl vědět, jestli je vůbec pravděpodobné, že by katastrofa ve Snowfieldu mohla být způsobena biologickou nebo chemickou zbraní. Copperfield odpověděl: „Ano.“ Ale to bylo všechno, co řekl. Upozornil Bryce, že hovoří na otevřené telefonní lince, a udělal vágní, ale jasnou narážku ohledně úředního utajování informací a bezpečnostních opatření. Když vyslechl několik základních detailů o celém případu, rychle Bryce přerušil s tím, že zbytek si řeknou, až se setkají tváří v tvář. „Slyšel jsem toho dost, abych poznal, že tam má moje organizace co na práci.“ Slíbil, že do svítání nebo krátce poté pošle do Snowfieldu poln laboratoř a tým odborníků.

Bryce zrovna pokládal sluchátko, když světla zablikala, pohasla, zablikala – a zhasla úplně.

Nahmátl před sebou na stole baterku, přisunul si ji blíž a rozsvítil.

Před chvílí po návratu na stanici tady našli dvě podlouhlé policejní svítilny. Gordy si jednu vzal a doktorka Paigeová si vzala druhou. Nyní se obě tato světla současně rozsvítila a ostře prořízla temnotu.

Prodiskutovali plán akce, kdyby světla opětovně zhasla. Nyní, tak, jak bylo naplánováno, se všichni začali přesouvat do středu místnosti, pryč od oken a dveří, a uprostřed se spojili v jeden kruh, s obličeji mířícími ven a zády obrácení k sobě, aby tak snížili svoji zranitelnost.

Nikdo nic neříkal. Všichni jen pozorně naslouchali.

Lisa Paigeová stála nalevo od Bryce, s hlavou vtaženou mezi shrbená ramena.

Tal Whitman stál Brycemu po pravici. Měl vyceněné zuby, jak pozorně sledoval tmu za ostrým paprskem svítilny.

Tal i Bryce drželi v rukou revolvery.

Tři z nich byli obráceni do zadní části místnosti, a ostatní čtyři – doktorka Paigeová, Gordy, Frank a Stu – stáli čelem dopředu.

Bryce posvítil vždycky na všechno, neboť dokonce i stínové obrysy nejvšednějších předmětů vypadaly náhle hrozivě. Ale mezi známými kusy nábytku a zařízení se neskrývalo ani nehýbalo vůbec nic.

Ticho.

Na zadní zdi, v pravém rohu místnosti, byly dvoje dveře. Jedny vedly do chodby, v níž byly tři zadržovací cely. Tuto část budovy prozkoumali již dříve; cely, vyšetřovací místnost a dva záchody, které zabíraly polovinu přízemí, byly prázdné. Druhé dveře vedly ke schodům k bytu zástupce šerifa. V těchto místnostech nebyl také nikdo. Bryce přes opakovaně mířil paprskem světla k pootevřeným dveřím, neboť z nich byl nervózní.

Ve tmě cosi měkce dopadlo.

„Co to bylo?“ zeptal se Wargle.

„Přišlo to tamhle odtud,“ odpověděl Gordy.

„Ne, odtamtud,“ odporovala Lisa Paigeová.

„Ticho!“ křikl Bryce ostře.

Dum… dum-dum.

Byl to zvuk dopadu něčeho měkkého. Jako kdyby na podlahu dopadaly polštáře.

Bryce přejel rychle okolí baterkou.

Tal paprsek světla doprovázel revolverem.

Bryceho napadlo, co si počnou, jestli se světla už do rána nerozsvítí? Co uděláme, až ve svítilnách dojdou baterie? Co se stane pak?

Naposled se bál tmy, když byl malý kluk. Teď si po dlouhé době zase vzpomněl, jaké to bylo.

Dum-dům … dům … dum-dum.

Hlasitěji. Ale ne blíž.

Dum!

„Okna!“ vykřikl Frank.

Bryce se otočil a namířil tam baterkou.

Tři jasné paprsky se střetly současně na předním okně a proměnily malinké tabulky v zrcadla, která ukryla všechno, co se za nimi skrývalo.

„Sviťte buď na strop nebo na podlahu,“ řekl Bryce.

Jeden paprsek se zhoupl vzhůru, druhé dva dolů.

Světlo odhalilo okna, ale nezměnilo je ve stříbřitě blýskavé plochy.

Dum!

Něco narazilo na okno, rozechvělo okenní tabulku a odrazilo se zpátky do noci. Bryce měl dojem, že to jsou křídla.

„Co to je?“

„… pták …“

„… pták ne, aspoň ne takový, který se …“

„… něco …“

„… strašlivého …“

Vrátilo se to a vrazilo do skla s mnohem větším odhodláním než dřív: bum-bum-bum-bum-bum!

Lisa vykřikla.

Frank Autry zalapal po dechu a Stu Wargle pronesl: „Kurva.“

Gordy ze sebe vydal přiškrcený neidentifikovatelný zvuk.

Bryce při pohledu do okna cítil, jako by hleděl záclonou skutečnosti někam do říše nočních můr a snů.

Protože pouliční lampy nesvítily, jediné světlo na Skyline Road poskytoval měsíc; to, co se objevilo za oknem, bylo stejně matně osvětleno.

Avšak i to matné osvětlení třepotající se hrůzy bylo příliš. To, co Bryce viděl na druhé straně za oknem – to, co si myslel, že vidí kaleidoskopem světla, stínů a mihotajícího se svitu měsíce – byl výjev jako z nějakého horečnatého snu. Rozpětí křídel to mělo něco přes metr. Hlavu podobnou hmyzí. Krátká chvějící se tykadla. Malá, špičatá a neustále se pohybující kusadla, Článkované tělo. Tělo bylo zavěšeno mezi světle šedými křídly a mělo tvar a velikost přibližně dvou ragbyových míčů, postavených nad sebou. Bylo také šedivé, stejného odstínu, jako byla křídla – nechutně plesnivě šedé – a chlupaté a vlhké na pohled. Bryce se také podíval na oči: veliké, černé jako inkoust, složené vypoulené bulvy, které zachycovaly světlo, lámaly ho a odrážely a temně a hladově se leskly.

Kdyby byl býval viděl to, co předpokládal, byla by to můra veliká jako orel. Což by bylo šílenství.

Mrštila sebou znovu o okno s novou zběsilostí, jakoby v tranzu, a máchala světlými křídly tak rychle, až nebylo možné vidět jejich kontury. Posouvala se po tmavých tabulkách, opakovaně se vzdalovala do noci, aby se pak znovu vrátila a opět se horečně pokusila prorazit oknem. Bumbumbumbumbum. Neměla však dostatek síly, aby sklo prorazila a dostala se dovnitř. Navíc neměla žádný krunýř, její tělo bylo naprosto měkké a navzdory své neuvěřitelné velikosti a děsivému vzhledu sklo rozbít nemohla.

Bumbumbumbumbum.

A pak zmizela.

Světla se rozsvítila.

Je to jako nějaké přihlouplé představení, pomyslel si Bryce.

Když si uvědomili, že to stvoření za oknem se už nevrátí, všichni se přesunuli, jako by se byli na tom domluvili, do čela místnosti. Prošli vrátky v hrazení na veřejné prostranství a zírali z oken jako hypnotizovaní.

Na Skyline Road se nic nezměnilo.

Noc byla prázdná.

Nic se nehýbalo.

Bryce se posadil na rozvrzanou židli u stolu Paula Hendersona. „Takže,“ začal.

„No?“ pokračoval Tal.

Pohlédli jeden na druhého. Znejistěli.

„Má někdo nějaké nápady?“

Nikdo nic neříkal.

„Nějaké teorie o tom, co by to mohlo být?“

„Hnus,“ řekla Lisa a otřásla se.

„To je pravda,“ kývla doktorka Paigeová a položila ruku na rameno své mladší sestry, jako by ji chtěla uklidnit.

Na Bryce lékařčina emocionální síla a vyrovnanost udělala veliký dojem. Jako by dokázala od sebe odrazit jakoukoli ránu, které byly ve Snowfieldu rozdávány. V podstatě si počínala lépe než jeho vlastní muži. Ona jako jediná mu vydržela hledět přímo do očí a neuhnout pohledem, když se jejich oči střetly.

Tohle je zvláštní žena, pomyslel si.

„To je nemožné,“ řekl Frank Autry. „To, co jsme viděli. Prostě nemožné.“

„Kruci, co to s vámi lidi je?“ zeptal se Stu Wargle, až se mu zkroutila jeho tučná tvář. „To byl jenom nějakej pták. Jenom nějakej blbej pták.“

„To byl pták jako ďábel,“ řekl Frank.

„Ale houby, obyčejnej pták,“ trval na svém Wargle. Když ostatní nesouhlasili, namítl: „Venku bylo špatné světlo a spousta různých stínů, proto jste to viděli naprosto zkresleně. Vůbec jste neviděli to, co je to ve skutečnosti.“

„A co ty si myslíš, že jsme viděli?“ zeptal se ho Tal.

Wargle zčervenal.

„Viděli jsme snad to samé, co jsi viděl ty – to, čemu ty nechceš věřit?“ naléhal na něj Tal. „Můru? Viděl jsi tu kurevsky velkou, hnusnou a neskutečnou můru?“

Wargle sklopil zrak. „Já viděl ptáka. Jenom ptáka.“

Bryce si uvědomil, že ten muž nemá vůbec žádnou fantazii, takže je pro něj zcela nesmyslné přemýšlet o něčem, co je nemožné. A to ani v tom případě, že by to uviděl na vlastní oči.

„Odkud přiletěla?“ zeptal se Bryce.

Nikdo neměl rušení.

„A co chtěla?“

„Chtěla nás,“ odpověděla Lisa.

Zdálo se, že s ní všichni souhlasí.

„Ale tohle nebylo to, co dostalo Jakea,“ poznamenal Frank. „Byla na to moc lehká. Nemohla odnést dospělého muže.“

„Tak co tedy chytlo Jakea?“ zeptal se Gordy.

„Něco většího,“ odpověděl Frank. „Něco mnohem většího a krutějšího.“

Bryce usoudil, že teď už konečně nadešel čas, aby jim řekl o tom, co slyšel – a cítil – v telefonu mezi hovory s guvernérem Retlockem a generálem Copperfieldem. O té tiché přítomnosti někoho nebo něčeho. O nešťastném křiku mořských racků. O výstražném chřestění chřestýše. A o tom nejhorším, o zoufalém a neskutečném naříkání mužů, žen a dětí. Nechtěl se o tom nikomu zmiňovat, dokud nepřijde ráno, dokud se neobjeví světlo a posily. Ale oni by si možná mohli povšimnout něčeho, co jemu uniklo, nějaké drobnosti, která by jim mohla pomoci přijít té záhadě na kloub. A po tom, co viděli ten přízrak za oknem, se příhoda s telefonem v porovnání s tím již nezdála tak šokující.

Všichni ho bedlivě poslouchali. Ta nová informace měla negativní vliv na jejich chování.

„Jaký psychopat by si dokázal nahrát na pásek křik svých obětí?“ ptal se Gordy.

Tal Whitman zavrtěl hlavou. „To bude něco jiného. Něco …“

„No?“

„Třeba … Třeba to teď nikdo z vás vlastně vůbec nechce slyšet.“

„Když už jsi to nakousl, tak to laskavě dokonči,“ řekl mu Bryce.

„No,“ pokračoval tedy Tal, „co když to třeba vůbec nebyla žádná nahrávka? Víme, že ze Snowfieldu zmizelo několik lidí. Vlastně jich zmizelo mnohem víc, než kolik jsme jich našli mrtvých. Takže … Co když ti pohřešovaní jsou drženi někde v zajetí? Jako rukojmí? Možná ty výkřiky pocházely od lidí, kteří byli ještě naživu, kteří byli právě ve chvíli, kdy jsi byl na telefonu a poslouchal, mučeni a umírali.“

Při vzpomínce na ty hrůzné výkřiky Bryce cítil, jak mu tuhne v žilách krev.

„Ať už to byl pásek nebo ne,“ řekl Frank Autry, „může být omyl hovořit o nich jako o rukojmí.“

„Ano,“ souhlasila doktorka Paigeová. „Jestli tím má pan Autry na mysli to, že bychom se neměli přiklánět k zjednodušenému pojímání situace jako nějaké naprosto konvenční záležitosti, pak s ním z celého srdce souhlasím. Tohle vůbec nevypadá na nějaký únos nebo vydírání. Tady se děje něco setsakra podivného, něco, co by nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že by se mohlo přihodit. Tak se planě neutěšujme nějakými pohodlnými a důvěrně známými vysvětleními. Navíc, jestli tohle má něco společného s nějakými teroristy, jak do toho potom zapadá ta můra, co jsme ji viděli za oknem? Nijak.“

Bryce přikývl. „Máte pravdu. Ale já si nemyslím, že Tal chtěl říct, že lidé jsou drženi v zajetí z nějakých obvyklých motivů.“

„Přesně tak,“ vložil se do toho Tal. „Vůbec to nemusejí být teroristé nebo únosci. I kdyby ti lidé byli drženi jako rukojmí, vůbec to neznamená, že jsou drženi jinými lidmi. Mně osobně se dokonce zdá docela pravděpodobné, že jsou drženi něčím, co s člověkem nemá vůbec nic společného. Tohle je dost blízké alternativnímu uvažování, ne? Možná je drží v zajetí právě to ‚ono’, to, co nedokážeme vůbec nijak definovat. Možná, že si je to drží jenom proto, že má potěšení z toho, jak z nich vycucává život. Anebo je drží proto, aby nás dráždilo jejich křikem, tak jako dráždilo Bryce na telefonu. Sakra, jestli se tady potýkáme s něčím skutečně neobyčejným, skutečně nelidským, tak jeho důvody pro držení rukojmích – jestli si vůbec nějaké drží – jsou pro nás určitě naprosto nepochopitelné.“

„Kristepane, mluvíte všichni jako úplní šílenci!“ vyjekl Wargle.

Všichni ho ignorovali.

Prošli zrcadlem na druhou stranu. Nemožné se stalo možným. Nepřítelem bylo neznámo.

Lisa Paigeová si odkašlala. Tvář měla mrtvolně bledou. Sotva slyšitelným hlasem říkala: „Možná, že to někde tká svoje sítě, někde na nějakém tmavém místě, ve sklepě nebo v jeskyni. A možná, že to do té sítě pochytalo všechny ty chybějící lidi a uzavřelo je do kokonů, Zaživa. Možná taky, že si je tak skladuje na dobu, až bude mít zase hlad.“

Pokud za hranicemi říše možného neleží nic, pokud dokonce i ty nejbláznivější teorie mohou být skutečné, pak má ta dívka možná pravdu, pomyslel si Bryce. Možná tu je skutečně někde jakási obrovská síť, která se chvěje kdesi na tmavém místě, ověšená stovkou či dvěma stovkami soust ve velikosti muže, ženy a dítěte, po jednom zabalené, aby to bylo čerstvé a po ruce. Někde ve Snowfieldu jsou živé lidské bytosti, zredukované na děsivou úroveň pochoutky zabalené v celofánu, které jenom čekají na to, aby mohly poskytnout výživu jakési kruté, nepředstavitelně zlé a zběsile inteligentní hrůze z jiného rozměru.

Ne. To je směšné.

Ale na druhé straně je to možné.

Ježíši!

Bryce se sklonil nad krátkovlnnou vysílačkou a s přimhouřenýma očima si prohlížel její rozmontované vnitřnosti. Propojovací dráty byly přestřiženy. Také několik součástek bylo jako by rozdrceno ve svěráku nebo zploštěno kladivem.

Frank se zamračil: „Museli z toho sundat přední desku, aby se dostali dovnitř, přesně tak, jako jsme to museli udělat my.“

„Takže když to uvnitř všechno pořádně zrušili,“ pravil Wargle, „proč se potom ještě obtěžovali s tím, aby na to zpátky připevnili to víko?“

„A proč si s tím vůbec dali takovou práci?“ divil se Frank. „Stačilo přece, aby jenom přestřihli přívodní šňůru.“

Lisa a Gordy se objevili právě ve chvíli, kdy se Bryce otáčel od vysílačky. „Jídlo a káva je hotová, jestli někdo chce.“

„Mám hroznej hlad,“ řekl Wargle a olízl si rty.

„Všichni bychom měli něco sníst, i když třeba nemáme na nic chuť,“ podotkl Bryce.

„Šerife,“ ozval se Gordy. „My jsme s Lisou přemýšleli, kam se odsud poděla všechna domácí zvířata. Přivedla nás k tomu vaše slova o tom, že jste slyšel v tom telefonu psa a kočku. Co se vlastně vůbec stalo s těmi zvířaty?“

„Nikdo z nás tady neviděl ani psa, ani kočku,“ řekla Lisa. „Ani jsme je neslyšeli štěkat.“

Bryce pomyslel na ztichlé ulice a zamračil se: „To je pravda. Zvláštní.“

„Jenny říkala, že tady ve městě bylo několik pořádně velikých psů. Pár německých ovčáků. Taky věděla o jednom dobrmanovi. Nemyslíte, že by se bránili? Že by se nějací z nich ubránili?“ zeptala se dívka.

„Ano,“ kývl rychle Gordy, aby předešel Bryceovu odpověď, „takže patrně je to dost velké na to, aby to přemohlo normálního rozzuřeného psa. Dobrá, a taky víme, že to nezastaví ani kulky, což nám napovídá, že to nedokáže zastavit patrně vůbec nic. Se vší pravděpodobností to je veliké a pořádně silné. Ale tak mě napadá, že něco velkého a silného ještě nemusí dostat kočku. Ty jsou jako namazaný blesk. Musí to být něco, co se umí naprosto nenápadně plížit, když to dokázalo vychytat všechny kočky ve městě.“

„Něco opravdu mrštného a rychlého.“

„Ano,“ přitakal rozpačitě Bryce. „Něco doopravdy rychlého.“

Jenny se právě zakousla do sendviče, když si šerif přisedl na židli vedle stolu a balancoval talířem na klíně: „Nebude vám vadit moje společnost?“

„Ale vůbec ne.“

„Tal Whitman mi říkal, že jste postrach našeho místního motocyklového gangu.“

Usmála se. „Tal přehání.“

„Ten člověk neumí přehánět,“ řekl šerif. „Já vám o něm něco povím. Před šestnácti měsíci jsem byl v Chicagu na konferenci o provádění zákona, a když jsem se vrátil, byl Tal první člověk, kterého jsem uviděl. Zeptal jsem se ho, jestli se během té doby, co jsem byl pryč, stalo něco zvláštního, a on odpověděl, že jenom obvyklé záležitosti s opilci za volantem, rvačky v barech, několik vloupaček a několik hlášení KNS …“

„Copak to je, to KNS?“ přerušila ho Jenny.

„To znamená kočka na stromě.“

„Policisté asi moc často kočky nezachraňují, co?“

„Myslíte si, že snad nemáme srdce?“ zeptal se naoko dotčeně.

„Tak co ty kočky, povídejte.“

Usmál se. Uměl se krásně usmát. „Jednou za pár měsíců musíme opravdu zachraňovat nějakou kočku ze stromu. Ale KNS doslova neznamená kočku na stromě. Je to naše zkratka pro jakoukoli podružnou akci, která nás zbytečně zdržuje od důležitější práce.“

„Jo takhle.“

„Takže, když jsem se tedy vrátil z toho Chicaga, Tal mi pověděl, že se tu ty tři dny nedělo naprosto nic zvláštního. A pak, jen tak na okraj, se zmínil, že v 7-Eleven byl pokus o nějaké přepadení. Tal tam byl zrovna v tu dobu přítomen, bez uniformy. Ale i mimo službu musejí policisté mít při sobě zbraň. Tal mi řekl, že jeden z těch syčáků byl ozbrojen a on ho musel zastřelit. Nepřemýšlel vůbec, jestli je ta střelba oprávněná, či nikoli. Že to prostě tak přišlo. Když jsem se začal dál vyptávat, řekl mi: ‚Bryce, ale to vlastně vůbec nic nebylo!’ Později jsem zjistil, že ti dva lotři chtěli postřílet všechny. Kdyby jednoho nezastřelil Tal – ovšem poté, co byl sám postřelen. Ten lump mu prostřelil levou paži a o zlomek sekundy později ho Tal zastřelil. Tal nebyl nijak vážně zraněn, ale děsivě mu to krvácelo a muselo to taky příšerně bolet. Pochopitelně, že jsem ten obvaz neviděl, protože ho měl p
od rukávem, Tal se neobtěžoval, aby mi o tom řekl. No ale zpátky – Tal je tedy v 7-Eleven, krvácí a zjišťuje, že mu došlo střelivo. Druhý lotr, co sebral pistoli, kterou ten první upustil, náboje taky nemá, takže se rozhodl utéct. Tal se pustí za ním a chytí ho, takže se tam oba kutálejí a rvou. Ten chlap byl o pět čísel vyšší než Tal a skoro o deset kilo těžší a hlavně bez zranění. A víte, co mi řekl policista ve službě, když dorazil na místo? Že prý Tal tam seděl u baru vedle kasy, bez košile, popíjel zdvořilostní kávičku a prodavač se mu pokoušel zastavit prýštící krev. Jeden podezřelý byl mrtev. Druhý v bezvědomí, rozvalený mezi koláčky, našlehanými dezerty a kokosovými poháry. A taky v zápalu boje převrátili regál se svačinovými balíčky. Na podlaze se jich válelo kolem stovky, a oni je všechny důkladně převálcovali. Mezi všemi těmi odpadky se zřetelně rýsovaly stopy bot, takže se pouhý m pohledem dalo odhadnout, jak asi ten boj celý probíhal.“

Šerif dovyprávěl a dychtivě se podíval na Jenny.

„Aha! A to povídal, že to vlastně vůbec nic nebylo!“

„Jo. Vůbec nic to nebylo.“ Šerif se zasmál.

Jenny pohlédla na Tala Whitmana, který seděl na druhé straně místnosti, jedl sendvič a bavil se s důstojníkem Broganem a Lisou.

„Tak to vidíte,“ usmál se šerif. „Když mi Tal řekl, že jste postrach Chromových démonů, tak vím, že nepřehání. Přehánění není jeho styl.“

Jenny zavrtěla hlavou. „Když jsem Talovi vyprávěla o svém rozhovoru s mužem jménem Gene Terr, vypadal, jako bych byla udělala to nejstatečnější, co se na světě dá udělat. Ovšem když to porovnám s touhle záležitostí, kdy se vlastně vůbec nic nestalo – tak ta moje příhoda vypadá jako nějaká hra z dětského hřiště.“

„Ale to ne,“ odvětil Hammond. „Tal si z vás nedělal legraci. Opravdu je toho názoru, že jste udělala něco ohromně statečného. A já si to myslím taky. Jeeter je had, paní doktorko. A hezky jedovatý.“

„Můžete mi tykat. Jsem Jenny.“

„Dobrá, Jenny. Já jsem Bryce.“

Měl nejmodřejší oči, jaké kdy viděla. Zračil se v nich jeho úsměv víc, než jak ho dokázaly vykreslit koutky rtů.

Při jídle hovořili o různých nepodstatných věcech, jako kdyby to byl nějaký obyčejný večer. Měl zvláštní schopnost, že se v jeho přítomnosti lidé okamžitě uvolnili, ať byly okolnosti jakékoli. Měl kolem sebe auru naplněnou mírem. Byla mu za tuto chvíli klidu vděčná.

Když však dojedli, zavedl řeč zpátky ke krizové situaci, v ní se nacházeli. „Ty znáš Snowfield líp než já. Musíme pro sebe najít lepší základnu, tahle je moc malá. Brzy tu budu mít dalších deset mužů. A ráno ještě Copperfieldův tým.“

„Kolik jich bude?“

„Aspoň deset. Možná i dvacet. Potřebuju místo, odkud se celá akce dá spolehlivě řídit. Můžeme tu být několik dní, takže je potřeba, aby tam byly místnosti, kde by se lidi mimo službu mohli prospat, a prostory, kde by se všichni mohli najíst.“

„Možná by se hodil jeden z hotelů,“ navrhla Jenny.

„Možná. Ale nechci, aby muži spali odděleni po dvou v různých místnostech. To by mohlo být nebezpečné. Budeme muset zřídit společnou noclehárnu.“

„Pak by byla nejvhodnější chata Horský vrchol. Je odsud vzdálená necelý blok domů, na druhé straně ulice.“

„Aha, už vím. Největší hotel ve městě, že?“

„Ano. Horský vrchol má velkou halu, protože současně je to také bar.“

„Párkrát jsem se tam stavil na skleničku. Když trochu přestavíme nábytek, určitě se tam všichni pohodlně vejdeme.“

„Je tam také velká restaurace, složená ze dvou místností. Jedna může být naše jídelna, a když sneseme matrace z pokojů, tak druhá část nám může sloužit jako noclehárna.“

„Tak se na to půjdeme podívat,“ řekl Bryce.

Položil na stůl prázdný papírový talířek a vstal.

Jenny se podívala směrem k oknu. Vzpomněla si na to prapodivné stvoření, které nalétávalo na sklo. V mysli se jí rozeznělo tiché hypnotizující bumbumbumbumbum.

„Chceš říct …“ zarazila se, „že se tam půjdeme podívat hned teď?“

„A proč ne?“

„Nebylo by rozumnější počkat na posily?“ zeptala se.

„Těm to bude pravděpodobně ještě nějakou chvíli trvat. Nemá cenu jen tak tady vysedávat a cucat si palce. Všem nám bude líp, když začneme podnikat nějaké kroky. Aspoň nebudeme myslet na to … na tu hrůzu, co jsme viděli.“

Jenny nemohla vypudit z hlavy ty černé hmyzí oči, zlé, hladové. Zírala do okna, za nímž se rozkládala noc. Město se jí vůbec nezdálo nijak povědomé. Bylo to pro ni naprosto cizí, nebezpečné místo, v němž byla nevítaným hostem.

„Nejsme tady nijak zvlášť v bezpečí, ale venku na tom budeme úplně stejně,“ řekl tiše Bryce.

Jenny přikývla, neboť si vzpomněla na Oxleyovy v zabarikádované místnosti. Když vstávala od stolu, povzdechla si: „Tady nejsme nikde bezpečí.“

Kapitola 16

Z TEMNOTY

Bryce Hammond je vedl ven z policejní stanice. Přešli ulici, dlážděnou kočičími hlavami, které se koupaly v měsíčním svitu, prošli nažloutlou září pouličních lamp a zamířili vzhůru po Skyline Road. Bryce a Tal Whitman nesli zbraně.

Město nedýchalo. Stromy stály bez pohnutí a budovy vypadaly jako mlžné přízraky, zavěšené ve vzduchu.

Bryce vykročil ze světla, vstoupil na chodník a přešel ulici, po níž byly poházené stíny. Samé stíny.

Ostatní ho mlčky následovali.

Pod Bryceovou nohou něco zachrupalo, což ho polekalo. Byl to suchý list.

Na vzdáleném konci Skyline Road uviděl hotel Horský vrchol. Byla to čtyřpatrová šedá budova, jež vypadala velmi ponuře. Několik oken odráželo měsíční svit téměř celého úplňku, ale uvnitř v hotelu nesvítilo jediné světlo.

Všichni už byli v polovině vozovky, když tu náhle ze tmy něco vyrazilo. Bryce si zprvu všiml měsíčního stínu, který se mihotal na dláždění jako vlnka na jezírku. Instinktivně se sehnul. Zaslechl zvuk křídel. Ucítil, jak mu něco lehce zavadilo o hlavu.

Stu Wargle vykřikl.

Bryce se vymrštil a prudce otočil.

Můra.

Pevně přitištěná k obličeji Stu Wargla, přestože z místa, kde stál, neviděl jak. Zakrývala celou Warglovu hlavu.

Wargle nebyl jediný, kdo křičel. I ostatní vykřikli a zděšeně ucouvli. Můra také vřeštěla, vydávala vysoký kvílivý zvuk.

Neuvěřitelně veliká křídla toho hmyzu, bledě sametová, se mihotala ve stříbřitých paprscích měsíce, sklápěla se a roztahovala s děsivým půvabem a elegancí kolem Warglovy hlavy a ramenou.

Wargle klopýtl, slepě kolem sebe máchal rukama a snažil se zachytit ten děs, který se mu přilepil na tvář. Jeho výkřiky pozvolna umlkaly a během několika málo sekund ztichly docela.

Bryce byl stejně jako ostatní naprosto paralyzován odporem a šokem.

Wargle se dal na útěk, ale uběhl pouze několik metrů, když se náhle nečekaně zastavil. Ruce mu poklesly od té příšery, která mu přilnula k obličeji. Kolena se mu třásla.

Bryce se prudce vytrhl z krátkého tranzu, hodil na zem zbytečnou zbraň a utíkal ke Stuovi.

Wargle však neklesl k zemi. Místo toho se jeho třesoucí kolena zpevnila a on se napřímil. Zatáhl ramena. Tělo se mu otřáslo, jako by jím proběhla vlna elektrického proudu.

Bryce chtěl můru zachytit a strhnout mu ji z tváře. Wargle se však začal klepat a třást bolestí v šíleném tanci a Bryceovy ruce hmátly naprázdno do vzduchu. Wargle se kymácel po ulici, třásl se, kroutil točil, jako by byl upevněn na provázcích, za které tahá opilý loutkář. Ruce měl volně spuštěné na bocích, což přidávalo jeho křečovitým pohybům ještě děsivější vzezření. Ruce mu vlály podél těla, a ani trochu se nenamáhaly pokusit od sebe odtrhnout útočníka. Spíš to celé vypadalo, jako kdyby byl v jakémsi tranzu, než kdyby trpěl záchvaty bolesti. Bryce šel za ním, ale nepodařilo se mu k němu přiblížit.

Pak se Wargle zhroutil.

V tom samém okamžiku se můra zvedla a otočila, vznesla se do vzduchu, zamávala prudce bijícími křídly. S nenávistnýma a temnýma očima zamířila směrem k Bryceovi.

Udělal krok nazad a pažemi si přikryl obličej. Upadl.

Můra mu proletěla nad hlavou.

Bryce se otočil a vzhlédl.

Hmyz velikosti létacího draka klouzal beze zvuku nad ulicí a mířil k budovám na druhé straně.

Tal Whitman zvedl pušku. Ve ztichlém městě její výstřel zazněl jako rána z děla.

Můra se ve vzduchu naklonila. Udělala smyčku, až málem dopadla na zem, ale pak se znovu vznesla a zmizela za střechami.

Stu Wargle ležel na zádech natažený na chodníku, obličejem vzhůru. Nehýbal se.

Bryce se vyškrábal na nohy a došel k Warglovi. Ležel uprostřed silnice, kde bylo právě tak dostatek světla, aby bylo vidět, že nemá obličej. Panebože. Nemá obličej. Jako kdyby ho měl odtržený. Vlasy a cáry kůže mu visely přes bílé čelní kosti čela. Lebka vzhlížela vzhůru k Bryceovi.

Kapitola 17

HODINA PŘED PŮLNOCÍ

Tal, Gordy, Frank a Lisa seděli v rudých koženkových křeslech v rohu haly hotelu Horský vrchol. Hotel byl zavřený od konce loňské lyžařské sezóny, takže předtím, než se do nich oněmělí šokem zhroutili, z nich museli sundat bílé povlaky, které je chránily před prachem. Oválný konferenční stolek byl ještě zakrytý a oni na něj tupě zírali, neschopni podívat se jeden na druhého.

Na druhém konci místnosti se Bryce a Jenny skláněli nad tělem Stu Wargla, který ležel na dlouhém nízkém stole u stěny. Ani jeden z těch, kdo seděli v křeslech, nedokázal tím směrem pohlédnout.

Tal zíral na zakrytý stolek: „Já do tý hrůzy střelil. Dostala to. Tím jsem si jistej.“

„Všichni jsme viděli, že to dostala,“ souhlasil Frank.

„Tak jak to, že uletěla?“ ptal se Tal. „Správně se měla tou ranou celá rozprsknout, sakra.“

„Žádná zbraň nás tady neochrání,“ řekla Lisa.

Gordy pronesl vzdáleným hlasem: „Mohl to být kdokoli z nás. Třeba já to mohl dostat, kdyby se býval sklonil nebo uskočil …“

„Ne,“ namítla Lisa. „To ne. Ta můra si vybrala poručíka Wargla. Nikoho jiného. Jenom poručíka Wargla.“

Tal překvapeně pohlédl na dívku. „Co tím chceš říct?“

Byla úplně bledá. „Poručík Wargle totiž odmítl připustit, že ji vidí, když tloukla křídly o okno. Trval na tom, že to je jen nějaký pták.“

„No a?“

„Tak ho chtěla dostat. Jeho. Aby ho ztrestala. A aby dala za vyučenou hlavně nám.“

„Přece nemohla slyšet, co Stu povídal.“

„Ale ano. Slyšela to.“

„Přece tomu nemohla rozumět!“

„Ale ano.“

„Myslím, že jí přičítáš až příliš moc inteligence,“ řekl Tal. „Byla veliká, to jo, a nikdo z nás nic takového ještě nikdy v životě neviděl. Ale byl to jenom hmyz. Můra. No nemám pravdu?“

Dívka neodpověděla.

„Nemůže být přece vševědoucí,“ pronesl Tal, spíše aby přesvědčil sám sebe než ostatní. „Přece nemůže všechno vidět, všechno slyšet, všechno vědět.“

Dívka hleděla mlčky na zakrytý konferenční stolek.

Jenny potlačila nevolnost a začala prohlížet Warglovo hrůzné zranění. Lampy v hale nevydávaly dostatek světla, takže si svítila baterkou, aby prozkoumala okraje rány a vnitřek lebky. Prostředek hlavy mrtvého muže byl vyžrán až na kost; nezbyla tam žádná kůže, maso, ani žíly. Dokonce i kost byla místy úplně odstraněna, jako by byla vyleptána kyselinou. Oči byly pryč. Na obou stranách obličeje však zůstaly zbytky masa, hladkého, nedotčeného, od vnějších konců čelistí k lícním kostem, stejně tak jako od středu brady dolů a odprostřed čela nahoru. Vypadalo to, jako by nějaký perverzní umělec navrhl rám ze zdravé kůže, aby uprostřed obličeje mohla být umístěna nechutná výstava kostí.

Když ránu pečlivě ohledala, zhasla baterku. Již předtím tělo přikryli jedním z bílých povlaků z křesel. Nyní Jenny zakryla i mrtvý obličej. Ulevilo se jí, když ten škleb zmizel.

„No?“ zeptal se Bryce.

„Po zubech žádné stopy,“ odpověděla.

„Mohlo by něco takového, jako bylo tohle, mít vůbec zuby?“

„Vím, že to mělo ústa, chitinový zobáček. Viděla jsem, jak se jí pohybovala kusadla, když narážela na sklo stanice.“

„Aha. To jsem viděl taky.“

„Taková ústa by na kůži zanechala stopy. Škrábance. Kousnutí. Náznaky žvýkání a trhání.“

„Ale tady nic takového nebylo?“

„Ne. Maso nevypadá nato, že by bylo odtrženo. Spíš to vypadá, jako by … jako by bylo vyleptáno. Na krajích rány jsou zbytky masa kauterizovány, jako by byly něčím namořeny.“

„Ty myslíš že … že ta můra … vylučuje kyselinu?“

Přikývla.

„A obličej Stu Wargla prostě rozpustila?“

„A vysála tekuté maso,“ dodala.

„Ježíšikriste.“

„Ano.“

Bryce byl bledý jako posmrtná maska a jeho pihy se naopak zdály, jako by mu ve tvářích úplně hořely. „To by vysvětlovalo, že je schopna v pouhých několika málo minutách napáchat takové škody.“

Jenny se pokoušela nemyslet na kostnatou tvář, vyčuhující z masa – jako děsivý vzhled někoho, kdo si sundal masku člověka.

„Myslím, že krev je taky pryč,“ pokračovala. „Všechna.“

„Cože?“

„Leželo snad tělo v kaluži krve?“

„Ne.“

„Ani na uniformě není žádná krev.“

„Toho jsem si také všiml.“

„Měla by tam být. Teoreticky by z něj měla prýštit. Díry po očích by jí měly být naplněny. Ale není tam ani kapka.“

Bryce si jednou rukou otřel obličej. Třel se tak silně, až se mu do tváře vrátila barva.

„Podívej se mu na krk,“ řekla. „Na tepnu.“

Nepohnul se.

„A podívej se mu taky na předloktí a hřbety rukou. Nikde se mu tam nemodrají žádné žíly. Ani jediná.“

„Kolaps krevního oběhu?“

„Jo. Jako by z něj byla všechna krev vysáta.“

Bryce se zhluboka nadechl. „Já ho zabil. Já jsem za to zodpovědný. Měli jsme raději počkat na posily, a ne jen tak si odejít ze stanice – tak, jak jsi to říkala.“

„Ale to vůbec ne. Měl jsi pravdu. Tam nebylo o nic bezpečněji než na ulici.“

„Ale on na ulici zahynul.“

„Posily by na tom nic nezměnily. Jak se spustila z oblohy … kruci, ani zbraně by ji nedokázaly zastavit. Je moc rychlá. Přepadá zrádně.“

Jeho oči se zalily smutkem. Svoji zodpovědnost si bral až příliš k srdci. Policistovu smrt si bude stále dávat za vinu.

„Je tu ještě něco horšího,“ řekla váhavě.

„To snad ne.“

„Jeho mozek …“

Bryce vyčkával. Pak se zeptal: „Co? Co je s ním?“

„Je pryč.“

„Pryč?“

„Lebka je prázdná. Úplně prázdná.“

„Jak to víš, když jsi neotevřela …“

Přerušila ho a podala mu baterku: „Vezmi si tohle a posviť mu do očních bulev.“

Ani se nepohnul, jako by jí neporozuměl. Ani oči už neměl přimhouřené. Byly dokořán, naplněné hrůzou.

Uvědomila si, že baterku neudrží. Příliš silně se jí klepala ruka.

Všiml si toho také. Vzal jí svítilnu a položil ji na stůl vedle zakrytého těla. Chytil ji za obě ruce a držel je ve svých velkých sepnutých dlaních zahříval je.

„Za očními bulvami není nic,“ řekla, „vůbec nic, naprosto nic, jenom zadní stěna lebky.“

Jemně jí stiskl ruce.

„Jenom vlhká zející rána,“ pokračovala. Jak mluvila, zlomil se jí hlas: „Panebože, vždyť mu prožrala obličej, oči, a to ještě dřív, než stačil mrknout. Sežrala mu ústa, jazyk mu vyrvala u kořene, ježíšikriste, a pusou se mu dostala nahoru k mozku, vysála mu ho a veškerou krev taky, úplně ho vycucala a …“

„Klid, klid,“ utěšoval ji Bryce.

Ale slova po ní jenom sklouzla, jako by to byly články řetězu, který ji poutal ke skutečnosti. „… všechno mu to vyžrala během pouhých deseti nebo dvanácti vteřin, což je naprosto šílené, to není prostě možné! Strávila ho – posloucháš mě? – strávila několik kil živé tkáně – mozek sám váží kolem tří kilogramů – a ona to všechno strávila během deseti či dvanácti vteřin!“

Stála tam a lapala po dechu, ruce pevně v jeho dlaních.

Odvedl ji k pohovce, která byla pokrytá bílým zaprášeným povlakem. Posadili se vedle sebe.

Z druhé strany místnosti se jejich směrem nikdo nedíval.

Jenny za to byla vděčná. Nechtěla, aby ji Lisa viděla v takovém stavu.

Bryce ji objal kolem ramen. Hovořil k ní tichým, něžným hlasem.

Pozvolna se utišila. Ne že by se přestala bát, nebo se uklidnila. Jenom se ztišila.

„Už je to lepší?“ zeptal se Bryce.

„Jak říká moje sestra – sesypala jsem se, co?“

„Ale vůbec ne. To myslíš vážně? Vždyť já si ani nedokázal od tebe vzít tu baterku a podívat se mu do těch očí, jak jsi mi říkala. To jsi byla přece ty, kdo měl odvahu ho prohlídnout.“

„Jo, díky za kuráž. Určitě máš praxi v tom, jak dávat do kupy pocuchané nervy.“

„Já? Já neudělal nic.“

„Ale máš aspoň takový dokonale uklidňující styl, když nic neděláš.“

Mlčky tam seděli a mysleli na to, na co myslet vůbec nechtěli.

„Ta můra …“ začal.

Vyčkávala.

„Odkud asi je?“

„Možná ze samotnýho pekla.“

„Odkud ještě by tak mohla být?“

Jenny pokrčila rameny. „Z druhohor?“ řekla položertem.

„Z doby dinosaurů?“ V jeho modrých očích probleskl zájem. „Myslíš, že v té době existovaly můry?“

„To nevím,“ přiznala.

„No, dokážu si představit, jak se vznášejí nad dávnověkými močály.“

„Já taky. Loví drobné živočichy, obtěžuje tyranosaury, a to stejným způsobem, jako tady teď obtěžuje nás.“

„Jenže jestli pochází z druhohor, kde se tedy skrývala těch sto miliónů let?“ zeptal se.

Chvíli bylo ticho.

„Nemůže to být … něco, co uniklo z laboratoří genetického inženýrství?“ napadlo ji. „Výsledek nějakého experimentu s DNA?“

„Myslíš, že už by byli tak daleko, že by dokázali vyvinout nový živočišný druh? Vím o tom jenom to, co jsem četl v novinách, ale tuším, že takhle daleko ještě nejsou. Experimentují zatím pouze s bakteriemi.“

„Snad máš pravdu,“ přitakala. „Ale stejně …“

„Právě. Nic není nemožné, protože ta můra je prostě tady.“

Po chvíli se zeptala: „A co dalšího ještě se tady někde potuluje nebo poletuje?“

„Máš na mysli to, co se stalo Jakeovi Johnsonovi?“

„Ano. Co ho uneslo? Ta můra ne. I když je takhle strašlivě nebezpečná, tak ho přece nemohla zabít v naprosté tichosti a ještě ho odvléct pryč.“ Vzdychla. „Víš, nejdřív jsem se bála opustit město, abychom nešířili infekci po okolí. A teď už vím, že odjet prostě nemůžeme, protože bychom to nepřežili. Zastavilo by nás to.“

„To ne. Určitě bychom odsud mohli vyváznout,“ oponoval jí Bryce. „Jestliže se nám podaří prokázat, že v tom není zapletená žádná infekce, jestli to Copperfieldovi lidé zvládnou, pak budeš moct samozřejmě s Lisou odtud odjet do bezpečí.“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Bryce, tady venku je něco mnohem inteligentnějšího a nebezpečnějšího, než je ta můra, a to nechce, abychom odsud zmizeli. Chce si to s námi předtím, než nás zabije, ještě pohrát. Nepustí odsud ani jednoho z nás a my bychom si měli setsakramentsky pospíšit, abychom to našli a naučili se s tím bojovat dřív, než jeho tahle hra omrzí.“

V obou místnostech restaurace hotelu Horský vrchol byly židle položeny na stolech nohama vzhůru a přikryty zeleným umělohmotným povlakem. V jedné z místností je začal Bryce s ostatními sundávat a dělat místo k podávání jídla.

V druhé místnosti bylo potřeba srazit nábytek, aby se získalo dost prostoru pro matrace, které ležely nahoře v patře. Právě se do toho pouštěli, když tu náhle zaslechli tichý, ale neomylný zvuk motorů aut.

Bryce spěchal k francouzským oknům. Podíval se vlevo, dolů z kopce na hlavní silnici. Přijížděly tři policejní vozy s rudě blikajícími světly.

„Už jsou tady,“ oznámil Bryce.

Před chvílí zrovna myslel na přicházející posily jako na doplnění ztrát v jeho týmu.

Jenny Paigeová měla patrně pravdu, když říkala, že život Stu Wargla by se zřejmě nepodařilo zachránit, i kdyby byli čekali na posily.

Všechna světla v hotelu a všechna u hlavní ulice zablikala. Potemněla. Zhasla. Avšak po několika vteřinách tmy se opět rozsvítila.

Bylo 23:15, neděle, a pozvolna se schylovalo k hodině duchů.

Kapitola 18

V LONDÝNĚ

Když v Kalifornii nastala půlnoc, v Londýně bylo osm hodin ráno.

Den byl ponurý. Nad městem se válely šedivé mraky. Pršelo vytrvale již od svítání. Zmoklé větve stromů visely bezvládně dolů, ulice se temně leskly a zdálo se, že na chodnících má každý černý deštník.

Po oknech hotelu Churchill na Portmanském náměstí déšť stékal v takových proudech, až zkresloval výhled z jídelny. Chvílemi za zmáčenými okny zazářil blesk a vrhal stínové obrazce kapek deště na čistě bílé ubrusy.

Newyorčan Burt Sandler, který byl v Londýně na služební cestě, seděl u jednoho stolu u okna a zaobíral se zrovna myšlenkou, jak v cestovních výdajích ospravedlní tak vysoký účet za snídani. Jeho host právě objednával láhev dobrého šampaňského značky Mumm’s Extra Dry, které není zrovna z nejlevnějších. K šampaňskému host vyžadoval kaviár – šampaňské a kaviár ke snídani! – a dva druhy čerstvého ovoce. A naprosto nevypadal na to, že by svou objednávku tímto vyčerpal.

Dr. Timothy Flyte, předmět Sandlerova úžasu, seděl naproti němu a studoval jídelní lístek s dětskou zaujatostí. Právě říkal číšníkovi: „A také bych si rád objednal vaše croissanty.“

„Prosím, pane,“ odpověděl číšník.

„Jsou z lístkového těsta?“

„Ovšemže.“

„Skvělé. A vajíčka,“ pokračoval Flyte. „Dvě vajíčka na měkko a toast s máslem.“

„Toast?“ podivil se číšník. „Ještě navíc k těm dvěma croissantům?“

„Zajisté,“ odvětil Flyte a lehce si uvolnil naškrobený límec bílé košile. „A k těm vajíčkům plátek slaniny.“

Číšník zamžoural. „Jak račte.“

Konečné Flyte vzhlédl k Burtovi Sandlerovi. „Co by to bylo za snídani bez slaniny? No nemám pravdu?“

„Já ji mám s vajíčky také rád,“ přitakal Sandlera přinutil se k úsměvu.

„To děláte dobře,“ pronesl Flyte. Z nosu mu sklouzly kovové brýle a zastavily se na jeho kulatém narudlém konci. Dlouhým štíhlým prstem si je posunul zpátky na své místo.

Sandler si povšiml, že rámeček je prasklý a slepovaný. Vypadalo to tak zoufale amatérsky, že Sandler okamžitě pojal podezření, že si je Flyte spravoval sám, aby ušetřil.

„Máte dobré vepřové párečky?“ otázal se Flyte číšníka. „Řekněte mi pravdu. Jestli nebudou nejvyšší kvality, okamžitě vám je pošlu zpátky do kuchyně.“

„Párky máme docela chutné,“ ujistil ho číšník. „Mně samotnému aspoň velice chutnají.“

„Tak tedy ještě ty párečky.“

„A tu slaninu si tedy přát nebudete?“

„Ale jistě že budu,“ odpověděl Flyte, jako by číšník byl natvrdlý.

Flyteovi bylo padesát osm, ale vypadal aspoň o deset let starší. Vlasy se mu ježily kolem hlavy, jako by byly nabité statickou elektřinou. Krk měl vychrtlý a vrásčitý, ramena útlá a tělo kost a kůže. Naskýtala se akademická otázka, zda vůbec bude fyzicky schopen pozřít všechno to, co si objednal.

„A brambory,“ řekl Flyte.

„Jak si přejete,“ odpověděl číšník a poznamenal si to na účtenku, na níž už mu mnoho místa nezbývalo.

„A něco sladkého na závěr,“ vyžadoval Flyte.

Číšník, který za žádných okolností neztrácel svoji tvář, se už ani trošičku nepodivoval nad Flyteovou nenasytností a jenom na Burta Sandlera pohlédl, jako by chtěl říct: To je váš dědeček již tak beznadějné senilní, nebo je to snad přestárlý maratónec, jenž potřebuje doplnit kalorie?

Sandler se jenom usmál.

Číšník se naklonil k Flyteovi: „Ano, pane, a co sladkého byste si přál?“

„Přineste od všeho kousek,“ odvětil Flyte. „A samozřejmě, že až na konci jídla.“

„Spolehněte se, pane.“

„Fajn. Skvělé,“ rozzářil se Flyte. Konečně, přestože trochu zdráhavě, odložil jídelní lístek.

Sandler si skoro vydechl úlevou. Objednal si pomerančový džus, vajíčka, slaninu a toast. Profesor Flyte si mezitím narovnával karafiát v klopě svého jasně modrého obleku.

Když Sandler dokončil objednávku, natáhl se Flyte k němu a spiklenecky se ho zeptal: „Dáte si taky trochu šampaňského, pane Sandlere?“

„Skleničku nebo dvě bych si dát mohl,“ řekl Sandler doufaje, že ho bublinky uklidní a pomohou mu zformulovat nějaké přijatelné vysvětlení pro tuhle krajně nezvyklou příhodu, kterému by mohli uvěřit i puntičkářští účetní, jež budou dopodrobna studovat jeho účet elektronickým mikroskopem.

Flyte pohlédl na číšníka. „V tom případě bude lepší, když přinesete lahvičky dvě.“

Sandlerovi, který si zrovna přihýbal minerálky, málem zaskočilo.

Číšník odešel a Flyte vyhlédl zmáčeným oknem u stolu ven. „Ošklivé počasí. Bývá u vás v New Yorku na podzim stejně?“

„Taky u nás občas prší. Ale na podzim může být v New Yorku i hezky.“

„To tady taky!“ řekl Flyte. „Ale stejně si myslím, že tu máme takových deštivých dnů víc než vy tam. Řeči o uplakaném Londýně mají přece jenom něco do sebe.“

Profesor pečlivě udržoval lehkou konverzaci, dokud jim nepřinesli šampaňské a kaviár, jako by se bál, že když postoupí přímo k věci, Sandler zbytek objednávky okamžitě zruší.

Jako by vypadl z Dickense, pomyslel si Sandler.

Když si přiťukli šampaňským a navzájem popřáli mnoho zdaru, řekl Flyte: „Tak vy jste vážil celou cestu z New Yorku sem, jenom abyste se se mnou setkal?“ Oči mu pobaveně zasvítily.

„Vlastně jsem se tu setkal s několika spisovateli,“ odpověděl Sandler. „Jezdívám sem jednou za rok. Číhám tu na nové rukopisy. Britští autoři jsou ve Státech velice oblíbení, zvláště autoři thrillerů.“

„Follert, Forsythe, Bagley, myslíte tyhle?“

„Ano, někteří z nich jsou nesmírně populární.“

Kaviár byl výtečný. Na profesorovo naléhání ho Sandler ochutnal s nasekanou cibulkou. Flyte si ho nakládal na toasty a cpal se jím, že si na něm nemohl ani pořádně pochutnat.

„Ale já tu nečíhám jenom na thrillery,“ pokračoval Sandler. „Zajímají mě i jiné žánry. Mimo jiné i neznámí autoři. A příležitostně i témata zadávám, když dostanu na někoho zvláštní tip.“

„Vypadá to, jako byste měl něco i pro mě.“

„Nejdřív mi dovolte, abych vám řekl, že jsem četl Dávného nepřítele hned, jak vyšel poprvé, a domnívám se, že to je skvělá kniha.“

„Jo, to říká spousta lidí,“ odvětil Flyte. „Ale spousta taky říká, že je to dost rozčílilo.“

„Slyšel jsem, že kvůli té knize máte nějaké problémy.“

„Nějaké je slabé slovo.“

„Tak například?“

„Před patnácti lety, když mi bylo třiačtyřicet, jsem přišel o místo na univerzitě. Zrovna ve věku, kdy na tom záleží nejvíc, kvůli finančnímu zabezpečení a podobným věcem.“

„Chcete říct, že jste o to místo přišel právě kvůli Dávnému nepříteli?“

„Takhle přímo mi to neřekli,“ odpověděl Flyte a nacpal si do úst další porci kaviáru. „To by jim neudělalo dobré jméno. Vedení na univerzitě, šéf naší katedry a většina mých ctěných kolegů se rozhodli zaútočit nepřímo. Milý pane Sandlere, souboje mezi politiky, kteří ucítili moc, a mladými machiavelistickými manažery významných společností nejsou nic, aspoň co se drzosti a bezohlednosti týče, v porovnání s chováním akademiků, jež náhle zničehonic zahlédnou příležitost, jak se vyšplhat po univerzitním žebříčku po zádech někoho druhého. Rozšiřovali o mně nepodložené drby, skandály o mých sexuálních praktikách, naráželi na mé údajné intimní protěžování studentek. A co jsem podle nich dělal s chlapci, o tom se snad ani nemusím zmiňovat. Ovšem žádná z těchto pomluv se nikdy na veřejném fóru, kde bych se k tomu mohl vyjádřit, neprobírala. Jenom klepy, o kterých si šeptali za mými zády
. Zlé klepy. Poněkud otevřeněji dělali narážky na moji neschopnost, přepracovanost, duševní únavu. Byl jsem vyřízený. Aspoň tak to chápali, ze svého stanoviska. Za půl druhého roku po vydání Dávného nepřítele jsem byl pryč. A žádná jiná univerzita mě nepřijala, zcela zjevně kvůli nepříznivému posudku. Ovšem pravda je samozřejmě taková, že pro akademické autority byly moje teorie naprosto nestravitelné. Byl jsem obviněn z toho, že se pokouším vydělat majlant na rozněcování zájmu veřejnosti o pseudovědy a senzace. Že prodávám svou vědeckou čest.“

Flyte se odmlčel a vychutnával šampaňské.

Sandler byl tím, co mu Flyte řekl, upřímně pohoršen. „Ale to snad není vůbec možné! Vaše kniha je téměř vědecké pojednání. Na žebříček bestsellerů nikdy neaspirovala. Normální čtenář by musel vyvinout nadměrné úsilí, aby se Dávným nepřítelem prokousal. Chtít vydělat na takovém žánru by byl naprostý nesmysl!“

„Což je fakt, jak o tom svědčí mé honoráře,“ konstatoval Flyte a dojedl kaviár.

„Byl jste váženým archeologem,“ pokračoval Sandler.

„Ach, tak moc váženým jsem zase nebyl,“ odporoval mu Flyte skromně. „Přesto jsem na tom nikdy nebyl mizerně, jak bylo později často zdůrazňováno. Ale jestli se vám chování mých kolegů zdá neuvěřitelné, je to z toho důvodu, že neznáte dobře zvířecí povahu. Chci říct povahu vědeckého zvířete. Vědci jsou vychováváni tak, aby si mysleli, že všechny nové objevy se vynořují kousek po kousku, jako zrnka písku, které se kupí jedno na druhé. Takhle se vlastně získává každičká znalost. Proto nedokážou nikdy strávit, když se mezi nimi objeví nějaký nový vizionář, který přes noc jejich veškeré vědomosti nabourá a přijde s naprosto novým pohledem na věc. Koperníkovi se taky kolegové posmívali, když řekl, že se planety otáčejí okolo Slunce. A pochopitelně dneska víme, že Koperník měl pravdu. V historii je takových příkladů bezpočet.“ Flyte zrudl a upil šampaňského. „Ne, že bych se chtěl nějak
srovnávat s Koperníkem nebo s nějakým jiným velikánem. Pokouším se jenom vysvětlit, proč se moji kolegové tak vehementně obrátili proti mně. Mělo mi to být jasné dřív.“

Číšník odnesl talíř, který zbyl po kaviáru. Současně naservíroval Sandlerovi pomerančový džus a Flyteovi čerstvé ovoce.

Když opět osaměli, zeptal se Sandler: „A vy si myslíte, že vaše teorie je správná?“

„Naprosto!“ zvolal Flyte. „Já mám určitě pravdu. Nebo aspoň existuje jakási pravděpodobnost, že pravdu mám. Historie je plná záhadných zmizení hmoty, pro která vědci nemají žádné logické vysvětlení.“

Profesorovy vlhké oči se zpod širokého bílého obočí prudce zablýskly. Naklonil se přes stůl a probodl Burta Sandlera hypnotickým pohledem.

„10. prosince 1939,“ pronesl, „na kopcích u Nankingu zmizela beze stopy armáda tří tisíc Číňanů, kteří byli na cestě do přední linie v boji proti Japoncům, aniž by došlo k jakékoli bitvě. Nikdo nikdy nenašel ani jedno jediné tělo. Ani jeden hrob. Žádného svědka. Japonští váleční historikové nikdy neobjevili žádnou zmínku, která by popisovala tuhle bitvu s Číňany. V oblasti, kterou se zmizelí vojáci pohybovali, nikdy neslyšel žádný z rolníků jediný výstřel nebo něco, co by svědčilo o nějakém konfliktu. Ta armáda se prostě a jednoduše vypařila do vzduchu. A v roce 1711, během španělské války, se vydala do Pynerejí čtyřtisícová jednotka. A všichni do jednoho zmizeli, na domácí půdě, a to ještě předtím, než rozbili první tábor!“

Flyta celého opět pohltilo nadšení, které pociťoval, když tu knihu před sedmnácti lety psal. Na ovoce i na šampaňské úplně zapomněl. Probodával Sandlera pohledem, jako by ho chtěl vyzvat na souboj ó své neznámé teorie.

„Ve větším měřítku,“ pokračoval profesor, „se totéž přihodilo u starých Mayů, kteří přes noc opustili města Copán, Piedras Negras, Palenque, Menché nebo Seibal. Desítky tisíc, nebo dokonce stovky tisíc Mayů asi v roce 610 našeho letopočtu opustilo své domovy, a to patrně během jednoho jediného týdne, možná během jednoho jediného dne. Někteří, zdá se, uprchli na sever, kde založili nová města, ale existují důkazy, že jich mnoho tisíc prostě jen tak zmizelo. V naprosto neuvěřitelně krátké době. Ani si nestačili s sebou vzít hrnce, náčiní, nádobí … Moji učení kolegové tvrdí, že země v okolí těchto měst přestala plodit, takže obyvatelé byli nuceni přestěhovat se o něco severněji, kde byla půda úrodnější. Ale jestliže byl tento velký přesun plánovaný, proč si s sebou nevzali také svoje věci? Proč si s sebou nevzali drahocenné kukuřičné zrno? Proč se nikdy nevrátil ani jeden z těch, kteř
í přežili, aby vzácné poklady těchto měst vyplenil?“ Flyte lehce udeřil pěstí o stůl. „To nedává žádný smysl! Emigranti se nedávají na dlouhou strastiplnou cestu, aniž by se na ni náležitě připravili, aniž by si s sebou vzali nářadí a náčiní, které budou potřebovat. Kromě toho se také ukázalo, že v Piedras Negras a v Seibal některé domy byly opuštěny, přestože na stolech byla připravená večeře! To zcela zjevně poukazuje na to, že museli odejít náhle a nečekaně. Žádná ze současných teorií tohle uspokojivě nevysvětluje – kromě mojí, přestože je jaksi prapodivná a neuvěřitelná, až nemožná.“

„A děsivá,“ dodal Sandler.

„Přesně tak,“ souhlasil Flyte.

Profesor se opřel v křesle. Povšiml si sklenky s vínem, uchopil ji, vyprázdnil a olízl si rty.

Číšník se okamžitě objevil, aby jim víno dolil.

Flyte rychle snědl ovoce, jako by se bál, že mu číšník talíř se skleníkovými jahodami odnese, pokud se ho nedotkne.

Sandler k tomu staříkovi pocítil soucit. Zcela zjevně to vypadalo, že už uběhla pěkná doba od chvíle, kdy byl profesor obsluhován v nějakém elegantním podniku.

„Obviňovali mě z toho, že se snažím vysvětlit každé zmizení, od Mayů až po soudce Cratera a Amélii Earhartovou, jednou jedinou teorií. A to nebylo fér. Já se o žádném soudci ani nešťastné pilotce vůbec nezmiňoval. Zajímají mě pouze nevysvětlitelná hromadná zmizení jak lidí, tak zvířat, jichž bylo v celé historii doslova na tisíce.“

Číšník donesl croissanty.

Venku přelétl zamračenou oblohou blesk, aby se zapíchl do země druhé půlce města; jeho půvabný sestup byl doprovázen ohlušujícím hromem, který se rozléhal po celé obloze.

Sandler se zamyslel: „Kdyby po zveřejnění vaší knihy došlo k dalším znepokojujícím zmizením celých skupin, tak by to propůjčilo serióznost …“

„Ale k takovým zmizením od té doby již došlo!“ přerušil ho Flyte, ostentativně ťukaje do stolu napřímeným ukazováčkem.

„Ale to by novináři jistě rozmázli na prvních stránkách tisku …“

„Já sám vím o dvou případech, ale může jich být víc,“ pokračoval Flyte. „Jeden z nich se týká zmizení živočichů na nižších životních úrovních – konkrétně ryb. V tisku o tom byly nějaké zmínky, ale nikdo si z toho nic nedělal. Politika, sex, vraždy a kozy s dvěma hlavami, to je jediné, co novináře dneska zajímá. Člověk musí číst vědecké časopisy, jestliže se chce dozvědět, co se kolem něj opravdu děje. Odtud taky vím, jak si mořští biologové před osmi lety povšimli znepokojujícího poklesu ryb v jedné oblasti Tichého oceánu. Počet některých druhů klesl až na polovinu. Jisté vědecké kruhy začaly zprvu panikařit, že dochází k drastické teplotní změně v oceánu a že v něm přežijí jen ty nejsilnější druhy. Ale ukázalo se, že to není ten případ. Postupně se v této oblasti – která čítá několik stovek čtverečních mil – podmořský život obnovil sám od sebe. Nakonec nikdo nebyl sc
hopen říci, co se stalo s těmi milióny a milióny drobných tvorů, kteří náhle zmizeli.“

„Znečištění,“ podotkl Sandler mezi dvěma loky pomerančového džusu a šampaňského.

Flyte si začal potírat toast džemem: „Tak to ne. To se mýlíte. To by musel být ten nejmohutnější případ znečištění vod v historii, aby způsobil vyhubení veškerého tvorstva v tak rozlehlé oblasti. Takový případ by nezůstal nepovšimnut. Jenže tady nedošlo k žádné katastrofě, ani ke ztroskotání žádného tankeru – tady nedošlo vůbec k ničemu. Kromě toho nějaké rozlití nafty by tohle nemohlo způsobit – na to byla postižená oblast a objem vody příliš obrovské. A ani na březích se neobjevily žádné uhynulé ryby. Jednoduše zmizely bez nejmenší stopy.“

Burta Sandlera to začalo velice zajímat. Ucítil v tom peníze. Na jisté knihy měl nos, a v tom se nikdy nemýlil. (Jedině snad kromě té knížky o dietě slavné filmové hvězdy, která bohužel zrovna týden před uvede ním knihy na trh zemřela na důsledky špatné výživy, skládající se z grapefruitů, papájí, hrozinkových toastů a mrkve.) Tady byl stoprocentní úspěch: dvě stě nebo tři sta tisíc výtisků vázaných, možná o něco víc; a dva milióny výtisků brožovaných. Jestli se mu ho podaří přemluvit, aby zaktualizoval a upravil suchý akademický materiál z Dávného nepřítele, pak si bude pan profesor sám po celou řadu dalších let moci dopřávat své oblíbené šampaňské.

„Říkal jste, že víte o dvou případech hromadného zmizení od doby, kdy vám vyšla ta kniha,“ připomněl mu Sandler.

„Ten druhý se odehrál v roce 1980 v Africe. Tehdy zmizelo z relativně velké plochy střední Afriky něco mezi třemi až čtyřmi tisíci příslušníků jednoho kmene – mužů, žen i dětí. Jejich vesnice byly nalezeny prázdné, nechali tam veškeré svoje věci, včetně velkých zásob potravin. Vypadalo to, jako by si jenom odběhli někam do křoví. Jediné známky násilí se tam objevily v podobě několika rozbitých kusů keramiky. Samozřejmě, v této části světa jsou hromadná zmizení překvapivě častější, než bývala kdysi, především jako výsledek politické zvůle. Kubánští žoldáci, operující ruskými zbraněmi, napomohli likvidaci celých kmenů, které nebyly ochotny se vzdát své identity pro revoluci. Jenže když je nějaká vesnice vylidněna z politických důvodů, pak je vždycky vyloupena, nato spálena a těla nalezena nakupená v hromadných hrobech. V tomto případě nešlo o žádné rabování, ani o žádné pálení,
natož aby byla nalezena těla. O několik týdnů později oznámili hlídači, že počet divoké zvěře nevysvětlitelně vzrostl. Nikdo to se zmizením těch vesničanů nedával dohromady; pojednávalo se o tom jako o jevu naprosto odlišného druhu.“

„Ale vy to vidíte jinak.“

„No, lépe řečeno, mám podezření, že to všechno bylo jinak,“ odpověděl Flyte a pomazal si jahodovým džemem poslední kousek croissantu.

„Většina těchto zmizení se odehrála v dost odlehlých končinách,“ řekl Sandler. „Což situaci poněkud ztěžuje.“

„Ano. To mi bylo taky vytýkáno. Samozřejmě, že nejvíce těchto nehod se odehrálo na moři, protože moře pokrývá největší část zeměkoule. Moře je nám vzdálené asi tolik co Měsíc, a mnohé z toho, co se pod hladinou odehrává, snadno naší pozornosti unikne. Ale nezapomínejte na ty dvě armádní jednotky, o kterých jsem se zmínil – ta čínská a španělská. Tato zmizení se odehrála v kontextu moderní civilizace. A jestliže desítky tisíc Mayů padlo za oběť dávnému nepříteli, o jehož existenci jsem polemizoval, pak to byl případ, kdy celá města, srdce civilizace, byla napadena s neuvěřitelnou nestoudností.“

„Vy myslíte, že by se to mohlo stát i nyní, tady …“

„O tom nemám sebemenších pochyb!“

„… třeba ve městě, jako je New York nebo dokonce Londýn?“

„No jistěže! Může se to stát prakticky kdekoli, kde je geologické podloží, které jsem načrtl ve své knize.“

Oba usrkávali šampaňské a přemýšleli.

Déšť bušil do oken ještě zběsileji než před chvílí.

Sandler si nebyl úplně jist, jestli teoriím, které načrtl Flyte v Dávném nepříteli, věří. Ale věděl, že mohou poskytnout živnou půdu pro jedinečně úspěšnou knihu, která bude napsána v populárním duchu, což ovšem neznamenalo, že tomu musí věřit. Ve skutečnosti tomu věřit nechtěl. Věřit něčemu takovému znamenalo otevřít bránu do pekel.

Pohlédl na Flytea, který si opět urovnával vadnoucí karafiát, a řekl: „Mne z toho mrazí.“

„No právě,“ přikývl Flyte. „No právě.“

Číšník přinesl vajíčka, slaninu, párky a toast.

Kapitola 19

NOC MRTVÝCH

Hotel se změnil v pevnost.

Bryce byl spokojen s úpravami, které provedli.

Konečně se po dvou hodinách úporné práce posadil ke stolku v jídelně a popíjel kávu bez kofeinu z bílého porcelánového hrníčku, na kterém byly namalované modravé vrcholky jako emblém hotelu.

Do půl druhé v noci, za vydatné pomoci deseti mužů, kteří dorazili ze Santa Miry, byla udělána spousta práce. Jedna ze dvou místností byla upravena na noclehárnu: na podlaze leželo dvacet matrací, na nichž se mohli ubytovat všichni z vyšetřujícího týmu, včetně posádky generála Copperfielda. V druhé polovině restaurace byly sražené stolky, takže jim mohla sloužit jako jídelna. Také uklidili v kuchyni a zprovoznili tam přístroje. Velká hala jim sloužila jako hlavní operační centrum, kde byly stoly, psací stroje, skříňky s poličkami a také podrobná mapa Snowfieldu.

Navíc byla hotelu poskytnuta důkladná ostraha, aby do něj nemohl vniknout nikdo nezvaný. Dva zadní vchody – jeden kuchyní a druhý halou – byly uzamčeny a navíc pobity silnými trámy. Byl to Bryceův nápad, aby ušetřili muže na stráže u těchto vchodů. Dveře k únikovému schodišti byly zaopatřeny podobně, takže se z vyšších pater hotelu dolů nemohlo bez jejich vědomí nic dostat. Pouze dva malé výtahy spojovaly halu s dalšími třemi patry, a u nich byly umístěny stráže. Další stráž stála u hlavního vchodu. Skupina čtyř mužů se ujistila, že místnosti nahoře v patrech jsou prázdné. Další ověřili, že všechna okna v přízemí jsou pečlivě uzavřena. Stejně však v jejich opevnění zůstávala okna tím nejslabším článkem.

Ale aspoň, pomyslel si Bryce, když se sem něco bude chtít nepozorovaně dostat, budeme na to upozorněni zvukem tříštícího se skla.

Bylo potřeba udělat ještě několik dalších věcí: znetvořené tělo Stu Wargla bylo dočasně umístěno ve skladišti, které přiléhalo k hale. Bryce vypracoval rozpis dvanáctihodinových služeb na příští tři dny, pro případ, že krizová situace bude trvat tak dlouho. Pak už si nemohl vzpomenout na nic, co by bylo potřeba udělat do doby, než začne svítat.

Nyní tedy seděl sám u jednoho z kulatých stolků v jídelně, popíjel kávu a pokoušel dát si události dnešní noci dohromady. Mysl mu neustále kroužila okolo nežádoucí myšlenky:

Jeho mozek zmizel. Krev z něj byla vysáta – do poslední kapky.

Setřásl ze sebe hrůzný pohled Warglova znetvořeného obličeje, vstal, došel si pro další kávu a opět se vrátil ke stolku.

Hotel byl velmi tichý a klidný.

U druhého stolu seděli tři muži z noční hlídky – Miguel Hernandez, Sam Potter a Henry Wong –‚ hráli karty, ale moc si při tom nepovídali. Pokud něco řekli, pronesli to pološeptem.

Hotel byl velmi tichý.

Hotel byl jejich pevnost.

Ten hotel byl pevnost, zatraceně.

Jenže byli tu v bezpečí?

Lisa si vybrala matraci v rohu místnosti, kde se mohla opřít zády o stěnu.

Jenny rozbalila jednu ze dvou pokrývek v nohou matrace a dívku s ní přikryla.

„Chceš ještě tu druhou?“

„Ne,“ odpověděla Lisa. „Tahle stačí. Stejně je to legrační jít do postele úplně oblečená.“

„Brzy bude všechno zase jako dřív,“ ujistila ji Jenny, přestože si uvědomovala, jak její slova znějí pošetile.

„Půjdeš si už taky lehnout?“

„Ještě ne.“

„Pojď,“ škemrala Lisa. „Chtěla bych, aby sis lehla hned tady vedle mě.“

„Ale vždyť tu nejsi sama, holčičko moje,“ pohladila Jenny dívku po vlasech.

Několik policistů – Tal Whitman, Gordy Brogan a Frank Autry se již také uložili ke spánku. Byli tam také tři ozbrojení muži, kteří celou noc hlídali.

„Zhasne potom někdo světlo?“ zeptala se Lisa.

„Ne. Nemůžeme riskovat být po tmě.“

„Prima. Stejně nesvítí do očí. Zůstaneš tu se mnou, dokud neusnu?“ ptala se Lisa, která nyní na svých čtrnáct vůbec nevypadala.

„Jistě.“

„A budeš si se mnou povídat?“

„To víš, že budu. Ale nesmíme moc hlučet, abychom nerušili ostatní.“

Jenny se položila vedle sestry a podepřela si hlavu dlaní. „A o čem si chceš povídat?“

„To je jedno. O čemkoli. Hlavně ne o tom, co … co se stalo dneska večer.“

„No, je tu jedna věc, na kterou jsem se tě chtěla zeptat,“ řekla Jenny. „Není to o ničem, co se dneska večer stalo, ale o tom, co jsi dnes večer řekla. Pamatuješ se, když jsme seděly venku na lavičce před věznicí a čekaly na šerifa? Jak jsme si povídaly o mámě, a tys řekla, že máma … že na mě byla pyšná?“

Lisa se usmála. „Její dcera byla doktorka. Kdybys věděla, jak pyšná na tebe byla!“

Stejně tak jako předtím, i tentokrát tato poznámka Jenny rozrušila.

„A máma mi nikdy nedávala za vinu tátovu mrtvici?“ zeptala se.

Lisa se zamračila. „Proč by ti to měla vyčítat?“

„No … protože si myslím, že jsem mu zapříčinila spoustu bolestí a starostí.“

„Ty?“ zeptala se Lisa překvapeně.

„A když se mu stále zvyšoval krevní tlak, až nakonec dostal mrtvici …“

„Podle mámy jediná věc, kterou jsi ve svém životě udělala špatně, bylo tenkrát, když ses rozhodla, že na Halloween natřeš naši strakatou kočku na černo a pokecala jsi všechen proutěný nábytek na terase.“

Jenny se překvapeně zasmála. „Na to jsem úplně zapomněla. Bylo mi jenom osm.“

Usmály se na sebe a v ten okamžik cítily mnohem víc než kdy předtím, že k sobě patří jako sestry.

Pak Lisa pokračovala: „Proč si myslíš, že ti máma dávala za vinu, že kvůli tobě táta umřel? Vždyť přece zemřel přirozenou smrtí. Na mrtvici. Jak by to mohla být tvoje vina?“

Jenny zaváhala a vrátila se v duchu zpátky oněch třináct let, kdy to všechno začalo. Zjištění, že ji matka ze smrti otce nevinila, byl pro ni hluboce osvobozující pocit. Poprvé od svých devatenácti let se cítila naprosto uvolněně.

„Jenny?“

„Copak?“

„Ty pláčeš?“

„Ale ne, to nic není,“ odpověděla a potlačila slzy. „Když mě z toho nevinila máma, myslím, že je zbytečné, abych z toho vinila sama sebe. Jsem jenom strašně šťastná. Šťastná kvůli tomu, cos mi řekla.“

„Ale proč sis to prosím tě myslela? Když chceme být jako dobré sestry, neměly bychom mít před sebou žádná tajemství. Řekni mi to, Jenny.“

„To je dlouhé vyprávění. Někdy ti o tom povím, ale teď ne. Teď chci, abys mi řekla něco o sobě ty.“

Několik minut se bavily o různých drobnostech, a pak Lise ztěžkla víčka.

Jenny si vzpomněla na něžné a zapadlé oči Bryce Hammonda.

A na oči Jakoba a Aidy Liebermannových, hledící z jejich uťatých hlav.

A na oči Stu Wargla, které zmizely. Na vypálené prázdné díry v duté lebce.

Snažila se násilím zbavit těchto morbidních myšlenek, přestože to nebylo nijak lehké. Její mysl stále kroužila kolem obrazů děsivého násilí a smrti.

Zatoužila, aby tam byl někdo, kdo by si s ní povídal, dokud by neusnula, tak jako si ona povídala s Lisou. Dnešní noc bude neklidná.

Ve skladu, který přiléhal k hale, panovala tma. Nebyla v něm žádná okna.

Páchl v něm lysol. Lesk na nábytek. Pasta na podlahu. Podél zdi byly vyrovnány police s čisticími prostředky.

V pravém koutě na druhém konci místnůstky stálo velké plechové umyvadlo. Z neutaženého kohoutku stále kapala voda – každých deset nebo dvanáct vteřin dopadla jedna kapka. Každá z nich o dřez jemně, dutě zazvonila. Kap.

Uprostřed místnosti, ponořené do temnoty jako všechno ostatní, leželo na stole tělo Stu Wargla, bez obličeje, přikryté ubrusem.

Všude bylo ticho.

Kromě neustálého kapání vody. Kap.

Ve vzduchu visela neurčitá předtucha.

Frank Autry ležel stočený pod pokrývkou, oči měl zavřené a myslel na Ruth. Na svoji vysokou, milou a příjemnou Ruth. Ruth se svým klidným, a přesto nepokojným hlasem, s hrdelním smíchem, který byl pro mnoho lidí nesmírně nakažlivý. Myslel na svoji šestadvacetiletou ženu Ruth: byla to jediná žena, kterou kdy miloval, a vlastně stále ještě miluje.

Před tím, než se uložil na noc, s ní promluvil několik minut telefonem. O tom, co se tu děje, jí nemohl mnoho říct; jenom, že tady ve Snowfieldu je velice složitá situace, o které se nesmějí šířit žádné poplašné zprávy, a že dnes večer kvůli tomu nedorazí domů. Ruth se ho na detaily nevyptávala. Byla to chápavá manželka policisty, po celou tu dobu, kdy se této profesi věnoval. A stále je.

Myšlenky na Ruth byly základem jeho psychologického ochranného mechanismu. V dobách naplněných stresem, strachem či bolestí se jednoduše snažil upnout myšlenkami na Ruth a soustředit se pouze na ni. Pak se jeho problémy rozplynuly. Pro muže, který strávil většinu života v nebezpečných situacích a jehož povolání mu neustále připomínalo, že smrt je nedílnou součástí života, byla žena jako Ruth nepostradatelným lékem, vakcínou proti zoufalství.

Gordy Brogan měl strach znovu zavřít oči. Pokaždé, když mu víčka poklesla, přepadaly ho krvavé vize, které se odehrávaly v jeho soukromé temnotě. Ležel nyní tedy s očima otevřenýma, přikrytý pokrývkou a zíral na záda Franka Autryho.

V myšlenkách si komponoval výpověď, kterou předá Bryceovi Hammondovi. Nebude ji moci napsat dřív, než tato záležitost ve Snowfieldu bude u konce. Nechtěl své kolegy opouštět uprostřed bitvy; to se mu nezdálo fér. Možná jim přece jenom může být nějak užitečný, pokud se na něm nebude chtít, aby střílel do lidí. Nicméně hned, jak tady skončí a vrátí se do Santa Miry, ten dopis napíše a neprodleně předá šerifovi.

Už o tom vůbec nepochyboval: práce u policie pro něj není – a vlastně ani nikdy nebyla.

Byl stále ještě mladý, takže si může dovolit změnit profesi. Stal se policistou hlavně na důkaz protestu proti rodičům, neboť to byla ta poslední věc, kterou by od něj očekávali. Věděli, jak si rozumí se zvířaty, že si umí během několika minut získat důvěru a přátelství jakéhokoli čtvernožce, a doufali, že se stane veterinářem. Gordyho vždycky poněkud dusila láska jeho Otce a matky, kterou ho zahrnovali, takže když mu navrhli, aby se přihlásil na veterinu, odmítl to. Nyní viděl, že měli pravdu a že pro něj chtěli vždycky jenom to nejlepší. Vlastně pořád někde hluboko uvnitř sebe cítil, že mají vždycky pravdu. Chtěl léčit, a ne udržovat klid a pořádek.

Také ho vždycky přitahovaly uniformy a policejní odznak, protože se mu zdálo, že když se stane policistou, dokáže si svou mužnost. Navzdory své velikosti a silným svalům, navzdory svému velikému zájmu o ženy, se domníval, že si o něm ostatní myslí, že je bezpohlavní. Jako kluka ho nikdy nijak zvlášť nezajímal sport, kterým byli všichni jeho vrstevníci posedlí. A nekonečné hovory o pirátech silnic ho k smrti nudily. Jeho zájmy byly někde úplně jinde, a některým se zdálo, že jsou nějaké divné. Hrál na lesní roh. Fascinovala ho příroda a vydržel celé hodiny pozorovat ptáky. Jeho odpor k násilí se neobjevil až v dospělém věku; dokonce i jako dítě se vyhýbal jakýmkoli potyčkám. Jeho pacifismus, zvláště ve spojení se zdrženlivostí vůči dívkám, byl – alespoň jak se mu zdálo – příznakem toho, že není správný muž. Nyní si však konečně uvědomoval, že vlastně nebylo vůbec třeba něco dokazovat.

Začne chodit do školy, stane se veterinářem. Bude konečně spokojený. A jeho rodina také. Zase jednou se vydá po správné cestě.

Znovu zavřel oči, povzdychl si a pokoušel se usnout. Ale z temnoty se zase začaly vynořovat hrůzné obrazy koček a psů s useknutými hlavami, obrazy rozpáraných zvířat s vyhřezlými vnitřnostmi.

Rychle otevřel oči a zalapal po dechu.

Co se vlastně stalo se všemi domácími zvířaty tady ve Snowfieldu?

Sklad, po straně hlavní haly.

Bez oken, beze světla.

Kap. Monotónní kapání vody do kovového umyvadla ustalo.

Ale ticho tu nebylo. V temnotě se cosi pohybovalo. Vydávalo to tiché, vlhké a kradmé zvuky, jak se to plížilo černočernou místností.

Jenny se ještě nechtělo spát, a tak sešla do jídelny, nalila si šálek kávy posadila se vedle šerifa ke stolku v koutě. „Lisa už spí?“ zeptal se.

„Jako dřevo.“

„A ty budeš ještě vzhůru? Máš toho za sebou tolik. Všichni tví sousedé, přátelé …“

„Nedá se tu pořádně smutnit,“ odpověděla. „Jsem z toho všeho tak nějak otupělá. Kdybych měla truchlit kvůli každému úmrtí, s kterým přijdu do styku, tak bych se z toho musela zbláznit. Takže jsem prostě musela svoje smysly nějak otupit.“

„To je normální reakce. Takhle reagujeme vlastně všichni,“ Popíjeli kávu a povídali si o ničem. Pak se jí zeptal:

„Jsi vdaná?“

„Ne. A ty?“

„Já jsem byl.“

„Takže jsi rozvedený?“

„Žena umřela.“

„Kristepane, vždyť já vím. Četla jsem o tom. Promiň mi to. Bylo to asi před rokem, že? Automobilová nehoda.“

„Náklaďák.“

Dívala se mu do očí a povšimla si, že byly náhle nějak méně modré. „Jak je synovi?“

„Je stále ještě v komatu. Asi se z něj už nikdy nedostane.“

„Promiň mi to, Bryce. Opravdu je mi to líto.“

Uchopil svůj hrníček do obou rukou a němě zíral do kávy. „Možná to pro Timmyho nakonec bude požehnání, když bude moci konečně zemřít. Nějakou dobu jsem z toho byl úplně vyřízený. Vůbec nic jsem necítil, ani psychicky, ani fyzicky. Jednou jsem se řízl do prstu, když jsem si loupal pomeranč, a zakrvácel jsem celou kuchyň a dokonce i snědl pár dílků, než jsem si vůbec všiml, že se něco stalo. A ani tehdy jsem necítil vůbec žádnou bolest. Později jsem se s tím vyrovnal, přijal to, pochopil.“ Vzhlédl a setkal se s Jenninýma očima. „Je to zvláštní, ale co jsem tady ve Snowfieldu, ta šeď kolem mě nějak zmizela.“

„Šeď?“

„Dlouhou dobu jsem ji všude kolem sebe viděl, jako by jí bylo všechno natřené. Ale dneska večer je tomu právě naopak. Stalo se toho tolik, prožili jsme tolik napětí, stres, tolik strachu, že jsem z toho tak nějak uvnitř celý ožil.“

Pak Jenny mluvila o smrti své matky, o tom, jak silný na ni měla vliv, přestože dvanáct let, kdy byla z domu, by ho mělo aspoň trochu otupit.

A opět byla Jenny překvapená, jak uklidňujícím dojmem na ni Bryce působí. Zdálo se, jako by se znali už celé roky.

Dokonce mu vyprávěla i o tom, jaké chyby dělala, když jí bylo osmnáct a devatenáct, jak byla naivní a paličatá, a jak tím tolik ublížila svým rodičům. Na konci prvního ročníku na vysoké se setkala s mužem, který ji naprosto uchvátil. Vysokou už dodělával a jmenoval se Campbell Hudson. Říkala mu Cam a byl o pět let starší než ona. Byla celá unesená jeho pozorností, šarmem a laskavostí. Do té doby se ještě nikdy na nikoho nevázala, s nikým nechodila. Byla pro něj snadný cíl. Když se do něj zamilovala, stala se nejen jeho milenkou, ale také pilným posluchačem a žákem, a později téměř jeho oddaným otrokem.

„Nedovedu si představit, že by ses někomu podřídila,“ řekl Bryce.

„Byla jsem tehdy mladá.“

„To je dobrá výmluva.“

Nastěhovala se ke Camovi, čímž si vynahradila pocity viny, které cítila vůči rodičům. Později se pak rozhodla – nebo lépe řečeno dovolila, aby Cam rozhodl za ni –‚ že nechá školy a najde si práci jako servírka, aby mu mohla platit účty, dokud nebude mít hotový doktorát.

Jakmile se ocitla uprostřed scénáře, který vypracoval Cam Hudson, postupně shledala, že již není tak pozorný a okouzlující, jako byl dřív. Zjistila, že je dost vzteklý. Taky jí v té době zemřel otec a ona na pohřbu vycítila, že jí matka jeho předčasný odchod dává za vinu. Přesně za měsíc, co Otce uložili do hrobu, zjistila, že je těhotná. Byla těhotná již tehdy, když otec zemřel. Cam zuřil a trval na tom, že si to musí nechat okamžitě vzít. Poprosila ho o den na rozmyšlenou, ale on při myšlence na čtyřiadvacet hodin zpoždění přímo běsnil. Zmlátil ji tak, že potratila. A pak byl konec. Všechna ta její pošetilost byla ta tam. Náhle dospěla – i když to přišlo poněkud pozdě. Otci už tím radost udělat nemohla.

„Od té doby,“ vyprávěla Bryceovi, „jsem trávila svůj život výhradně prací; možná jsem pracovala až přespříliš. Chtěla jsem dokázat své matce, že je mi to líto a že si přes to všechno její lásku přece jenom zasloužím. Pracovala jsem každý víkend, odmítala každičké pozvání na večírek, za posledních dvanáct let jsem pořádně neměla ani žádnou dovolenou, a to všechno proto, abych si napravila reputaci. Ani domů jsem nejezdila tak často, jak bych měla. Nemohla jsem se podívat matce do očí. Viděla jsem v nich obviňování. A dneska večer, dneska večer jsem se od Lisy dozvěděla něco šokujícího.“

„Že ti to matka nikdy nevyčítala,“ řekl Bryce, čímž opětovně odhalil podivuhodnou schopnost empatie a soucitu, které si povšimla již dříve.

„Přesně tak!“ vydechla Jenny. „Nikdy proti mně nic neměla.“

„A dokonce snad na tebe byla hrdá.“

„Jak to víš? Nikdy mi nedávala za vinu, že táta umřel. Byla jsem to já sama, kdo si to všechno vymyslel. Obvinění, které se mi zdálo, že vidím v jejích očích, byl vlastně odraz mých vlastních pocitů.“ Jenny se tiše a hořce zasmála a zakroutila hlavou. „Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak smutné.“

V očích Bryce Hammonda viděla soucit a pochopení, po němž toužila od chvíle, kdy měl otec pohřeb.

„My dva si jsme v mnoha ohledech strašně podobní,“ řekl. „Myslím, že se oba vyznačujeme trpitelským komplexem.“

„Už ne,“ protestovala, „život je na to moc krátký. Dneska večer jsem se toho spoustu naučila. Od této chvíle už budu žít, opravdu žít – tedy pokud mi to Snowfield dovolí.“

„To nejhorší už máme za sebou.“

„Kéž bys měl pravdu.“

Bryce pokračoval: „Když se člověk na něco těší, snáz toho dosáhne. Co kdybychom poskytli také něco mně, na co bych se mohl těšit?“

„A co by to mělo být?“

„Rande.“ Předklonil se. Husté blonďaté vlasy mu spadly do očí. „Gervasio Ristorante v Santa Miře. Dáme si minestru. A krevety s česnekovou omáčkou. Telecí anebo vepřový steak. Taky těstoviny. Dělají tam vynikající vermicelii al pesto. A mají tam moc dobré víno.“

Usmála se. „To mám moc ráda.“

„Jo, zapomněl jsem na česnekový chléb.“

„Ten mám taky moc ráda.“

„A jako dezert zabaglione.“

„To nás odtamtud budou muset vynést!“

„Zajistíme si nosítka.“

Chvíli si ještě povídali, aby zahnali úzkost, a pak se jim konečně oběma začalo chtít spát.

Kap.

V potemnělém skladu, kde na stole leželo tělo Stu Wargla, začala do kovového umyvadla opět kapat voda.

Kap.

Něco se opět začalo ve tmě hýbat, kroužit kolem stolu. Vydávalo to mlaskavé, vlhké zvuky, jako když někdo vytahuje nohy z bláta.

Nebyl to však jediný zvuk v místnosti. Byly tam i další, všechny tlumené. Povzdechy unaveného psa. Syčení podrážděné kočky. Tichý, klokotavý smích dítěte. Ženský nářek. Pláč. Vzdechy. Štěbetání vlaštovek, zřetelné, ale přesto tiché, jako by nechtěly upoutat pozornost strážců, hlídajících vedle v hale. Zvuky chřestýše. Bzučení čmeláků. Vysoké nepříjemné bzučení vos. Vytí psa.

Zvuky ustaly tak náhle, jak začaly.

Vrátilo se ticho.

Kap.

Trvalo snad minutu, přerušované jen pravidelnými zvuky padajících kapek.

Kap.

V neosvětlené místnosti se ozvalo zašustění látky. Přehoz na Warglově těle. Sklouzl z mrtvého muže a spadl na podlahu.

Opět pohyb.

A zvuk praskajícího dřeva. Prudký a tlumený, přesto však nepřirozený zvuk. Náhle se ozvalo ostré lámání kostí.

A opět ticho.

Kap.

Ticho.

Kap. Kap. Kap.

Když Tal Whitman čekal, až usne, přemýšlel o strachu. To bylo to klíčové slovo, které vystihovalo emoci, jež ho sužovala. Strach. Jeho život se skládal z jednoho dlouhého popírání strachu, rozhodného odmítnutí jeho samotné existence. Odmítal, že by se mohl nechat ovlivnit – že by mohl být přemožen či hnán – strachem, Dokonce nebyl ani schopen připustit, že by ho něco dokázalo vystrašit. Již dříve se naučil, nebo lépe obtížné situace ho naučily, že dokonce i pouhé přiznání strachu ho může vystavit jeho zničujícímu vlivu.

Narodil se a vyrostl v Harlemu, kde strach byl přítomen všude: z pouličních gangů, z feťáků, z náhodného násilí, strach z nedostatku peněz, strach z toho, že člověk o něco přijde. V tomto prostředí s šedivými ulicemi číhal strach všude, okamžitě připraven zaujmout své místo, pokud mu člověk dal jen trochu najevo, že si ho je vědom.

Jako kluk nebyl v bezpečí dokonce ani v bytě, který sdílel s matkou, bratrem a třemi sestrami. Talův otec byl psychopat, který se objevoval jednou nebo dvakrát za měsíc, a to jenom kvůli uspokojení z toho, že zmlátil svoji ženu a ubližoval dětem. Matka však nebyla o nic lepší nežli on. Chlastala víno, brala drogy a ke svým dětem byla skoro stejně krutá jako jejich otec.

Když bylo Talovi devět, tak jedné noci, kdy byl otec náhodou po dlouhé době zase doma, v jejich domě začalo hořet. Tal jediný přežil z celé rodiny. Matka a otec zemřeli v posteli, kde je zadusil dým. Talův bratr Oliver a jeho sestry Heddy a Louisa spolu s malou Francescou se ztratili. Dneska, po všech těch letech, se zdá naprosto neuvěřitelné, že někdy existovali.

Po požáru si ho vzala k sobě sestra jeho matky, teta Rebecca. Ta také žila v Harlemu. Becky však nepila. Ani nebrala drogy. Svoje vlastní děti neměla, ale měla práci, chodila do večerní školy a snažila se být soběstačná. Často Talovi říkávala, že neexistuje nic, čeho by se měl člověk bát, kromě pocitu strachu samotného. A že strach jako takový je jenom jakýsi přízrak, stín, nic, čeho by se člověk měl obávat. „Bůh ti dal zdraví, Talberte, a navíc ti to taky myslí. Jestli si život zkazíš, nebude to ničí vina, jenom tvoje.“ S láskou, kázní a vedením tetičky Becky se Tal o sobě nakonec začal domnívat, že je prakticky neohrozitelný. Ničeho se v životě nebál; a dokonce se ani nebál umírání.

Proto si mohl po létech dovolit říct Bryceovi Hammondovi, že ta přestřelka v baru 7-Eleven v Santa Miře vůbec nic nebylo.

Nyní, po dlouhých a dlouhých letech neohroženosti, opět jednou narazil na pocit strachu.

Tal pomyslel na Stu Wargla a strach mu sevřel veškeré vnitřnosti.

Oči měl vyžrané z lebky.

Strach.

Jenže jeho přízrak byl skutečný.

Půl roku před svými jednatřicátými narozeninami došel Tal k poznání, že může být přepaden strachem, nehledě na to, jak silně ho popírá. Jeho neohroženost ho vedla životem dlouho. Ovšem na druhou stranu si zase byl plně vědom toho, že na rozdíl od toho, co si tak dlouho myslel, je pocit strachu pouze příznakem toho, že má člověk všech pět pohromadě.

Krátce před úsvitem se Lisa probudila z děsivého snu, na nějž se však nemohla rozpomenout.

Podívala se vedle na spící Jenny a ostatní, a pak se obrátila k oknu. Za ním se Skyline Road s končící nocí jevila zrádně mírumilovná.

Lise se chtělo na záchod. Vstala a potichu procházela mezi dvěma řadami matrací. V chodbě se usmála na strážce a on na ni mrkl.

V jídelně byl jediný člověk. Listoval v časopisu.

V hale vedle dveří výtahu stáli dva strážci. Naleštěné dubové dveře s dvojitými křídly, uprostřed nichž bylo tlusté oválné sklo, byly zamčené, ale přesto byla u nich postavena třetí stráž. Držel v ruce pušku a sledoval skleněným oválem hlavní přístupovou cestu k budově.

Čtvrtý muž stál v hale. Lisa se s ním již setkala – byl to plešatý muž s bílou tváří jménem Fred Turpner. Seděl za největším stolem a obsluhoval telefony. Během noci musely téměř neustále vyzvánět, neboť stačil vzkazy popsat několik velkých listů papíru. Když šla Lisa kolem, telefon opět zazvonil. Fred jí kývl jednou rukou na pozdrav, a pak zvedl sluchátko.

Lisa šla přímo k záchodům, které byly umístěny v jednom rohu haly:

SNĚHULKY SNĚHULÁCI

Poezie pojmenování se v souvislosti se stávající situací v hotýlku Horský vrchol zcela vytratila.

Otevřela dveře s nápisem SNĚHULKY. Záchody byly relativně bezpečným místem, protože v nich nebyla žádná okna a dalo se do nich vstoupit pouze přes halu, kde byly přítomny neustále stráže. Dámské WC bylo prostorné a čisté, se čtyřmi kabinami a umyvadly. Podlaha a stěny byly obloženy bílými dlaždicemi, které na dolním a horním okraji lemoval tmavě modrý pruh.

Lisa použila první kabinu a pak nejbližší umyvadlo. Když si domyla ruce a vzhlédla, uviděla ho v zrcadle. Jeho. Mrtvého policistu. Wargla.

Stál za ní asi tři nebo čtyři metry, přímo uprostřed místnosti. Usmíval se.

Prudce se otočila, naprosto jistá, že se jí to jenom zdálo, že to byl jenom klam zrcadel. Přece tam nemohl stát!

Ale byl tam. Nahý. Obscénně se usmíval.

Opět měl svůj obličej: silné čelisti, tlusté masité rty, prasečí nos, rychle se pohybující očka. Tvář měl jako zázrakem celou.

Neskutečné.

Než Lisa stačila zareagovat, Wargle si stoupl mezi ní a dveře. Nahé nohy vydávaly na dlaždičkách jemné mlaskavé zvuky.

Někdo zaklepal na dveře.

Zdálo se, že to Wargle neslyšel.

Zaklepání a další a další.

Proč neotevřou dveře a prostě nevejdou?

Wargle rozpřáhl náruč a rukou udělal pohyb, kterým ji zval k sobě blíž. Cenil na ni zuby.

Od chvíle, kdy Lisa Wargla uviděla poprvé, se jí nelíbil. Přistihla ho, jak ji sleduje, když si myslel, že je zaujatá něčím jiným, a výraz v jeho očích ji znepokojil.

„Pojď ke mně blíž, kočičko,“ řekl.

Podívala se na dveře a uvědomila si, že na ně nikdo neklepal. To, co slyšela, byl jenom zběsilý tlukot jejího srdce.

Wargle si olízl rty.

Lisa se náhle nadechla, což ji samotnou překvapilo. Od chvíle, kdy se tento muž navrátil ze smrti, byla naprosto paralyzovaná, takže úplně zapomněla dýchat.

„Tak pojď ke mně, maličká.“

Chtěla vykřiknout, ale nemohla.

Wargle si začal ohmatávat intimní místa.

„Chtěla bys to taky, co?“ řekl a zašklebil se rty vlhkými od toho, jak si po nich neustále rejdil jazykem.

Ještě jednou se pokusila vykřiknout. A opět nemohla. Sotva dokázala nadechnout nezbytný vzduch do pálících plic.

Není doopravdický, říkala si.

Kdyby na několik vteřin zavřela oči, pevně sevřela víčka a počítala do deseti, až by je otevřela, určitě by tady nebyl.

„Maličká.“

Byla to jenom iluze. Možná jenom kousek snu. Možná jím je i ten celý její odchod sem na záchod.

Ale raději tuto teorii nezkoušela v praxi. Nezavřela oči, ani nepočítala do deseti. Prostě se neodvážila.

Wargle udělal krok směrem k ní a stále si se sebou pohrával.

Není skutečný. Je to jen přelud.

Další krok.

Není skutečný, je to jen přelud.

„Tak pojď, maličká, já tě trochu pošimrám.“

Není skutečný, je to jen přelud, on není skutečný, je to …

„Bude se ti to líbit, uvidíš.“

Ustoupila o krok.

„Takový hezký tělíčko máš, holčičko. Moc pěkný.“

Zase se o kus přiblížil.

Světlo měl v zádech. Dopadl na ni jeho stín.

Přízraky nevrhají stíny.

Navzdory jeho smíchu i neustálému úsměvu mu začal hrubnout hlas. „Ty hloupá kurvičko. Já ti to udělám vážně skvěle, to si piš. Líp, než kterejkoli z těch tvejch kamarádíčků. Celej tejden z toho budeš úplně hotová, kočičko.“

Jeho stín ji celou pohltil.

Srdce jí tak prudce bušilo, až se zdálo, že jí pukne hruď Ustupovala stále dozadu, až narazila na zeď. Byla v koutě.

Rozhlédla se kolem sebe, jestli nenajde něco, co by mohla použít jako zbraň, něco, co by po něm mohla aspoň hodit. Nebylo tam nic.

Stále hůř a hůř se jí dýchalo. Přepadala ji závrať a cítila se slabá.

Není skutečný. Je to jen přelud.

Ale už se nemohla dále klamat. Už nemohla věřit tomu, že je to jen sen.

Wargle se zastavil právě krok od ní a zadíval se na ni. Kolébal se ze strany na stranu a zepředu dozadu, jako by mu v uších zněla nějaká prapodivná hudba, kterou slyšel jenom on.

Zavřel své zakalené oči a kýval se jako ve snách.

Uběhla vteřina.

Co to dělá?

Dvě vteřiny, tři, šest, deset.

Stále měl zavřené oči.

Pocítila, že se jí zmocňuje vír hysterie.

Povede se jí proklouznout kolem něj? Teď, když má zavřené oči? Ježíši. Ne. Je moc blízko. Aby mu unikla, musela by se ho dotknout. Ježíši. Dotknout se ho? Ne. Bože, co kdyby se vytrhl z tranzu nebo v čem to je, a chytil ji svýma mrtvolně ledovýma rukama? Nedokázala se k tomu přinutit. Ne, nejde to.

Pak si povšimla, že se za jeho očima děje něco podivného. Jako by se mu tam něco kroutilo. Víčka už nedokázala udržet zakřivení jeho očních bulev.

Otevřel oči.

Nebyly tam.

Pod víčky zely jenom prázdné otvory.

Konečně vykřikla, ale výkřik, který se jí vydral ze rtů, byl sotva slyšitelný. Pouze z ní prudce unikl vzduch a ona pocítila, jak jí svaly na krku pracují, avšak nevydávají žádný zvuk, který by jí mohl přivést pomoc.

Ty jeho oči.

Jeho prázdné oči.

Byla si jistá, že i ty otvory jsou schopné ji vidět. Vpíjely se do ní, přestože byly prázdné.

Jeho úsměv nezmizel.

„Kočičko,“ řekl.

Opět hlasitě vydechla.

„Kočičko. Dej mi pusu, kočičko.“

Z jakéhosi důvodu si ty otvory tmavé jako noc a lemované lebečními kostmi zachovávaly své zlověstné vzezření.

„Dej mi pusu.“

Ne!

Bože, ať umřu, modlila se. Dej, prosím, ať umřu.

„Chci ochutnat tvůj slaďoučký jazýček,“ řekl Wargle naléhavě a začal se hlasitě smát.

Natáhl se po ní.

Pevně se přitiskla k nepodajné zdi.

Wargle se dotkl její tváře.

Škubla sebou a pokusila se odtáhnout.

Prsty jí zvolna sjížděl dolů po tváři.

Ruku měl ledovou a kluzkou.

Zaslechla tiché, suché a přízračné sténání – „Ach, ach, ach, achich.“ – a uvědomila si, že je to ona sama.

Pocítila něco zvláštního, kyselého. Jeho dech? Zatuchlý dech mrtvého člověka, vycházející ze zahnívajících plic? Dýchá vůbec ten mrtvý? Zápach byl slabý, ale nesnesitelný. Zvedl se jí žaludek.

Sklonil tvář k její.

Zírala mu do vyžraných očí, do svíjející se černoty v otvorech, které po nich zbyly, a připadalo jí, jako by se dívala průzorem do nejspodnějších hlubin samotného pekla.

Jeho ruka jí sevřela krk.

Řekl: „Dej nám …“

Ucítila horký dech.

„… pusinku.“

Pokusila se znovu vykřiknout.

Tentokrát výkřik nebyl tak tichý. Tentokrát se jí podařilo ze sebe vydat takový zvuk, který byl dostatečně silný, aby roztříštil zrcadla a popraskal dlaždičky.

Jak se k ní zvolna skláněl Warglův mrtvý obličej bez očí a ona slyšela, jak se její výkřik rozléhá mezi stěnami, proměnil se vír hysterie, v němž se prudce otáčela, ve vír temnoty a ona upadla do bezvědomí.

Kapitola 20

LOVCI TĚL

Jennifer Paigeová seděla v hale hotelu Horský vrchol na zrzavé pohovce uzdi, která byla nejvzdálenější od záchodů, a držela svoji sestru v náručí.

Bryce poklekl vedle pohovky a držel Lisu za ruku, kterou se mu nepodařilo rozehřát, ať ji jakkoli svíral a třel.

Kromě stráží ve službě se všichni shromáždili za Brycem a utvořili kolem něj půlkruh.

Lisa vypadala děsivě. Oči měla zapadlé, polekané, vystrašené. Obličej měla bílý jako dlaždičky na dámském WC, kde ji našli v bezvědomí.

„Stu Wargle je mrtev,“ znovu ji ujišťoval Bryce.

„Chtěl mě … Chtěl, abych ho políbila,“ opakovala dívka a stále pevně trvala na své neuvěřitelné příhodě.

„Na záchodě nebyl nikdo jiný než ty,“ řekl Bryce. „Jenom ty, Liso.“

„Ale on tam byl,“ trvala na svém dívka.

„Přiběhli jsme za tebou hned, jak jsi vykřikla. Byla jsi tam sama a …“

„On tam byl taky.“

„… ležela jsi vzadu na podlaze v bezvědomí.“

„On tam byl taky.“

„Jeho tělo leží ve skladu,“ odporoval jí Bryce a něžně jí stiskl ruku. „Dávali jsme ho tam už dřív. Vzpomínáš si přece na to, ne?“

„A je tam ještě?“ zeptala se dívka. „Možná byste se tam měli radši jít podívat.“

Bryceovy oči se setkaly s očima Jenny. Přikývla. Bryce si připomněl, že dneska je možné úplně všechno, vstal a pustil Lisinu ruku. Obrátil se směrem ke skladu.

„Tale?“

„Ano?“

„Půjdeš se mnou.“ Tal vytáhl revolver.

Bryce také vytáhl pistoli z pouzdra a řekl: „Vy ostatní tady zůstanete.“

S Talem po boku přešel halu až ke skladu a před ním se zastavil.

„Nemyslím, že by to bylo dítě, které si vymýšlí bláznivé historky,“ řekl Tal.

„To určitě ne.“

Bryce si vzpomněl, jak ze stanice zmizelo tělo Paula Hendersona. Ale sakra, to byla přece úplně jiná situace. Paulovo tělo nikdo nehlídal, bylo pro kohokoli snadno dosažitelné. Ale k Warglovu tělu se přece nemohl dostat nikdo – a samo se taky přece nezvedlo a neodkráčelo pryč –‚ aniž by jej neviděl aspoň jeden ze strážců, kteří hlídali v hale. Nikdo však nic neviděl.

Bryce přistoupil k levé straně dveří a naznačil Talovi, aby se postavil napravo.

Několik vteřin naslouchali. V celém hotelu bylo ticho. Ani ze skladu se neozývaly žádné zvuky.

Bryce se natáhl ke dveřím, aniž by stál přímo v ráně, uchopil kliku, pomalu a tiše ji zmáčkl až úplně dolů. Zaváhal. Ohlédl se po Talovi, který mu ukázal, že je připraven. Bryce se zhluboka nadechl, rozrazil dveře a uskočil z cesty.

Z neosvětlené místnosti se nic nevyřítilo.

Tal jednou rukou zašmátral po zdi vedle veřejí, aby našel vypínač.

Bryce se skrčil a vyčkával. V okamžiku, kdy se rozzářilo světlo, vymrštil se do dveří s namířeným revolverem.

Sytě žlutavé světlo se lilo ze dvou panelů ve stropě a ozařovalo okraje kovového umyvadla, stejně jako lahvičky a plechovky s čistícími prostředky.

Prostěradlo, do nějž zabalili tělo, leželo zmuchlané na podlaze vedle stolu.

Warglovo tělo tam nebylo.

Deke Coover držel stráž u hlavních dveří do hotelu. Pro Bryceho nebyl nijak zvlášť k užitku. Strávil spoustu času vyhlížením na Skyline Road, zády do haly. Kdokoli mohl Warglovo tělo vynést, aniž by si toho povšiml.

„Ale šerife, vždyť jste mi říkal, že mám hlídat přístup do hotelu,“ bránil se Deke. „A protože si se vší pravděpodobností cestou nepískal, docela dobře se odtamtud mohl potichu proplížit, a možná si i mávat vlaječkama, a stejně bych si ho nevšiml.“

Vedle výtahů, v blízkosti skladiště s čisticími prostředky, stáli Kelly MacHeath a Donny Jessup. Byli to dva z Bryceových mladších mužů, kterým bylo kolem pětadvaceti, ale oba byli schopní, naprosto spolehliví a zkušení.

MacHeath, svalnatý blonďák se silným krkem a rozložitými rameny, zakroutil hlavou: „Ze skladu nikdo nevycházel, sledoval jsem ho celou noc.“

„Vůbec nikdo,“ souhlasil Jessup. Měl husté vlnité vlasy a tmavě hnědé oči. „To bychom ho museli vidět.“

„Ty dveře jsou přímo tady,“ pokračoval MacHeath.

„A my tu stáli celou noc.“

„Vždyť nás přece, šerife, znáte,“ řekl MacHeath.

„Víte přece, že nejsme žádní funkové,“ hájil se Jessup. „Když se od nás chce, abychom byli na stráži …“

„… tak taky jsme,“ dokončil jeho řeč Jessup.

„Sakra práce,“ zamračil se Bryce, „ale Warglovo tělo je pryč. Přece jen tak neslezlo ze stolu a neprošlo zdí!“

„No to rozhodně ne,“ přitakal MacHeath.

„Šerife,“ řekl Jessup. „Wargle byl mrtvý. Já osobně to tělo neviděl, ale z toho, co jsem slyšel, jsem usoudil, že mrtev skutečně byl, a to pořádně. A mrtví lidé zpravidla zůstávají na místě, kam je živí položí.“

„Ne vždy,“ odpověděl Bryce. „Ne v tomhle městě. Ne dneska v noci.“

Ve skladišti pak Bryce řekl Talovi: „Odsud se prostě nedá dostat jinudy než těmi dveřmi.“

Pomalu přecházeli po místnosti a pečlivě si ji prohlíželi.

Z neutaženého kohoutku ukápla další kapka vody a dopadla do kovového umyvadla s tichým kap.

„A co větrák?“ zeptal se Tal a ukázal na mřížku na jedné stěně, přímo u stropu. „Tamtudy by to nešlo?“

„To myslíš vážně?“

„Měli bychom se radši podívat.“

„Ten není tak veliký, aby se jím mohl protáhnout dospělý člověk.“

„Vzpomínáš si na vloupačku v Krybinského klenotnictví?“

„To si piš! Ještě jsme to nevypátrali, jak mi hořce připomíná Alex Krybinsky, kdykoli se potkáme.“

„Ten lupič se vkradl do jeho suterénu otevřeným oknem, které bylo skoro stejně veliké jako tenhle větrák.“

Bryce, jako každý jiný policista, který se zabýval vloupačkami, dobře věděl, že muž normálního vzrůstu potřebuje překvapivě malý otvor na to, aby se dostal do nějakého domu. Jakákoli díra dostatečně velká, aby se jí dala protáhnout hlava, byla dost velká na to, aby se jí protáhlo celé tělo. Ramena jsou pochopitelně o něco širší než hlava, ale zase na druhou stranu se dají ohnout dopředu nebo jinak zkroutit, aby tělo mohlo prolézt. A tam, kde se protáhnou ramena, tam se protáhnou také boky. Ovšem Stu Wargle nebyl muž normálního vzrůstu.

„Sruovo panděro by v tom větráku uvízlo jako korkový špunt v láhvi,“ namítl Bryce.

Nicméně vzal z jednoho rohu stoličku a vylezl na ni, aby se na větrák pořádně podíval.

„Není připevněn šrouby,“ oznámil Talovi. „Je to ten model s háčky, takže za Warglem mohl pohodlně zapadnout, jakmile se dostal dovnitř do potrubí.“

Odtáhl mřížku ode zdi.

Tal mu podal baterku.

Bryce namířil světelný paprsek do temnoty větrací šachty a zamračil se. Úzká kovová chodbička vedla pouze malý kousek, a pak se hned stáčela do pravého úhlu vzhůru.

Zhasl baterku a podal ji dolů Talovi: „To je vyloučené. Aby se tudy Wargle protáhl, tak by musel mít postavu benjamínka a navíc být gumovej jako hadrový panák.“

Frank Autry přistoupil k šerifovi, který seděl za operačním stolem uprostřed haly a pročítal zprávy, které dorazily během noci.

„Šerife, je tu něco, co byste měl o Warglovi vědět.“

Bryce vzhlédl. „A to?“

„No … Nechci o mrtvém mluvit špatně …“

„Všichni o něm víme své,“ řekl bezbarvě Bryce. „Jakákoli chvála něm by byla pokrytectví. Takže, jestli mi máte co říct, tak to prosím vás udělejte.“

Frank se usmál. „Vy jste dost otužený životem v armádě, že.“ Posadil se na okraj stolu. „Včera večer, když jsem s Warglem rozebíral na stanici tu vysílačku, dělal jisté narážky na doktorku Paigeovou a Lisu.“

„Týkající se sexu?“

„Jo.“

Frank zopakoval rozhovor, který vedl s Warglem.

„Kristepane,“ pronesl Bryce a zakroutil hlavou.

Frank pokračoval: „Ty řeči o tom děvčeti mi lezly dost na nervy. Wargle to myslel docela vážně, že by po ní vyjel, kdyby to okolnosti snad dovolily. Nemyslím, že by ji hodlal přímo znásilnit, ale zřejmě by byl schopen ji zneužít z titulu své moci, policejního odznaku, že by ji prostě nějak donutil. Ta dívka by to asi nedovolila, na to má dost kuráže. Ale myslím, že by se o to Wargle tak jako tak pokusil.“

Šerif ťukal tužkou o stůl a zamyšleně hleděl do místnosti.

„Ale Lisa vůbec o ničem nevěděla,“ pokračoval Frank.

„Nemohla něco zaslechnout?“

„Ani slovo.“

„Mohla se dovtípit, co je Wargle zač, už z toho, jak se na ni díval.“

„Ale vědět o tom nemohla,“ řekl Frank.

„Víte, kam mířím?“

„Ano.“

„Většině dívek,“ pokračoval Frank, „by docela stačilo – pro případ, že by si chtěly vymyslet nějakou zajímavou příhodu –‚ kdyby řekly, že je pronásledoval mrtvý chlap. Patrně by to asi nevyšperkovávaly tím, že jim ten mrtvý také dělal nemravné návrhy.“

Bryce souhlasil. „Dívčí představivost nebývá takhle vyumělkovaná. Jejich lži bývají obvykle jednoduché, nijak zvlášť propracované.“

„Přesně tak,“ kývl Frank. „To, když řekla, že Wargle byl nahý a dělal jí nemravné návrhy … tak … no, zdá se mi, že tím ta její příhoda získává na věrohodnosti. Teď jsme všichni, myslím, docela nakloněni tomu věřit, že se někdo vplížil do skladu a ukradl Warglovo tělo. A jsme ochotni věřit také tomu, že jeho tělo někdo odnesl na dámské záchody, že ho Lisa uviděla, zpanikařila a zbytek si prostě vymyslela. A dál, že když omdlela, vynesl někdo jeho tělo neuvěřitelně šikovně zase ven. Jenže tohle vysvětlení má spoustu nedostatků. To, co se stalo, je mnohem neuvěřitelnější.“

Bryce položil tužku a opřel se o opěradlo židle. „Do háje. Věříte v duchy, Franku? V živé mrtvoly?“

„Ne. Pro to existuje reálné vysvětlení,“ odpověděl Frank. „Ne nějaké babské povídačky. Opravdické reálné vysvětlení.“

„V tom s vámi souhlasím. Ale Warglův obličej …“

„Já vím. Já to viděl.“

„Jak mu mohl obličej zase narůst?“

„To nevím.“

„A Lisa říkala, že v jeho očích …“

„Jo. Slyšel jsem, co říkala.“

Bryce si povzdechl. „Složil jste někdy Rubikovu kostku?“

Frank zamžoural. „Ne. Nikdy.“

„Já jednou jo,“ odpověděl šerif. „Málem jsem se z ní úplně zbláznil, ale nevzdal jsem to a nakonec ji složil. Každý si myslí, že to je strašně obtížné, ale v porovnání s tímhle případem je Rubikova kostka legrace.“

„Je tu ale jeden rozdíl,“ namítl Frank.

„A to?“

„Když se vám nepodaří složit Rubikovu kostku, trestem není smrt.“

V Santa Miře se ve své cele v městské věznici probudil Fletcher Kale, vrah své ženy a svého syna, krátce před úsvitem. Ležel bez pohnutí na tenké pěnové matraci a hleděl do okna, které mu pro jeho pozorování poskytovalo obdélníkovou tabuli.

Nehodlá strávit svůj život ve vězení, On ne.

On má před sebou skvělý osud. To byla jedna z věcí, které nikdo nechápal. Viděli jenom Fletchera Kalea, který existoval nyní, aniž by byli schopni ho vidět tak, jakým ještě bude. Bylo mu souzeno mít všechno: peníze, moc, slávu, úctu.

Kale věděl, že je jiný než drtivá většina lidí, a toto vědomí mu pomáhalo čelit všem protivenstvím osudu. Semeno jeho velikosti v něm už začalo klíčit. Brzy už všem ukáže, jak hluboce se v něm mýlili.

Vnímání, pomyslel si, když se díval ven zamřížovaným oknem, vnímání je můj největší dar. Jsem neobyčejně vnímavý člověk.

Viděl, že všechny lidské bytosti bez výjimky jsou hnány sobeckými zájmy. Na tom by nebylo nic špatného. To je prostě typický rys tohoto živočišného druhu. Takový už člověk prostě je a takový má být. Jenže většina lidí není schopná se pravdě postavit tváří v tvář. Vymysleli si proto takzvané povznášející pojmy, jako je láska, přátelství, čest, poctivost, víra, důvěra, důstojnost. Všichni tvrdí, že těm věcem bezvýhradně věří, přesto však někde v hloubi vědí, že to je všechno pěkná hovadina. Jenom si to nepřipustí. A tak se svazují tímhle kýčovitým kodexem sebechvály, ušlechtilými, ale prázdnými pocity, a jsou proto frustrováni svými skutečnými touhami a sami se tím odsuzují ke krachu a neštěstí.

Cvoci. Bože, jak jimi pohrdal.

Ze svého pohledu Kale viděl, že lidstvo je ve skutečnosti ten nejkrutější, nejnebezpečnější a nic neodpouštějící živočišný druh na celé Zemi. A on se tímto odhalením bavil. Byl pyšný na to, že je příslušníkem této rasy.

Já jsem předstihl celou epochu, pomyslel si Kale, když se posadil na kraj své pryčny a položil nahé nohy na studenou podlahu cely. Já jsem už na dalším vývojovém stupni. Vyvíjím se dál, aniž bych musel věřit v morálku. Proto na mě všichni pohlížejí s takovým pohrdáním. Nejen proto, že jsem zabil Joannu a Dannyho. Nenávidí mě proto, že jsem lepší než oni, že jsem v hlubším kontaktu se svou pravou lidskou podstatou.

Neměl žádnou jinou možnost než Joannu zabít. Navíc mu odmítla dávat peníze. Hodlala ho vyřídit po profesionální stránce, zruinovat ho finančně a zničit celou jeho budoucnost.

Musel ji prostě zabít. Stála mu v cestě.

Škoda ale Dannyho. Toho Kale trochu litoval. Ale ne vždycky. Jenom občas. Nebylo to správné. Bylo to sice nutné, ale ne správné.

Stejně byl však Danny mámin hodný chlapeček. Ke svému otci byl vždycky trochu odtažitý. Což byla Joannina práce. Pravděpodobně mu pořád hučela do hlavy a odrazovala ho od svého táty. Nakonec Danny nebyl vůbec Kaleův syn. Stal se pro něj cizím.

Kale seskočil na podlahu a začal dělat kliky.

Raz-dva, raz-dva, raz-dva.

Hodlal se udržovat v kondici, aby byl fit pro chvíli, kdy se mu naskytne příležitost k úniku. Přesně věděl, kam půjde, až odsud uprchne. Ne na západ, ani ne ven z tohoto státu, ani ne do Sacramenta. To každý předpokládá, že udělá.

Raz-dva, raz-dva.

Věděl o dokonalém úkrytu. Bylo to přímo tady ve státě. Nebudou očekávat, že se jim ukryje tady přímo před nosem. Když ho během několika málo dnů nenajdou, přestanou s důkladným pátráním a budou si myslet, že prostě zmizel. A až uplyne několik dalších týdnů, kdy už na něj nikdo ani nepomyslí, pak vyleze ze své skrýše, projde klidně městem a zamíří na západ.

Raz-dva.

Nejdřív však půjde nahoru do hor. Tam právě je jeho úkryt. Hory mu poskytnou nejlepší způsob, jak za sebou zamést stopy před policajty. Tím si byl naprosto jist. V horách. Jasně. Cítil, jak ho hory přitahují.

V horách začínal rozbřesk a sunul se oblohou jako zářivá skvrna. Vpíjel se do temnoty a zesvěcoval ji.

Les nad Snowfieldem byl klidný. Až příliš klidný.

Listy porostu byly ozdobeny ranní rosou. Z měkké lesní půdy stoupala příjemná svěží vůně.

Vzduch byl chladný, jako by na krajině ještě ležel poslední výdech noci.

Na pískovcové skále, která vyčnívala z příkrého svahu přímo pod alejí stromů, stála liška a nehýbala se. Vítr jí jemně províval šedavý kožich.

Její dech vytvářel v chladivém vzduchu třepotavé obláčky.

Liška není noční lovec, přesto však byla na lovu již hodinu před rozedněním. Skoro dva dny už vůbec nic nejedla.

Nenašla žádnou zvěř. Les byl nepřirozeně tichý a naprosto postrádal příchuť kořisti.

Po celou dobu, kdy bývala na lovu, ještě nikdy nezažila tak jalový klid. I nejtěžší dny uprostřed zimy bývaly slibnější než dnešek. Dokonce i ve sněhových závějích v lednu tu byl cítit pach krve, pach drobné zvěře.

Ale ne teď

Teď tu nebylo nic.

Zdálo se, že smrt si v této části lesa k sobě vzala všechna živá stvoření, vyjma jedné malé hladové lišky. A přesto tu nikde nebyla smrt cítit, ba ani ostrý zápach tlejících zdechlin v porostu.

Ale nakonec, právě když přebíhala po pískovci a dávala dobrý pozor, aby se jí tlapka nezachytila do otvorů ve skále, nebo aby nespadla někam do malé jeskyně, odkud by nebylo úniku, zahlédla, jak se před ní ve svahu něco pohybuje, něco, co se komíhá nejen ve větru. Ztuhla a začala pozorovat svah.

Veverka. Dvě veverky. Ne, bylo jich tam dokonce víc, pět, deset, dvacet. Stály tam seřazené ve stínu podél stromů.

Zprvu tu také nebyla žádná vysoká zvěř. A teď jí tady byla úplná spousta.

Liška zavětřila.

Přestože od ní byly veverky vzdálené asi pět nebo šest metrů, vůbec je necítila.

Dívaly se přímo na ni, ale nevypadaly, že by z ní měly strach.

Liška natočila hlavu a podezření zahnalo hlad.

Veverky se náhle jako jeden muž pohnuly směrem vlevo, a pak vystoupily ze stínu stromů, ven z ochrany lesa přímo do otevřeného prostoru a zamířily k lišce. Kroužily a pobíhaly kolem sebe, až se z nich stala jedna jediná změť hnědých kožíšků, pohyblivá skvrna na hnědé trávě. Když se náhle zastavily, všechny najednou jako na povel, byly od ní vzdálené necelé tři metry. A už to ani nebyly veverky.

Liška se naježila a vydala syčivý zvuk.

Dvacet malých veverek se náhle proměnilo ve čtyři veliké mývaly.

Liška tiše zavrčela.

Aniž by si jí všímal, stoupl si jeden mýval na zadní a začal si mýt packy.

Chlupy na zádech se jí zježily.

Opět zavětřila.

Necítila nic.

Sklonila hlavu a začala si mývaly prohlížet. Svaly se jí napjaly, ale ne proto, že by po nich zamýšlela skočit, nýbrž proto, že se hodlala dát na útěk.

Bylo tu něco velice podivného.

Všichni čtyři mývalové teď seděli na zadku, přední tlapky na prsou a zranitelná bříška obnažená.

Sledovali ji.

Lišky obvykle mývaly neloví. Jsou příliš agresivní, mají moc ostré zuby a moc šikovné drápy. Ale přestože byli před liškou docela v bezpečí, nikdy setkání s ní neriskovali, natož aby se předváděli jako tihle čtyři.

Liška se olízla.

Opětovně zavětřila a nakonec přece jenom něco ucítila.

Sklopila uši podél hlavy a zavrčela.

Nebyl to pach mývalů. Nebyl to ani pach jakéhokoli obyvatele lesa, s nímž by se tu kdy setkala. Byl to neznámý, pronikavý, nepříjemný pach. Slabý. Ale neodbytný.

Ten odporný pach nevycházel ani z jednoho mývala, kteří před ní pózovali. Vlastně nebyla schopna určit, odkud ten pach přichází.

Ucítila smrtelné nebezpečí, vymrštila se a otočila se zády k mývalům, přestože se jí to ani trochu nezamlouvalo.

Tlapky jí klouzaly a drápy škrábaly o tvrdý povrch, jak se řítila dolů svahem přes zvětralou skálu, a ocas za ní jen vlál. Skočila přes půlmetrovou puklinu ve skále …

… a uprostřed skoku po ní cosi tmavého, chladného a pulzujícího chňaplo.

Vyřítilo se to z pukliny s neuvěřitelnou prudkostí a rychlostí.

Liška hlasitě a krátce zavyla.

Tak rychle, jak byla uchopena, byla také vtažena do pukliny. Na dně malé jeskyňky, necelé dva metry pod povrchem, byl malý otvor, který vedl do chodbiček zvětralých pod vápencem. Otvor byl příliš malý na to, aby se jím liška protáhla, ale tvor, který ji přepadl, ji hodlal odtáhnout za každou cenu, až v ní praskaly kosti.

A pak už nic.

Všechno se to stalo rychlostí mrknutí oka. Poloviny mrknutí oka.

Liška byla vtažena do země rychleji, než se ozvěna jejího smrtelného výkřiku odrazila od protilehlých kopců.

Mývalové byli také pryč.

Nyní se v otvorech ve vápenci pohybovala záplava myší. Desítky. Nejmíň stovka.

Mířily na okraj pukliny.

Hleděly do ní.

Jedna po druhé se myši svezly přes okraj, seskočily na dno a protáhly se malým otvorem do jeskyně, která byla dole.

Brzy zmizely úplně všechny myši.

A les nad Snowfieldem opět ztichl.

ČÁST druhá

Přízraky

Kapitola 21

SKVĚLÁ STORY

Zlo není abstraktní pojem. Je živé. Má tvar.

Pohybuje se. Je zcela skutečné.

Dr. Tom Dooley

Přízraky! Kdykoli mě napadne, že plně chápu význam lidstva na zemi, když si bláhově představím, že mi je jasný smysl života … tehdy náhle spatřím přízraky mihotající se ve stínu, tajuplné přízraky tančící gavotu, jež vyjadřují tak jasně to, co by slovy znělo: „To, co víš, človíčku, není ničím; to, co se máš naučit, je nezměrné.“

Charles Dickens

Santa Mira.

Pondělí – 1:02 po půlnoci.

„Haló?“

„Jsou to Santa Mira Daily News?“

„Ano.“

„Ty noviny?“

„Paní, od novin tady nikdo není. Je jedna hodina po půlnoci.“

„Nikdo tam není? Myslela jsem, že v novinách vždycky někdo je.“

„Tohle není New York Times.“

„Ale zítra vaše noviny snad vyjdou, ne?“

„Tady není tiskárna. Tady je jenom redakce a ekonomický úsek. Chcete tiskaře nebo co?“

„No … Měla bych jednu moc zajímavou příhodu.“

„Jestli je to nekrolog nebo informace o tom, že místní charita bude péct koláče, tak to budete muset zavolat znovu zítra ráno po deváté a pak …“

„Ne ne ne. Tohle je skvělá story.“

„O výhodném prodeji garáží, co?“

„Prosím?“

„Ale nic. Jenom prosím vás zavolejte až ráno.“

„Počkejte, nezavěšujte, já dělám v telekomunikacích.“

„A to je jako ten pořádný příběh?“

„Ale ne. Vzhledem k tomu, že pracuju v telekomunikacích tak jsem něco odhalila. Jste redaktor?“

„Ne. Mám na starosti inzeráty.“

„No … Ale možná i vy byste mi mohl pomoct.“

„Paní, sedím tu celý nedělní večer – vlastně už v pondělí časně ráno – a jsem tu úplně sám v malé mizerné kanceláři a mučím se tím, jak by se nám mohlo podařit vyzískat dostatek peněz, aby tenhle plátek nezkrachoval. Jsem unavený, mám všeho dost …“

„To je strašné.“

„… a myslím, že budete muset zavolat znovu a ráno.“

„Jenže ve Snowfieldu se stalo něco děsného. Nevím přesně co, ale jsou tam mrtví. Možná těch mrtvých, nebo aspoň lidí v ohrožení života je spousta.“

„Bože, jsem asi unavenější, než jsem si myslel. Zdá se, že mě to docela začíná zajímat. Pokračujte.“

„Museli jsme odklonit všechny linky, vyřadit z provozu automatické spojení a omezit hovory. Dá se tam teď dovolat pouze na dvě telefonní čísla a na obou jsou šerifovi muži. A to proto, že zamýšlejí to místo odříznout, než se reportéři dozvědí, že se tam něco děje.“

„Paní, co jste pila?“

„Já nepiju.“

„Tak co jste kouřila?“

„Poslyšte, vím toho ještě víc. Pořád jim tam volají ze šerifovy kanceláře v Santa Miře, z úřadu vlády, z vojenské základny v Utahu a …“

San Francisko.

Pondělí – 1:40 po půlnoci.

„Tady je Sid Sandowicz. Přejete si?“

„Říkal jsem, že chci spojit s redaktorem ze San Francisco Chronicle, člověče.“

„To jsem já.“

„Tak hochu, už třikrát mi to zavěsili! Co se tam s váma sakra děje?“

„Dávej si pozor na pusu.“

„Ale hovno.“

„Poslyš, víš, kolik dětí jako ty volá do novin a okrádá nás o čas vyprávěním hloupých historek a pošetilých příhod?“

„Co? Jak jste poznal, že jsem dítě?“

„Hlas máš jako dvanáctiletý.“

„Je mi patnáct!“

„Tak všechno nejlepší.“

„Ale hovno.“

„Poslyš, chlapče, já mám doma taky kluka, jako jsi ty, takže tě chápu a jsem ochoten tě poslouchat, zatímco ostatní ti zavěsili. Takže, jestli máš něco na srdci, tak to rychle vyklop.“

„No, tak, můj fotřík je profesor na Stanfordu. Je to virolog a epidemiolog. Víte, co to je, žejo?“

„Ten, kdo zkoumá viry, epidemie a tak podobně.“

„Přesně. A on se nechal podplatit.“

„A to jak?“

„Přijal nějaký grant od tý zkurvený armády. Člověče, on má teďka opletačky s nějakou biologickou válkou či co. Původně to měl být pokojný výzkum, ale šlo to nějak do prdele. Prodal svoji duši, a oni po něm teď skočili. Je to v hajzlu.“

„Skutečnost, že tvůj otec, chlapče, prodal svoji duši – jestli ji skutečně prodal –‚ je skutečně veliká událost pro vaši rodinu, ale pochybuju, že by to mohlo zajímat naše čtenáře.“

„Počkejte, člověče! Já nevolal jenom kvůli tomu, abych vám řekl tohle. Mám ještě skvělé pokračování. Dneska večer si pro něj přišli. Je tam nějaká krize nebo co. Mně řekli, že musel letět služebně na východ. Ale já byl nahoře a poslouchal za dveřma u ložnice, když to všechno povídal matce. Ve Snowfieldu je nějaká epidemie. Krizová situace. Všichni se to snaží udržet pod pokličkou.“

„Ve Snowfieldu v Kalifornii?“

„Jo. Já osobně si myslím, že tam tajně testovali nějakou novou biochemickou zbraň na našich vlastních lidech a nějak se jim to všechno vymklo z rukou. Nebo to byla blbá náhoda. Ale děje se tam něco zatraceně vážnýho.“

„Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Ricky Bettenby. Můj fotr se jmenuje Wilson Bettenby.“

„A pracuje na Stanfordské univerzitě?“

„Přesně tak. Vezmete si to na starost?“

„Možná, že na tom opravdu něco je. Ale než zavolám do Stanfordu, musím se tě ještě na něco zeptat.“

„Jen do toho. Řeknu vám všechno, co vím. Chci, aby o tom věděli všichni. A aby za to on pořádně zaplatil.“

Během noci zpráva o snowfieldské události unikla několikrát. V Dugwuyi v Utahu volal z neopatrnosti armádní důstojník do New Yorku svému mladšímu bratrovi, který byl začínajícím reportérem v časopise Times. Další, zástupce guvernéra, hned v posteli, po sexu, to vyklopil své milence, také reportérce. Tyto a další díry v přehradě způsobily, že tok unikajících informací se změnil v záplavu.

Do tří hodin do rána se spojovatelka v šerifově kanceláři v Santa Miře ani nezastavila. Za úsvitu pak mířily davy reportérů od novin, z rozhlasu a z televize směrem k Santa Miře. Pár hodin před svítáním byla ulice před šerifovou kanceláří přeplněná tiskovými auty, náklaďáky s přenosovou technikou, které na kapotě měly loga televizních stanic v Sacramentu a San Francisku, a ulice se také hemžila reportéry a vše možnými zvědavci.

Strážníci se přestali snažit, aby se lidé neshlukovali uprostřed vozovky, neboť jich bylo příliš mnoho na to, aby se drželi pouze na chodnících. Uvolnili přízemní místnost a upravili ji na velké operační tiskové středisko. Několik podnikavých dětí z blízkého okolí začalo prodávat bonbóny a jiné cukroví, a – s pomocí všech možných prodlužovacích šňůr, které byly k nalezení – také horkou kávu. Stánek s občerstvením se stal hlavním centrem všeho dění, scházeli se tu reportéři, aby rozvíjeli své teorie a upřesňovali si poznatky, zatímco čekali na další nové oficiální zprávy.

Jiní reportéři se zase rozprchli po Santa Miře a hledali lidi, kteří mají nahoře ve Snowfieldu nějaké příbuzné, nebo ty, jejichž blízcí jsou právě v tomto okamžiku nahoře ve službě. Na křižovatce státní silnice a silnice do Snowfieldu stále tábořili novináři, hned vedle policejních zátarasů.

Navzdory tomuto shonu ještě dobrá polovina lidí od tisku zatím nedorazila. Mnoho představitelů východních médií a zahraničního tisku bylo stále na cestě sem. Úřady, které se všemi silami potýkaly s touto mimořádnou situací, si byly vědomy, že to nejhorší je teprve čeká. V pondělí odpoledne tu teprve začne ten pořádný cirkus.

Kapitola 22

RÁNO VE SNOWFIELDU

Nedlouho po svítání dorazily k policejním zátarasům, které vyznačovaly začátek zakázané zóny, krátkovlnná vysílačka a dva generátory na elektřinu na benzínový pohon. Dvě dodávky, v nichž byly tyto přístroje umístěny, přivezli dopravní policisté státu Kalifornie. Bylo jim dovoleno projet blokádou do poloviny cesty mezi křižovatkou a Snowfieldem, což tvořilo asi pět kilometrů, a tam je zaparkovali a nechali.

Když se dopravní policisté vrátili k zátarasům, zavolal místní strážník na ředitelství do Santa Miry, aby podal zprávu o stávající situaci. Odtamtud zase okamžitě volali Bryceovi Hammondovi do hotelu Horský vrchol.

Tal Whitman, Frank Autry a dva další muži dojeli policejním vozem pro opuštěné dodávky, které na ně čekaly na smluveném místě na snowfieldské silnici. Možnost rozšíření jakékoli možné infekce tím byla zredukována na minimum.

Krátkovlnná vysílačka byla umístěna do rohu hotelové haly. Zpráva, kterou okamžitě vyslali do Santa Miry, byla obdržena a zodpovězena. Nyní, kdyby se snad něco stalo s telefony, nebudou již zcela izolováni.

Během hodiny byl do pouličních svítilen na západní straně Skyline Road zapojen jeden z generátorů. Druhý byl zabudován do elektrického systému v hotelu. Dnes v noci, pokud bude elektřina zase záhadným způsobem vypadávat, se generátory okamžitě samy spustí. Naprostá temnota by tedy trvala pouhou jednu nebo dvě vteřiny.

Bryce byl spokojen, že jejich neznámý nepřítel nebude mít v tak krátké době nejmenší šanci je napadnout.

Jenny Paigeová začala ráno naprosto nedostatečnou hygienou, ale pokračovala s dokonalou snídaní, která se skládala z vajec, nakrájené šunky, toastů a kávy.

Poté, doprovázena třemi plně ozbrojenými muži, došla do svého domu, odkud vyzvedla čisté oblečení pro sebe a pro Lisu. Také se zastavila v ordinaci, aby si odnesla stetoskop, sfygnomanometr, ústní lžíce, tampóny, gázu, dlahy, obvazy, turnikety, antiseptika, jednorázové injekční stříkačky, analgetika, antibiotika a další nástroje a léky, které by mohly být potřeba, aby v jednom z rohů hotelové haly zřídila jednotku první pomoci.

Dům byl tichý.

Policisté se kolem nervózně rozhlíželi a do každé místnosti vstupovali tak obezřetně, až se zdálo, jako by očekávali, že nad veřejemi visí gilotina.

Když Jenny dobalila věci, zazvonil najednou telefon. Všichni na něj zírali.

Věděli, že ve městě nyní fungují pouze dva telefony, a oba byli v hotelu Horský vrchol.

Telefon zazvonil ještě jednou.

Jenny zvedla sluchátko. Ale neohlásila se.

Ticho.

Vyčkávala.

Za vteřinu uslyšela vzdálené chechtání racků. Bzučení včel. Mňoukání kotěte. Pláč dítěte. A další dítě se pak začalo smát. Naříkající pes. Chřestění chřestýše.

Bryce zaslechl podobné zvuky včera v noci, když byli na stanici. Jenom okamžik před tím, než na okno zaútočila můra. Říkal, že to byly naprosto obvyklé a přirozené zvuky zvířat. Přesto ho však jakýmsi zvláštním způsobem znepokojily. Nedokázal však vysvětlit proč.

Nyní Jenny přesně věděla, jak to myslel.

Zpěv ptáků.

Kvákání žab.

Předení kočky.

Předení se proměnilo v syčení. A syčení ve zlostné kočičí prskání. A to se zase změnilo v krátké, ale ostré zavytí bolesti.

A pak lidský hlas: „Stejně svýho ptáka do tvý šťavnatý sestřičky jednou vrazím!“

Jenny ten hlas poznala. Wargle. Mrtvola.

„Slyšíš mě, doktorko?“

Mlčela.

„A seru na to, z kterýho konce se do ní dostanu.“

Prudce zavěsila.

Policisté se na ni podezřívavě podívali.

„No … nikdo se neozval,“ řekla poté, co se rozhodla, že jim nic nepoví. Už tak toho na ně bylo dost.

Při cestě z Jenniny ordinace se zastavili v Taytonově lékárně na Vail Lane, kde vyzvedli ještě nějaké léky: další analgetika, široké spektrum antibiotik, koagulanty, antikoagulanty a další, které by se mohly hodit.

Právě když byli na odchodu z lékárny, zazvonil telefon.

Jenny u něj stála nejblíž. Nechtělo se jí ho zvedat, ale neodolala pokušení.

A opětovně to něco bylo zase na drátě.

Jenny chvíli počkala, a pak řekla: „Haló?“

Wargle odpověděl: „Udělám to tvý sestřičce tak, že nebude moct tejden chodit.“

Jenny zavěsila.

„Nikdo se neozval,“ oznámila policistům.

Nedoufala, že jí uvěří. Viděli její třesoucí se ruce.

Bryce seděl u operačního stolu a telefonicky hovořil s ředitelstvím v Santa Miře.

Pátrání, kdo to je Timothy Flyte, zatím k ničemu nevedlo. Flyte nebyl hledán ani policií ve Spojených státech, ani v Kanadě. FBI o něm nikdy neslyšela. Jméno na zrcadle v koupelně jednoho pokoje horské chaty U rozzářené svíce stále zůstávalo záhadou.

Sanfranciské policii se však podařilo vypátrat, kdo byli Harold Ordnay a jeho žena, kteří byli pohřešováni a v jejichž pokoji bylo jméno Timothy Flytea nalezeno. Ordnayovi vlastnili dvě knihkupectví v San Francisku. Jedno bylo docela obyčejné. Druhé se však zabývalo prodejem antikvárních a vzácných tisků a zcela zjevně vynášelo mnohem víc peněz. Ve sběratelských kruzích byli Ordnayovi dobře známí a vážení lidé. Podle tvrzení rodiny si Harold a Blanche vyjeli do Snowfieldu na prodloužený víkend, aby oslavili své jednatřicáté výročí svatby. Rodina o Timothy Flyteovi nikdy neslyšela. Když policie obdržela povolení k prohlídce soukromého adresáře Ordnayových, nenašla na seznamu nikoho, kdo by se jmenoval Flyte.

Policie ještě nestačila vypátrat všechny zaměstnance v knihkupectvích. Nicméně doufali, že se jim to povede o desáté dnes ráno, kdy se oba obchody opět otevřou. Doufali také, že Flyte bude jeden z jejich obchodních spolupracovníků a že personál s ním bude obeznámen.

„Tak mi povězte,“ řekl Bryce úředníkovi v ranní službě v Santa Miře, „jak se to dál vyvíjí.“

„Je tu peklo.“

„Bude to ještě horší.“

Když Bryce pokládal sluchátko, vracela se právě Jenny ze své průzkumné cesty za potřebnými léky a lékařskými nástroji.

„Kde je Lisa?“

„Někde v kuchyni,“ odpověděl Bryce. „Není jí nic?“

„Ne. Jsou s ní tři vysocí, silní a dobře ozbrojení muži. Co je? Děje se něco?“

„Řeknu ti to potom.“

Bryce přidělil Jenny tři ozbrojené muže, aby jí pomohli v rohu haly zřídit středisko první pomoci.

„Tohle je patrně plýtvání silami,“ řekla Jenny.

„Proč?“

„Doposud nebyl vůbec nikdo zraněn. Pouze zabit.“

„To se může změnit.“

„Myslím si, že to útočí pouze tehdy, chce-li to zabít. Nedělá nic polovičatě.“

„Možná. Ale když tady má každý zbraň a každý je z toho všeho tak nervózní, tak by nebylo překvapení, kdyby někdo někoho nechtěně postřelil, nebo dokonce zranil sám sebe.“

Když Jenny vyrovnávala lahvičky nahoru na poličku, řekla: „Telefon zase zazvonil, když jsem byla v ordinaci, a pak v lékárně. Byl to Wargle.“ Řekla mu o obou hovorech.

„Jsi si jistá, že to byl skutečně on?“

„Jeho hlas si přesně pamatuju. Takový nepříjemný.“

„Ale Jenny, vždyť přece …“

„Já vím, já vím. Má vyžranou tvář, vysátý mozek, stejně tak všechnu krev … Já vím. Div se z toho nezblázním, jak o tom neustále musím přemýšlet.“

„Někdo se za něj vydává?“

„To se mi ani tak nezdá.“

„Říkal, že …“

Bryce přestal v polovině věty a oba se otočili směrem k Lise, která k nim přibíhala přes halu.

„Pojď Rychle! V kuchyni se děje něco divného!“

Než ji Bryce stačil zastavit, otočila se a vracela stejnou cestou zpátky.

Několik mužů za ní vyrazilo a začalo si stahovat pušky z ramene, ale Bryce jim přikázal, aby se zastavili. „Zůstaňte tady. Zůstaňte tady u své práce.“

Jenny už utíkala za dívkou.

Bryce pospíchal do jídelny, dohonit Jenny, dostal se před ni, vytáhl revolver a následoval Lisu do lítacích dveří hotelové kuchyně.

Tři muži, kteří byli určeni, aby vykonávali kuchyňské práce – Gordy Brogan, Henry Wong a Max Dunbar – položili otvíráky na konzervy jiné nádobí, aby vytáhli služební revolvery, ale nevěděli, na co přesně by měli mířit. Pohlédli na Bryceho, zmateně a rozpačitě.

„Chodí pešek okolo,

nedívej se na něho…“

Místnost byla prosycena dětským zpěvem. Zpěvem malého chlapce. Hlas měl křehký, jemný a milý.

„Chodí pešek okolo,

nedívej se na něho…“

„Dřez,“ ukázala Lisa.

Bryce zmateně přistoupil k nejbližšímu kuchyňskému dřezu. Jenny šla za ním.

Pak se písnička změnila. Hlas byl týž:

„Jedna dvě, Honza jde,

nese pytel mouky,

máma se raduje…“

Dětský hlas vycházel z výlevky ve dřezu, jako kdyby bylo dítě uvězněné někde v potrubí.

„… bude péct vdolky.“

Několik vteřin zůstal Bryce jako bez dechu a naslouchal se vzrůstajícím zmatkem. Nevěděl, co říct.

Pohlédl na Jenny. Oplatila mu stejně udiveným pohledem, jakého se jim dostalo od ostatních mužů, když probíhali lítacími dveřmi do kuchyně.

„Začalo to zničeho nic,“ řekla Lisa hlasitě, aby překřičela zpěv.

„A kdy?“ zeptal se Bryce.

„Před pár minutami,“ odpověděl Gordy Brogan.

„Stál jsem u dřezu,“ řekl Max Dunbar. Byl to vlasatý, drsný chlapík, který však měl laskavé hnědé oči. „A když ten zpěv spustil, tak jsem musel vyskočit aspoň metr do vzduchu.“

Písnička se opět změnila. Roztomilost byla nahrazena vážností a pietou až předstíranou:

„Andělíčku, můj strážníčku,

opatruj mi mou dušičku.“

„To je divné,“ zavrčel Henry Wong. „Co to může být?“

„Opatruj ji ve dne v noci

od škody i od zlé moci.“

Na zpěvu samotném nebylo zhola nic hrozivého; přesto však, stejně jako zvuky, které vyslechli Jenny a Bryce po telefonu, byl ten něžný dětský hlas, pocházející z naprosto neuvěřitelného zdroje, čímsi znepokojující. Mrazivý.

„Duši, tělo opatruj,

andělíčku, stražce můj.“

Zpěv náhle ustal.

„Díky Bohu,“ pronesl Max Dunbar s notnou dávkou úlevy. „Ten hlas se mi zařezával až do morku kostí.“

Několik vteřin uběhlo v naprosté tichosti, pak se Bryce začal naklánět nad výlevku, aby se do ní podíval …

… a Jenny namítla, že by to radši neměl dělat …

… když něco v tom tmavém kulatém otvoru explodovalo.

Všichni vykřikli, Lisa zděšeně vyjekla a Bryce překvapeně a s hrůzou udělal vrávoravý krok vzad. Vyčítal si, že nebyl opatrnější. Vytáhl revolver a zamířil hlaveň na to, co vylézalo z výlevky.

Ale byla to pouze voda.

Silný a prudký proud neuvěřitelně špinavé a mastné vody zasáhl téměř strop a všechno kolem polil. Trvalo to jenom krátce, vteřinu nebo dvě, ale rozstříkl se všemi směry.

Několik špinavých kapek dopadlo Bryceovi na tvář. Několik také na košili. Páchlo to.

Bylo to přesně to, co by člověk očekával, že vyteče z ucpané výlevky: zakalená hnědá voda, oslizlé smotky, zbytky drobečků od snídaně, které byly spláchnuty s nádobím.

Gordy podával papírové utěrky a všichni si začali otírat obličeje a skvrny na oblečení.

Stále se ještě otírali a čekali, jestli zpěv zase znovu nezačne, když Tal Whitman otevřel dveře. „Bryce, právě jsme měli hovor. Generál Copperfield se svým týmem dojeli k policejním zátarasům a před pár minutami se dali na cestu sem do Snowfieldu.“

Kapitola 23

KRIZOVÝ TÝM

Snowfield vypadal v křišťálovém světle časného rána svěže a poklidně. Ve stromech se proháněl slabý vítr. Nebe bylo bez mráčků.

Bryce, Frank, doktorka Paigeová a několik dalších vyšlo před hotel. Tal vzhlédl ke slunci. Pohled na něj v něm vzbudil dávno zapomenutou vzpomínku na své dětství v Harlemu. Kupoval si tenkrát za jednu penny bonbón v novinovém stánku naproti domu, kde bydlela tetička Becky. Nejraději měl citrónové. Měli tu nejkrásnější žlutou barvu, jakou kdy viděl. A dneska ráno viděl, že slunce tady má naprosto ten samý odstín žluté barvy, jako mívaly ty citrónové sladkosti, takže se mu zdálo, že visí na obloze jako obrovský žlutý bonbón. Naprosto přesně se mu vybavil ten stánek, včetně jeho charakteristického vzhledu, zvuků a pachu.

Lisa si stoupla vedle Tala a všichni se zastavili. Dívali se dolů z kopce a očekávali příjezd armádní jednotky protichemické obrany.

Dole pod kopcem se nic nehýbalo. Kraj byl naprosto tichý. Copperfieldův tým je patrně ještě příliš daleko.

Když tam tak čekal v tom citrónovém slunci, Tal přemýšlel, zdali je ten novinový stánek ještě v provozu a na tom samém místě. Se vší pravděpodobností je tam však dneska nějaký jiný obchod, prázdný, špinavý a rozmlácený. Nebo možná se tam prodávají noviny, tabák a sladkosti jenom okénkem.

Čím byl starší, tím více si uvědomoval, že všechno má tendenci upadat. Hezké čtvrti se jakýmsi způsobem stávaly čtvrtěmi oprýskanými. Ty oprýskané zase zpustly a ty zpustlé se staly ruinami pro bezdomovce. Pořádek ustoupil chaosu. Člověk to dnes vidí všude. Letos se stalo mnohem víc vražd než vloni. Používání drog je stále větší a větší. Stále vzrůstá počet přepadení, znásilnění, vloupání. Jediné, co Talovi zabraňovalo, aby se stal v pohledu na budoucnost lidstva naprostým pesimistou, bylo jeho přesvědčení, že dobří lidé – lidé, jako je Bryce, Frank, doktorka Paigeová nebo jeho tetička Becky – prorazí trend upadání a možná se jim vývoj podaří dokonce zvrátit.

Ale tady ve Snowfieldu podstoupila jeho víra v moc dobrých lidí a v zodpovědné chování těžkou zkoušku. Zlo se zdá být neporazitelným.

„Slyšíte?“ zeptal se Gordy Brogan. „Motory.“

Tal pohlédl na Bryce. „Myslel jsem, že nepřijedou dřív než v poledne. Mají tři hodiny náskok.“

„Poledne byl nejzazší termín,“ odpověděl Bryce. „Copperfield to chtěl stihnout tak brzy, jak se to jen povede. Podle rozhovoru, co jsem s ním měl, to bude pěkně tvrdý chlapík, který ze svých lidí dostane přesně to, co si usmyslel.“

„Asi jako ty, co?“ optal se Tal.

Bryce se na něj podíval zpoza svých ospalých pokleslých víček. „Já? A tvrdý? To snad ne, já jsem takový beránek …“

Tal se usmál. „Spíš beran.“

„Tamhle jsou!“

Dole na Skyline Road se vynořilo velké vozidlo a zvuk jeho naplno běžících motorů zesílil.

Jednotka protichemické obrany přijela ve třech těžkých vozech. Jenny je pozorovala, jak se plazí vzhůru dlouhou a strmou ulicí k hotelu Horský vrchol.

V čele procesí jela bílá nablýskaná dodávka, která za sebou táhla patnáctimetrové monstrum, jež nemělo žádné dveře ani okna. Jediný vchod byl patrně zezadu. Přední sklo bylo tmavé, takže nebylo vidět dovnitř, a zdálo se, že je vyrobeno z mnohem silnějšího skla, než které se používá na výrobu obyčejných vozidel. Na autě nebyla žádná značka, ani výrobní, ani nic jiného, co by poukazovalo na to, že se jedná o armádní vozidlo. Pouze poznávací značka prozrazovala, že vůz je zaregistrován v Kalifornii. Anonymita během transportu byla zcela zjevně součástí Copperfieldova programu.

Za prvním autem jelo druhé. Také to za sebou táhlo přívěs, dlouhý kolem deseti metrů. Byl šedivý, jako většina ostatních. Také jeho okna byla tmavá.

Protože si nebyl jist, že je řidič předního vozidla viděl, stoupl si Bryce do vozovky a začal mávat pažemi nad hlavou, aby si ho všimli.

Náklady na vozidlech byly zcela jistě těžké. Motory pracovaly naplno, a přesto se sunuly pouze zvolna vzhůru svahem, rychlostí asi dvacet kilometrů v hodině, sténaly, naříkaly, skřípěly. Když konečně vystoupaly do vrchu, popojely ještě o kus dál, zahnuly doprava a zabočily do vedlejší ulice, která byla těsně za hotelem.

Jenny, Bryce a další došli na roh hotelu a sledovali, jak automobily zastavují a parkují u chodníku. Všechny vedlejší ulice ve Snowfieldu běžely po vrstevnici, takže byly vlastně v rovině. Bylo tudíž mnohem bezpečnější zaparkovat těžká vozidla tam, než riskovat jejich odstavení v příkrém kopci Skyline Road.

Jenny stála na chodníku, pozorovala zadní dveře prvního tahače a čekala, až někdo vystoupí.

Tři přehřáté motory již zhasínaly jeden po druhém a ticho opět dopadlo se svojí tíživostí na městečko.

Jenny byla v mnohem optimističtější náladě než včera večer, když sem přijela. Dorazili odborníci. Stejně jako většina ostatních specialistů měla silnou víru v odborníky, technologii a vědu. Možná její víra byla ještě o něco silnější, protože ona sama byla odbornicí, pracovnicí ve vědě. Brzy se jistě všichni dozvědí, proč zemřela Hilda Becková, Liebermannovi a všichni ostatní. Dorazili specialisté. Kalvárie je u konce.

Zadní dveře tahače se otevřely jako první a z nich vyskočilo ven několik mužů. Byli oblečeni pro pohyb v biologicky zamořené atmosféře. Měli na sobě bílé vzduchotěsné vinylové obleky, vyvinuté pro potřeby NASA, velké helmy s plexisklovými hledími. Každý muž měl na zádech nádrž se vzduchem, a také kufřík s přístroji na čištění a regeneraci odpadu.

Bylo to překvapivé, ale Jenny zprvu ani nenapadlo, že ti muži vypadají jako kosmonauti. Spíš se jí zdáli jako příslušníci nějaké prapodivné náboženské sekty, vymódění ve svých převlecích.

Z náklaďáku už vylezlo půl tuctu mužů. Vystupovali další, když tu si Jenny všimla, že všichni jsou těžce ozbrojeni. Postavili se po obou stranách svého vozidla, mezi něj a lidi na chodníku. Stáli zády k autu. Tito lidé nebyli vědci. Byla to doprovázející obranná jednotka. Na helmách, přímo na čele, měli vyznačená svá jména: SERŽANT HARKER, VOJÍN FODOR, VOJÍN PASCALLI, PORUČÍK UNDERHILL. Nesli s sebou zbraně, které měli v pohotovostní poloze.

Jenny zjistila s úžasem, že se dívá přímo do hlavně automatické pušky.

Bryce udělal krok vpřed a řekl: „Co má tohle k čertu všechno znamenat?“

Seržant Haker, který stál Bryceovi nejblíž, namířil pušku k nebi vystřelil několik varovných ran.

Bryce se okamžitě zastavil.

Tal a Frank sáhli bleskurychle po svých zbraních.

„Ne!“ vykřikl Bryce. „Žádné střílení, pro boha svatého. Vždyť jsme všichni na jedné lodi.“

Jeden z vojáků promluvil. Byl to poručík Underhill. Jeho hlas vycházel z malé deseticentimetrové cínové krabičky, kterou měl připevněnou na prsou. „Zůstaňte prosím na svých místech a nepřibližujte se k vozům. Naší první povinností je střežit vybavení laboratoří, a to hodláme udělat za každých okolností.“

„Sakra,“ pronesl Bryce. „My vám nechceme způsobit žádnou škodu. To jsem byl já, kdo vás sem zavolal na pomoc.“

„Nepřibližujte se,“ trval na svém Underhill.

Konečně se otevřely dveře náklaďáku. Čtyři lidé, kteří z něj vystoupili, byli také oblečeni ve vzduchotěsných oblecích, ale vojáci to nebyli. Pomalu se pohybovali. Ozbrojeni nebyli. Jedním z nich byla žena. Jenny spatřila její neobvykle milou, jemnou orientální tvář. Jména na jejich helmách nepředcházela žádná bližší specifikace: BETTENBY, VALDEZ, NIVEN, YAMAGUŠIOVÁ. Byli to civilní lékaři, kteří v případě nutnosti opustili svou praxi v Los Angeles, San Francisku, Seattlu a v dalších západních městech a byli plně k dispozici Copperfieldovi. Podle Bryce byl jeden takový tým na západě, jeden na východě a další v jižních státech.

Z druhého vozidla vystoupilo postupně šest lidí. GOLDSTEIN, ROBERTS, COPPERFIELD, HOUK. Zbylí dva na svých oblecích neměli žádné jmenovky. Stoupli si do jedné řady za ozbrojené vojáky spolu s Bettenbym, Valdezem, Nivenem a Yamagušiovou.

Těchto deset pak spolu vedlo prostřednictvím vysílaček, umístěných uvnitř obleků, krátký rozhovor. Jenny viděla, jak se jim za plexisklovými kryty pohybují rty, ale z krabiček na jejich prsou se neozvalo žádné slovo, což znanemalo, že mohou vést jak veřejnou, tak přísně soukromou konverzaci. Pro tentokrát si zvolili naprosté soukromí.

Ale proč? divila se Jenny. Nemají před námi přece co skrývat. Nebo snad ano?

Generál Copperfield, nejvyšší muž ze všech, se odpojil od skupiny, shluknuté u zadní části prvního tahače, vstoupil na chodník a přiblížil se k Bryceovi.

Než se Copperfield stačil chopit iniciativy, Bryce před něj předstoupil: „Generále, chci vědět, z jakého důvodu se na nás míří zbraněmi.“

„Promiňte,“ řekl Copperfield. Obrátil se na posádku s kamennými tvářemi: „Dobrá, chlapci. Tohle není nebezpečná situace. Pohov.“

Vzhledem k tomu, že všichni měli na zádech nádrže se vzduchem, nebylo pro ně nijak snadné zaujmout příslušnou polohu. Nakonec však, vycvičeni dlouholetým přísným drilem, sundali zbraně z ramenou, rozkročili se na předepsaných dvacet centimetrů, sklopili zbraně a stáli bez hnutí, hledíce přímo vpřed.

Bryce se nemýlil, když říkal Talovi, že Copperfield zřejmě bude dost tvrdý chlapík. Bylo jasné, že v generálově jednotce nikdy nevyvstaly problémy s disciplínou.

Copperfield se obrátil opět k Bryceovi a usmál se skrze hledí: „Takhle je to lepší?“

„Mnohem,“ připustil Bryce. „Ale stejně očekávám vysvětlení.“

„To je jen SOP,“ odpověděl Copperfield. „Standardní operační procedura. Součást obvyklého cvičení. Proti vašim lidem nic nemáme, šerife. Vy jste přece šerif Hammond, nemýlím-li se? Pamatuju si vás z loňské konference v Chicagu.“

„Ano, jsem. Ale ještě se mi od vás nedostalo patřičného vysvětlení. SOP nestačí.“

„Není třeba, abyste zvyšoval hlas, šerife.“ Rukou v rukavici si poklepal na krabici na prsou. „Toto není jenom mluvítko. Je to také vybaveno nesmírně citlivým mikrofonem. Víte, my se připravujeme na příchod do míst, kde mohou být vážné biologické nebo chemické kontaminace, a musíme proto mít na zřeteli, že nás může obklopit spousta nemocných umírajících lidí. A my prostě nejsme vybaveni na to, abychom je léčili nebo je utěšovali. My jsme výzkumný tým. Zabýváme se patologií, a ne léčbou. Naším posláním je dozvědět se co nejvíce o povaze zamoření, takže potom za námi mohou přijet týmy, které jsou náležitě vybaveny lékařskými přístroji a léky a poskytnout jim pomoc. Jenže umírající a zoufalí lidé nejsou schopni pochopit, že my jim pomoci nemůžeme. Mohou ze zlosti a frustrace napadnout pojízdné laboratoře.“

„A ze strachu,“ dodal Tal Whitman.

„Přesně tak,“ souhlasil bez ironie generál. „Naše psychologické testy prokázaly, že je to více než pravděpodobné.“

„A kdyby se nemocní a umírající lidé pokusili napadnout vaši práci,“ zeptala se Jenny, „tak byste je klidně zabili?“

Copperfield se k ní otočil. Slunce se mu odrazilo v hledí, čímž je změnilo na zrcadlo, a ona ho na chvíli vůbec neviděla. Pak se o kousek pohnul, takže se jeho tvář pro ni znovu vynořila, ale ne natolik, aby viděla, jak vlastně vypadá. Byl to jen neurčitý obličej, zarámovaný kukátkem helmy.

„Vy jste zřejmě doktorka Paigeová, že?“

„Ano.“

„Víte, paní doktorko, jestliže by teroristé nebo agenti cizích vlád spáchali útok chemickými zbraněmi proti americkým občanům, bylo by na mně a na mých lidech, abychom izolovali mikroby, identifikovali je a navrhli možná řešení pro jejich zneškodnění. To je naše přirozená zodpovědnost. Kdybychom komukoli dovolili, třeba i trpící oběti, aby nám bránila v naší práci, mohlo by nebezpečí rozšíření nákazy dramaticky narůst.“

„Takže,“ stále na něj naléhala Jenny, „jestliže by se nemocní a umírající lidé jenom pokusili narušit vaši práci, zabili byste je.“

„Ano,“ odpověděl bezbarvě. „Všichni lidé, i ti nejmorálnější, si někdy musejí vybrat ze dvou zel to menší.“

Jenny se rozhlédla po Snowfieldu, který v ranním slunci vypadal mnohem více jako hřbitov, než byl za noci. Generál Copperfield měl pravdu. Všechno, co by mohlo ochránit jeho tým, bylo tím menším zlem. Velké zlo představovalo to, co tomuto městu bylo způsobeno – nebo co mu je dokonce ještě stále činěno.

Sama nevěděla, proč na něj byla tak podrážděná.

Možná proto, že na ně pohlížela jako na spasitele, kteří je vysvobodí. Chtěla, aby se všechny problémy s jeho příjezdem vyřešily, aby se všechno vyjasnilo. Když si uvědomila, že to nebude tak snadné, a když na ně ještě navíc vytáhli zbraně, její sen se rychle rozplynul. Podvědomě z toho vinila generála.

To jí ale nebylo vůbec podobné. Patrně má nervy pocuchané víc, než si myslela.

Bryce začal Copperfieldovi představovat své lidi, ale generál ho přerušil: „Nechci být nezdvořilý, šerife, ale nemáme čas na formality. Až později. Teď chci něco začít dělat. Chci vidět na vlastní oči všechno, o čem jste mi včera večer povídal do telefonu. A pak chci hned začít s pitvami.“

Možná nechce žádné formality z toho důvodu, že je mu nepříjemné se představovat s lidmi, kteří mají své dny sečteny, pomyslela si Jenny. Kdyby během několika hodin zjistil, že infekce má následky v těžké mozkové poruše, a kdybychom se pomátli a pokoušeli se dobýt do jeho vozidel, bylo by pro něj jednodušší postřílet nás, kdyby nás neznal jmény.

Přestaň! okřikla se.

Podívala se na Lisu a napadlo ji: Pane na nebesích, jestliže já takhle vyvádím, jak asi musí být tobě, holčičko. Ale držíš se a nehneš ani brvou. Jsi strašně skvělá holka, a já jsem ráda, že jsi moje sestra.

„Než vám to tady ukážeme,“ řekl Copperfieldovi Bryce, „měl byste vědět o tom, co jsme viděli včera v noci a co se stalo …“

„Ale ne,“ přerušil ho Copperfield netrpělivě. „Všechno chci vidět postupně. V pořadí, v jakém jste to nacházeli vy. Budeme mít spoustu času, abyste mi vyprávěl, co jste viděl včera v noci. Dejme se do práce.“

„Ale, víte, ono to možná vůbec nevypadá na to, že by toto město bylo vyhlazeno nějakou infekcí,“ protestoval Bryce.

Generál odpověděl: „Moji lidé sem přijeli vyšetřovat možné prvky bakteriologického napadení. Takže nejdřív vyřešíme tohle. Až pak se můžeme bavit o něčem jiném. SOP, šerife.“

Bryce poslal ostatní muže do hotelu a při sobě si nechal jenom Tala a Franka.

Jenny vzala Lisu za ruku a zamířily také směrem k hotelu.

Copperfield za ní zavolal: „Paní doktorko, počkejte! Chci, abyste tu zůstala. Vy jste byla první lékařka, co to tady viděla. Jestliže se stav mrtvých těl pozměnil, všimnete si toho patrně nejlépe.“

Jenny se podívala na Lisu: „Chceš jít s námi?“

„Zase do pekařství? Díky, nechci,“ zamumlala dívka.

Jenny si vzpomněla na sladký dětský hlas, který se ozval z výlevky u dřezu, a řekla: „Nechoď do kuchyně. A když budeš potřebovat jít na záchod, popros někoho, ať jde s tebou.“

„Jenny, ale tady jsou všichni chlapi!“

„To nevadí. Řekni Gordymu. Může počkat před kabinkou a zády k tobě.“

„No to bude teda trapný.“

„Ty snad chceš jít na záchod po tom všem zase sama?“

Dívce zmizela z obličeje barva. „Ani nápad.“

„Fajn. Takže se drž ostatních. A myslím to doslova. Ne že jim budeš jenom tak někde nablízku. Buď u nich opravdu blízko. Slibuješ?“

„Slibuju.“

Jenny si vzpomněla na dva ranní telefonáty od Wargla. Myslela na to, jak vyhrožoval. Přestože to byly hrozby mrtvého muže a měly by tudíž být naprosto bezvýznamné, měla strach.

„A ty na sebe taky dávej pozor,“ řekla Lisa.

Políbila dívku na tvář. „Tak utíkej, ať dohoníš Gordyho, než ti zmizí za rohem!“

Lisa se rozběhla a křičela: „Gordy! Počkejte ne mě!“

Vysoký mladý policista se zastavil na rohu a ohlédl se.

Když se Jenny dívala, jak její sestra utíká po dlážděném chodníku, zastavilo se jí srdce.

Co když, až se vrátím, ji už neuvidím? Co když už ji nikdy neuvidím živou?

Kapitola 24

CHLADNÁ HRŮZA

Liebermannovo pekařství.

Bryce, Tal, Frank a Jenny vstoupili do kuchyně. Generál Copperfield a devět vědců z jeho týmu je těsně následovali a průvod uzavírali čtyři vojáci s automatickými zbraněmi.

Kuchyně byla plná lidí. Bryce z toho neměl dobrý pocit. Co když budou napadeni, když tu jsou všichni takhle pohromadě? Nebo co kdyby museli rychle odsud odejít?

Dvě hlavy stály přesně na tom samém místě, na jakém je našli včera: v okénku pece a hleděly ven. Na pracovním stole stále svíraly dvě uťaté ruce váleček na těsto.

Niven, jeden z generálových lidí, udělal několik fotografií kuchyně z různých úhlů a pak také pár bližších záběrů samotných rukou a hlav.

Ostatní se drželi stranou, aby Nivenovi nepřekáželi. Fotografický materiál musí být sebrán dříve, než začne vlastní práce, což se vlastně ani zase tak moc nelišilo od běžné praxe kriminalistů.

Když se vědci ve skafandrech pohybovali, jejich gumové obleky vrzaly. Těžké boty zase hlučně skřípaly na dlaždičkách na podlaze.

„Stále si ještě myslíte, že to vypadá na biochemické napadení?“ zeptal se Bryce Copperfielda.

„Může být.“

„Vážně?“

Copperfield pokračoval: „Phile, ty jsi odborník na nervové plyny. Myslíš si taky to, co já?“

Na otázku se ozval muž, jehož helma byla označena jmenovkou HOUK. „Ještě je moc brzy na to dělat nějaké definitivní závěry, ale zdá se mi, že tu máme co do činění s neuroleptickým toxinem. A je tu něco – především tohle zjevné psychopatické násilí –‚ co mě přivádí na myšlenku, jestli to není přímo T-139.“

„To je dost dobře možné,“ souhlasil Copperfield. „To jsem si právě myslel, když jsme sem přišli.“

Niven pokračoval ve fotografování a Bryce řekl: „Co je to ten T-139?“

„Jeden ze základních nervových plynů v ruském arzenálu,“ odpověděl generál. „Celý název zní Timošenko-139. Je pojmenován po Iljovi Timošenkovi, vědci, který ho vyrobil.“

„To je hezká památka,“ poznamenal Tal ironicky.

„Většina nervových plynů způsobí smrt od třiceti vteřin do pěti minut po té, co došlo ke kontaktu s kůží,“ řekl Houk. „Ale T-139 takhle milosrdný není.“

„Milosrdný!“ vyhrkl Frank Autry.

„T-139 není pouhý zabiják,“ pokračoval Houk. „To by se dalo nazvat milosrdenstvím. T-139 je to, co vojenští stratégové nazývají demoralizátor.“

Copperfield vysvětloval: „Prochází kůží a během deseti vteřin nebo i méně vstupuje do krevního oběhu, putuje k mozku, kde okamžitě způsobuje nenapravitelné škody v mozkových tkáních.“

„Čtyři nebo šest hodin je oběť schopná plně ovládat své končetiny a disponovat veškerou svojí silou,“ doplnil Houk. „Zprvu trpí pouze mozek.“

„Paranoidní demence,“ řekl Copperfield. „Intelektuální zmatek, strach, vztek, ztráta emoční kontroly a velice silný pocit, že se všichni spikli proti vám. Tohle všechno je kombinováno se silným nutkáním páchat násilné činy. Takže, šerife, T-139 udělá z lidí na čtyři až šest hodin vraždící automaty. Honí jeden druhého a také ty, kteří se vyskytují mimo oblast zamoření. Tady vidíte, jak silný demoralizující účinek to má na nepřítele.“

„To jistě,“ řekl Bryce. „Doktorka Paigeová o právě takové chorobě přemýšlela již včera. Přemýšlela o nějaké mutované vzteklině, která některé zabíjí, zatímco z jiných dělá dementní vrahy.“

„T-l 39 není choroba,“ pravil Houk rychle. „To je nervový plyn. A pokud bych si mohl vybrat, dal bych přednost útoku s nervovými plyny. Když se plyn rozptýlí, je po hrozbě. Zlikvidovat biologickou hrozbu je mnohem obtížnější.“

„Jestliže to byl plyn,“ řekl Copperfield, „tak se dávno rozptýlil, ale stopy po něm by zůstaly skoro všude. Toho bychom si okamžitě všimli.“

Ustoupili ke zdi, aby udělali místo pro Nivena s fotoaparátem.

Jenny se zeptala: „Doktore Houku, co se týče T-139, tak jste říkal, že akutní stav trvá od čtyř do šesti hodin. Co se děje pak?“

„No,“ odpověděl Houk, „druhý stav má taky svou časovou hranici. Trvá od šesti do dvanácti hodin. Začíná narušením eferentních nervů a vede k paralýze kardiálních, vázomotorických a respiračních center v mozku.“

„Dobrý bože,“ vydechla Jenny.

Frank požádal: „Ještě jednou pro nás laiky, prosím.“

„To znamená,“ odpověděla Jenny, „že ve druhém stádiu choroby T-139 postupně během šesti až dvanácti hodin sníží schopnost mozku regulovat přirozené tělesné funkce – jako je dýchání, tlukot srdce, krevní oběh, funkce jednotlivých orgánů … Oběť zakouší nepravidelný srdeční rytmus, nesmírně těžce se jí dýchá a postupně jí přestane fungovat jeden orgán za druhým, stejně tak jako žlázy. Dvanáct hodin se nemusí zdát příliš dlouhá doba, ale pro oběť je to celá věčnost. Může zvracet, mít průjem, pomočovat se, mít neustálé a silné křeče … A pokud by byly poškozeny jenom eferentní nervy a zbytek nervové soustavy normálně fungoval, pak by oběť trpěla trýznivými a nesnesitelnými bolestmi.“

„Šest až dvanáct hodin pekla,“ přisvědčil Copperfield.

„Dokud by se nezastavilo srdce,“ podotkl Houk. „Nebo dokud by oběť nepřestala dýchat a nezadusila se.“

Několik dlouhých vteřin, dokud Niven nevyfotografoval poslední snímek, nikdo ani nepromluvil.

Nakonec se ozvala Jenny: „Stejně si nemyslím, že v tomto případě se jedná o nervový plyn, dokonce ani ne něco takového, jako je T-139, který by vysvětloval tyhle popravy. A to z toho důvodu, že ani jedna z obětí nevykazovala žádné příznaky zvracení ani inkontinence.“

„No,“ namítl Copperfield, „to ale přesto může být nějaký derivát T-139, který tyto příznaky silně redukuje. Nebo nějaký jiný plyn.“

„Žádný plyn však nevysvětluje tu můru,“ řekl Tal Whitman.

„Nebo to, co se stalo Stu Warglovi,“ dodal Frank.

Copperfield se podivil: „Můra?“

„Ano. Nechtěl jste slyšet nic o tom, co se nám přihodilo včera v noci, dokud neuvidíte tohle,“ připomenul mu Bryce. „Ale teď už snad přece jenom je čas ne …“

„Hotovo,“ přerušil je Niven.

„Prima,“ kývl Copperfield. „Šerife, doktorko Paigeová a vážení policisté, ocenili bychom, kdybyste nyní mohli zachovat naprostý klid, dokud tady můj tým nedokončí všechny příslušné úkoly.“

Všichni se okamžitě pustili do práce. Yamagušiová s Bettenbym uložili uťaté hlavy do dvou speciálních porcelánových nádob s těsně doléhajícími vzduchotěsnými uzávěry. Valdez opatrně oddělil ruce od válečku na těsto a vložil je do třetí podobné nádoby. Houk seškrábl trochu mouky ze stolu a uzavřel do malé plastikové zkumavky, protože suchá mouka by mohla absorbovat – a ještě stále tedy obsahovat – stopy po nervovém plynu –‚ pokud ovšem o nějaký nervový plyn vůbec šlo. Houk také odebral vzorek suchého těsta, které leželo pod válečkem. Goldstein a Roberts prozkoumávali dvě pece, z nichž byly odebrány uťaté hlavy, a pak Goldstein začal pracovat s malým vysavačem na baterie, aby vyčistil první troubu. Když to dokončil, Roberts vzal pytlík prachem, zapečetil ho a označil. Goldstein zatím opakoval proceduru v druhé troubě.

Všichni vědci měli spoustu práce, kromě dvou, kteří na svých helmách neměli napsáno své jméno. Stáli stranou a pouze ostatní pozorovali.

Bryce je sledoval a přemýšlel, co jsou zač a jakou funkci tady zastávají.

Vědci při práci popisovali, co dělají a co objevili, ale používali svého speciálního profesionálního žargonu, kterému Bryce nerozuměl. Nikdy nemluvili dva současně; tato skutečnost Bryceho poté, co si uvědomil, že Copperfield je žádal, aby byli naprosto ticho, přivedla na myšlenku, že tyto promluvy jsou patrně nahrávány.

Všiml si také, že Copperfield má kolem pasu mezi jinými přístroji zavěšený magnetofon přímo zabudovaný do komunikačního systému generálova obleku. Bryce zahlédl, že se pásek otáčí.

Když vědci z kuchyně pekárny sebrali všechny vzorky, které se jim zdály být důležité, řekl Copperfield: „Tak šerife, kam se vydáme teď?“

Bryce ukázal na magnetofon. „Nevypnete si to, než odsud odejdeme?“

„Kdepak. Začali jsme si nahrávat všechno od chvíle, kdy jsme projeli policejními zátarasy, a hodláme v tom pokračovat, dokud neobjevíme, co se v tomto městě vlastně přihodilo. Tím pro případ, že by se náhodou něco stalo a všichni jsme zemřeli dříve, než dospějeme k nějakému závěru, zabezpečíme, že se nový tým dozví všechny kroky, které jsme podstoupili. Nebudou muset začínat úplně od začátku, a navíc se budou moci vyhnout osudové chybě, kterou jsme udělali my.“

Druhá zastávka byla galerie s uměleckými a rukodělnými předměty, kam včera večer vedl své tři muže Frank Autry. Opět prošli výstavní síní, zadní kanceláří a vystoupali do soukromého bytu v prvním patře.

Frankovi se zdálo, že na této scéně je cosi komického: jak se tito odborníci neobratně šplhají po úzkém schodišti do patra, obličeje za plexisklovými hledími teatrálně napjaté a jejich namáhavý dech je zesilován mikrofony zavěšenými na prsou, což vydává značně zvláštní zvuk. Je to jako scéna z jednoho fantastického filmu z padesátých let – Útok cizích astronautů nebo tak nějak se to jmenovalo – a Frank se nemohl ubránit úsměvu.

Ale jeho slabý úsměv mu okamžitě zmizel z tváře, když vstoupil do kuchyně a opět uviděl mrtvého muže. Mrtvola ležela tam, kde včera večer, těsně vedle ledničky, a na sobě měla pouze kalhoty od pyžama. Stále opuchlá, pohmožděná a se široce otevřenýma očima zírajícíma do prázdna.

Frank uhnul z cesty Copperfieldovu týmu a postavil se vedle Bryce ho k pracovní desce, na níž byl opékač topinek.

Copperfield opět požádal nezúčastněné, aby zachovali naprosté ticho, a vědci opatrně prošli mezi zbytky sendviče, které byly poházené po podlaze, aby se shlukli nad mrtvolou.

Za několik málo minut byli s předběžným ohledáním mrtvého těla hotovi.

Copperfield se otočil k Bryceovi a oznámil mu: „Tohle tělo si vezmeme na pitvu.“

„Opravdu si ještě stále myslíte, že máme co dělat pouze s nějakým případem biochemického napadení?“ opětovně se zeptal Bryce.

„Je to dost dobře možné,“ odpověděl generál.

„Ale co ty otoky a pohmoždění?“ zeptal se Tal.

„To může být alergická reakce na plyn,“ odpověděl Houk.

„Pokud trochu vyhrnete nohavice od pyžama,“ ozvala se Jenny, „zjistíte, že alergická reakce proběhla také na chráněných místech.“

„Ano, to proběhla,“ přisvědčil Copperfield. „Už jsme se dívali.“

„Ale jak to, že pokožka reagovala i tam, kde s nervovým plynem vůbec nepřišla do styku?“

„Takové plyny mají obvykle dost vysokou schopnost zamoření,“ vysvětloval Houk. „Dokáží proniknout téměř všemi druhy oblečení. Ve skutečnosti je dokáže izolovat jedině gumová kombinéza nebo oblečení z vinylu.“

Neboli právě to, co máš na sobě ty a my ne, napadlo Franka okamžitě.

„Je tu ještě jedno tělo,“ řekl šerif generálovi. „Chcete se na něj také podívat?“

„Pochopitelně.“

„Takže tudy, prosím.“

Vedl je z kuchyně do předsíně a pistoli měl vytaženou.

Frank se děsil chvíle, kdy vstoupí do ložnice, kde leží ve zmuchlaných peřinách mrtvá žena. Pamatoval si, jaké nechutnosti o ní Stu Wargle povídal, a měl neodbytný pocit, že Stu tam právě teď bude také, že tam právě teď bude souložit s tou blondýnou a že jejich mrtvá těla budou propletena v chladné a bezčasové vášni.

Ale byla tam pouze ta žena. Natažená na posteli, s nohama stále do široka roztaženýma. A ústa otevřená ve věčném výkřiku.

Když Copperfield se svými lidmi dokončil předběžné ohledání těla byl připraven k odchodu, oznámil Frank, že našli revolver ráže 22, který pravděpodobně vyprázdnila do svého vraha. „Myslíte si, generále, že by střílela jenom tak do nějakého mraku nervového plynu?“

„Přirozeně, že ne,“ odpověděl generál. „Ale možná, že už byla pod vlivem plynu a mozek jí už nefungoval. Mohla mít halucinace, střílet na přízraky.“

„Přízraky,“ opakoval Frank. „To je sice lákavé a logické vysvětlení, ale, vítr, ona vypálila všech deset nábojů a my našli jenom dvě kulky – jednu tamhle v tom prádelníku a druhou ve zdi, kde je ta díra. Což znamená, že opakovaně několikrát zasáhla cíl.“

„Já tyhle lidi znám,“ řekla doktorka Paigeová a předstoupila. „Je to Gary a Sandy Wechlasovi. Ona byla dobrý střelec. Vždycky trefila cíl. Vyhrála tady na okrese loni několik cen.“

„Takže jistě byla schopná zasáhnout osmkrát z deseti ran,“ pokračoval Frank. „A ani těch osm ran nedokázalo jejího nepřítele zastavit. Přirozeně, přízraky nekrvácejí. Ale myslíte, že přízrak dokáže odkráčet a mít ve svém těle osm kulek z revolveru?“

Copperfield na něj zamračeně hleděl a přemýšlel.

Všichni ostatní vědci také.

Vojáci se nejen mračili, ale také se kolem sebe neklidně rozhlíželi.

Frank si povšiml, že stav těchto dvou těl – obzvláště děsivý výraz na tváři ženy – měl na generála a jeho lidi silný účinek. Každému byl nyní v očích vidět strach mnohem zřetelněji. Přestože to nechtěli připustit, setkali se tady s něčím, co přesahovalo jejich chápání. Stále lpěli na vysvětlení, které jim dávalo smysl – nervový plyn, viry, jed –‚ ale v této chvíli už o něm začínali pochybovat.

Copperfieldovi lidé s sebou donesli plastikové pytle na zip, do nichž se ukládají mrtvá těla. V kuchyni do jednoho uložili tělo muže v pyžamu, vynesli před dům a položili na chodník s tím, že ho vyzvednou, až se budou vracet zpátky k pojízdným laboratořím.

Bryce je vedl do Gilmartinova obchodu. Uvnitř, vedle chladniček na mléko, kde se to stalo, jim vypověděl o záhadném zmizení Jake Johnsona. „Ani nevykřikl. Nevydal ze sebe vůbec žádný zvuk. A to tma trvala jenom několik vteřin. Několik vteřin. A když se zase rozsvítilo, byl Jake pryč.“

Copperfield řekl: „Hledali jste …“

„Všude.“

„Mohl utéci,“ navrhl Roberts.

„Ano,“ souhlasila doktorka Yamagušiová. „Mohl prostě upláchnout. Po tom všem, co se tady stalo …“

„Panebože,“ řekl Goldstein, „co když opravdu unikl ze Snowfieldu? Může být už za hranicí karantény a roznášet infekci dál …“

„Ne, ne. Jake neuprchl,“ prohlásil Bryce. „Nebyl to sice zrovna nejtvrdší chlapík z mojí jednotky, ale přesto by mě nenechal ve štychu. Nezodpovědný nebyl, to ne.“

„To rozhodně ne,“ souhlasil Tal. „Navíc Jakeův otec taky býval šerif, takže v tom byla také rodinná čest.“

„A Jake byl rozvážný muž,“ pokračoval Frank. „Nikdy nejednal impulzivně.“

Bryce přikývl. „Ostatně, kdyby chtěl zmizet, tak by si vzal služební auto. Určitě by z města neodešel jen tak pěšky.“

„Podívejte,“ řekl Copperfield, „dobře věděl, že by ho skrz zátarasy žádném případě nepustili, takže po silnici by se odtud tak jako tak nedostal. Mohl uprchnout přes les.“

Jenny zakroutila hlavou. „To ne, generále. Tady je to samá pustina. Policista Johnson dobře věděl, že by zabloudil a zahynul.“

„A copak by se vyděšený člověk ještě navíc jen tak v noci pustil do cizího neznámého lesa?“ ptal se Bryce. „To sotva, generále. Ale myslím, že už je čas, abyste si vyslechl, co se stalo s dalším mým policistou.“

Bryce se opřel o chladničku naplněnou mléčnými výrobky a lančmítem a začal jim vyprávět o můře o útoku na Wargla a o tom, že mrtvola v sobě neměla žádnou krev. Řekl jim o Lisině setkání se zesnulým a o následném odhalení, že jeho tělo skutečně chybí.

Copperfield a jeho lidé byli zprvu šokováni, pak zmateni, a nakonec dostali strach. Ovšem celou dobu, co Bryce povídal, hleděli na něj mlčky, ale po sobě pokukovali vědoucími pohledy. Pak se Bryce potřetí zeptal: „Tak, generále, stále si myslíte, že jde o pouhé biochemické napadení?“

Copperfield zaváhal, rozhlédl se po nepořádku v obchůdku, a když se konečně jejich oči setkaly, řekl: „Šerife, chtěl bych, aby doktor Roberts a doktor Goldstein provedli kompletní prohlídku všech, kteří tu … jaksi můru viděli, včetně vás.“

„Vy mi nevěříte.“

„Ale já vám věřím naprosto všechno, opravdu upřímně věřím, že jste viděli všechno, co říkáte.“

„Zatraceně,“ pronesl Tal.

Copperfield pokračoval: „Pochopitelně tomu můžete rozumět tak, že se nám zdá, jako byste se nakazili i vy a trpěli nyní také halucinacemi.“

Bryce byl zmožen jejich nedůvěrou a frustrován jejich intelektuální upjatostí. Jako vědci by měli být správně nakloněni novým myšlenkám a nečekaným možnostem. Místo toho působili dojmem, že jsou rozhodnuti za každou cenu potvrdit své dříve již utvořené názory na to, co se ve Snowfieldu děje.

„Vy si myslíte, že my všichni jak jsme tady trpíme stejným druhem halucinací?“ zeptal se Bryce.

„Existuje něco jako davová halucinace,“ odpověděl Copperfield.

„Generále,“ ozvala se Jenny, „to, co jsme všichni viděli, nebyla žádná halucinace. To byla pěkně tvrdá a přesvědčivá realita.“

„Paní doktorko, normálně bych zcela stoprocentně věřil vašemu pozorování. Ale vzhledem k tomu, že jste jedna z těch, kdo tvrdí, že tu můru viděla, nemůže prostě být váš úsudek zcela objektivní.“

Frank Autry se na Copperfielda zamračil: „Dobrá, ale jestliže to všechno byla jen naše davová halucinace, kde potom je tělo Stu Wargla?“

„Možná, že vás oba, jak Jake Johnson, tak Stu Wargle, prostě nechali na holičkách,“ řekl Roberts. „A možná jste si jednoduše jejich zmizení promítli do svých halucinací.“

Z dlouhé zkušenosti Bryce věděl, že v každé debatě přichází okamžik, kdy se do toho začnou plést emoce. Snažil se zůstat uvolněný opíral se o chladničku. Klidně a pomalu řekl: „Generále, z toho, co jste vy a vaši lidé řekli, mohl by člověk snadno usoudit, že policejní stanice v Santa Miře se skládá výhradně ze zbabělců, bláznů a švindlířů.“

Copperfield udělal rukou v ochranné gumové rukavici smířlivé gesto. „Ale to vůbec ne. Nic takového jsme neříkali. Prosím vás, šerife, snažte se nás pochopit. Jsme k vám jenom naprosto upřímní. Říkáme vám jenom, jak se nám situace tady ve Snowfieldu jeví – jak ji vidí každý, kdo se specializuje na chemické a biologické zbraně. Halucinace jsou jedním z příznaků, které zjišťujeme u obětí, jimž se podařilo přežít. Je to jedna z věcí, které prostě vidět musíme. Pokud by se vám podařilo poskytnout nám nějaké logické vysvětlení o existenci té můry velikosti orla … potom možná bychom byli schopni tomu uvěřit i my. Ale to vy nemáte. Což nás vede k závěru – totiž že trpíte halucinacemi – jako k jedinému vysvětlení, které dává smysl.“

Bryce si povšiml, že čtyři vojáci na něj nyní, kdysi mysli, že se stal obětí nervového plynu, hledí naprosto jinak než dřív. Koneckonců člověk, který trpí halucinacemi, je zcela zjevně nesvéprávný, nebezpečný a snad i dostatečně agresivní na to, aby někomu usekl hlavu a nacpal do trouby na pečení. Vojáci nepatrně pozvedli zbraně, přestože na Bryceho přímo nemířili. Pohlíželi nyní na něj – a na Jenny s Talem a Frankem rovněž – jako na potenciální případy, na něž je nutné dávat bedlivý pozor.

Než Bryce stačil Copperfieldovi odpovědět, škubl sebou, neboť se zezadu krámku za řeznickým stolem ozval hlasitý zvuk. Poodstoupil od chladničky, otočil se po zvuku a položil pravou ruku na pouzdro s revolverem.

Koutkem oka zahlédl, že vojáci reagují spíše na jeho pohyb než na ten podezřelý zvuk. Když položil ruku na revolver, okamžitě pozvedli své automaty.

Zvuk, který upoutal jeho pozornost, zněl jako údery kladivem. A také tam zazníval nějaký hlas. Oba vycházely z velké chladírny na maso, která byla umístěna v pracovní části, vzdálené necelých deset metrů, přímo naproti místu, kde stál Bryce spolu s ostatními. Silné izolující dveře chladírny tlumily rány, které na ně dopadaly, ale i přesto byly dost hlasité. Hlas byl rovněž tlumený, ale Bryceovi se zdálo, že slyší někoho volat o pomoc.

„Někdo je tam uvězněný,“ řekl Copperfield.

„To nemůže,“ odpověděl Bryce.

„Nemůže tam být uvězněný,“ namítl Frank, „protože dveře se dají otevírat z obou stran.“

Bušení a křik náhle ustaly.

Ozvalo se klepání.

Zvuk kovu, dopadajícího na jiný kov.

Klika na silných ocelových dveřích se začala pohybovat nahoru, dolů, nahoru, dolů…

Cvakl zámek. Dveře se otevřely. Ale jenom několik centimetrů. Pak se zastavily.

Vzduch z chladírny unikl ven a smísil se s teplejším vzduchem uvnitř krámku. Obláčky studené páry stoupaly podél pootevřených dveří vzhůru.

Přestože se uvnitř chladírny svítilo, Bryce škvírou ve dveřích nic neviděl. Nicméně věděl, jak to uvnitř té chladírny vypadá. Včera v noci, když hledali zmizelého Jakea Johnsona, Bryce tam byl a celé to tam osobně prohledal. Bylo to ponuré, uzavřené místo bez oken, dlouhé tři nebo čtyři metry. Byly tam ještě jedny dveře – vybavené záklopkou – které se kvůli snadnější dopravě zboží otvíraly do ulice. Natřená betonová podlaha. Betonové stěny. Matné světlo. Ve třech zdech byly větráky, které vháněly studený vzduch na vepřové, telecí a hovězí maso, jež viselo na hácích, připevněných ke stropu.

Bryce neslyšel nic, kromě hlasitého dýchání vědců a vojákův ochranných oblecích, a i to bylo jaksi utlumené. Zdálo se, jako by někteří z nich zatajovali dech.

Potom se z otevřené chladírny ozval bolestivý nářek. Slabý hlas volal o pomoc. Rezonující ve studených betonových zdech, nesený chladnými parami, které vycházely ze škvíry ve dveřích, byl hlas roztřesený a zkreslený, ale přesto byl k poznání.

„Bryce … Tale …? Kdo je tam? Franku? Gordy? Je tam někdo? Může … mi … někdo … pomoct?“

Byl to Jake Johnson.

Bryce, Jenny, Tal a Frank stáli bez pohnutí a naslouchali. Copperfield se zamračil: „Ať je to kdokoli, nutně potřebuje pomoc.“

„Bryce … prosím … pomoc …“

„Znáte ho?“ zeptal se Copperfield. „Volá na vás jménem, nebo snad ne, šerife?“

Aniž by čekal na odpověď určil generál dva své muže – seržanta Harkera a vojína Pascalliho –‚ aby se podívali dovnitř do chladírny.

„Počkat!“ zvolal Bryce. „Ať tam nikdo nechodí. Je třeba počkat ještě chvíli, dokud o tom nebudeme vědět víc.“

„Šerife, přestože jsem nakloněn tomu, abychom spolu spolupracovali natolik, kolik to jen bude možné, musím vás upozornit, že nad mými muži a nade mnou nemáte žádnou moc.“

„Bryce … to jsem já … Jake … panebože, pomozte mi. Zlomil jsem si nohu.“

„Jake?“ zeptal se Copperfield a pohlédl podezřívavě na Bryceho. „Ten samý muž, o kterém jste před chvílí tvrdili, že včera večer zmizel?“

„Pomozte mi … někdo … bože, tady je zi-zima … taková zi-zima.“

„Má hlas jako on,“ připustil Bryce.

„Takže takhle to tedy je!“ zvolal Copperfield. „Záhada se vysvětlila. Celou dobu byl tady vedle nás.“

Bryce se podíval na generála: „Říkal jsem vám, že jsme to tady včera v noci celé prohledali. I tu zatracenou lednici. Nebyl tam.“

„No, a teď tam je,“ pravil generál.

„Haló, vy tam! Je mi zi-zima. Nemůžu se hý-hýbat. Bolí mě noha!“

Jenny vzala Bryce za paži. „Je to nějaké divné. Všechno je nějaké divné.“

Copperfield se rozzlobil: „Šerife, nemůžeme tady jen tak stát, když ten muž tam tolik trpí.“

„Jestli tam byl Jake zavřený opravdu celou noc,“ řekl Frank Autry, „tak by v této době byl už dávno zmrzlý na kost.“

„No, jestli to je jenom chladnička na maso,“ pronesl Copperfield, „tak to tam uvnitř nemrazí. Je tam jenom studený vzduch. A jestli ten člověk byl teple oblečen, mohl docela klidně přežiti tak dlouhou dobu.“

„Ale jak by se tam dostal?“ zeptal se Frank. „A co by tam k čertu vůbec dělal?“

„Hlavně když včera v noci tam nebyl,“ dodal netrpělivě Tal.

Jake Johnson opět zavolal o pomoc.

„Číhá tu veliké nebezpečí,“ řekl Bryce Copperfieldovi. „Cítím to. Moji muži to cítí. I doktorka Paigeová.“

„Já ne,“ odvětil Copperfield.

„Generále, ale vy nejste ve Snowfieldu dost dlouho na to, abyste pochopil, že tady musíte očekávat i to, co je vysoce nepravděpodobné.“

„Jako například můry velikosti orla?“

Bryce potlačil zlost: „Nejste tady ještě dost dlouho na to … na to, abyste připustil, že všechno nemusí být přesně tak, jak to vypadá.“

Copperfield ho skepticky pozoroval. „Nezkoušejte na mě žádnou mystiku, šerife.“

V chladírně začal Jake Johnson naříkat. Jeho nářek trhal srdce. Zněl jako pláč vyděšeného starce v bolestech. Nebylo na něm vůbec nic nebezpečného.

„Tomu člověku musíme okamžitě pomoci,“ nakázal Copperfield.

„Já své muže riskovat nebudu,“ řekl šerif „Teď ještě ne.“

Copperfield znovu rozkázal seržantovi Harkerovi a vojínu Pascallimu, aby se podívali dovnitř. Přestože vypadal, že si je naprosto jist, že na muže, ozbrojené automatickými puškami, tam nečíhá žádné nebezpečí, řekl jim, ať jsou opatrní. Generál stále ještě věřil tomu, že nepřítel je veliký jako bakterie nebo molekula nervového plynu.

Dva vojáci spěchali dozadu podél regálů směrem k chladírně v pracovní části krámku.

Frank se zeptal: „Když byl Jake schopen otevřít si sám dveře, proč je neotevřel dokořán, abychom ho všichni viděli?“

„Patrně na stisknutí kliky vydal veškeré zbytky svojí energie,“ odpověděl Copperfield. „Vždyť to přece musíte slyšet v jeho hlase, že je naprosto vyčerpán.“

Harker a Pascalu došli k pracovnímu úseku.

Bryce pevněji sevřel rukojeť svého revolveru.

Tal Whitman zpozorněl. „Je tady toho tolik divného, co se nedá pochopit. Jestli je to opravdu Jake a potřebuje pomoc, proč proboha čekal až doteďka?“

„To zjistíme jedině tehdy, když se ho přímo zeptáme,“ pravil generál.

„Ne, já chci říct, že z té chladírny je ještě jeden východ,“ řekl Tal. „Mohl dveře otevřít už dřív a volat do ulice. Když je ve městě takovéhle ticho, určitě bychom ho slyšeli až nahoru do hotelu.“

„Možná byl až dosud v bezvědomí,“ odpověděl generál.

Harker a Pascalu obcházeli pracovní stoly a elektrický nůž na maso.

Jake Johnson opět vykřikl: „Pomůže mi … někdo? Je tady … vůbec někdo?“

Jenny chtěla také něco namítnout, ale Bryce jí řekl: „Šetři si dech.“

„Paní doktorko,“ ozval se Copperfield, „myslíte si, že je správné ignorovat něčí volání pomoc?“

„Samozřejmě, že ne,“ odsekla. „Ale měli bychom si pořádně rozmyslet, jak bychom se tam dostali bez zbytečného riskování.“

Copperfield ji přerušil a zakroutil hlavou: „Jsme povinni mu pomoci neprodleně. Poslouchejte ho, paní doktorko. Je vážně zraněn.“

Jake opět zasténal bolestí.

Harker se dostal ke dveřím chladírny.

Pascalli si stoupl pár kroků za něj a malinko ustoupil, aby ho co nejlépe kryl. Bryce cítil, jak mu po zádech a po krku přebíhá mráz.

Harker byl u dveří.

„Ne!“ vykřikla Jenny tiše.

Dveře byly uzpůsobeny tak, že se otevíraly dovnitř. Harker do nich strčil svojí puškou a otevřel je dokořán. Ztuhlé panty zavrzaly a zaskřípaly.

Brycem opět proběhlo mrazení.

Jake ve vchodu nebyl. Nebyl ani jinde, kam se dalo dohlédnout.

Nebylo tam přes seržanta vidět nic, kromě visícího hovězího masa: tmavého, potaženého blánou, krvavého.

Harker zaváhal …

(Nelez tam pomyslel si Bryce.)

… a pak prošel dveřmi dovnitř. Když překračoval práh, lehce se předklonil, pohlédl vlevo a namířil tam pušku, a pak se otočil téměř okamžitě zase vpravo.

Na pravé straně Harker něco spatřil. Překvapeně sebou škubl a v hrůze se napřímil. Chvatně se začal otáčet nazpět, ale vrazil do kusu hovězího. „Do hajzlu!“

Harker svůj výkřik završil několika výstřely z pušky.

Bryce sebou trhl. Třeskot zbraně byl ohlušující.

Něco se opřelo zezadu do dveří chladírny a přirazilo je.

Harker tam s tím byl uvězněn. S tím.

„Kristepane,“ vydechl Bryce.

Aby neztrácel čas obcházením nábytku, vyskočil Bryce na ledničku, která stále vedle něj, přičemž rozšlápl švýcarský sýr Kraft a goudu ve voskovém obalu. Přeskočil je a dopadl na druhé straně přímo do obslužného oddělení.

Další série výstřelů. Tentokrát delší. Možná dost dlouhá, aby se během ní stačil vyprázdnit celý zásobník.

Pascalli stál u dveří do chladírny a zběsile zápasil s klikou.

Bryce oběhl stůl. „Co s tím je?“

Vojín Pascalu byl příliš mladý na to, aby byl v armádě, a vypadal také dost vyděšeně.

„Musíme ho odtamtud dostat!“ vykřikl Bryce.

„To nejde! Ten sráč nechce povolit.“

Uvnitř chladírny palba ustala.

Rozlehly se výkřiky.

Pascalli bezvýsledně páčil nefungující klikou.

Navzdory silným izolujícím dveřím se zevnitř ozývaly Harkerovy tlumené výkřiky, které byly dost hlasité, a zdálo se, že jsou stále hlasitější a hlasitější. Protože jeho výkřiky byly přenášeny vysílačkou do Pascalliho obleku, musel ten děsivý nářek být ohlušující, protože vojín si náhle položil ruku na hlavu v helmě, jako by chtěl ten zvuk ztišit.

Bryce vojáka odstrčil. Uchopil velkou kovovou kliku do obou rukou. Nešlo s ní pohybovat ani nahoru, ani dolů.

Z chladírny stále zaznívaly výkřiky, stoupaly, pak se na chvíli utišily, aby opět začaly ještě s větší intenzitou a děsivostí.

Co se tak sakra tomu Harkerovi jen děje? divil se Bryce. To ho tam stahují zaživa z kůže?

Obrátil se k chladničkám. Tal se zrovna sápal na jednu z nich a hnal se k řeznickým stolům. Generál a vojín Fodor utíkali kolem boxů. Frank vyskočil také na jednu chladničku, ale díval se druhým směrem, pro případ, že hluk z chladírny měl být jenom zavádějící a oklamat je. Všichni ostatní ještě stáli ve skupině v uličce, tvořené z regálů a chladniček.

Bryce křikl: „Jenny!“

„Ano?“

„Prodává se tady taky nějaké nářadí?“

„Jenom něco.“

„Potřebuju šroubovák.“

„Podívám se.“ A hned pro něj běžela.

Harker vykřikl.

Ježíši, to byl hrůzostrašný řev. Jako při noční můře. Jako v blázinci. Jako z pekla.

Bryceovi z toho naskočil po celém těle ledový pot.

Copperfield se dostal k chladírně. „Pusťte mě k tý klice.“

„Nejde to.“

„Pusťte mě tam!“

Bryce o kousek ustoupil.

Generál byl velice rozložitý muž – největší ze všech, co tu byli. Vypadal na to, že by byl schopen vyvrátit stoletý dub.

Za úpění a nadávání však klikou nepohnul o víc, než se podařilo Brycemu.

„Ten zatracenej zámek musí být ohnutý nebo zlomený,“ zaklel Copperfield.

Harker stále naříkal.

Bryce si vzpomněl na Liebermannovo pekařství. Na váleček na stole. Na ruce. Uťaté ruce. Takhle asi může znít křik člověka, když přihlíží tomu, jak mu odsekávají ruce v zápěstí.

Copperfield se zběsile plnou vahou opřel do dveří.

Bryce pohlédl na Tala. Bylo zcela jasné, že Talbert Whitman má strach.

Jenny zavolala na Bryce a rychle se hnala mezi regály. V ruce držela tři šroubováky, všechny zapečetěné v ostře barevných plastikových obalech.

„Nevěděla jsem, jak velký bude potřeba,“ vysvětlovala.

„Fajn,“ řekl Bryce a natáhl se po nářadí. „A teď jdi rychle odsud. Drž se u ostatních.“

Aniž by poslechla jeho rozkazu, podala mu dva šroubováky, ale třetí stále třímala v ruce.

Harkerův křik se stal tak pronikavým a hrůzostrašným, že vůbec nezněl lidsky.

Bryce rozpáral nehtem jeden balíček a Jenny ze třetího, jasně žlutého pouzdra vytáhla také jeden šroubovák.

„Jsem lékařka. Zůstanu tady.“

„Tomu už lékař asi nepomůže,“ řekl Bryce, zatímco zběsile páral druhý obal.

„Možná, že ne. Ale kdyby sis ty sám myslel, že už mu není pomoci, tak by ses vůbec nesnažil se dostat dovnitř.“

„Sakra, Jenny!“

Měl oni starost, ale věděl, že se mu nepodaří ji přesvědčit, aby odešla, pokud se již sama rozhodla, že tu zůstane.

Vzal si od ní třetí šroubovák a protlačil se kolem generála Copperfielda ke dveřím.

Aby se člověk dostal k mechanismu otvírání dveří, bylo třeba sejmout kryt kliky, který byl ke dveřím připevněn čtyřmi šrouby. Byly pevně utažené, a navíc ještě do něj hluboko posazené.

Bryce se sklonil k zámku, vybral nejvhodnější šroubovák a vyšrouboval první šroub, jenž nechal spadnout na podlahu.

Harkerův nářek ustal.

Ticho, které následovalo, bylo však mnohem horší než křik.

Bryce uvolnil druhý, třetí a čtvrtý šroub.

Seržant Harker byl stále potichu.

Když byl kryt kliky uvolněn, Bryce jím otočil kolem kliky a sundal ho. Sklonil se k mechanismu zámku a zkoušel ho šroubovákem. Ze zámku vypadlo pár kousků potrhaného kovu a další hlučně spadly do dutiny uvnitř dveří. Zámek byl těžce poškozen, a to z vnitřní strany dveří. Bryce vsunul šroubovák do otvoru po klíči a otočil jím doprava. Pružina byla patrně ohnutá či jinak poškozená, protože příliš nepružila. Podařilo se mu však otočit otvorem v zámku natolik, že následovalo tiché klapnutí a dveře se začaly pomalu otevírat.

Všichni, včetně Bryce, o kus ucouvli.

Váha dveří byla dostatečná na to, aby se samy pomaloučku otevíraly směrem dovnitř.

Vojín Pascalli kryl vchod puškou a Bryce, stejně jako Copperfield, vytáhli své pistole, přestože seržant Harker přesvědčivě dokázal, že zbraně v tomto případě nejsou naprosto k ničemu.

Dveře se pomalu otevíraly.

Bryce očekával, že se z nich něco každou chvíli vyřítí. Ale nevyřítilo se nic.

Podíval se dovnitř a všiml si, že vnější dveře byly také otevřeny, což před několika minutami, kdy dovnitř vešel Harker, rozhodně nebyly. Za nimi ležela sluncem ozářená ulice.

Copperfield poručil Pascallimu a Fodorovi, aby prohlédli chladírnu. Prošli rychle dveřmi, jeden se obrátil doleva a druhý doprava. Oba zmizeli z dohledu.

Za několik vteřin se Pascalli vrátil. „Nic tam není.“

Copperfield vešel dovnitř a Bryce za ním.

Harkerova puška ležela na podlaze.

Seržant Harker visel na držácích na maso, hned vedle hovězího. Visel na velikém a špičatém rozdvojeném háku, který mu procházel přímo hrudníkem.

Bryceovi se zvedl žaludek. Začal se otáčet od pověšeného muže, když tu si náhle uvědomil, že to Harker vlastně není. Byl to pouze jeho ochranný oblek a helma, vnitřek byl naprosto prázdný. Pevný vinylový oblek byl potrhán. Plexisklové hledí bylo rozbité a z poloviny vytržené z gumového lemu, v němž bylo pevně vsazeno do helmy. Harker byl z obleku vytažen dříve, než byl oblek probodnut hákem.

Ale kde Harker je?

Pryč.

Další. Prostě pryč.

Pascalli a Fodor stáli venku na příjezdové rampě a rozhlíželi se oběma směry po ulici.

„Ozýval se takový nářek,“ řekla Jenny, která stála vedle Bryce, „a přesto tady nikde není žádná krev ani na podlaze ani na obleku.“

Tal Whitman sebral ze země několik vypálených nábojnic, kterých se na podlaze válely desítky. Měděná pouzdra se mu blýskala v otevřené dlani. „Je jich tu spousta, ale nikde nejsou vidět žádné náboje. Vypadá to, jako by seržant zasáhl přesně to, na co mířil. Musela to být aspoň stovka ran. Možná dvě stě. Kolik jich vlastně je v takových velkých automatech, generále?“

Copperfield zíral na lesklé nábojnice, ale neodpověděl

Pascalli a Fodor se vrátili z příjezdové rampy a Pascalu řekl: „Nikde tam není, pane. Máme prohledat celou uličku?“

Než Copperfield stačil odpovědět, ozval se Bryce: „Generále, musíte se seržanta Harkera vzdát, ať je to jak chce bolestivé. Je mrtev. Nedělejte si žádné naděje. Tady všude kolem je jenom smrt. Smrt. Žádné únosy. Ani terorismus. Natož nějaký nervový plyn. Nic tak polovičatého. Tady se hraje rovnou o život. Nemám ani potuchu, co to všechno má znamenat a co je toho všeho zdrojem, ale vím, že je to sama zosobněná smrt. Bere na sebe takové formy, které si nedokážeme ani představit, a je hnána něčím, co naprosto nechápeme. Ta můra, která zabila Stu Wargla – to nebyla její pravá podoba. Mám prostě takový pocit. Ta můra bylo něco takového, jako Warglovo oživené tělo, když napadlo na záchodě Lisu. Bylo to všechno takové podivné … takový divný úskok, klam.“

„Přízrak,“ pravil Tal, použil slovo, které vyslovil Copperfield v poněkud odlišném slova smyslu.

„Ano, přízrak,“ souhlasil Bryce. „Ještě jsme se nesetkali se skutečným nepřítelem. Musí to být něco, co má ze zabíjení ohromné potěšení. Umí to zabíjet rychle a tiše, jako to zabilo Jakea Johnsona. Ovšem Harkera to zabíjelo pozvolna, snad ho i mrzačilo, aby křičel bolestí. Protože to byl účel, abychom ty výkřiky všichni slyšeli. Harkerova vražda bylo něco jako zabití pomocí T–139; bylo to demoralizující. Neodneslo to pouze seržanta Harkera jednoduše pryč. Dostalo ho to, generále. Prostě ho to dostalo. Neriskujte další muže při hledání jeho těla.“

Copperfield chvíli mlčel. Pak řekl: „Ale ten hlas, co jsme slyšeli. To byl přece váš muž, Jake Johnson.“

„Ne,“ odpověděl Bryce. „Nemyslím, že to byl skutečný Jake. Mělo to jeho hlas, ale teď mám pocit, že stojíme tváří v tvář něčemu, co má dokonalou schopnost imitování.“

„Imitování?“ opakoval Copperfield.

Jenny pohlédla na Bryce. „Třeba ty hlasy zvířat v telefonu.“

„Přesně. Kočky, psy, ptáci, chřestýši, naříkající dítě … Bylo to skoro jako nějaké představení. Jako by se to vychloubalo: ‚Koukněte, co všechno umím, jak jsem chytrý a šikovný!’ Hlas Jakea Johnsona byla jenom jedna ukázka z jeho repertoáru.“

„Kam tím míříte?“ zeptal se Copperfield. „K něčemu nadpřirozenému?“

„Ne. Tohle je naprosto skutečné.“

„Tak co tedy? Pojmenujte to nějak,“ vybídl Copperfield.

„To kruci právě nedokážu,“ řekl Bryce. „Možná to je nějaká mutace, nebo něco, co někde uniklo z laboratoře genetického inženýrství. Nevíte o tom něco, generále? Možná armáda disponuje celým prokletým arzenálem všech možných genetických zabijáků, stvoření, která jsou složena z DNA různých zvířat. Když si vezmete genetický kód tarantule a zkombinujete ho se strukturou DNA kupříkladu krokodýla nebo kobry, vosy, či dokonce grizzlyho, a nakonec to vyšlechtíte lidským intelektem. Dáte to do zkumavky, zahříváte to, pěstujete. Co z toho dostanete? Zní vám to šíleně, myslíte si, že jsem se pomátl? Moderní Frankenstein. To už skutečně tolik pokročili ve výzkumu kombinací DNA? Možná jsem z toho všeho neměl vylučovat nadpřirozené jevy. Chci tím jenom říct, generále, že to může být prostě cokoli. Proto to nedokážu pojmenovat. Zkuste si to představit, generále. Ať už vás napadne cokoli šíleného a v
ysoce nepravděpodobného, musíme to vzít v úvahu. Máme tady co dělat s něčím naprosto neznámým, a neznámo v sobě obsahuje i všechno to, co se nám zdá být hrůzně děsivé.“

Copperfield na něj zíral, a pak pohlédl na oblek seržanta Harkera a na jeho helmu, které visely u stropu. Obrátil se na Pascalliho a Fodora. „Tu uličku necháme být. Šerif má možná pravdu, Seržant Harker je pryč, ztracený, a my pro něj nemůžeme víc udělat.“

Již po čtvrté, co Copperfield přijel do města, se ho Bryce otázal:

„Opravdu si stále ještě myslíte, že tady jde o nějaký obyčejný biologický útok?“

„Nějaké chemické nebo biologické prvky to obsahovat může,“ podotkl Copperfield. „Jak jste říkal, musíme vzít v úvahu všechno. Ale tohle není nějaký jednoduchý případ. V tom máte nesporně pravdu, šerife. Promiňte, že jsem vás podezříval z toho, že máte halucinace …“

„Omluva přijata,“ pravil Bryce.

„Máte nějaké nápady?“ zeptala se Jenny.

„No,“ začal Copperfield, „nejdřív bych rád začal s pitvou a patologickými testy. Možná nenajdeme žádnou infekci nebo nervový plyn, ale můžeme objevit něco, co nám poskytne k tomu všemu něco jako klíč.“

„Tak to prosím udělejte,“ řekl Tal. „Protože já mám divný pocit, že nám mnoho času už nezbývá.“

Kapitola 25

OTÁZKY

Desátník Billy Velazquez, jeden z členů posádky generála Copperfielda, lezl do kanalizační stoky. Přestože nevyvíjel zvláštní námahu, těžce dýchal. Měl strach.

Co se stalo se seržantem Harkerem?

Ostatní se vrátili a byli v šoku. Starý Copperfield oznámil, že Harker je mrtev. A taky, že si nejsou jisti tím, jak byl zabit, ale že to hodlají brzy zjistit. Což tedy byla pěkná pitomost. Přece musejí vědět, jak zahynul. Jenom to nechtějí říct. To pro ně bylo naprosto typické, se vším dělali hrozné tajnosti.

Žebřík klesal krátkým úsekem šachty a pak vedl do hlavní horizontální stoky. Billy sestoupil na dno. Jeho boty vydaly hlasitý dutý zvuk, jak dopadly na betonovou podlahu.

Šachta nebyla dostatečně vysoká, aby v ní mohl stát vzpřímeně. Trochu se proto přikrčil a posvítil si kolem sebe baterkou.

Šedivé betonové zdi. Telefonní dráty a dráty s elektřinou. Trochu vlhko. Sem tam nějaká plíseň. Nic jiného.

Billy udělal od žebříku krok stranou, aby Ron Peake, další člen posádky, mohl za ním sestoupit dolů do kanalizace.

Proč aspoň s sebou zpátky nevzali Harkerovo tělo, když se vraceli z Gilmartinova krámku?

Billy stále kolem sebe svítil baterkou a nervózně se ohlížel.

Proč nám tvrďas Copperfield kladl tak důrazně na srdce, abychom tady dole byli opatrní?

A můžete nám říct, co tam dole máme hledat? zeptal se Billy.

Copperfield odpověděl: Všechno. Úplně všechno. Nemám tušení, jestli tam číhá nebezpečí, nebo ne. A i kdyby tam něco bylo, nevím přesně, co by to mělo být. Jenom dávejte pořádný pozor. A kdyby se tam něco pohybovalo, ať to vypadá jak chce nevinně, třeba i myš nebo tak něco, okamžitě od toho utečte.

No, co je tohle za odpověď?

Ježíši.

Mrazilo ho z toho.

Billy zalitoval, že neměl příležitost promluvit si s Pascallim nebo Fodorem. Ti nebyli takhle zabednění. Ti by mu o Harkerovi řekli všechno – jenom kdyby byl měl šanci se jich zeptat.

Ron Peake sešplhal dolů po žebříku. S úzkostí se podíval na Billyho.

Velazquez posvítil baterkou kolem dokola, aby druhému muži ukázal, že tam není nic, čeho by se měli bát.

Ron rozsvítil také svoji svítilnu a sebejistě se usmál, zakrývaje své rozpaky.

Muži nahoře začali otvorem spouštět elektrický kabel. Vedl ze dvou pojízdných laboratoří, které byly zaparkovány několik metrů od kanálu.

Ron uchopil konec kabelu a začal ho posouvat směrem na východ. Muži nahoře ho povolovali.

Šachta měla křižovat stoku pod hlavní ulicí Skyline Road. Na jejich křižovatce by měla být elektrická ústředna, spojující několik kabelů městského elektrického rozvodu. Billy postupoval se vší obezřetností, jak mu nakázal Copperfield, pečlivě si svítil na stěny stoky a hledal uzel elektrického rozvodu.

Byl nalevo, vzdálený asi půldruhého metru od křižovatky. Billy ho minul, došel na křižovatku a pohlédl do stoky pod Skyline Road. Posvítil světlem napravo i nalevo, aby se ujistil, že tam na ně nic nečíhá. Šachta pod Skyline Road byla stejně široká jako ta, v které právě stál, ale sledovala sklon svahu, v němž byla ulice vystavěná. Na dohled nebylo nic.

Podíval se dolů, do klesajícího šedivého tunelu. Vzpomněl si na jeden horor, který před lety četl v časopise. Zapomněl už, jak se jmenoval. Bylo to o bankovním lupiči, který po vloupačce, při níž zabil dva lidi, prchal před policií a skryl se ve stokách městské kanalizace. Zlosyn si vybral směr dolů, po svahu, protože se domníval, že ho dovede k řece, ale ve skutečnosti ho dovedla do samého pekla. Stoka pod Skyline Road vypadala přesně tak, přesně tak, jako by se svažovala do pekla.

Billy se otočil, aby se podíval nahoru a byl zvědav, jestli tato cesta bude naopak vypadat, jako by vedla do nebe. Ale byla naprosto stejná. Ať nahoru či dolů, obě stoky vypadaly jako cesta do pekel.

Co se to jenom stalo se seržantem Harkerem?

Může se totéž stát dříve či později ještě někomu z nich?

Dokonce i Williamu Luis Velazquezovi, který si byl (až doposud) jist, že bude žít věčně?

Náhle mu vyschlo v ústech.

Obrátil uvnitř helmy hlavu a vyschlými rty uchopil násavku s tekutinou. Napil se sladké, chladivé kapaliny, obohacené minerály a vitamíny. Radši by si dal pivo. Ale do té doby, kdy bude muset být v obleku, si může dát jedině tuhle výživnou tekutinu. Měl s sebou zásoby na osmačtyřicet hodin; pokud nevypije víc než dvě deci za hodinu.

Odvrátil se od cesty do pekel a vrátil se k rozvodně na křižovatce. Ron Peake se již pustil do práce. Přestože na sobě měli neforemné obleky, pohybovali se zručně a brzy se napojili na zdroj energie.

Jednotka si sice dovezla vlastní generátor, ale ten byl určen k použití až pro případ, že by městský rozvod vypověděl službu.

V několika minutách byli Velazquez a Peake s prací hotovi. Billy zavolal vysílačkou uvnitř obleku nahoru na povrch. „Generále, úkol splněn. Už byste měli mít proud.“

Odpověď přišla okamžitě: „Ano, máme. A vy dva už odtamtud co nejrychleji vypadněte.“

„Jistě,“ potvrdil Billy.

A potom … něco zaslechl.

Zašelestění.

Sténání.

Ron Peake ho uchopil za rameno. A ukázal. Za něj, do stoky pod Skyline Road.

Billy se rychle otočil, ještě se přikrčil a namířil světelný paprsek do místa, kam mířilo i Peakovo světlo.

Tunelem pod Skylineroad se řítila zvířata. Desítky zvířat. Byli to psi. Bílí, šediví, černí, hnědí, zrzaví a béžoví, psi všech velikostí a ras: většinou voříškové, ale také beaglové, trpasličí pudlové, střední pudlové, němečtí ovčáci, kokršpanělové, pár teriérů, knírač, párek uhlově černých dobrmanů s hnědými čumáky. A kočky tam byly také. Malé i velké. Hubené i tlusté. Černé, mourovaté, bílé, pruhované, zrzavé i šedivé. Ani jeden pes nevrčel ani neštěkal. Žádná z koček nemňoukala ani nesyčela. Jediným zvukem bylo dopadání tlapek a škrábání drápů o betonovou podlahu a jejich zrychlený dech. Zvířata se pohybovala stokou obezřetně, všechna hleděla přímo před sebe a žádné z nich se neohlédlo stranou do sousední stoky, kde stáli Billy a Peake.

„Co tu prokrista dělají?“ chtěl vědět Billy. „Jak se sem dostali?“

Shora z ulice se ozval Copperfieldův hlas ve vysílačce: „Co se to tam děje, Velazquezi?“

Billy byl průvodem zvířat tak konsternován, že okamžitě neodpověděl.

Objevovala se další zvířata, smíšená s davem psů a koček. Veverky. Zajíci. Šedivá liška. Mývalové. Další lišky a další veverky. Skunkové. Všechna zírala přímo před sebe, lhostejná ke všemu, kromě pohybu vpřed. Vačice a jezevci. Myši a denky. Kojoti. Všechna spěchala cestou do pekel, motala se jedno přes druhé, a přesto žádné z nich neklopýtlo ani nechňaplo po druhém. To prazvláštní procesí bylo rychlé, plynulé a harmonické jako říční proud.

„Velazquezi! Peake! Ozvěte se!“

„Zvířata,“ oznámil Billy generálovi. „Psi, kočky, mývalové, všechno možné. Jsou jich tu mraky.“

„Utíkají stokou pod Skyline Road,“ hlásil Ron Peake.

„V podzemí,“ řekl Billy. „To je šílený.“

„Vypadněte, sakra!“ zařval generál. „Tak bude to, okamžitě odtamtud vypadněte!“

Billy si připomněl generálovo varování, které mu dal přímo před sestupem do stoky: Kdyby se tam něco pohybovalo … třeba myš nebo tak něco, okamžitě od toho utečte.

Zpočátku ten podzemní průvod zvířat byl překvapivý, ale nebylo na něm nic děsivého. Nyní se to prapodivné procesí stalo náhle přízračným, až hrůzným.

Mezi zvířaty teď byli dokonce i hadi. Stovky hadů. Dlouzí černí hadi, rychle se plazící, s hlavami zvednutými půl metru nad povrchem stoky. A taky tam byli chřestýši se svými plochými zlověstnými hlavami, které drželi níž než ostatní hadi, ale pohybovali se stejně rychle a elegantně za svým tajuplným a temným cílem.

Ačkoli si hadi Velazqueze a Peaka nevšímali o nic víc než psi a kočky, pomohlo jejich slizké objevení k tomu, aby se Billy vytrhl z tranzu. Nenáviděl hady. Odvrátil se a šťouchl do Peaka. „Pojďme. Pojďme odsud pryč. Rychle!“

Něco zavylo a zavřeštělo.

Billymu neskutečně poskočilo srdce.

Zvuk přicházel ze stoky pod Skyline Road, směrem od té pekelné cesty. Billy se neodvážil ohlédnout.

Nebyl to ani lidský, ani zvířecí výkřik, přesto to byl zvuk nepochybně živé bytosti. Určitě v něm byla příchuť syrové emoce, z níž tuhla krev v žilách. Ne výkřik strachu či bolesti. Byl to řev zlosti, nenávisti, zběsilé krvežíznivosti.

Naštěstí ten hrozivý jekot nepocházel z místa, které by bylo poblíž, nýbrž odněkud shora z vrchu, odněkud z jeho horního konce. Ten živočich – nebo co to proboha bylo – u nich naštěstí ještě nebyl. Ale rychle se přibližoval.

Ron Peake spěchal k žebříku a Billy ho rychle následoval. Jejich běh byl ztěžován neforemnými obleky, a navíc ještě nerovnou podlahou ve stoce, takže se na útěku kymáceli. Přestože žebřík byl nedaleko, pohybovali se k zešílení pomalu.

Z tunelu se opět ozval onen děsivý řev.

O něco blíž.

Bylo to kvílení, úpění, vytí, jekot a řev v jednom, což Billymu pronikalo ušima dovnitř hlavy a kovově se zabodávalo do srdce.

Ještě blíž.

Kdyby byl Billy nazarénem, který se bojí Boha, nebo fundamentalistickým křesťanem, pak by věděl, jaké stvoření je schopno takové zvuky vydávat. Kdyby byl býval poučen, že Pán temnot se se svou oddanou družinou toulá po světě v pozemské formě a vyhledává neprobuzené duše, kterých by se zmocnil, pak by toto stvoření okamžitě poznal. Řekl by: „Je to Satan.“ Řev, rozléhající se v betonové stoce, byl vpravdě tak děsivý.

A blížší.

Ještě blíž.

Rychle se přibližoval.

Ale Billy byl katolík. Moderní katolicismus má sklon odbourávat sírově pekelnické příběhy a nahrazovat je zdůrazňováním Božského milosrdenství a nikdy nekončícího soucitu. Extrémní protestantští fundamentalisté zase viděli ďáblovu ruku ve všem, od televizních programů přes pokleslé románky až k trendu nepoužívání podprsenek. Proto Billy Velazquez, který byl vychován jako katolík, okamžitě neztotožnil nadpřirozeně ďábelské síly s mrazivým řevem tohoto neznámého tvora – přestože si tak živě pamatoval na povídku o cestě do pekla. Billy jenom věděl, že to kvílící stvoření, které se přibližuje střevy samotné země, bylo něco zlého. Něco neskutečně zlého.

A stále se to přibližovalo. Stále.

Ron Peake už byl u žebříku, udělal první krok, upustil baterku, ale nenamáhal se pro ni vracet.

Peake byl moc pomalý, a proto na něj Billy křikl: „Tak pohni!“

Řev neznámého stvoření se proměnil ve zběsilý kvil, který naplnil podzemní stoky jako povodeň. Billy skoro neslyšel ani své vlastní volání.

Peake byl v polovině žebříku.

Dole už bylo dost místa, aby začal Billy šplhat vzhůru. Položil jednu ruku na žebřík.

Peakovi uklouzla noha. Spadl o příčku níž.

Billy zaklel a pustil se, aby mu udělal místo.

Zběsilý jekot zesílil.

Blíž, ještě blíž.

Baterka, která Peakovi upadla, směřovala ke stoce pod Skyline Road, ale Billy se tím směrem nedíval. Hleděl pouze vzhůru ke slunci. Kdyby se ohlédl a spatřil něco děsivého, opustily by ho síly a on by se nedokázal pohnout, a to by byl jeho konec, Bože, to by byl konec.

Peake se zase začal škrábat nahoru. Tentokrát se mu podařilo udržet rovnováhu.

Betonové stěny přenášely vibrace, které Billy cítil podrážkami svých bot. Vibrace byly podobné těžkým a klopýtavým, přesto však zvláštně rychlým krokům.

Neotáčej se, neotáčej se!

Billy uchopil obě strany žebříku a lezl vzhůru tak svižně, jak mu to Peakova rychlost jen dovolovala. Jedna příčka. Druhá. Třetí.

Nahoře se Peake protáhl dírou vzhůru do ulice.

Když mu Peake uhnul z cesty, dopadla na Billyho Valezquezc záře podzimního slunce. Bylo na ní něco neobvyklého, jako by zářila skrz okna kostela – možná proto, že mu symbolizovala naději.

Byl už v polovině žebříku.

Zvládnu to, zvládnu to, určitě to zvládnu, opakoval si bez dechu.

Ale ten řev a kvílení, to bylo, Bože, jako kdyby byl přímo v centru cyklónu.

Další příčka.

A ještě jedna.

Ochranný oblek byl těžší než kdykoli před tím. Vážil snad tunu. Jako brnění. Táhl ho dolů.

Už byl ve stoce, která vycházela z horizontální, vedoucí pod povrchem ulice. Vzhlédl nedočkavě do světla a do tváří, které na něj shlížely, a udělal další krok.

Musím to zvládnout.

Prostrčil hlavu otvorem.

Někdo k němu natáhl ruku, aby mu pomohl ven. Byl to sám Copperfield.

Za Billym řev ustal.

Postoupil ještě o jednu příčku, pustil se jednou rukou žebříku a natáhl se po generálově ruce …

… když tu ho něco uchopilo zespoda za nohu, chvilinku předtím, než se stačil chytit generála.

„Ne!“

Něco ho chytilo, strhlo mu nohy ze žebříku a vleklo pryč. S křikem – a Billy sám sebe zaslechl, že z jakéhosi důvodu volá svoji matku – spadl dolů, praštil se helmou o stěnu stoky a pak ještě o příčky žebříku, což ho trochu omráčilo, potloukl si kolena a lokty, snažil se zoufale zachytit žebříku, ale neustále padal, až nakonec dopadl do silné náruče něčeho prapodivného, a to něco ho začalo táhnout zpátky ke stoce pod Skyline Road.

Svíjel se, kopal, mlátil kolem sebe pěstmi, ale bezvýsledně. Byl pevně svírán a vlečen do hloubi.

Ve slunečním světle, které sem pronikalo otvorem kanálu, a poté v rychle blikajícím světle Peakovy upuštěné baterky, zahlédl Billy část toho stvoření, které ho pevně svíralo. Ne mnoho. Jenom části se vynořovaly ze stínů, aby se do nich opět ponořily. Ale viděl dost na to, aby mu ztuhla krev v žilách. Vypadalo to jako ještěr. Ale ještěr to nebyl. Spíš něco jako hmyz. Ale ne úplně. Syčelo to a kvičelo a vrčelo. Cestou mu to chňapalo po obleku a roztrhlo mu ho. Mělo to nepopsatelné čelisti a zuby, dobrý Bože – ty zuby! Dvě řady tesáků, ostrých jako žiletky. Obrovské drápy a oči temně rudé s velikými panenkami, černými jako dno hrobu. Místo kůže to mělo šupiny a také dva rohy, které mu trčely z čela nad vypoulenýma očima, kroutily se a byly ostré jako dýky. Mělo to spíše rypák než čenich. Chvílemi to vyplazovalo rozeklaný jazyk, na jehož špičkách bylo něco podobného vosím žihadlům, nebo spíše klepetům.

Táhlo to Billyho pod Skyline Road. Chytal se betonu, zoufale hledal něco, čeho by se mohl přidržet, ale jenom se mu podařilo rozedrat si ochranné rukavice na prstech a na dlaních. Pocítil na rukou chladný podzemní vzduch a uvědomil si, že může chytit nějakou infekci nebo být zamořen. To ovšem bylo něco, co ho jen pramálo zajímalo.

Táhlo ho to do bušícího srdce temnoty. Zastavilo se to, ale stále ho pevně drželo. Roztrhlo mu oblek. Rozbilo helmu, Vypáčilo plexisklové hledí. Šlo to po něm, jako by byl lahodné maso uzavřené v tvrdé skořápce.

Jeho bdělost pozvolna uhasínala, ale přesto se ještě snažil uchovat si zdravý rozum, snažil se pochopit, co se děje. Zprvu se mu zdálo, že to je nějaká prehistorická příšera, něco, co po dlouhé milióny let spočívalo někde v hlubinách podzemních stok a náhle bylo vytrženo ze spánku. Ale to bylo šílené. Zaslechl nad sebou stříbřitý zvonivý chichot pološílence a věděl, že by byl ztracen, kdyby se mu podal. Příšera z něj již strhala většinu ochranného obleku. Ležela na něm a těsně se k němu tiskla. Měla studené a nechutně slizké tělo, které jakoby pulzovalo proměňovalo se, když se ho dotýkalo. Billy, sténaje a naříkaje, si náhle vzpomněl na obrázek z katechistického textu. Kresbu ďábla. To bylo přesně tohle. Jako ta kresba. Úplně přesně. Ty rohy. Tmavý, rozeklaný jazyk. Rudé oči. Ďábel přímo z pekel. A pak si pomyslel: Ne, ne! Tohle je také šílené! A zatímco se mu útržky myšlenek honily svévol
ně hlavou, běsnící příšera mu rozervala celý oblek i helmu. Cítil v nezměrné temnotě, jak mu rypákem vniká mezi dvě půlky helmy a očenichává obličej. Cítil, jak mu přejíždí jazykem po ústech a nose. Ucítil slabý, ale odpuzující pach, který nebyl podobný ničemu, co kdy v životě cítil. Příšera se mu zaměřila na břicho a stehna a on ucítil, jak se do něj noří zvláštní a nesnesitelně bolestivý žár; kyselý žár. Svíjel se, škubal sebou, kroutil se, vzpíral – ale nepomohlo mu to. Billy se zaslechl, jak v hrůze, bolesti a zmatku volá: „Je to ďábel, je to ďábel!“ Uvědomil si, že křičel a sténal vlastně celou tu dobu, co byl stažen dolů ze žebříku. Nyní, když už nebyl schopen ani slova, neboť žár mu spaloval plíce na popel a dusil ho, tiše se modlil, aby zahnal pocit strachu ze smrti a děsivý pocit malosti a nicotnosti, který ho zavalil: Marie, Matko Boží, oroduj za nás … nyní … i v hodinu smr ti naší …

Jeho otázka byla zodpovězena.

Už věděl, co se stalo se seržantem Harkerem.

Galen Copperfield byl člověk, který trávil spoustu času venku, takže se v divoké severoamerické přírodě vyznal. Jeden z nejzajímavějších živočichů, které kdy objevil, byl sklípkan. Je to chytré zvíře, které v zemi buduje hluboké trubicovité pasti a nahoře je opatří záklopkou. Záklopka dokonale splývá s okolním prostředím, v němž byla past vybudována, takže ostatní hmyz na ni klidně vstoupí, aniž by si byl vědom nebezpečí, číhajícího pod ní. Kořist je okamžitě chycena, stažena dolů a pohlcena. Rychlost, s jakou všechno tohle probíhá, byla děsivá a fascinující. V jednu chvíli oběť stojí nahoře, nic zlého netuší, a v druhou už je pryč, jako kdyby vůbec nikdy neexistovala.

Zmizení desátníka Velazqueze bylo stejně náhlé, jako kdyby šlápl na víčko sklípkanovy pasti.

Je pryč.

Copperfieldovi muži měli nervy napjaté už od doby, kdy zmizel Harker, a navíc byli ještě naplněni hrůzou po přízračném kvílení, které ustalo teprve okamžik před tím, než byl Velazquez stažen dolů. Když to desátníka chytilo, všichni ustoupili dozadu na chodník, jako kdyby se báli, že se z díry něco vymrští.

Copperfield také ve chvíli, kdy natahoval ruku k Velazquezovi, který byl stažen, uskočil dozadu. Pak ztuhl. Zvláštní. To mu nebylo ani trochu podobné. Nikdy předtím se v krizové situaci nezachoval takhle pošetile.

Velazquezův křik pronikal vysílačkami, které všichni měli uvnitř obleků.

Copperfield překonal strach, který ho svazoval, přistoupil ke kanálu a podíval se dolů. Na dně stoky ležela Peakova baterka. Nic jiného tam však nebylo. Po Velazquezovi tam nebylo ani stopy.

Copperfield zaváhal.

Desátník stále křičel.

Má za tím nebožákem poslat další muže?

Ne. To by bylo poslání na jistou smrt. Vzpomeň si na Harkera. Nesmí zbytečně dojít k dalším ztrátám.

Ale, dobrý Bože, ten křik je neskutečný. Nebyl sice tak děsivý jako Harkerův, jeho křik byl nářkem nesnesitelných bolestí. Tohle byl křik smrtelné hrůzy. Možná ne tak strašné, ale stejně dostatečně hrůzné. Nic horšího Copperfield na bojišti ještě nikdy neslyšel.

Mezi výkřiky zaznívala i slova, vyhrknutá mezi steny. Desátník se pokusil o zoufalý pokus vysvětlit těm zbylým nahoře – nebo možná i sám sobě – to, co vidí.

„… ještěr …“

„… brouk …“

„… prehistorická …“

„… démon …“

A nakonec, z fyzické bolesti i z muk trpící duše, desátník zvolal: „Je to ďábel, je to ďábel!“

Poté jeho výkřiky zněly stejně děsivě jako Harkerovy. Ale tyto aspoň netrvaly tak dlouho.

Když všechno utichlo, Copperfield zasadil mříž kanálu zpátky na své místo. Kvůli elektrickému kabelu pevně nedoléhala, ale stejně aspoň zakrývala větší část otvoru.

Tři metry od kanálu umístil dva muže a přikázal jim, aby stříleli na všechno, co by odtamtud chtělo vylézt.

Vzhledem k tomu, že Harkerovi puška nebyla vůbec k užitku, vydal se Copperfield s několika dalšími muži sehnat všechno, co je potřeba na výrobu Molotovova koktejlu. Z Brookhartova obchodu s lihovinami donesli několik lahví vína, vyprázdnili je a na jejich dno nasypali centimetr mýdlového prášku, naplnili je benzínem a do hrdel vsunuli dráty s rozbuškou.

Uspěje oheň tam, kde kulky selhaly?

Co se stalo Harkerovi?

A co Velazquezovi?

Co bude se mnou? přemýšlel Copperfield.

Jedna ze dvou pojízdných polních laboratoří stála více než tři milióny dolarů.

Laboratoř byla zázrakem technologické miniaturizace. Počítač, založený na trojici výkonných mikroprocesorů a obsahující 690.000 tranzistorů v pouhých devíti silikonových čipech nezabíral více místa než dva malé kufříky, a přesto to byl naprosto dokonalý přístroj, jenž byl schopen složitých lékařských analýz. Ve skutečnosti to byl mnohem propracovanější systém – s větším rozsahem funkcí a kapacitou paměti – než jaké jsou běžně k vidění v patologických laboratořích nejdůležitějších univerzitních nemocnic.

V autě byla spousta diagnostického zařízení, které bylo maximálně uzpůsobeno k naprostému využití omezeného prostoru. U stěn vedle toho stály ještě dva počítače se spojením na základnu, bylo tam množství různého náčiní a nářadí: odstřeďovač, který byl schopen oddělit hlavní složky krve, moči a jiných tekutin; spektrofotometr; elektronický mikroskop, poskytující obraz s analýzou na počítači; kompaktní zařízení, jež je schopno okamžitě zmrazit vzorky krve a tkání kvůli uchování nebo pro snadnější rozpoznání struktury na zmrzlém materiálu a mnoho, mnoho dalších přístrojů.

V přední části vozidla, hned za přepážkou pro řidiče, stál pitevní stůl, který se dal sklopit. V této chvíli byl právě sklopený a tělo Gary Wechlase – osmatřicetiletého muže, bělocha – leželo na ocelovém povrchu bez jediné skvrnky. Modré kalhoty od pyžama byly rozstřiženy, sundány z těla a odloženy stranou pro pozdější ohledání.

Doktor Seth Goldstein, jeden ze tří soudních lékařských specialistů na západním pobřeží, prováděl pitvu. Stál na jedné straně stolu spolu s doktorem Darylem Robertsem. Na druhé straně stál generál Copperfield a sledoval je přes mrtvé tělo.

Goldstein zmáčkl spínač na kontrolním panelu, který byl zabudovaný do stěny po jeho pravici. Během pitvy dojde k automatickému nahrávání každého slova, které při ní bude řečeno; toto byla naprosto běžná procedura. Bude pořízen také vizuální záznam: na tělo byly zamířeny dvě videokamery, visící u stropu. Ty byly spuštěny současně s magnetofonem, když doktor Goldstein stiskl spínač v panelu na stěně.

Goldstein začal zvolna ohledávat a popisovat mrtvé tělo: neobvyklý výraz v obličeji, jednolitá pohmožděnina po celém těle, zvláštní otok. Obzvláště se zaměřil na zranění, podlitiny, říznutí, tržné rány, vpichy, puchýře, zlomeniny a další indikace možných poranění. Nenašel žádná. Nad podnosem s pitevními nástroji zaváhal, neboť si nebyl zcela jist, kde začít. Obvykle totiž před zahájením vlastní pitvy mívá jasný úsudek, jakým způsobem smrt nastala. Pokud zesnulý byl stižen nějakou chorobou, měl Goldstein obvykle k dispozici nemocniční zprávu. Pokud smrt vznikla v důsledku nehody, bylo na těle vidět jisté poškození. Pokud se jednalo o smrt z rukou jiného člověka, bylo na něm patrné násilí. Ale v tomto případě tělo pokládalo mnohem více otázek, než na kolik odpovídalo; a to otázek podivnějších, než na jaké by se ho kdy napadlo ptát.

Copperfield, jako by vycítil, nač Goldstein myslí, řekl: „Musíte nám poskytnout nějakou odpověď, doktore. Naše životy na tom možná závisí.“

Druhé vozidlo obsahovalo téměř to samé vybavení k určování diagnóz, jaké bylo v tom prvním – odstřeďovač velikosti zkumavky, elektronický mikroskop a tak dále – a navíc další prostředky, které v prvním vozidle chyběly. Nebyl tu však pitevní stůl, a také zde byl nainstalován pouze jeden videosystém. Místo dvou zde byly tři počítačové terminály.

Doktor Enrico Valdez u jednoho z nich seděl, na židli, která byla navržena tak, aby se na ní mohl usadit člověk v ochranném obleku spolu s kyslíkovou bombou. Pracoval s Houkem a Nivenem na chemickém rozboru vzorků různých substancí, které sesbírali na různých místech – jak v obchodech, tak v bytech na Skyline Road i Vail Lane; například mouku a těsto ze stolu v Liebermannově pekařství. Především pátrali po stopách nervových plynů a podobných chemických sloučenin. Doposud nenalezli nic, co by se dalo považovat za neobvyklé.

Doktor Valdez nevěřil, že se jako hlavní viník ukáže nervový plyn či nějaká infekce.

Začínal si postupně a pozvolna myslet, že celá tahle záležitost bude patrně spadat do kompetence Isleyho a Arkhama. Isley a Arkham byli dva muži, kteří na ochranných oblecích neměli vyznačena jména, a do konce ani nebyli členy jednotky Civilní obrany. Pocházeli z naprosto odlišného projektu. Teprve až dnes ráno krátce před svítáním si byli představeni na organizační schůzce v Sacramentu. Když se dozvěděl, jakou oblastí se zabývají, měl co dělat, aby se nezačal smát. Domníval se, že jejich projekt je naprostým plýtváním peněz daňových poplatníků. Teď už si tím nebyl tak jist. Už mu do smíchu nebylo …

Teď přemýšlel… a bál se.

Doktorka Sara Yamagušiová byla rovněž v druhém vozidle.

Kultivovala bakterie. Vzala krev z těla Gary Wechlase a kontaminovala ji celou řadou živných roztoků, želatinových složek s živinami, které bakterie ke svému růstu potřebují: agar z koňské krve, z ovčí krve, čokoládový agar a mnoho dalších.

Sara Yamagušiová byla genetička, která strávila jedenáct let ve výzkumném středisku zabývajícím se kombinováním DNA. Kdyby se ukázalo, že Snowfield byl kontaminován mikroorganismem, který vyrobil člověk, stala by se Sařina práce nejdůležitější z celého týmu. Řídila analýzu morfologie mikrobu, a až ta by byla dokončena, hrála by Sara hlavní roli v pokusu určit systém jeho fungování.

Rovněž tak jako doktor Valdez, i Sara se nyní začala domníval, že Isley a Arkham budou v tomto podniku mnohem důležitějšími osobami, než si původně myslela. Ráno ještě byla toho názoru, že jejich obor je naprosto exotický, jako třeba voodoo. Ale teď, když vidí, co všechno se ve Snowfieldu odehrává, začíná si připouštět, že specializace Isleyho a Arkhama tady stále získává na ceně.

A stejně jako doktor Valdez, i ona si dělala starosti.

Doktor Wilson Bettenby, vedoucí výzkumné jednotky protichemické a biologické Civilní obrany na západním pobřeží, seděl dvě židle od doktora Valdeze před obrazovkou počítače.

Bettenby zkoušel na několika vzorcích vody program automatické analýzy. Vzorky vložil do procesoru, který vodu destiloval, a filtrované substance podrobil spektrografické analýze a dalším testům. Bettenby nepátral po mikroorganismech; na to by musel použít jiné metody, než byla tato. Tento program pouze určoval druh a množství minerálů a chemických prvků, přítomných ve vodě. Výsledky byly zaznamenávány na obrazovce.

Všechny vzorky vody kromě jednoho byly odebrány z kohoutků v kuchyních a koupelnách domů podél Vail Lane. Ukázalo se, že jsou prosty veškerých nebezpečných chemikálií.

Další vzorek byl ten, který včera večer odebral policista Autry na kuchyňské podlaze v jednom bytě na Vail Lane. Jak tvrdil šerif Hammond, byly kaluže vody a promáčené koberce nalezeny v několika budovách. Do rána se však voda jaksi zázrakem vypařila, kromě několika vlhkých skvrn, z nichž by však Bettenby nedokázal odejmout vzorek. Vložil do procesoru vzorek donesený Autrym.

Za několik málo minut se na počítači objevila kompletní analýza chemických prvků a minerálů tekutiny a usazenin, které po destilaci kapaliny zůstaly:

Na počítači se objevil mnohem delší seznam prvků, které by se za různých okolností mohly ve vodě objevit. V nedestilovaném stavu voda naprosto neobsahovala žádné stopy jiných prvků, než je vodík a kyslík. Po úplné destilaci a filtraci nezůstal ani kousek usazenin, dokonce ani ne stopy prvků. Autryho vzorek nemohl pocházet ze žádného vodního zdroje ve městě, neboť v něm nebyla ani kapka chlóru či fluóru. A ani to nebyla voda z láhve. Takové obvykle obsahují minerály. Možná Culliganovi měli pod kuchyňským dřezem filtrační systém, ovšem i přesto by pak voda obsahovala mnohem více prvků než tento vzorek. To, co Autry donesl, byl vzorek vody po nejčistší laboratorní destilaci opakované filtraci.

Takže … proč vlastně byla rozlitá na podlaze v kuchyni?

Bettenby pozoroval obrazovku počítače a mračil se.

Obsahovala ta loužička v Brookhartově obchodě s lihovinami také naprosto dokonale čistou vodu, jako byla tahle?

Proč by někdo chodil po městě a rozléval celé litry destilované vody?

A kde vůbec by jí vzali takové ohromné množství?

Podivné.

Jenny, Bryce a Lisa seděli u stolu v rohu jídelny hotelu Horský vrchol.

Major Isley a kapitán Arkham, kteří na sobě měli ochranné obleky bez jmenovek na helmách, seděli proti nim na druhé straně. Přinesli zprávu o desátníkovi Velazquezovi. Přinesli také magnetofon, který ležel uprostřed stolu.

„Stále nechápu, proč by tohle nemohlo počkat,“ řekl Bryce.

„Nebude to trvat dlouho,“ odvětil major Isley.

„Máme před sebou s mými muži strašnou spoustu práce,“ pokračoval Bryce. „Musíme prohledat každou budovu v tomhle městě, spočítat těla, zjistit, kolik je mrtvých a kolik pohřešovaných, a pokusit se aspoň částečně odhalit, co mohlo všechny tyhle lidi povraždit. Je před námi práce na několik dní, hlavně proto, že s pátráním nemůžeme pokračovat po soumraku. Není možné, abych poslal svoje lidi do práce, když elektřina může vypovědět každou chvíli službu. To bych byl blázen.“

Jenny si vzpomněla na Warglův vyžraný obličej. Na prázdné oční důlky.

Major Isley řekl: „Jenom pár otázek.“

Arkham pustil magnetofon.

Lisa se po majorovi a po kapitánovi zle podívala.

Jenny rozmýšlela, co asi dívku napadlo.

„Začneme vámi, šerife,“ pravil major Isley. „Obdrželo vaše oddělení během osmačtyřiceti hodin před začátkem těchto událostí nějakou zprávu o výpadcích elektřiny či o poruchách telefonních spojů?“

„Pokud by se problémy tohoto typu vyskytly,“ opáčil šerif, „lidé by se vší pravděpodobností telefonovali opravářům, a ne šerifovi.“

„To ano, ale ti by vás o tom nezpravili? Nejsou snad takové výpadky často v souvislosti s kriminální aktivitou?“

Bryce přikývl. „Samozřejmě. A pokud si dobře vzpomínám, žádné takové zprávy nám hlášeny nebyly.“

Kapitán Arkham se předklonil. „A co nějaké potíže s příjmem televizních a rozhlasových kanálů v této oblasti?“

„Pokud vím, tak žádné tady nejsou,“ odpověděl Bryce.

„Byly hlášeny nějaké nevysvětlitelné exploze?“

„Exploze?“

„Ano,“ řekl Isley. „Exploze nebo ozvěny výbuchů či jakékoli jiné hlasité zvuky bez původce.“

„Ne. Nic takového.“

Jenny přemýšlela, kam asi tak mohou mířit.

Isley zaváhal a zeptal se: „Nebyly hlášeny ani žádné zprávy o neobvyklých letadlech v okolí?“

„Ne.“

Lisa řekla: „Vy dva nejste členy Copperfieldova týmu, že ne? Proto taky nemáte jmenovky na helmách.“

Bryce dodal: „A ani vaše ochranné obleky vám nepadnou tak dobře, jako všem ostatním. Oni je mají šité na míru. Vy mezi ně prostě nějak skutečně nezapadáte.“

„Máte dobrý postřeh,“ ušklíbl se Isley.

„Pokud tedy nepatříte do týmu protichemické obrany,“ zeptala se Jenny, „co potom tady děláte?“

„Nechtěli jsme se o tom zmiňovat hned na začátku,“ odpověděl Isley. „Domnívali jsme se, že se od vás dozvíme úplnější informace, když nebudete vědět, jakým výzkumem se zabýváme.“

Arkham pokračoval: „Ne, nepatříme k vědeckému týmu. Jsme protiletecké obrany.“

„Z projektu Skywatch. Nejsme úplně tajná organizace, ale … no, jak to říct … poněkud se bráníme veřejné popularitě.“

„Skywatch? Hlídání oblohy?“ rozzářila se Lisa. „Chcete říct, že se zabýváte UFO a tak podobně? Létajícími talíři?“

Jenny si všimla, jak sebou Isley při slovech ‚létajícími talíři’ škubl.

„Rozhodně se nezabýváme každým připitomělým oznámením o přistání zelených mužíčků z Marsu,“ prohlásil. „Za prvé na to ani nemáme dost peněz. Naším posláním je zkoumat vědecké, sociologické a vojenské aspekty prvního setkání lidstva s mimozemskými civilizacemi Spíše bych to nazval, že jsme taková skupina teoretiků.“

Bryce zakroutil hlavou. „O létajících talířích tady v okolí nikdo žádnou zprávu nepodával.“

„Ale na to se major Isley vůbec neptá,“ namítl Arkham. „Chápejte, naše studie poukazují na to, že první kontakt může nastat za tak nepředvídaných okolností, že si sami vůbec nemusíme uvědomovat, že jde o první kontakt. Populární koncept kosmických lodí snášejících se z oblohy… Tak takhle to vůbec nemusí ve skutečnosti probíhat, pokud budeme opravdu mít co do činění s mimozemskou civilizací, je docela dobře možné, že jejich lodi budou naprosto odlišné od toho, jak si je představujeme my, a nebudeme si vůbec vědomi toho, že mezi námi přistáli.“

„Právě proto se zajímáme o podivné úkazy, které se na první pohled vůbec nezdají být s UFO nějak spjaty,“ vysvětlil Arkham. „Třeba loni na jaře byl v jednom domě ve Vermontu obzvláště aktivní poltergeist. Nábytek se tam vznášel nad podlahou. Nádobí létalo po kuchyni a tříštilo se o stěny. Ze zdí, kde nebyly žádné vodovodní kohoutky, se začínala proudem valit voda. Ve vzduchu se z ničeho nic vznítily ohnivé koule …“

„Copak poltergeist není považován za ducha?“ zeptat se Bryce. „Co mají duchové společného s vaší prací?“

„Nic,“ odpověděl Isley. „My na duchy nevěříme. Ale napadlo nás, jestli třeba příznaky poltergeista nejsou způsobem, jak se s námi mimo zemské civilizace snaží navázat kontakt. Pokud by se jednalo o civilizaci, která komunikuje výhradně prostřednictvím telepatie, mohla by nevyslyšená psychická energie působit destruktivně na řadu věcí, které jsou přičítány zlým duchům.“

„A k jakému závěru jste nakonec ve Vermontu došli?“ zeptala se Jenny.

„K jakému závěru jsme došli? K žádnému,“ odpověděl Isley.

„Jenom, že … že to bylo krajně zajímavé,“ dodal Arkham.

Jenny se podívala na Lisu a spatřila, že její oči jsou otevřené dokořán. Tohle bylo něco, co Lisa dokázala pochopit, přijmout a opřít se o to. Toto byla hrůza, na kterou byla díky filmům, knihám a televizi naprosto připravená. Příšery z vesmíru. Útočníci z jiných světů. Kvůli tomu se však snowfieldské vraždy nejevily nijak méně kruté. Ale byla to již reálná hrozba od existujících bytostí, a to byla v porovnání s hrozbou z neznáma mnohem snadněji přijatelná myšlenka. Jenny měla silné pochyby o tom, že se jedná o první setkání s bytostmi z dalekých hvězd, ale Lisa vypadala, že je o tom přesvědčena.

„A co tady ve Snowfieldu?“ zeptala se Lisa. „Je to ono? Přistálo tu něco … odtamtud?“

Arkham se nejistě podíval na majora Isleyho.

Isley si odkašlal, což přístroj s mikrofonem připevněný na jeho prsou přeložil jako střelbu z kulometu: „Na takovéto rozhodnutí je ještě opravdu příliš brzy. Myslíme si, že je docela pravděpodobné, že první setkání člověka s mimozemskou civilizací bude obsahovat také nebezpečí biologické kontaminace, Proto jsme také dostali povolení podílet se na Copperfieldově výzkumu. Nevysvětlitelné propuknutí neznámé choroby může naznačovat, že se jedná o neodhalený kontakt s mimozemskou přítomností.“

„Ale jestliže máme skutečně co do činění s mimozemskými bytostmi,“ řekl Bryce, zcela zjevně na pochybách, „chovají se tedy skutečně barbarsky na to, že mají být inteligentnější než my.“

„To mě už také napadlo,“ kývla Jenny.

Isley zvedl obočí. „Neexistuje žádná záruka, že by bytosti s vyšší inteligencí musely nutně být pacifistické nebo shovívavé.“

„Ano,“ souhlasil Arkham. „To je zcela obvyklá domněnka, že by mimozemšťané měli žít v naprostém souladu sami se sebou a s ostatními živočišnými druhy. Stará písnička … Ale nemusí tomu tak nutně být. Koneckonců člověk je podstatně dál na vývojovém žebříčku než třeba gorila, ale ve své podstatě jsme mnohem více agresivnější, než je ta nejvzteklejší gorila ze všech.“

„Možná se jednoho dne přece jenom setkáme s mírumilovnou mimozemskou civilizací, která nás naučí žít v míru,“ řekl Isley. „Možná, že nám poradí, jak s pomocí jejich technologie vyřešit naše pozemské problémy, a navíc se ještě dostat ke hvězdám. Kdo ví.“

„Ale přesto musíme myslet na všechny možné alternativy,“ dodal hořce Arkham.

Kapitola 26

LONDÝN

Jedenáct hodin pondělního dopoledne ve Snowfieldu je pro Londýn časem sedmé hodiny večerní.

Odporně vlhký den se změnil na odporně vlhkou noc. Kapky deště bubnovaly na okno kuchyňky v dvoupokojovém podkrovním bytě Timothy Flytea.

Profesor stál u kuchyňského stolu a připravoval si sendvič.

Po excelentní snídani se šampaňským na účet Burta Sandlera neměl nijak zvlášť velký hlad. A úplně přitom zapomněl na svačinu.

Dneska měl schůzku se dvěma studenty. S jedním měl konzultaci analýze hieroglyfů a s tím druhým o latině. Při obou konzultacích div neusnul, tak byl k prasknutí najedený. Trapné. Ale vzhledem k mizernému honoráři, co mu jeho žáci za jeho konzultace platí, si nemají na co stěžovat, jestliže mu jednou uprostřed výkladu na chvíli poklesla hlava.

Když si pokládal na chleba namazaný hořčicí tenký plátek vařené šunky a švýcarského sýra, zaslechl, jak dole v hale zvoní telefon. Nedomníval se, že by to mohlo být pro něj. Jemu telefonoval jenom málokdo.

Avšak za několik vteřin poté se ozvalo zaklepání na dveře. Byl to mladý Ind, který si pronajal pokoj v prvním patře. Řekl Timothymu se silným přízvukem, že ten telefon je pro něj. A že je naléhavý.

„Naléhavý? Kdo to může být?“ ptal se Timothy, když sestupoval za mladíkem dolů po schodech. „Představil se aspoň?“

„Sandleer,“ odpověděl Ind.

Sandler? Burt Sandler?

U snídaně se přece dohodli o podmínkách pro nové vydání Dávného nepřítele, které by bylo naprosto přepracované tak, aby oslovilo i průměrného čtenáře. Po prvním vydání své knihy před téměř sedmnácti lety dostal několik nabídek, aby své teorie o hromadných zmizeních během historie zpopularizoval, ale on tomu stále odolával, neboť se domníval, že populární verze Dávného nepřítele by hrála na ruku všem těm, kteří ho nespravedlivě nařkli ze senzacechtivosti, domýšlivosti a chamtivosti. Nyní však již byl této myšlence díky nuzným finančním poměrům poněkud přístupnější. Sandlerovo náhlé zjevení se na scéně a jeho nabídka na smlouvu přišly v pravou chvíli, kdy Timothyho stále se zhoršující chudoba dosáhla krizového bodu, takže Sandler se vlastně zjevil jako zázrakem. Dnes ráno se dohodli na patnácti tisících dolarech zálohy (kromě honoráře). Při současném kurzu by to činilo o něco víc ne
ž osm tisíc liber šterlinků. Nebylo to sice až tak moc veliké jmění, ale bylo to víc peněz, než kolik Timothy viděl v posledních několika letech dohromady, a v tuto chvíli mu to připadalo jako dost slušné bohatství.

Když sestupoval po úzkém schodišti dolů do haly, kde na stolku pod laciným tiskem špatné malby stál telefon, Timothy přemýšlel, jestli mu Sandler nevolá kvůli tomu, aby zrušil smlouvu.

Profesorovi začalo bušit srdce až téměř bolestivě.

Mladý Ind mu řekl: „Snad dobrá zpráva pro vás to je.“

Pak se vrátil do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.

Flyte zvedl sluchátko. „Haló?“

„Kristepane, už jste četl noviny?“ ptal se Sandler. Měl ostrý, až téměř hysterický hlas.

Timothy přemýšlel, jestli je Sandler opilý. Nebo tohle skutečně považuje za naléhavý hovor?

Než stačil Timothy odpovědět, Sandler pokračoval: „Myslím, že se to zase děje! Dobrý Bože, doktore Flyte, ono se to asi opravdu zase děje! Dneska večer to bylo v novinách. A v rádiu taky. Ještě sice ne žádné velké detaily, ale skutečně to vypadá, jako by to tu bylo zase!“

Profesorovy obavy o honorář nyní vystřídalo podráždění. „Mohl byste mi to nějak přiblížit, pane Sandlere?“

„Dávný nepřítel, doktore Flyte. Jedna z těchto příšer znovu udeřila. Zrovna včera. V jednom městečku v Kalifornii. Spousta mrtvých. Většina pohřešovaných. Stovky. Celé město. Všichni zmizeli.“

„Bůh jim pomáhej,“ řekl Flyte.

„Mám v londýnské tiskové kanceláři Associated Press kamaráda a ten mi řekl o nejnovějších skutečnostech,“ pokračoval Sandler. „Vím i o tom, co ještě nebylo v novinách. Mimo jiné také to, že kalifornská policie po vás vyhlásila pátrání. Zdá se, že některá z obětí četla vaši knihu. Když nastal útok, zamkla se v koupelně. Stejně ho to ale dostalo. Ale oběť měla dost času na to, aby na zrcadlo naškrábala vaše jméno a titul vaší knihy!“

Timothy oněměl. Vedle telefonu byla židle. Náhle ji potřeboval.

„Nikdo v Kalifornii nechápe, co se to děje. Ani netuší, že Dávný nepřítel je název vaší knihy a nevědí, jakou úlohu v tom všem hrajete vy. Domnívají se, že to byl útok nervovým plynem nebo nějaká biologická válka, nebo že se dokonce jedná o styk s mimozemšťany. Ale člověk, který vaše jméno napsal na zrcadlo, ten to věděl líp. A my také. Řeknu vám o tom víc v autě.“

„V autě?“ opakoval Timothy.

„Bože, doufám, že máte pas!“

„Hm … jo“

„Jedu k vám autem a vezmu vás na letiště. Chci, abyste byl v Kalifornii, doktore Flyte.“

„Ale …“

„Dneska večer. V letadle je ještě jedno volné místo. Rezervoval jsem ho na vaše jméno.“

„Ale já si nemohu dovolit …“

„Všechny výdaje platí váš nakladatel, takže si nedělejte žádné starosti. Vy prostě do toho Snowfieldu musíte. Vy totiž už nebudete psát jenom pouhopouhou populární verzi Dávného nepřítele. Už ne. Dneska napíšete hezky čtivý příběh o Snowfieldu a všechny vámi shromážděné údaje o hromadných zmizení v historii a všechny vaše teorie o dávném nepříteli budou vyprávění dodávat na věrohodnosti. Jasné? Není to báječný nápad?“

„Ale copak se hodí, abych se tam do všeho jen tak zničehonic vřítil?“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Sandler.

„Jestli to bude správné,“ zeptal se znepokojeně Timothy. „Nebude to vypadat, jako že se chceme pouze přiživit na děsivé tragédii někoho druhého?“

„Poslyšte, doktore Flyte, ve Snowfieldu budou celé stovky různých čumilů, kteří v zadní kapse u kalhot budou mít nakladatelské smlouvy. Šlohnou vám vaše téma. Když tu knihu nenapíšete vy, napíše ji někdo jiný za vás.“

„Ale stovky lidí zahynuly,“ řekl Timothy. Vycítil to. „Celé stovky. Bolest, tragédie …“

Sandler byl zcela zjevně podrážděn profesorovou váhavostí. „No, heleďte možná, že máte pravdu. Možná jsem já sám ani nepomyslel na to, jaká to ve skutečnosti je hrůza. Ale copak vám to není jasné – vy jste jediný člověk, kterému je souzeno o tom napsat knihu. Nikdo jiný by ji nenapsal tak přesvědčivě a erudovaně.“

„No …“

Sandler využil jeho zaváhání: „Fajn. Takže se rychle sbalte. Za půl hodiny jsem u vás.“

Sandler zavěsil a Timothy tam ještě chvíli seděl, držel sluchátko a naslouchal ztichlé lince. Byl v šoku.

Ve světlech taxíku byl déšť stříbrný. Vítr ho skláněl na stranu a vypadal jako tisíce tenkých blýskajících se řetězů na vánoční stromeček. Na chodníku se spojoval do stříbřitých louží.

Řidič taxíku jel jako šílený a auto doslova klouzalo po mokré vozovce. Timothy se jednou rukou pevně držel kliky na dveřích. Burt Sandler taxíkáři zjevně slíbil vysoký příplatek za to, když bude pořádně spěchat.

Sandler, který seděl vedle profesora, řekl: „V New Yorku bude krátká přestávka. Jeden z našich lidí tam na vás bude čekat a řekne vám, co dělat. Nechceme v New Yorku vzbudit zbytečnou pozornost médií. Schováme si to na tiskovou konferenci v San Francisku. Takže se dobře připravte na to, že až tam vystoupíte z letadla, obklíčí vás smečka dychtivých reportérů.“

„A to já bych nemohl sám dojet do Santa Miry a ohlásit se tam na policejní stanici?“ optal se Timothy nešťastně.

„To v žádném případě!“ odvětil Sandler, touto myšlenkou zjevně pohoršen. „Musíme uspořádat tiskovou konferenci. Vy jste jediný, kdo zná odpověď, doktore Flyte. Musíme o tom dát všem vědět. Musíme na sebe začít upozorňovat dřív, než Norman Mailer odloží svoji práci na nejnovější studii o Marylin Monroe a skočí do našeho tématu rovnýma nohama!“

„Ale já tu knihu ještě ani nezačal psát!“

„To já vím. Ale do té doby, než ji vydáme, už to musí být legenda sama.“

Taxík zabočil za roh. Pneumatiky zakvílely. Timothyho to vrhlo ke straně.

„V letadle do San Franciska se s vámi setká nakladatel. Bude vás doprovázet na tiskovou konferenci,“ říkal Sandler. „Brzy pak odjedete do Santa Miry. Je to poměrně daleko, takže asi nejspíš poletíte helikoptérou.“

„Helikoptérou?“ zeptal se udiveně Timothy.

Taxík proletěl hlubokou louží a rozstříkl všude kolem sebe oblaka stříbřité vody.

Letiště bylo na dohled.

Burtovi Sandlerovi se pusa nezastavila od chvíle, kdy Timothy nasedl do taxíku. „Ještě něco,“ vzpomněl si právě. „Na té tiskové konferenci jim nezapomeňte vyprávět všechno to, co jste říkal dnes ráno mně o zmizení Mayů. O třech tisících čínských pěšáků, co jsou pohřešováni. A hlavně nezapomeňte zdůraznit všechna zmizení, která se odehrála na území Spojených států – a to i před tím, než Spojené státy vznikly, klidně i v předešlém geologickém období. To v americkém tisku zapůsobí. Tyhle místní souvislosti. Vždycky to zabere. Nezmizela dokonce i první britská kolonie v Americe naprosto beze stopy?“

„Ano. Byla to kolonie na Roanoke Island.“

„Nezapomeňte se o tom zmínit.“

„Ale já to nevím naprosto jistě, jestli Roanocká kolonie má s dávným nepřítelem nějakou souvislost.“

„A máte tušení, co by to tedy mohlo být?“

Jako vždy byl Timothy zcela pohlcen tímto tématem a navíc mu to i dovolilo poprvé odtrhnout pozornost od sebevražedného počínání řidiče taxíku. „Když se v květnu 1590 vrátila britská expedice, podporovaná sirem Walterem Raleighem do Roanocké kolonie, zjistilo se, že všichni jsou pryč. Sto dvacet lidí zmizelo beze stopy. O jejich záhadném osudu byly vytvořeny nespočetné teorie. Například podle té nejpopulárnější se lidé na Roanoke Island stali oběťmi indiánů kmene Croatoa, kteří žili poblíž. Kolonisté po sobě zanechali jedinou zprávu, a to bylo právě jméno tohoto kmene, vyryté do kůry stromu. Ale Croatové o jejich zmizení nevěděli vůbec nic. A byli to mírumilovní Indiáni, kteří nikdy neválčili. Ve své podstatě ještě kolonistům pomohli se tam usadit. V osadě také nebyly nalezeny žádné stopy po násilí. Nikde se nenašla žádná těla. Ani kosti. Ani hroby. Takže jak vidíte, i ta široce přijímaná teori e vzbuzuje víc otázek, než na kolik jich odpovídá.“

Taxi projelo další zatáčkou a prudce přibrzdilo, aby se vyhnulo srážce s náklaďákem.

Ale Timothy si byl nyní jen matně vědom řidičova ďábelského počínání.

„Napadlo mě,“ uvažoval, „že to slovo, které kolonisté vyryli do kůry dřeva – Croatové – se nemusí vůbec vztahovat k něčímu obviňování. Mohlo to znamenat, že Croatové o tom, co se přihodilo budou vědět víc. Četl jsem deníky několika britských výzkumníků, kteří později s Croaty mluvili o záhadném zmizení kolonie, a jsou tam narážky, že Indiáni měli svůj názor na to, co se opravdu přihodilo. Nebo aspoň si mysleli, že to vědí. Ale nikdo je nebral vážně, když se to pokoušeli bílému muži vysvětlit. Croatové říkali, že současně se zmizením kolonistů došlo v okolních lesích, kde Indiáni lovili, k nebývalému úbytku vysoké zvěře. Vlastně poklesl počet příslušníků všech druhů volně žijících zvířat, a to značně. Několik vnímavějších průzkumníků si poznamenalo do deníku, že Indiáni o těchto skutečnostech hovoří s pověrčivou hrůzou. Zdálo se, že pro to zmizení mají své náboenské vysvětlení. Ale naneštěstí se bílí mužové, kteří vyšetřovali toto záhadné zmizení, příliš o indiánské pověry a mýty nezajímali, takže tímto směrem nikdo nepátral.“

„Vsadím se, že vy jste se náboženským představám Croatů patřičně věnoval,“ řekl Burt Sandler.

„Ano,“ odpověděl Timothy. „Nebylo to lehké, protože kmen je již mnoho a mnoho let vyhynulý. Ale objevil jsem, že Croatové byli spiritisté. Věřili, že duch přetrvává a kráčí po zemi dokonce i po smrti těla. Věřili také, že existují ‚větší duchové’, kteří se promítají do živlů – do větru, země, ohně, vody a tak dále. Nejdůležitější ze všeho – aspoň pro nás – je to, že také věřili v existenci zlého ducha, zdroje všeho zla, jakéhosi ekvivalentu křesťanského Satana. Zapomněl jsem, jakým jménem ho nazývali, ale zhruba to slovo znamená ‚Ten, který může být vším, a přesto není ničím’.“

„Panebože,“ vydechl Sandler. „Tenhle popis se dokonale hodí na dávného nepřítele.“

„Někdy bývají v pověrách skryté pravdy. Croatové věřili, že jak divokou zvěř, tak kolonisty unesl právě ‚Ten, který může být vším, přesto není ničím’. Takže … přestože nemohu stoprocentně říct, jestli se zmizení kolonistů z Roanoke Island týká dávného nepřítele, stejně mám dost dobrých důvodů myslet si, že ano.“

„Skvělé!“ zvolal Sandler. „Nezapomeňte jim to říct na tiskové konferenci v San Francisku. Přesně tak, jak jste to teď řekl mně.“

Brzdy taxíku zakvílely a oni zastavili před letištní halou.

Burt Sandler vtiskl řidiči do dlaně pětilibrovou bankovku. Pohlédl na hodinky: „Doktore Flyte, za chvíli vám to letí.“

Timothy Flyte sledoval ze svého sedadla u okénka, jak světla velkoměsta mizí pod bouřkovými mraky. Letadlo mířilo výš a výš do stále řidšího deště. Brzy vystoupali nad mraky a bouře se ocitla pod nimi, zatímco nad nimi se rozprostírala jasná obloha. Paprsky měsíce tančily po baculatých okrajích mraků a noc za letadlem byla plná jemného, přízračného světla.

Nápis o povinném připoutání bezpečnostních pásů zhasl.

Odpoutal se, ale nedokázal se uvolnit. Mysl mu vířila stejně tak jako mračna pod ním.

Kolem prošla letuška a nabízela nápoje. Požádal o skotskou.

Cítil se jako stlačená pružina. Přes noc se jeho život úplně změnil. Dnes prožil víc dobrodružství, než kolik prožil za celý rok.

Napětí, které se ho zmocnilo, ale nebylo nepříjemné. Byl nesmírně šťasten, že se zbavil své nuzné existence. Začal nový, lepší život, a to tak rychle, jako by si vyměnil starý oblek za nový. Riskoval sice posměch a všechna podobná a dobře mu již známá obviňování, když opět vyrukuje se svými teoriemi na veřejnost. Ale na druhou stranu tu byla také šance, že se mu je tentokrát podaří obhájit.

Dostal skotskou a vypil ji. Objednal si druhou. A zvolna se uvolňoval.

Za letadlem se rozprostírala hluboká noc.

Kapitola 27

ÚTĚK

Ze zamřížovaného okénka cely předběžného zadržení měl Fletcher Kale dobrý výhled na ulici. Celé dopoledne sledoval, jak se na ní rojí reportéři. Zřejmě se stalo něco opravdu neobvyklého.

Někteří ze spoluvězňů si podávali novinky od cely k cele, ale jemu nikdo nic neřekl.

Neměli ho rádi. Často si z něj tropili legraci a nazývali ho vrahem malých dětí. Dokonce i ve vězení platily třídní rozdíly a na nejnižší příčce žebříčku stáli vrahové dětí.

Bylo to úplně směšné. Dokonce i zloději, násilníci, lupiči, vyděrači a defraudanti měli potřebu cítit nad někým morální převahu. Takže odsuzovali a pronásledovali každého, kdo nějak ublížil dítěti, a to jim jakýmsi způsobem dávalo možnost připadat si jako kněz či biskup.

Cvoci. Kale jimi pohrdal.

Nikoho se neprosil, aby mu něco řekl. Nehodlal jim dopřát zadostiučinění, že je potřebuje.

Natáhl se na svoji pryčnu a zasnil se o své skvělé budoucnosti: o slávě, moci, bohatství …

V půl dvanácté, kdy pro něj přišli, aby jej předvedli u soudu, kde bude obviněn ze dvou vražd, ležel stále ještě na pryčně. Stráž odemkla dveře. Dovnitř vstoupil muž, šedovlasý policista s vypouklým bříškem, a nasadil Kalemu želízka.

„Moc nás tady dneska není,“ řekl Kalemu. „Vlastně já jsem jediný, kdo se tu o vás teď stará. Ale snažte se, ať vás ani nenapadne, že byste toho mohl nějak využít. Máte na rukou tohle a já mám pistoli. A věřte, že by mi bylo skutečným potěšením ustřelit vám palici.“

V očích obou, jak policisty, tak stráže, bylo neskutečné pohrdání.

Konečně Kaleovi došlo, že by mohl za mřížemi strávit zbytek svého života. Když ho vyváděli z cely, ke svému velkému překvapení se rozplakal.

Ostatní vězni se mu posmívali, smáli se a pokřikovali na něj.

Muž s bříškem rýpl Kalea do žeber: „Tak se hni!“

Kale klopýtal na zesláblých nohách chodbou, prošel bezpečnostní bránou, kterou pro něj zvlášť otevřeli, vyšel z části, kde byly cely, a vstoupil do vedlejší haly. Stráž tam zůstala, ale policista ho stále šťouchal do žeber a navigoval směrem k výtahům, a šťouchal do něj příliš silně a kolikrát i naprosto zbytečně, kdy to nebylo vůbec potřeba. Kale pocítil, že jeho sebelítost ustupuje zlosti.

V malém pozvolna klesajícím výtahu si uvědomil, že policista v něm už nevidí potencionální hrozbu. Byl jeho citovým selháním zcela znechucen, otráven a bylo mu za něj poněkud trapně.

Do chvíle, než se dveře zase otevřely, se odehrála změna také v Kaleovi. Stále tiše plakal, ale ne již opravdovými slzami, a třásl se nyní spíše vzrušením než zoufalstvím.

Prošli další hlídkou. Policista, kterému strážce říkal Joe, tam odevzdal složku papírů. Strážce pohlédl na Kalea s neskrývaným pohrdáním. Kale odvrátil obličej, jako kdyby se za sebe sám styděl. A stále plakal.

Pak byl s Joem venku a přecházeli přes velké parkoviště směrem k řadě zelenobílých policejních aut, která byla seřazena podél větrolamu. Den byl teplý a slunce svítilo.

Kale stále plakal a předstíral, že mu neslouží nohy. Měl svěšená ramena a hlavu schýlenou. Pohyboval se pomalu, jako kdyby to byl zlomený, ubitý muž.

Kromě něj a policisty bylo parkoviště úplně opuštěné. Byli tam jenom oni dva. Skvělé.

Celou cestu k autu čekal Kale na ten pravý okamžik, kdy se dá do akce. Jednu chvíli už si myslel, že ten okamžik nikdy nepřijde.

Pak ho Joe strčil k autu a trochu se otočil, aby mohl odemknout dveře – a Kale udeřil. Vrhl se na policistu právě ve chvíli, kdy se sklonil, aby mohl vsunout klíč do zámku. Policista zalapal po dechu a ohnal se po něm pěstí. Příliš pozdě. Kale se před ránou sklonil, pak se rychle vztyčil a narazil ho na dveře vozu. Joe zbledl bolestí, když se mu klika zaryla dolů do páteře. Svazek klíčů mu vypadl z ruky, a přestože oba zrovna padali k zemi, stačil stejnou rukou hmátnout po revolveru v pouzdře.

Kale věděl, že se spoutanýma rukama mu pistoli nijak nevyrazí. Až bude revolver vytažen, bude po boji.

Proto mu Kale šel po hrdle. Svými zuby. Zakousl se mu do krku hluboko, až vytryskla krev, kousl znovu a znovu, jako útočící rozběsněný pes, ještě jednou, až policista vykřikl, ale byl to jenom tlumený přidušený zvuk, který nikdo nemohl zaslechnout, pistole mu vypadla z pouzdra a vyklouzla z jeho třesoucí se ruky, oba muži spadli prudce na zem, Kale byl nahoře, a když se policista pokusil znovu vykřiknout, Kale ho kopl kolenem do rozkroku a krev pravidelně tryskala z poraněného hrdla.

„Hajzle,“ zasípěl Kale.

Policistovi se zakalily oči. Z rány přestala prýštit krev. Bylo po všem.

Kale se nikdy necítil tak mocný a silný, nikdy neměl tak intenzívní pocit, že žije.

Rozhlédl se po parkovišti. Stále tam nikdo nebyl.

Nahmátl svazek klíčů a všechny po jednom vyzkoušel, dokud nenalezl ten pravý a neodemkl si želízka. Odhodil je pod auto.

Odvalil tam také policistu, aby byl z dohledu.

Utřel si tvář do rukávu. Košili měl zamazanou od krve. S tím se nedalo nic dělat. Ani s tím, že měl na sobě neforemný, modrý vězeňský oblek z hrubé látky a pár pantoflí.

Měl pocit, že je dost nápadný, a spěchal podél plotu směrem k otevřené bráně. Přešel ulici a zmizel v dalším parkovišti, které se rozkládalo za dvoupodlažní budovou. Vzhlédl k oknům a doufal, že se nikdo nedívá.

Na parkovišti bylo aspoň dvacet aut. Žlutý datsun měl v zapalování klíčky. Vlezl si za volant, zavřel dveře a s úlevou vydechl. Už na něj nebylo vidět, a navíc měl k dispozici auto.

Na desce pod předním sklem ležela krabice s papírovými kapesníčky. Vzal si jeden, plivl do něj a očistil si obličej. Když ze sebe smyl krev, pohlédl na sebe do zpětného zrcátka – a usmál se.

Kapitola 28

POČÍTÁNÍ TĚL

V době, kdy jednotka generála Copperfielda prováděla v pojízdných laboratořích pitvu a testy, sestavil Bryce Hammond dva výzkumné týmy a začali budovu po budově prohlížet celé město. První skupinu vedl Frank Autry a major Isley šel s nimi jako pozorovatel za projekt Skywatch. Kapitán Arkham se zase připojil k Bryceově skupině. Dům po domu, ulici za ulicí. Oba týmy od sebe nebyly vzdáleny dále než dvě budovy, a stále spolu byly v kontaktu pomocí vysílaček.

Jenny šla s Brycem. Znala se s obyvateli Snowfieldu víc než kdokoli jiný, takže pro ni bylo snadné identifikovat těla, která najdou. Ve většině případů byla také schopna říci, kdo bydlel v kterém domě a kolik lidí bylo v jednotlivých rodinách – což byla informace, již nutně potřebovali pro vyhotovení seznamu pohřešovaných.

Dělala si starosti s tím, že opětovně vystavuje Lisu hrůzným scénám, ale nemohla odmítnout pomoc při pátrání. A ani nemohla sestru nechat nahoře v hotelu Horský vrchol. Rozhodně ne po tom, co se stalo Harkerovi. A Velazquezovi. Ale děvče se chovalo velice statečně. Stále se snažila přesvědčit Jenny, že není žádný zbabělec, a Jenny na ni byla nesmírně hrdá.

Chvíli nenacházeli vůbec žádná těla. První domy a obchody, do kterých vešli, byly prázdné. V několika domech bylo prostřeno k nedělní večeři. V jiných zase vystydla voda ve vanách, připravených ke koupeli. Na nesčetných místech stále ještě hrála televize, ale nikdo se na ni nedíval.

V jedné kuchyni našli nedělní večeři ještě na elektrickém sporáku. Jídlo ve třech hrncích se již vařilo tak dlouho, že se z nich veškerá voda vyvařila. Zbytky byly suché, tvrdé, spálené a neidentifikovatelné. Plastiková ucha hrnců změkla a částečně se roztekla. Celý dům byl prosycen nejkyselejším zápachem, jaký kdy Jenny pocítila. Zvedal se jí z toho žaludek.

Bryce vypnul hořáky. „Je zázrak, že tady nezačalo hořet.“

„To by pravděpodobně začalo, kdyby tady byl plynový hořák,“ řekla Jenny.

Nad hrnci byl nerezový odpařovač. Když jídlo začalo hořet, odpařovač byl schopen pohltit krátkodobě šlehající plameny a zabránit tak rozšíření požáru do okolí.

Venku se zase všichni (kromě kapitána Arkhama, který měl ochranný oblek) zhluboka nadechli čerstvého horského vzduchu. Potřebovali pár minut, aby z plic vyhnali všechen ten příšerný páchnoucí vzduch, kterého se nadýchali uvnitř domu.

A pak hned ve vedlejším domě našli toho dne první mrtvé tělo. Byl to John Farley, vlastník Horské hospody, která byla otevřená pouze během lyžařské sezóny. Bylo mu něco přes čtyřicet. Byl to nápadný muž prošedivělými vlasy, velkým nosem a širokými ústy, která se často ohýbala do laskavého úsměvu. Nyní byl pohmožděný a oteklý, měl vypoulené oči a šaty mu praskaly ve švech, jak mu natékalo tělo.

Farley seděl u snídaňového stolku, jenž stál v jednom rohu kuchyně. Na talíři před sebou měl ravioly plněné sýrem a masové kuličky. Měl tam také sklenici červeného vína. Vedle talíře ležel rozevřený časopis. Farley seděl na židli vzpřímeně. Jednu ruku měl dlaní vzhůru na klíně. Druhou měl položenou na stole a v ní držel kus chleba. Ústa měl pootevřená a mezi zuby svíral sousto. Ztuhl, právě když se chystal žvýkat; svaly na čelistech mu nepovolily.

„Dobrý Bože,“ řekl Tal. „On ani neměl čas to sousto buď vyplivnout, nebo spolknout. Smrt musela nastat neskutečně rychle.“

„A ani nezaregistroval, že se blíží,“ dodal Bryce. „Podívej se mu do obličeje. Nemá v něm ani náznak hrůzy, překvapení nebo šoku, jako měli všichni ostatní, co jsme doposud našli.“

Jenny pohlédla na mužovy zaťaté čelisti: „Nechápu, jak to, že smrt s sebou nepřinesla celkové uvolnění svalstva. To je velice divné.“

Do kostela Naší Paní hor svítilo sluníčko okny, která se skládala výhradně z modrých a zelených střípků, a to téměř všech odstínů: nebesky modré, tyrkysové, akvamarínové, smaragdově zelené. Paprsky dopadaly na vyleštěné dřevěné lavice, vířily v uličkách a chvěly se na stěnách.

Když Gordy Brogan následoval Franka Autryho do zvláštně a nádherně osvícené hlavní chrámové lodi, pomyslel si, že to vypadá, jako by plaval pod vodou.

Hned za chrámovou předsíní se na bílé mramorové nádobě, v níž byla svěcená voda, rozprskl paprsek karmínového světla. Byl to karmín Kristovy krve. Slunce proniklo obrazem na skle, který znázorňoval Kristovo krvácející srdce, a rozprostřelo své paprsky na vodu, která se v bledém mramoru počala blýskat.

Z pěti mužů v týmu byl pouze Gordy katolík. Smočil si ve svěcené vodě dva prsty, pokřižoval se a poklekl.

Kostel byl slavnostní, tichý a poklidný.

Vzduch byl prosycen příjemnou vůní kadidla.

V lavicích nikdo nebyl. Zprvu to vypadalo, že kostel je zcela opuštěný.

Pak se Gordy podíval na oltář a lekl se.

Frank to spatřil také. „Ach Bože.“

Oltářní prostor ležel na rozdíl od ostatních prostor kostela zcela ve stínu, což zapříčinilo, že si muži okamžitě nepovšimli té zrůdnosti – a svatokrádeže –‚ která se odehrávala nad oltářem. Svíčky pod ním již dohořely a zhasly.

Když muži váhavě postupovali uličkou k oltářnímu prostoru, získávali čím dál tím zřetelnější obraz krucifixu v životní velikosti, který se tyčil uprostřed oltáře před zadní stěnou kostela. Byl to dřevěný kříž pečlivě a ručně malovanou plastikou Ježíše Krista. Nyní byl jeho božský zjev zastíněn jiným tělem, které na něm viselo zepředu. Bylo to skutečné lidské tělo, ne sádrová plastika. Byl to kněz ve svém rouchu, přibitý na kříž.

Dva ministranti klečeli na podlaze vedle oltáře. Byli také mrtví, oteklí, pohmoždění.

Knězovo maso začalo tmavnout a vykazovat další známky rozkladu. Jeho tělo nebylo v takovém podivném stavu, jako byla těla všech ostatních, které tady doposud nalezli. V jeho případě ztráta zabarvení poukazovala na to, že tělo je mrtvé asi jeden den.

Frank Autry, major Isley a ostatní dva policisté prošli ohrazením a vkročili do oltářního prostoru.

Gordy s nimi jít nedokázal. Byl silně otřesen a musel se posadit na přední lavici, aby nabyl zpátky ztracenou rovnováhu.

Poté, co prohledali oltářní prostor a podívali se do otevřených dveří v sakristii, zavolal Frank vysílačkou Bryce Hammonda, který byl v budově hned vedle. „Šerife, našli jsme tady v kostele tři mrtvé. Potřebujeme doktorku Paigeovou kvůli identifikaci. Ale je to příšerné, tak radši nechte Lisu s několika chlapci venku v předsálí.“

„Budeme tam za minutku,“ ozval se šerif.

Frank vyšel z oltářního prostoru, prošel brankou a posadil se vedle Gordyho. V jedné ruce držel vysílačku a v druhé pistoli. „Ty jsi katolík, viď?“

„Je mi líto, že ses na to musel dívat.“

„To bude dobrý,“ řekl Gordy. „Pro tebe to není o nic lehčí jenom proto, že ty katolík nejsi.“

„Znal jsi toho kněze?“

„Tuším, že se jmenoval otec Callahan. Sem do kostela jsem nechodil. Já chodil ke svatému Ondřejovi v Santa Miře.“

Frank položil vysílačku a poškrabal se na bradě. „Podle všeho, co se nám zatím podařilo zjistit, to vypadá, že útok nastal někdy včera večer, krátce před tím, než sem dorazila doktorka s Lisou. Ale tohle … Jestli tihle tři zemřeli ráno, při mši …“

„Mohlo to být při požehnání,“ řekl Gordy. „Nemuselo se to stát přímo při mši.“

„Požehnání?“

„Požehnání Nejsvětější svátosti. Adorace v neděli odpoledne.“

„Aha. Tak v tom případě to časově odpovídá.“ Rozhlédl se po prázdných lavicích. „Co se stalo s farníky? Proč tu zbyl jenom kněz a dva ministranti?“

„No, na požehnání nechodí nikdy mnoho lidí,“ odpověděl Gordy. „Mohli tu být tak dva nebo tři. A ti byli uneseni, jako ostatní.“

„Ale proč nebyli uneseni úplně všichni?“

Gordy neodpověděl.

„Proč to dělá takové věci?“ ptal se dál Frank.

„Chce se nám posmívat. Dělat si z nás blázny. Zničit naději,“ řekl sklíčeně Gordy.

Frank se na něj zahleděl.

Gordy si povzdechl. „Možná někteří z nás počítali s tím, že nám pomůže Bůh, abychom odsud vyvázli živí. Možná většina z nás. Aspoň já osobně jsem se od té doby, co jsme sem dorazili, modlil hodně. Ty možná také. A ono to vědělo, že to budeme dělat. Vědělo to, že budeme prosit Boha o pomoc. Takže tohle je asi další způsob, jak nám naznačit, že Bůh nám v tomto případě nijak nepomůže. Nebo aspoň ono to chce, abychom tomu uvěřili. To je přesně jeho styl. Zasít pochyby o Bohu. Přesně jeho styl.“

Frank namítl: „Vypadá to, jako bys věděl, co se tu děje.“

„Možná,“ odpověděl Gordy, který se zahleděl na ukřižovaného kněze. Pak se otočil zpátky k Frankovi: „Ty to nevíš? Ty to vážně nevíš, Franku?“

Když vyšli z kostela a obešli roh, aby se podívali do vedlejší ulice, nalezli dvě nabouraná auta.

Před trávníkem u fary ležel cadillac, který zpřelámal všechny keře, jež se mu dostaly do cesty, a narazil do sloupu, který podpíral verandu. Sloup byl téměř vejpůl. A střecha verandy prohnutá.

Tal Whitman se sklonil k postrannímu okénku cadillacu. „Za volantem je žena.“

„Mrtvá?“ zeptal se Bryce.

„Ano. Ale ne v důsledku nehody.“

Jenny se snažila otevřít dveře spolujezdce na druhé straně. Byly zamčené. Všechny dveře byly zamčené a všechna okénka pečlivě vytažená až nahoru.

Žena za volantem se jmenovala Edna Gowerová – Jenny ji znala – a byla se ve stejném stavu jako všichni ostatní. Celá pohmožděná. Oteklá. A na zkrouceném obličeji ztuhlý výkřik hrůzy.

„Jak se to mohlo dostat dovnitř a zabít ji?“ podivil se Tal nahlas.

„Vzpomeň si na zamčenou koupelnu v hotelu U rozzářené svíce,“ připomněl mu Bryce.

„Nebo na zabarikádovaný pokoj u Oxleyů,“ dodala Jenny.

Kapitán Arkham řekl: „To opět poukazuje na použití nervového plynu.“

Pak si od pasu Arkham odepjal miniaturní Geigerův počítač a začal pečlivě prohlížet vozidlo. Ale ta žena uvnitř nezemřela v důsledku ozáření.

Druhé auto, zaparkované o půl bloku dál, byl perlově bílý lynx. Na chodníku za ním byly černé koleje. Lynx stál napříč ulicí a blokoval ji. Předek měl zabořený do boku žluté dodávky. Mnoho škody nenadělal, protože lynx, než naboural do zaparkované dodávky, stačil skoro zabrzdit.

Řidič byl muž ve středních letech s bohatým knírem. Měl na sobě džíny a tričko. I jeho Jenny znala. Šest let pracoval na snowfieldské radnici. Ctihodný, vážený Marry Sussman. Mrtvý. A opět příčina smrti byla zjevně spjata s něčím jiným nežli s havárií.

Dveře lynxu byly zamčené. Okénka vytažená, stejně jako u cadillacu.

„Vypadá to, jako kdyby se oba pokoušeli před něčím uprchnout,“ pronesla Jenny.

„Patrně,“ přitakal Tal. „Nebo se v době útoku možná tady někde jen tak projížděli anebo byli zrovna na cestě za nějakými povinnostmi. Kdyby se pokoušeli uprchnout, něco by je jistě zastavilo, srazilo z cesty.“

„V neděli bylo hezky a teplo. Ale zase ne vedro,“ řekl Bryce. „Rozhodně nebylo takové vedro, aby si člověk vytáhl okýnka a pustil klimatizaci. Včera byl přesně takový den, kdy si lidé stahují okýnka, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Takže mně se zdá, že poté, co byli přinuceni zastavit, vytáhli okýnka a zamkli dveře, aby na ně něco nevlezlo.“

„Ale ono je to stejně dostalo,“ podotkla Jenny.

Nějaké neurčité ono.

Ned a Sue Marie Bischoffovi vlastnili hezký dům v tudorovském stylu na velkém pozemku, který se rozprostíral mezi vzrostlými borovicemi. Žili tam se svými dvěma chlapci. Osmiletý Lee Bischoff už uměl hrát překvapivě dobře na piano, přestože měl ještě malé ruce, a jednou řekl Jenny, že z něj bude druhý Stevie Wonder, ‚jenom ne slepý’. Šestiletý Terry sice vypadal jako děsný rošťák, ale měl poměrně mírnou povahu.

Ned byl úspěšný umělec. Jeho olejomalby se prodávaly za šest nebo sedm tisíc dolarů a tisky, které vydával v omezeném množství, stály čtyři až pět set dolarů.

Byl to Jennin pacient. Přestože mu bylo teprve dvaatřicet a byl tak úspěšný, trpěl žaludečními vředy.

Teď už ho ale trápit nebudou. Ležel před malířským stojanem ve své pracovně a byl mrtev.

Sue Marie byla v kuchyni. Podobně jako Hilda Becková, Jennina hospodyně, a mnoho dalších lidí ve Snowfieldu zemřela právě ve chvíli, kdy připravovala večeři. Byla to krásná žena. Teď už však nikoli.

Oba chlapce nalezli v jedné z ložnic.

Měli pěkný pokojíček, vzdušný a prostorný, s palandou. Měli tam také vestavěné police plné dětských knížek. Na zdech visely obrazy, které Ned namaloval speciálně pro své děti. Byly to fantastické výjevy, jež byly naprosto odlišné od obrazů, které ho proslavily: prasátko ve fraku, jež tančí s kravičkou v dlouhých šatech. Nebo interiér kosmické lodi, kde všichni kosmonauté jsou žáby. A trochu děsivý, i když okouzlující obraz nočního hřiště, které se koupe ve světle úplňku, bez dětí, ale zato je tam veliký a hrůzyplný vlkodlak, který se radostně houpe na houpačce.

Chlapci byli v koutě, schovaní za převrženou krabicí s hračkami. Mladší chlapec, Terry, byl za Leem, který dělal obranné gesto, jako by svého menšího bratříčka chtěl před něčím ochránit. Hoši hleděli vyvalenýma očima směrem do místnosti. Jejich mrtvý pohled byl stále ještě upřen na něco, co je včera vyděsilo. Leeovy svaly byly ztuhlé, takže měl své útlé paže přesně v poloze, v jaké je měl v posledních chvílích života: zvednuté před sebe v obranném gestu a rozevřené dlaně, jako by se bránil.

Bryce poklekl vedle dětí. Položil jednu třesoucí se ruku na Leeův obličej, jako by nemohl uvěřit, že dítě je opravdu mrtvé.

Jenny si klekla vedle něj.

„Tohle jsou dva Bischoffovi chlapci,“ řekla a nedokázala zabránit, aby se jí nezachvěl hlas. „Takže to odnesla celá rodina.“

Bryceovi se po tváři kutálely slzy.

Jenny se snažila vzpomenout si, jak starý je jeho syn. Sedm či osm? Patrně je ve stejném věku jako Bischoffovi chlapci. V tomto okamžiku ležel malý Timmy Hammond v nemocnici v Santa Miře, v komatu, v němž se nacházel celý uplynulý rok. Spíš tam jenom vegetoval. To je pravda, ale pořád lepší než tohle. Všechno je lepší než tohle.

Konečně si Bryce otřel slzy. Teď v něm naopak převládl vztek. „Za to budou pykat,“ pronesl. „Ať už to udělal kdokoli … bude za to tvrdě pykat.“

Jenny se ještě nikdy nesetkala s člověkem, který by byl jako on. Byl silný a rozumný jako pořádný chlap, ale byl také schopen něhy.

Ráda by ho objala. A nechala se obejmout od něj.

Ale jako vždycky se přespříliš hlídala, aby zbytečně neprojevovala své emoce. Kdyby byla měla jeho otevřenost, nikdy by se se svojí matkou tak neodcizily. Ale ona taková nebyla, aspoň teď ještě ne, přestože by si taková být přála. Na jeho přísahu, že dostane vrahy Bischoffových chlapců, reagovala slovy: „Ale co když je nezabil žádný člověk? Ne všechno zlo je v člověku. Zlo je také v přírodě. Drobné zlomyslnosti či zemětřesení. Nemilosrdné zlo rakoviny. To, s čím se tady potýkáme, může být třeba zrovna něco takového – vzdálené a nepostižitelné. Jak to chceš dostat k soudu, když to nebude člověk? Co vtom případě budeš dělat?“

„Ať už je to kdokoli nebo cokoli, já to dostanu. Zarazím to. A bude platit za všechno, co tady napáchalo,“ odvětil tvrdohlavě.

Poté, co pátrací tým Franka Autryho odešel z katolického kostela, prohledal tři opuštěné domy. Čtvrtý dům však prázdný nebyl. V domě, který dřív patřil jeho matce, nalezli středoškolského učitele Wendella Hulbertsona, který pracoval v Santa Miře, ale raději bydlel tady v horách. Před pouhými pěti lety jeho hodiny angličtiny navštěvoval také Gordy. Učitel nebyl nateklý ani pohmožděný jako všichni ostatní. Vzal si život sám. Vlezl si do kouta pokoje, vsunul do úst hlaveň revolveru a zmáčkl kohoutek. Bylo zcela jasné, že smrt vlastní rukou byla přijatelnější než smrt z rukou toho, co ho ohrožovalo.

Když odešli z rezidence Bischoffových, vedl Bryce svoji skupinu do dalších několika domů, ale žádné mrtvé nenalezli. Ale potom v pátém domě objevili postarší manžele v zamčené koupelně, kde se snažili ukrýt před vrahem. Ona ležela ve vaně, on natažený na podlaze.

„To byli také moji pacienti,“ řekla Jenny. „Nick a Melina Papandrakisovi.“

Tal jejich jména zapsal na seznam mrtvých.

Podobně jako Harold Ordnay se ženou se i oni snažili po sobě zanechat vzkaz, který by poukazoval na jejích vraha. Pan Papandrakis vzal z lékárničky jód a začal psát na zeď. Bohužel nestačil napsat ani první slovo. Byla tu pouze dvě písmena a část třetího:

„Dokázal by někdo odhadnout, co asi chtěli napsat?“ zeptal se Bryce.

Jeden po druhém pak nahlíželi do koupelny a překračovali mrtvé tělo Nicka Papandrakise, aby se podívali na oranžovohnědá písmena na zdi, ale ani jednoho z nich nenapadalo, co by to mohlo znamenat.

Kulky.

V domě vedle Papandrakisových byla celá podlaha v kuchyni posetá vystřílenými náboji. Ale nebyla tam ani jedna jediná nábojnice. Jenom desítky olověných střel, bez měděného pouzdra.

Skutečnost, že se tady v místnosti nikde nevyskytovaly nábojnice, svědčila o tom, že přestřelka neprobíhala přímo tady. Ani tu nebyl cítit střelný prach. A na zdech nebo ve skříních nebyly díry po kulkách.

Jenom tu byly kulky po celé podlaze, jako kdyby sem magicky napršely rovnou z nebe.

Frank Autry sebral ze země hrst šedivých kousků kovu. Nebyl žádný balistický expert, ale povšiml si, že ani jedna z kulek nebyla roztříštěná ani zdeformovaná – což bylo podivné-, takže dokázal určit, že pocházejí z různých zbraní. Většina z nich – a byly jich desítky – byla se vší pravděpodobností stejného typu a ráže, jako byly pušky, jimiž byla vyzbrojena doprovodná posádka generála Copperfielda.

Pocházejí tyto střely z pušky seržanta Harkera? přemýšlel Frank. Jsou to ty, které Harker vystřílel na svého vraha v chladírně na maso v Gilmartinově krámku?

Zmateně se zamračil.

Pustil kulky na podlahu, kde zachřestily. Sebral z dlaždiček několik dalších. Byly ráže 22, 32, ještě jedna 22 a 38 milimetrů. Dokonce tam byla i spousta broků.

Zvedl kulku ráže 45 a zkoumal ji se zvláštním zájmem. Byl to totiž přesně takový náboj, které dával do své vlastní pistole.

Gordy Brogan si přidřepl vedle něj.

Frank se na něj ani nepodíval. Stále němě zíral na kulku. Bojoval s šílenou myšlenkou.

Gordy sebral několik nábojů z kuchyňské podlahy. „Vůbec nejsou nijak deformované.“

Frank přikývl.

„Ale přece něco zasáhnout musely,“ řekl Gordy. „Takže by měly být aspoň částečně deformované. Aspoň některé.“ Odmlčel se, a pak pokračoval. „Haló, kde jsi? Vždyť ty jsi někde kilometry daleko. Na co myslíš?“

„Na Paula Hendersona.“ Frank podržel Gordymu před očima kulku z pětačtyřicítky. „Paul vypálil včera večer na stanici tři takové náboje.“

„Na svého vraha.“

„Jo.“

„No a?“

„No tak mě napadala taková šílenost, že kdybychom požádali, aby laboratoř provedla balistické testy, zcela jistě by zjistila, že střely pocházejí z Paulova revolveru.“

Gordy na něj nevěřícně zíral.

„A navíc,“ pokračoval Frank, „si ještě myslím, že kdybychom si dali tu práci a prohlédli všechny ty kulky tady na podlaze, že bychom našli ještě dvě přesně takové. Pozor, ne jenom jednu. Ani ne tři. Ale přesně dvě naprosto stejné kulky.“

„Chceš říct … ty tři, které včera večer vypálil Paul?“

„Ano.“

„Ale jak by se odtamtud dostali sem?“

Frank neodpověděl. Místo toho se postavil a začal mačkat knoflík na vysílačce. „Šerife?“

Hlas Bryce Hammonda zněl z kovového ampliónu poněkud skřípavě. „Co je, Franku?“

„Ještě jsme tady v domě Sheffieldových. Byl bych rád, kdybyste sem přišli. Je tu něco, co stojí za vidění.“

„Další mrtví?“

„To ne … Jenom něco hodně podivného.“

„Hned jsme tam,“ odpověděl šerif.

Frank potom řekl Gordymu: „Mně se totiž zdá, že … tak nějak během posledních pár hodin, krátce poté, co byl seržant Harker odvlečen z Gilmartinova obchodu, sem to monstrum, nebo co to je, přišlo, přímo sem do téhle místnosti. A vypudilo ze sebe všechny kulky, které dneska ráno a včera večer do sebe pochytalo.“

„Ty zásahy?“

„Ano.“

„Že je vypudilo? Jen tak?“

„Jo, jen tak,“ kývl Frank.

„Ale jak?“

„Vypadá to, jako by … jako by je nějak ze sebe setřáslo. Asi tak, jako pes ze sebe setřásá vypelichané chlupy.“

Kapitola 29

NA ÚTĚKU

Když Fletcher Kale projížděl v ukradeném datsunu Santa Mirou, zaslechl v rádiu zprávu o Snowfieldu.

Přestože tato událost zaujala všechny v zemi, Fletchera to nijak neupoutalo. Nikdy ho nijak zvlášť nevzrušovaly tragédie ostatních lidí.

Natáhl ruku, aby vypnul rádio, protože ho unavovalo poslouchat tragické události ve Snowfieldu, když on sám má tolik starostí a problémů – když tu náhle zaslechl jméno, které okamžitě upoutalo jeho pozornost. Jake Johnson. Johnson byl jeden z policistů, co včera odjeli do Snowfieldu. Nyní je pohřešován a možná mrtev.

Jake Johnson.

Před rokem mu Kale prodal bytelný srub na vlastním pozemku vysoko v horách.

Johnson byl vášnivý lovec a říkal, že srub hodlá využít k těmto účelům z toho, co policista různě utrousil, dospěl Kale k závěru, že Johnson je přesně ten typ, který věří, že svět se nevyhnutelně řítí vstříc svému konci a že společnost se každým dnem musí rozpadnout, ať už kvůli inflaci, atomové válce nebo nějaké jiné katastrofě. Kale byl stále více přesvědčen o tom, že Johnson si srub pořídil kvůli tomu, aby měl někde úkryt a aby měl kde skladovat potraviny a munici – a kde přežít nepřízně doby.

Srub byl pro tyto účely naprosto ideálně vzdálen. Stál přímo na vrcholu Snowtop Mountain, přímo na druhé straně, než je Snowfield. Aby se tam člověk dostal, musí jet požární cestou, což je úzká neupravovaná silnička, kam se dá v podstatě vyjet pouze džípem, a pak se ještě musí zahnout na jednu cestu, jež je dokonce v mnohem horším stavu. Posledního půl kilometru se musí jít pěšky.

Dva měsíce poté, co si Johnson zakoupil tuto horskou chatu, se Kale jednoho teplého červnového dopoledne, kdy věděl, že policista má službu v Santa Miře, vyšplhal nahoru, aby se přesvědčil, jestli Johnson skutečně přestavuje srub v horskou pevnost, jak měl podezření.

Zjistil, že se srubem se nic nedělo, ale že Johnson intenzivně pracuje ve vápencových jeskyních, které byly součástí jeho pozemku. Před nimi totiž ležely pytle s cementem a pískem, kolečko a hromada kamení.

Hned u vchodu do jedné jeskyně stála při zdi petrolejová lampa. Kale si ji vzal a pustil se dál do chodby.

První jeskyně byla dlouhá a úzká, skoro jako tunel. Na jejím konci bylo několik záhybů, které se nepravidelně kroutily, a pak konečně vešel do první opravdové jeskyně, která měla tvar místnosti.

U stěny tam byly vyrovnány krabice se zapečetěným sušeným mlékem, sušené ovoce a zelenina, vajíčka v prášku, sklenice s medem, celozrnné obilniny. A nafukovací matrace. A mnoho dalších věcí. Jake si s tím dal spoustu práce.

Z jeskyně se dalo projít do další místnosti. Na podlaze byla přírodně vyhloubená jáma, která měla v průměru asi třicet centimetrů, a vycházely z ní podivné zvuky. Šepot. Zlý smích. Kale se málem otočil a utekl, ale pak si uvědomil, že to není nic jiného než šplouchání prudce tekoucí vody. Podzemní pramen. Jake Johnson do něj spustil gumovou hadici a vedle pramene položil ruční pumpu.

Naprosto komfortní bydlení.

Kaleho napadlo, že Johnson nebyl pouze obezřetný. On byl úplně posedlý.

Jednoho dne na konci léta, koncem srpna, se sem Kale ještě jednou vrátil. Ke svému překvapení shledal, že ústí jeskyně – které bylo skoro metr a čtvrt vysoké a půldruhého metru široké – už nebylo vůbec vidět. Johnson tam vybudoval stěnu z křoví, aby vchod do svého úkrytu dokonale skryl.

Kale se opatrně prodíral křovinami, aby je nepošlapal.

Tentokrát si donesl vlastní svítilnu. Přikrčil se a vlezl dovnitř do jeskyně. Uvnitř se napřímil a vydal se tunelem ke třem zákrutům – aby nečekaně zjistil, že tady chodba končí. Věděl, že by tunel se zákruty měl ještě pokračovat, než by stanul v první z velkých jeskyní. Místo toho tam byla vápencová stěna, která zatarasila vstup do dalších prostor.

Kale na tu bariéru chvíli zmateně hleděl. Pak ji pečlivě prozkoumal a za několik minut objevil tajný vchod. Skála byla ve skutečnosti tenká fasáda, kterou Johnson dovedně zamaskoval dveře.

Toho srpnového dne, když Kale rozjímal před skrytými dveřmi, se rozhodl, že tento úkryt někdy použije, bude-li potřeba. Koneckonců možná tihle pesimisté mají v něčem pravdu. Možná se skutečně něco blíží. Možná ti šílenci u moci jednou svět vyhodí do povětří. Kdyby se to někdy stalo, Kale se sem rychle dopraví, vleze dovnitř, a jestli by se tam chtěl dostal i Johnson, jednoduše si na něho za dveřmi počíhá a vyřídí ho jednou pro vždy.

Ta myšlenka ho rozjařila.

Cítil se vznešeně. Skvěle.

O rok a jeden měsíc později pak ke svému překvapení i hrůze zjistil, že svět se schyluje ke konci. Jeho svět končí. Když byl ve vězení, obviněný ze dvou vražd, tak věděl, kam se vydá, pokud se mu podaří utéct: do hor, do jeskyní. Mohl by tam zůstal i několik týdnů, dokud ho policajti nepřestanou v Santa Miře a v jejím okolí hledat.

Díky ti, Jake Johnsone!

Jake Johnson …

Nyní, v kradeném žlutém datsunu, kdy měl vězení teprve několik minut za sebou, se Kale v rádiu dozvěděl o Jake Johnsonovi. Když to poslouchal, začal se usmívat. Štěstěna je na jeho straně.

Po útěku bylo jeho největším problémem to, jak odložit vězeňský oblek a sehnat pořádné oblečení do hor. Neměl ani tušení, jak to udělá.

Když zaslechl, jak rozhlasový reportér říká, že Jake Johnson je mrtev – nebo aspoň zašitý někde ve Snowfieldu – napadlo ho, že může jet rovnou do Johnsonova domu tady v Santa Miře. Johnson neměl rodinu. Byl to bezpečný dočasný úkryt. Johnson sice nebyl stejně vysoký jako Kale, ale přesto si v jeho šatníku určitě něco vybere, aby byl dobře oblečen. A hlavně bude moci shodit vězeňskou uniformu.

A pušky. Takový posera, jako je Jake Johnson, bude určitě někde v domě mít sbírku zbraní.

Policista bydlel v jednopatrovém domku, který zdědil po svém otci, velkém Ralphu Johnsonovi. Nebylo to nijak výstavní sídlo. Velký Ralph neutrácel získané úplatky za něco, co by mohlo zbytečně upoutat pozornost náhodně projíždějícího pojišťováka. Ale Johnsonův dům nebyla ani žádná barabizna. Stál ve středu prostředního bloku v ulici Pine Shadow Lane, kde převážně byly velké domy s nemalými pozemky a spoustou vzrostlých stromů. Johnsonův dům, který patřil k těm menším, měl pod terasou velký pokoj, kde stál starožitný kulečníkový stůl a celá řada dalších cenných kusů nábytku, jež nebyly zvenčí vidět.

Kale tu byl při prodeji horského srubu dvakrát. Neměl tedy žádné problémy s tím, aby dům opětovně našel.

Zajel s datsunem na příjezdovou cestu, vypnul motor a vystoupil. Doufal, že ho sousedi neuvidí.

Obešel dům dozadu, rozbil okno v kuchyni a vlezl dovnitř.

Šel rovnou do garáže. Byla dost velká, aby se do ní vešla dvě auta, ale stál tam jenom Johnsonův džíp. Věděl, že Johnson ten džíp má, a doufal, že ho najde na svém místě. Otevřel garáž a vjel s kradeným vozem dovnitř. Když opět zavřel dveře a datsun nebyl z ulice vidět, cítil se mnohem bezpečněji.

V ložnici se vrhl přímo k šatníku, kde našel pár pořádných bot, a to pouze o půl čísla větších, než jaké potřeboval. Johnson byl o něco menší než Kale, takže kalhoty mu zrovna nesedly, ale když si je zastrčil do bot, vypadal dobře. V pase mu taky byly dost široké, ale stáhl si je páskem. Vybral si sportovní košili a zkusil si ji. Skvělá.

Když se oblékl, prohlížel se ve velkém zrcadle.

„Vypadáš dobře,“ pochválil svůj odraz.

Pak procházel domem a hledal zbraně. Nenašel nic.

No tak dobře, patrně budou někde schované. Klidně to tady celé rozryje, když na to přijde.

Začal v ložnici. Vyprázdnil psací stůl a všechny zásuvky s prádlem. Nic. Prohledal oba noční stolky. Zase nic. Vyházel všechno ze zabudovaného šatníku, šaty, boty, kufry, krabice, lodní kufr. Žádné zbraně. Zvedl okraje koberců a pátral, jestli pod nimi není nějaký skrytý prostor. Nebylo tam nic.

Po půl hodině byl celý zpocený, ale ne unavený. Byl vlastně ve skvělé náladě. Porozhlédl se kolem sebe po té spoušti, co tam nadělal, a byl tím zvláštním způsobem uspokojený. Místnost vypadala, jako by do ní spadla bomba.

Přešel do druhé místnosti a hledal, páral, převracel a rozbíjel věci, které se mu připletly do cesty.

Tak rád by našel ty zbraně.

Ale taky se při tom ohromně dobře bavil.

Kapitola 30

PÁR ODPOVĚDÍ, MNOHO OTÁZEK

Dům byl nezvykle čistý a uklizený, ale barvy a nadbytečné ozdoby Bryce Hammonda znervózňovaly. Všechno bylo buď žluté nebo zelené. Úplně všechno. Zelené byly koberce, a stěny zase světle žluté. V obýváku stála pohovka s květovaným vzorem v tak křiklavě zelené a žluté barvě, až se člověku dělaly mžitky před očima. Dvě křesla byla smaragdově zelená a židle kanárkově žluté. Keramické lampy byly žluté se zelenými vzory a stínidla byla světlounce zelená a se střapci. Na stěnách visely dva obrazy: žluté chudobky v zelenajícím se poli. Ložnice vypadala ještě hůř: na zdech tapety s ještě křiklavějším vzorem, než byl v obýváku na pohovce, sytě žluté závěsy s volánky. Po posteli bylo poházeno snad deset polštářků. Buď zelených se žlutými krajkovými okraji, nebo žlutých se zelenými volánky.

Podle Jenny v domě bydleli Ed a Theresa Langeovi, jejich tři dospívající dcery a Terezina sedmdesátiletá maminka.

Nikoho z nich nenašli. Ani žádná mrtvá těla. Bryce byl za to vděčný. Zdálo se mu, že oteklá a pohmožděná těla by tady v tomto téměř maniakálně upraveném domku působila nesmírně zrůdně.

I kuchyně byla zelenožlutá.

U dřezu si Tal Whitman něčeho povšiml: „Tady něco je. Měli bychom se na to mrknout, šéfe.“

Bryce, Jenny a kapitán Arkham popošli k Talovi, zatímco zbylí dva policisté zůstali stát ve dveřích. Lisa stála mezi nimi. Bylo obtížné odhadnout, co se může v tomto městě vynořit z kuchyňského dřezu, zvláště když jsou uprostřed lovecraftovského hororu. Možná něčí hlava. Nebo třeba další uťaté ruce. Nebo něco ještě horšího.

Ale nebylo to horší. Bylo to jenom velmi podivné.

„Úplné klenotnictví,“ řekl Tal.

Dvojitý dřez byl plný klenotů. Hlavně prstýnků a náramkových hodinek. Byly to dámské i pánské hodinky: Timex, Seiko, Bulova, dokonce i Rolex; některé byly připevněny na řemínku, jiné nikoli. Ale žádný z nich nebyl na řemínku koženém či plastikovém. Bryce zahlédl desítky snubních i zásnubních prstenů, jejichž diamanty se blýskavě leskly. Byly tam i jiné prsteny: s granáty, ametysty, heliotropy, topasy, turmalíny, rubíny, smaragdy. Levná bižutérie tam byla smíchána s drahými šperky. Bryce do nich zabořil ruce, jako to vídal ve filmech pirátech, kteří vždycky ponoří ruce do pokladů, jichž se zmocnili. Zamíchal jimi a spatřil další šperky: náušnice, náramky, jednotlivé perly z jednoho či dvou přetržených náhrdelníků, zlaté řetězy, přívěsek s kamejí.

„Tohle všechno přece nemůže být Langeových,“ řekl Tal.

„Počkejte,“ zvolala Jenny. Vzala si do ruky jedny hodinky a pečlivě je zkoumala.

„Poznáváš je?“ zeptal se Bryce.

„Ano. Hodinky s černým ciferníkem bez číslic. Takové dala Sylvia Kanarskych svému manželovi Danovi, když měli páté výročí svatby.“

Bryce se zamračil. „Odkud to jméno jenom znám?“

„Patří jim hotel U rozzářené svíce,“ připomněla mu Jenny.

„Nojo vlastně. Tvoji přátelé.“

„Jsou mezi pohřešovanými,“ dodal Tal.

„Danovi se tyhle hodinky moc líbily,“ pokračovala Jenny. „Když mu je Sylvia koupila, bylo to strašně extravagantní. Hotel ještě sotva stál na vlastních nohách a ty hodinky stály tři sta padesát dolarů. Dneska už by pochopitelně stály víc. Dan si dělával legraci, že ty hodinky jsou jejich doposud nejlepší investice.“

Jenny hodinky zvedla, aby si je Bryce a Tal mohli prohlédnout zezadu. Nahoře, pod logem Cartier, bylo na zlatém pouzdře vyryto: MÉMU DANOVI. A dole, pod sériovým číslem stálo S LÁSKOU SYLVIA.

Bryce pohlédl do dřezu se šperky. „Takže to vypadá, že to všechno tady patří lidem z celého Snowfieldu.“

„No, spíš bych řekl, že to patří lidem, kteří jsou tady pohřešováni,“ podotkl Tal. „Oběti, které jsme našli mrtvé, své šperky doposud mají u sebe.“

Bryce přikývl. „To je pravda. Takže ze všech, kdo jsou pohřešováni, byly staženy jejich cennosti, a pak byli odvlečeni … do … no … na nějaké šílené místo.“

„Zloději by nenechali bohatství jen tak povalovat,“ řekla Jenny. „Neshromáždili by ho a pak prostě neodhodili do kuchyňského dřezu. Pečlivě by ho zabalili a vzali s sebou.“

„Ale co to tady teda dělá?“ podivil se Bryce.

„To se mě neptej,“ odpověděla Jenny.

Tal pokrčil rameny.

Ve dřezech se leskly a blýskaly šperky.

Křik mořských orlů.

Štěkot psů.

Galen Copperfield vzhlédl od terminálu počítače, kde si pročítal výsledky. Pod svým ochranným oblekem se celý potil, byl unavený a všechno ho bolelo. Na chvíli zapochyboval, že vůbec křik racků a štěkot psů opravdu slyší.

Pak zavřískala kočka.

Zaržál kůň.

Generál se zamračil a rozhlédl po pojízdné laboratoři.

Chřestýši. Celé spousty. Známý smrtící zvuk: čika-čika-čika-čika.

Bzučení včel.

Ostatní to zaslechli také. Zmateně se po sobě podívali.

„Je to slyšet ve vysílačkách uvnitř obleků,“ ozval se Roberts.

„Rozhodně,“ souhlasil doktor Bettenby z druhého vozidla. „Slyšíme to tady také.“

„Oukej,“ řekl Copperfield. „Dopřejme tomu trochu času, ať se to může projevit. Jestli spolu chcete mluvit, používejte vnějšího komunikačního systému.“

Včely přestaly bzučet.

Nějaké dítě neurčitého pohlaví, androgyn, si začalo v dálce prozpěvovat:

„Andělíčku, můj strážníčku,

opatruj mi mou dušičku.

Opatruj ji ve dne v noci

od škody a od zlé moci.“

Hlas byl roztomilý. Melodický.

Ale současně z něj tuhla v žilách krev.

Copperfield ještě nikdy nic takového neslyšel. I když to byl hlas dítěte, něžný a křehký, přesto v sobě obsahoval … něco, co v dětském hlase nebývá. Naprostý nedostatek nevinnosti. A naopak spoustu zkušeností. Ano, to je ono. Příliš mnoho zkušeností s příliš mnoha děsivými věcmi. Zlo. Nenávist. Pohrdání. Na první poslech to nebylo vůbec patrné, ale pod povrchem tam znělo cosi znepokojujícího, temného a nesmírně zvláštního.

„Opatruj ji ve dne,

v noci od škody a od zlé moci.

Duši, tělo opatruj –

andělíčku, strážce můj.“

„O tomhle nám přece říkali,“ podotkl Goldstein. „Doktorka Paigeová i šerif. Slyšeli to v telefonu a také to vycházelo z kuchyňské výlevky v hotelu Horský vrchol. A my jim to nevěřili, protože se nám to zdálo směšné.“

„Teď už se mi to směšné nezdá,“ zamručel Roberts.

„To tedy ne,“ přitakal Goldstein. Přestože na sobě měl neforemný oblek, bylo vidět, jak se chvěje.

„Vysílá to na stejné frekvenci, na které máme svoje vysílačky,“ řekl Roberts.

„Ale jak?“ divil se Copperfield.

„Velazquez,“ pronesl náhle Goldstein.

„Jasně,“ řekl Roberts. „Ve Velazquezově obleku byla vysílačka. Komunikuje skrz ni.“

Dítě přestalo zpívat. A pak tichým hlasem upozornilo:

„Měli byste se začít modlit. Všichni byste se měli začít modlit. Nezapomeňte na to!“ A pak se zahihňalo.

Čekali, co bude dál. Bylo jen ticho.

„Myslím, že nám to chce nějak hrozit,“ řekl Roberts.

„Sakra, přestaň řečnit,“ odsekl Copperfield. „Nesmíme znervóznět.“

„Všimli jste si, jak o tom teď mluvíme jako o tom?“ upozornil Goldstein.

Copperfield a Roberts se na něj podívali, pak pohlédli na sebe, ale neřekli nic.

„Říkáme tomu to, stejně jako doktorka Paigeová, šerif a policisté. Nezapadli jsme náhodou … Nezapadli jsme náhodou do stejného způsobu myšlení jako oni?“

Copperfield stále ještě v duchu slyšel zvláštní hlas toho dítěte, lidský, a přece jaksi nelidský.

Něco.

„Tak pokračujeme,“ pronesl nekompromisně. „Máme tady ještě strašnou spoustu práce, kterou musíme dodělat.“

Obrátil svoji pozornost zpátky k počítači, ale nemohl se soustředit.

Něco.

V pondělí v půl páté večer Bryce odvolal pátrání po domech ve Snowfieldu. Zbývalo sice ještě několik hodin denního světla, ale všichni byli na smrt unaveni. Zmoženi slézáním a vylézáním do schodů. Zmoženi pohledy na znetvořená těla. Otupělí šokujícími výjevy, lidskými tragédiemi. Zmoženi strachem, který se jim usadil na prsou. Neustálé napětí vyčerpává stejně jako těžká fyzická práce.

Bryce si kromě toho také uvědomil, že na takovou práci je jich příliš málo. Za pět a půl hodiny prošli jenom malou část města. Při tomto tempu, omezeno na dobu, kdy je denní světlo, a s přihlédnutím na jejich mizivý počet, jim bude trvat aspoň dva týdny, než Snowfield důkladně prohlédnou. A navíc, jestli se do poslední chvíle pátrání neobjeví všichni pohřešovaní lidé a ani nikde nenajdou nějaký klíč k tomu, kde by asi mohli být, pak bude nutné podstoupit dokonce ještě obtížnější pátrací akci v přilehlém zalesněném okolí.

Včera večer Bryce nechtěl, aby sem do města přijela armáda. Ale ta nejdůležitější místa už se svými lidmi prohlédl, Copperfieldovi specialisté odebrali vzorky a pustili se do práce. Jakmile Copperfield vyloučí možnost napadení nějakým bakteriologickým virem, může Bryceovi armáda přijet na pomoc.

Zpočátku, když ještě nevěděl nic o zdejší situaci, se trochu bránil vzdát se autority nad městem, které spadalo do jeho pravomoci. Nyní však, přestože se nehodlal své autority vzdát úplně, by se o ni docela rád podělil. Potřeboval více mužů. Hodinu po hodině získávala zodpovědnost na tíze a on by se o tu tíhu opravdu rád podělil s někým dalším.

Proto v pondělí v půl páté odpoledne odvolal své dva týmy zpátky do hotelu Horský vrchol, zavolal do guvernérovy kanceláře a promluvil s Jackem Retlockem. Bylo dohodnuto, že tam bude neustálá služba, čekající na zprávy Copperfieldova týmu.

Sotva zavěsil telefon, už opět zvonil. Volal Charlie Mercer, operátor z ústředí v Santa Miře, se špatnými novinkami. Fletcher Kale uprchl při převozu ke krajskému soudu, kde měl být obviněn ze dvou vražd prvního stupně.

Bryce dostal vztek.

Charlie ho nechal chvíli běsnit, a když se Bryce uklidnil, Charlie pokračoval: „Ještě něco. Zabil Joea Freemonta.“

„Do hajzlu,“ zaklel Bryce. „Už jste to oznámili Mary?“

„Jo, šel jsem tam sám.“

„Jak to bere?“

„Těžce. Byli spolu šestadvacet let.“

Další smrt.

Smrt je všude.

Kriste.

„A co Kale?“ zeptal se Bryce Charlieho.

„Myslíme, že si vzal auto z parkoviště naproti. Jedno tam odtamtud bylo ukradeno. Hned, jak jsme zjistili, že Kale uprchl, rozestavili jsme všude hlídky, ale bohužel má před námi hodinu náskok.“

„To je dost.“

„Asi jo. Jestli toho hajzla nechytíme do sedmi hodin večer, budu muset hlídky odvolat. Nemáme teď mnoho lidí – děje se toho tolik – že si nemůžeme dovolit plýtvat.“

„Udělej to, co považuješ za nejlepší,“ odpověděl Bryce unaveně. „Co sanfranciská policie? Co říká na ten vzkaz, který nechal Harold Ordnay tady na zrcadle?“

„To je další věc, kvůli které volám. Konečně nám dali vědět.“

„A co?“

„No, hovořili se zaměstnanci Ordnayova knihkupectví. Říkal jsem ti přece, že jedno se zabývá výhradně prodejem vzácných tisků. Vedoucí té prodejny, Celia Meddocková, o tom jméně něco věděla.“

„Je to jejich zákazník?“ zeptal se Bryce.

„Ne. Autor.“

„Autor? Jaký?“

„Jedné knihy. Hádej, jak se jmenuje.“

„Jak bych to sakra mohl … Aha. No jasně, Dávný nepřítel.“

„Přesně tak,“ ujistil ho Charlie Mercer.

„O čem ta kniha je?“

„To je na tom to nejlepší. Celia Meddocková říká, že by to mělo být o hromadných zmizeních, která se objevila v celé naší historii.“

Na okamžik se Brycemu nedostávalo slov. Pak ze sebe vypravil: „To myslíš vážně? Chceš říct, že jich bylo několik?“

„Asi jo. Aspoň ta kniha je jich plná.“

„Kde? Kdy? Jak to, že jsem o tom nikdy neslyšel?“

„Meddocková povídala něco o zmizení dávných mayských civilizací …“

(Bryce si na něco vzpomněl. Na článek, který četl ve starém vědeckém časopise. O mayských civilizacích. O opuštěných městech.)

„… a o kolonii na Roanoku, což byla první britská osada v severní Americe,“ dodal Charlie.

„O tom jsem slyšel. To je v každé učebnici.“

„Myslím, že většina těch zmizení se odehrála ve starých dobách,“ vysvětloval Charlie. „Kniha to vysvětluje.“

„A v čem ta jeho teorie spočívá?“

„To paní Meddocková nevěděla. Nečetla to.“

„Ale Harold Ordnay to četl určitě. A to, co kolem sebe ve Snowfieldu viděl, mu muselo připomenout to, o čem Flyte psal.“

„Vypadá to tak.“

S náhlým vzrušením Bryce vyhrkl: „A mají ti ze San Franciska tu knihu?“

„Ne. Meddocková ji neměla. Věděla o ní jenom proto, že ji právě před dvěma nebo třemi týdny prodala.“

„A můžeme ji nějak získat?“

„Je vyprodaná. Vlastně ani nikdy v naší zemi vydaná nebyla. Ten výtisk, co prodali, byl z Británie a zcela evidentně ta kniha vyšla jenom v jednom vydání a v malém nákladu. Je to velice vzácná kniha.“

„A kdo si ji od Ordnaye koupil? Asi nějaký sběratel. Jak se jmenuje a kde bydlí?“

„Meddocková si nevzpomínala. Říkala, že to nebyl jejich stálý zákazník. Ale že pan Ordnay by ho určitě znal.“

„Což je nám houby platný. Poslyš, Charlie, já tu knihu musím dostat.“

„Už na tom pracuju,“ odpověděl Charlie. „Ale možná to nebude potřeba. Můžeš to všechno, co v té knize je, mít přímo od pramene. Flyte je právě na cestě z Londýna sem.“

Jenny seděla na okraji stolu uprostřed haly a zírala na Bryce, který se opíral na židli. Byla šokovaná tím, co jí povídal. „Že je na cestě sem? Z Londýna? Teď? Myslíš, že on věděl, že se tohle stane?“

„To asi ne,“ odpověděl Bryce. „Ale vsadím se, že v tu chvíli, kdy se dozvěděl o tom, co se tady stalo, věděl okamžitě, že to přesně zapadá do jeho teorie.“

„Ať už to je cokoli.“

„Jo.“

Tal stál vedle stolu. „Kdy tu bude?“

„V San Francisku krátce po půlnoci. Jeho americký nakladatel mu zařídil na letišti tiskovou konferenci. Pak pojede rovnou do Santa Miry.“

„Americký nakladatel?“ optal se Frank Autry. „Vždyť jsi nám říkal, že ta kniha tady nikdy nevyšla.“

„To ne,“ připustil Bryce. „Zdá se však, že píše novou.“

„O Snowfieldu?“ zeptala se Jenny.

„Nevím. Možná. Proč ne.“

„To si teda pospíšil,“ zamračila se Jenny. „Neuplynul ještě ani jeden celý den od chvíle, co se to stalo, a on už má smlouvu na to, aby o tom napsal.“

„Já bych si dokonce přát, aby pracoval ještě rychleji. Aby byl teď tady s námi.“

Tal se zamračil: „Myslím, že doktorka měla spíš na mysli, aby ten Flyte nebyl jeden z podnikavců, kteří se na téhle tragédii hodlají přiživit.“

„Přesně tak,“ přitakala Jenny.

„Může být,“ připustil Bryce. „Ale nezapomínejte, že Ordnay napsal Flyteovo jméno na to zrcadlo. A Ordnay je vlastně náš jediný svědek. A z jeho vzkazu zcela logicky vyplývá, že to, co se tu stalo, je hodně podobné tomu, o čem píše Timothy Flyte ve své knize.“

„Sakra,“ zaklel Frank. „Jestli má Flyte skutečně nějakou informaci, která by nám mohla pomoci, měl nám dát vědět. Neměl nás nechat tak dlouho čekat.“

„Je tu jeden háček,“ podotkl Bryce.

„A to jaký?“ zeptala se Jenny.

Bryce si povzdychl. „No, mám takový nepříjemný dojem, že by Flyte zavolal, kdyby nám byl schopen poradit, jak se proti tomu bránit. Myslím si, že možná ví zcela přesně, o jaký druh organismu nebo síly se tady jedná, ale mám silné podezření, že vůbec netuší, co s tím. Může nám toho o tom možná napovídat spoustu, ale pochybuju, že nám řekne to hlavní – jak z toho vyváznout se zdravou kůží.“

Jenny a Bryce popíjeli u pracovního stolu kávu. Hovořili o tom, co dnes při pátrání zjistili a snažili se nějak vysvětlit události, které se zdály být beze smyslu: výsměch ukřižováním kněze; rozsypané kulky na podlaze v kuchyni jednoho snowfieldského domku; mrtvá těla v zamčených autech …

Lisa seděla opodál. Vypadala, jako by byla plně zaujatá luštěním křížovky v časopise, který našla někde při pátrací akci. Náhle vzhlédla a řekla: „Už vím, proč v těch dřezech byly ty šperky.“

Jenny a Bryce se na ni podezíravě podívali.

„Nejdřív,“ začala dívka a předklonila se na židli, „si musíte přiznat, že všichni, kdo jsou pohřešovaní, jsou i mrtví. A to jsou. O tom není pochyb.“

„Ale to přece není tak jasné,“ podotkla Jenny.

„Jsou mrtví,“ trvala klidně na svém Lisa. „Já to vím. A ty taky.“ V jejích živých zelených očích se objevil záblesk. „Uneslo je to a taky je to sežralo.“

Jenny si vzpomněla na Lisinu odpověď když včera večer na stanici reagovala na Bryceovo oznámení o bolestných výkřicích, které slyšel v telefonu. Lisa tehdy řekla: „Možná, že to někde tká svoje sítě, někde na nějakém tmavém místě, ve sklepě nebo v jeskyni. A možná, že to do té sítě pochytalo všechny ty chybějící lidi a uzavřelo je do kokonů, zaživa. Možná taky, že si je tak skladuje na dobu, až bude mít zase hlad.“

Včera se na ni všichni jenom dívali a chtěli se tomu smát, ale přesto si uvědomovali, že na tom, co dívka říká, může být něco pravdy. A nemusí to být nutně síť, kokony nebo obří pavouk. Ale něco to být musí. Nikdo z nich si to nechtěl přiznat, ale ta možnost tu byla. Neznámo. Něco naprosto neznámého. Nějaký neznámý organismus, který požírá lidi.

A teď se Lisa k tomu opětovně vrátila. „Žere je to.“

„Ale jak to vysvětluje ty šperky tam?“ zeptal se Bryce.

„No,“ začala Lisa. „Když to ty lidi sežere, tak možná … možná to ty šperky prostě vyplivne … jako my pliveme z pusy ven pecky od třešní.“

Doktorka Sara Yamagušiová vešla do hotelu Horský vrchol, zastavila se, aby promluvila se stráží u hlavního vchodu, a přešla halou k Jenny a Brycemu. Stále byla oblečena v ochranném obleku, ale už na hlavě neměla helmu ani na zádech kyslíkovou bombu. Nesla složené šaty a tlustou složku světle zelených papírů.

Jenny a Bryce vstali, aby ji pozdravili, a Jeany se podivila: „Paní doktorko, karanténa už byla zrušena?“

„Už? Mám pocit, že jsem v tom obleku byla uvězněná celou věčnost.“ Hlas doktorky Yamagušiové zněl úplně jinak, než když procházel mikrofonem. Byl něžný a křehký. Její hlas byl dokonce křehčí, než byla ona sama. „Je skvělé, že se mohu opět nadechnout vzduchu.“

„Rozebrali jste vzorky bakterií, že?“ zeptala se Jenny.

„Pracujeme na tom.“

„No … Ale netrvá to čtyřiadvacet nebo osmačtyřicet hodin, než jsou výsledky?“

„Trvá. Ale rozhodli jsme se, že čekat na všechny je zbytečné. Nejsou v nich žádné bakterie, a to ani benigní.“

A to ani benigní. Toto divné prohlášení Jenny poněkud zarazilo, ale než se na to stačila zeptat, genetička pokračovala:

„Navíc nám Meddy řekl, že to nic není.“

„Meddy?“

„To je zkratka pro Medanacomp,“ odpověděla Yamagušiová. „Což je také zkratka, a to pro medicínskou analýzu a výpočtové systémy. To je náš počítač. Když Meddy vyhodnotil výsledky z pitev a testů, udal nám pravděpodobnostní číslo biologického napadení. Oznámil nám, že je tu nulová pravděpodobnost, že se v tomto případě jedná o přítomnost nějakého biologického činitele.“

„A vy tomu počítači věříte natolik, že jste si dokonce i sundala helmu,“ řekl překvapeně Bryce.

„Meddy se nezmýlil ani v jednom ze svých osmi set zkušebních případů.“

„Jenže tohle není žádný zkušební případ,“ podotkla Jenny.

„To máte pravdu. Ale to, co jsme objevili při pitvách a ve všech těch patologických testech …“ Genetička pokrčila rameny a podala Jenny složku zelených papírů. „Tady to máte. To jsou naše výsledky. Generál Copperfield se domnívá, že byste se na to ráda podívala. Jestli se budete chtít na něco zeptat, jsem vám plně k dispozici. V současné době se muži v pojízdných laboratořích převlékají a já se nemůžu dočkat, až udělám totéž. To mi věřte.“ Usmála se a poškrábala se na krku. Ruka v rukavici zanechala na její porcelánově hladké kůži slabě rudé skvrny. „Už mě všechno svědí. Můžu se tady někde umýt?“

Jenny odpověděla: „Máme tady mýdlo, ručníky a umyvadla v jednom koutě v kuchyni. Člověk nemá zrovna moc soukromí, ale my radši trochu soukromí obětujeme, nežli bychom se zbytečně vystavovali naprosté samotě.“

Doktorka Yamagušiová přikývla. „Chápu. Jak se k těm umyvadlům dostanu?“

Lisa vyskočila ze židle a odložila křížovku. „Já vám to ukážu. A počkám tam s vámi a dohlídnu, aby se hoši, co pracují v kuchyni, otočili zády a nekoukali se.“

Světle zelené papíry byly natištěné na počítačové tiskárně, očíslované od jedné do jedenácti, proděravěné a po levé straně sepnuté plastikovou sponou.

Jenny listovala první částí zprávy, což byly poznámky z pitvy, kterou prováděl Seth Goldstein, přepsané do počítače. Bryce se jí díval přes rameno. Goldstein upozorňoval na známky možného udušení, a dále ještě zjevnější známky alergické reakce na látku neznámého původu, ale příčinu smrti určit nedokázal.

Pak její zrak spočinul na jednom z prvních patologických testů. Byl to mikroskopický rozbor nedotčené bakterie, která byla postupně infikována tělními tekutinami a tkáněmi z těla Garyho Wechlase; tento test byl schopen vykázat i ty nejmenší mikroorganismy. Pátrali po bakterii, která by ještě mohla v mrtvém organismu přežívat. To, co objevili, bylo děsivé.

POČÁTEČNÍ PŘÍPRAVY

AUTO-SCAN – MEDANACOMP

ODBORNÝ DOHLED – BETTENBY

FREKVENCE – 20% VŠECH VZORKŮ

TISH

VZOREK 1

ESCHERICHIA GENUS

PŘÍTOMNÉ FORMY,

ŽÁDNÉ

POZNÁMKA ABNORMÁLNÍ

POZNÁMKA, VYLOUČENÁ VARIANTA – NEPŘÍTOMNOST E. COLI VE VNITŘNOSTECH VZORKU

CLOSTRIDIUM GENUS

PŘÍTOMNÉ FORMY,

ŽÁDNÉ

POZNÁKA, ABNORMÁLNÍ

POZNÁMKA, VYLOUČENÁ VARIANTA – NEPŘÍTOMNOST C. WELCHII VE VNITŘNOSTECH – KONTAMINACE VZORKU

PROTEUS GENUS

PŘÍTOMNÉ FORMY

ŽÁDNÉ

POZNÁMKA, ABNORMÁLNÍ

POZNÁMKA, VYLOUČENÁ VARIANTA – NEPŘÍTOMNOST P. VULGARIS VE VNITŘNOSTECH – KONTAMINACE VZORKU

Dokument pokračoval ve výčtu bakterií, po nichž počítač a doktor Bettenby pátrali. Všechny se stejným výsledkem.

Jenny si vzpomněla, co řekla doktorka Yamagušiová a čemu se Jenny podivovala, ale nestačila se na to zeptaT: A to ani benigní. A teď tady měla před sebou výsledky, naprosto prapodivné, přesně tak, jak to zjistil počítač.

„To je zvláštní,“ podotkla.

„Vůbec tomu nerozumím,“ řekl Bryce. „Můžeš mi to přeložit?“

„Jak víš, je mrtvé tělo naprosto dokonalou živnou půdou pro bakterie všeho možného druhu – aspoň na čas. Tělo Gary Wechlase by se po tolika hodinách od smrti mělo správně jen hemžit bakterií Clostridium welchii, která se pojí s plynatou gangrénou.“

„A to tam snad není?“

„Nenašli v jeho střevech ani jednu jedinou. A správně by tam měly být všude. A taky by se tam měla vyskytovat Proteus vulgaris, což je saprofytická bakterie.“

„A překlad?“ požádal trpělivě.

„Promiň. Saprofytický znamená, že se to živí na mrtvých nebo umírajících tkáních.“

„A Wechlas je nepochybně mrtev.“

„Nepochybně. A přesto v něm není žádná Proteus vulgaris. A další bakterie by tam měly být také. Třeba Micrococcus albus a Bacillus mesentericus. Navíc tu nejsou ani žádné mikroorganismy, které se pojí s rozkladem těla, a to ani ty, které tu být prostě musejí. Například Escherichia coli. Ta by v tom těle ale kruci být měla ještě předtím, než byl Wechlas zabit. A měla by v jeho těle být ještě teď. Escherichia coli je v každém tračníku. V tvém, v mém, v těle Garyho Wechlase, v každém. Pokud se vyskytuje ve střevech, je to obvykle neškodný organismus.“ Listovala zprávou. „Nebo tady. Podívej se na tohle. Když pátrali po mrtvých mikroorganismech, našli Escherichia coli spoustu. Ale mrtvých. Ve Wechlasově těle není jedna jediná živá bakterie.“

„A to mám říká co?“ zeptal se Bryce. „Že se tělo nerozkládá tak, jak by mělo?“

„Ono se právě nerozkládá vůbec. Ale to není všechno. Je tu ještě něco mnohem divnějšího. Důvod, proč se tělo nerozkládá, je ten, že zjevně bylo dopováno obrovskou dávkou sterilizujících látek. Bylo konzervováno, Bryce. Vypadá to tak, že tělo bylo konzervováno obrovskou dávkou neskutečně účinného konzervačního prostředku.“

Lisa přinesla ke stolu tác. Stály na něm čtyři hrnečky s kávou, lžičky a ubrousky. Dívka podala kávu doktorce Yamagušiové, Jenny a Brycemu. Sama si vzala čtvrtý šálek.

Seděli v jídelně u stolu u okna. Venku se koupala ulice v oranžově zlatém světle pozdně odpoledního slunce.

Za hodinu, pomyslela si Jenny, bude zase tma. A pak budeme muset opět přečkat další dlouhou noc.

Zachvěla se. Rozhodně potřebovala horkou kávu.

Sara Yamagušiová na sobě nyní měla hnědé manšestráky a žlutou halenku. Na ramena jí padaly dlouhé hedvábně černé vlasy. „Myslím,“ říkala právě, „že jsme všichni viděli staré přírodovědecké filmy, jak některé druhy pavouků a vos – a možná i jiné druhy hmyzu – vbodávají do svých obětí konzervační prostředky a někam si je uloží, aby je zkonzumovali později nebo jimi nakrmili své doposud nevysezené mladé. Konzervační činidlo, které ve svých tkáních má pan Wechlas, je této látce trochu podobné, ale je mnohem účinnější a propracovanější.“

Jenny si vzpomněla na neskutečně velkou můru, která zaútočila a zabila Stewarta Wargla. Ale tohle stvoření nevylidnilo celý Snowfield. To určitě ne. I kdyby jich tady po městě byly celé stovky, ani potom by nedokázaly sežrat každého. A můra, i když taková, by se přece nemohla dostat do zamčených aut, zamčených domů, zabarikádovaných místností. Tady bylo ještě něco.

„Chcete říct, že tyhle všechny lidi sežral jakýsi hmyz?“ zeptal se Bryce Sary Yamagušiové.

„No, abych řekla pravdu, tak asi ne. Hmyz by totiž potřeboval žihadlo, kterým by oběť zabil a vpravil do ní konzervační prostředek. Musela by na těch tělech být nějaká ranka, aspoň malinká. Ale Seth Goldstein prozkoumal Wechlasovo tělo s lupou. A to celé, každičký centimetr čtvereční kůže. Dvakrát. Dokonce jeho tělo i depiloval krémem a odstranil z něj všechny chlupy a vlasy, aby mohl kůži prozkoumat co nejpečlivěji. A přesto nenalezl ani nejmenší ranku či nějaké poranění kůže, kudy by mohla být injekce aplikována. Obávali jsme se, že máme atypická či nepřesná data. Takže jsme provedli ještě jednu pitvu.“

„Na Karen Oxleyové,“ konstatovala Jenny.

„Ano.“ Sara Yamagušiová se naklonila z okna a sledovala ulici, jestli po ní nepřichází generál Copperfield a ostatní. Když se obrátila zpátky ke stolu, pokračovala: „Všechny testy však vyšly naprosto stejně. Ani jedna živoucí bakterie v těle nebyla nalezena. Rozklad záhadně zastaven. Tkáně konzervovány nějakým činidlem. Zase to byly podivné výsledky. Ale ujistili jsme se, že nejde o data atypická či nepřesná.“

Bryce se zamyslel. „Jestliže tedy ta konzervační látka nebyla do těla vpravena injekcí, jak se tam vůbec dostala?“

„Jedna z našich domněnek je ta, že se jedná o vysoce absorbovatelnou látku, která se vstřebává kůží při dotyku a během několika vteřin prochází tkáněmi.“

„A nemůže se přece jen jednat o nervový plyn?“ zarazila se Jenny. „Možná ten konzervační účinek je jen vedlejší příznak.“

„Ne,“ odpověděla Sara Yamagušiová. „Oběti nemají na šatech žádné stopy, které by tam zcela určitě zůstaly, kdyby se jednalo o útok nervovým plynem. A přestože ta látka má toxický účinek, chemická analýza ukázala, že to původně není žádný toxin, což by nervový plyn byl v první řadě. Tohle je hlavně konzervační činidlo.“

„Ale je také příčinou smrti?“ ptal se Bryce.

„Přispělo k ní. Ale to není tak snadné určit. Částečně se jedná o toxicitu konzervačního činidla, ale ostatní faktory nás zase přivedly na myšlenku, že smrt nastala také v důsledku nedostatku kyslíku. Buď v důsledku silného stisku nebo naprostou neprostupností průdušnice.“

Bryce se předklonil. „Uškrcení? Udušení?“

„Ano. Ale nevíme, jak přesně to proběhlo.“

„Ale to přece nemůže být ani jedno, ani druhé,“ namítla Lisa. „Vy mluvíte o událostech, které by musely trvat minutu či dvě. Jenže tihle lidé zemřeli okamžitě, během vteřiny či dvou.“

„Kromě toho,“ přidala se Jenny, „když si vzpomenu na Oxleyovy, tak tam nebyly vůbec žádné stopy po boji. Lidé, které někdo hodlá uškrtit, zpravidla bojují o život, převracejí nábytek, brání se.“

„Přesně,“ souhlasila genetička. „Nedává to smysl.“

„Proč jsou všechna těla napuchlá?“ zeptal se Bryce.

„Domníváme se, že to je v důsledku alergické reakce na konzervační činidlo.“

„A ty pohmožděniny také?“

„Ne. To je … to je něco jiného.“

„A co?“

Sara hned neodpověděla. Chvíli jen tak hleděla na kávu ve svém hrníčku a mračila se. „Kůže a podkožní tkáně obou mrtvých jasně vykazují, že pohmožděniny vznikly v důsledku vnějšího tlaku, neboť se jedná o naprosto normální podlitiny. Jinými slovy ty podlitiny nevznikly v důsledku otoků a ani to není nějaká alergická reakce na konzervační činidlo. Vypadá to, jako by někdo oběť zmlátil. Pořádně. Opakovaně. Což není normální. Aby někdo dokázal druhého člověka takhle zřídit, musela byv těle oběti být aspoň jedna jediná kost zlomená; a to v tomto případě není. A další nenormální věc: stupeň pohmoždění je po celém těle všude stejný. Tkáň je pohmožděná naprosto stejně na stehnech, na rukách, na hrudníku, všude. Což je v podstatě nemožné.“

„Proč?“ zeptal se Bryce.

Jenny mu odpověděla: „Když někoho mlátíš těžkou zbraní, některé části těla budou pohmožděné více, jiné méně. Není možné udeřit na rozličná místa s naprosto stejnou intenzitou a z naprosto stejného úhlu. A v tomto případě se tak ale stalo, což je zcela nepochopitelné.“

„A navíc,“ pokračovala Sara Yamagušiová, „těla jsou pohmožděna i tam, kam by rána nikdy dopadnout nemohla. Třeba do podpažních jamek. Mezi hýždě. A na chodidla! A to i v případě, jako třeba u paní Oxleyové, kdy oběť měla obuté boty.“

„Patrně tedy,“ podotkla Jenny, „byl tlak na tkáně, který zapříčinil ty otoky, způsoben něčím jiným než ranami.“

„Čím například?“ zeptal se Bryce.

„To nemám tušení.“

„A všichni zemřeli velice rychle,“ připomněla Lisa.

Sara se opřela o židli, naklonila se a opět vyhlédla z okna. Vzhůru do kopce. K laboratořím.

„Paní doktorko Yamagušiová,“ začal Bryce, „jaký je váš názor? Nemyslím ten profesionální, ale váš osobní, neformální. Co si myslíte o tom, co se tady děje? Máte nějakou domněnku, co by to mohlo být?“

Obrátila se k němu a zakroutila hlavou. Její černé vlasy se zavlnily a odrazily se v nich paprsky pozdně odpoledního slunce, které kolem ní vyslaly krátké záblesky červených, zelených a modrých paprsků, „Ne. Nenapadá mě vůbec nic, bohužel. Nic rozumného. Snad jen …“

„Co?“

„No … teď už si myslím, že Isley a Arkham jsou tady rozhodně na svém místě.“

Jenny stále nevěřila, že by se v tomto případě mohlo jednat o styk mimozemskými civilizacemi, ale Lisa o tom byla přesvědčená. „Opravdu si myslíte,“ řekla dívka, „že se jedná o bytosti z jiné planety?“

„Mohou tu být i jiné alternativy,“ odpověděla Sara. „Ale teď je skoro nemožné říci jaké.“ Pohlédla na hodinky na zápěstí a zamračila se. „Co jim na tom tak dlouho trvá?“ A opět obrátila svoji pozornost k oknu.

Venku se nehýbal ani jediný lístek na stromech.

Markýzy před obchody zplihle visely k zemi.

Město bylo mrtvé.

„Říkala jste, že si svlékají ochranné obleky.“

Sara odpověděla: „Ano, ale to by jim nemělo takhle dlouho trvat.“

„Kdyby se jim něco stalo, slyšeli bychom výstřely z pušek.“

„Nebo výbuchy,“ dodala Jenny.

„Těch bomb, které tam mají.“

„Už tu měli být před pěti, nebo snad už před deseti minutami,“ trvala na svém genetička. „A není po nich ani vidu ani slechu.“

Jenny si vzpomněla, jak neuvěřitelně nenápadně to dostalo Jakea Johnsona.

Bryce zaváhal, a pak vstal ze židle. „Myslím, že nebude na škodu, když se po nich půjdu s pár chlapci podívat.“

Sara Yamagušiová se prudce odvrátila od okna. Přední nohy židle hlasitě dopadly na podlahu a vydaly zvuk, který všechny polekal. „Něco se děje.“

„Ale ne, co by se dělo?“ uklidňoval ji Bryce.

„Vy to cítíte také,“ řekla Sara. „Já to vím. Ježíši Kriste.“

„To bude dobré,“ pronesl klidně Bryce.

Nicméně jeho oči tak klidné jako jeho hlas nebyly. Během posledních necelých čtyřiadvaceti hodin se Jenny naučila v těchto zapadlých očích číst docela dobře. V tuto chvíli v nich bylo napětí a ledová, ostrá hrůza.

„Ještě je brzy na to dělat si starosti,“ podotkl.

Ale všem to bylo jasné.

Nechtěli tomu věřit, ale bylo jim to naprosto jasné.

Hrůza opět začala.

Bryce si vybral Tala, Franka a Gordyho, aby ho doprovodili do laboratoře.

„Já jdu také,“ ozvala se Jenny.

Bryce nechtěl, aby s nimi chodila. Bál se o ni víc, než se bál o Lisu, své vlastní muže nebo dokonce sám o sebe.

Nečekaně a vzácně se mezi nimi objevilo jakési spojení. Cítil se s ní dobře a doufal, že ona s ním také. Nechtěl ji ztratit.

A tak jí řekl: „Byl bych radši, kdybys s námi nechodila.“

„Jsem lékařka,“ odpověděla, jako by to nebyla jenom její povinnost, ale také štít, který ji před vším ochrání.

„Tady je téměř nedobytná pevnost,“ odporoval. „Jsi tu relativně v bezpečí.“

„Tady nikde není bezpečí.“

„Já taky řekl v relativním bezpečí.“

„Mohou potřebovat lékaře.“

„Jestliže byli napadeni, jsou buď mrtví, nebo zmizeli. Doposud jsme nenašli nikoho zraněného, je to tak?“

„Co nebylo, může být.“ Jenny se obrátila na Lisu: „Podáš mi prosím tě můj kufřík?“

Dívka se pro něj rozběhla.

„Ale ona tady rozhodně zůstane,“ řekl Bryce.

„Ne,“ odpověděla Jenny. „Ona zůstane se mnou.“

Bryce podrážděně namítl: „Poslouchej, Jenny, tohle je výjimečná situace. Mohu ti nakázat, abys tady zůstala.“

„A přinutíš mě čím? Pistolí?“ zeptala se, ale nikoli nepřátelsky. Lisa se vrátila s jejím černým koženým kufříkem.

Sara Yamagušiová stála v hlavních dveřích do hotelu a volala na Bryce: „Rychle, prosím vás rychle!“

Jestliže to již na laboratoř zaútočilo, nebyl žádný důvod spěchat.

Bryce pohlédl na Jenny a pomyslel si: Já tě nemůžu ochránit, doktorko. Copak to nechápeš? Zůstaň tady, kde jsou zavřená okna a u dveří stráže. Nespoléhej na to, že já tě ochráním, protože je mi jasné, že to nedokážu. Jako v případě Ellen … a Timmyho.

„Tak jdem,“ řekla Jenny.

Vědom si své omezené pravomoci je Bryce vedl ven z hotelu a na horu ulicí na roh, za kterým to na ně mohlo docela dobře číhat. V čele šel spolu s Brycem první Tal. Frank a Gordy průvod uzavírali. Lisa, Sara Yamagušiová a Jenny šly uprostřed.

Teplý den se pozvolna měnil ve studenou noc.

V údolí pod Snowfieldem se začala tvořit mlha.

Do tmy zbývaly ještě necelé tři čtvrtě hodiny. Slunce rozhodilo po městě poslední načervenalé paprsky. Stíny byly protažené a podivné. Okna odrážela poslední sluneční paprsky, což Brycemu připomnělo karnevalové lampióny.

Ulice se zdála být ještě mnohem klidnější, než byla včera večer. Jejich kroky se rozléhaly po okolí, jako kdyby kráčeli po podlaze obrovské opuštěné katedrály.

Opatrně zabočili za roh.

Uprostřed ulice ležely tři prázdné ochranné obleky. Další se válel u stoky na chodníku. Dvě helmy byly prasklé.

Kolem byly poházené pušky a nepoužitý Molotovův koktejl byl vyrovnán vedle obrubníku.

Zadní dveře do náklaďáku byly otevřené. Byly tam vidět další prázdné ochranné obleky i pušky. Nikde nikdo.

Bryce křikl: „Generále! Generále Copperfielde?“

Ticho jako na hřbitově.

Ticho jako na jiné planetě.

„Sethi!“ zavolala Sara Yamagušiová. „Wille? Wille Bettenby? Galene? Ozvěte se někdo!“

Nic. Nikde nikdo.

„Nestačili ani jednou vystřelit,“ zašeptala Jenny.

„Ani vykřiknout,“ dodal Tal. „Stráže dole před hotelem by zaslechly, kdyby někdo vykřikl.“

„Sakra,“ zaklel Gordy.

Zadní dveře do obou laboratoří byly pootevřené.

Bryce měl pocit, že tam uvnitř na ně něco čeká.

Chtěl se otočit a odejít. Ale nemohl. Byl tady hlavní osobou. Musel je vést. Kdyby zpanikařil, zpanikařili by všichni ostatní. A panika je vzýváním smrti.

Sara se vydala ke dveřím první laboratoře.

Bryce ji zastavil.

„Jsou to sakra moji kamarádi,“ odsekla.

„Já vím. Ale nechte mě, abych se tam podíval první,“ odvětil.

Na okamžik však nebyl schopen pohybu.

Byl paralyzován strachem.

Nedokázal se pohnout ani o milimetr.

Ale nakonec přece jenom udělal první krok.

Kapitola 31

POČÍTAČOVÉ HRY

Bryce vytáhl služební revolver a odjistil ho. Druhou rukou vzal za dveře a rozrazil je dokořán. Současně uskočil a namířil zbraní do laboratoře.

Byla prázdná. Na podlaze ležely dva ochranné obleky a další byl přehozen přes opěradlo židle před počítačem.

Přešel ke druhé laboratoři.

Tal jej zarazil: „Počkej, do týhle se podívám první já.“

Bryce zakroutil hlavou. „Ty tady počkej. Chraň ženy, nemají pistole. Jestli odtamtud něco vyběhne, až otevřu dveře, utíkejte co nejrychleji odsud.“

Bryce s prudce bušícím srdcem u dveří do druhé laboratoře zaváhal. Položil ruku na kliku. Opětovně zaváhal. A pak je otevřel ještě opatrněji, než dveře první laboratoře.

Byla také prázdná. Dva ochranné obleky. Nic jiného.

Když Bryce hleděl do laboratoře, zhasla všechna světla u stropu a on sebou trhl, jak ho vylekala náhlá temnota. Za vteřinu se však světla opět rozsvítila, i když ne ta u stropu. Bylo to neobvyklé světlo, nazelenalý záblesk, který ho vyděsil. Teprve pak si všiml tří obrazovek počítačů, které se naráz zapnuly. Nyní zhasly. A zase se zapnuly. Zhasly, zapnuly se, zhasly, zapnuly … Zprvu se rozsvěcely současně, potom střídavě a stále dokola. Nakonec přestaly blikat a zůstaly spuštěné a naplňovaly laboratoř tajuplnou září.

„Jdu dovnitř,“ řekl Bryce.

Ostatní protestovali, ale on už vystoupal po schůdkách a prošel dveřmi. Přistoupil k prvnímu terminálu, na němž zářila tři světle zelená slova na tmavozeleném pozadí.

ANDĚLÍČKU MŮJ STRÁŽNÍČKU.

Bryce se podíval na ostatní obrazovky. Bylo na nich totéž.

Náhle blikly. Objevila se jiná slova:

OPATRUJ MI MOU DUŠIČKU

Bryce se zamračil.

Co je tohle za program? To jsou přece slova modlitbičky, která vycházela z kuchyňské výlevky v hotelu.

V BIBLI JSOU SAMÝ KECY, oznámil mu počítač.

Změna.

JEŽÍŠ JE STARÝ PRASÁK.

Tato slova na obrazovce zůstala několik vteřin. Brycemu se zdálo, jako by zelené světlo zářící z obrazovky bylo ledové. Jako světlo z krbu s sebou přináší suché teplo, toto světlo zase s sebou přinášelo ledový chlad, který mu pronikal do morku kostí.

Na těchto obrazovkách neběžel žádný standardní program. Tohle nebylo nic, co by dal generál Copperfield se svými lidmi do počítače, to nebyl žádný test, žádné kódy, žádná logická vyhodnocení.

Změna.

JEŽ JE MRTEV BŮH JE MRTEV

Změna.

JÁ ŽIJU.

Změna.

CHCEŠ SI ZAHRÁT HRU NA DVACET OTÁZEK?

Když Bryce němě hleděl na obrazovku, probíhal jím primitivní strach. Jakási děsivá hrůza, která se mu usadila v břiše a sevřela hrdlo. Nevěděl proč. Kdesi hluboko, až na podvědomé úrovni, cítil, že je v kontaktu s něčím děsivým, dávným a … známým. Ale odkud by to mohl znát? Vždyť ani nevěděl, s kým má tu čest. A přesto… A přesto si tím byl skoro jist. Někde hluboko. Instinktivně. Kdyby jenom dokázal sáhnout do hlubin podvědomí, pod pozlátko civilizace, jež v sobě zahrnovala tolik skepticismu, kdyby se jenom dokázal dotknout paměti své rasy, pak by možná odhalil, kdo se to vlastně zmocnil všech lidí ve Snowfieldu a povraždil je.

Změna.

ŠERIF HAMMOND?

Změna.

CHCEŠ SI SE MNOU ZAHRÁT HRU NA DVACET OTÁZEK?

Když spatřil své jméno, byl jako omráčený. A pak následovalo ještě větší a děsivější překvapení.

ELLEN.

Jméno se vpalovalo do obrazovky, jméno jeho mrtvé ženy, a v každém svalu cítil nepředstavitelné napětí, čekal, co se ještě na obrazovce objeví, ale dlouho tam svítilo jen to drahé jméno, z kterého nemohl spustit oči, a pak …

ELLEN ROTSOVÁ.

Nemohl popadnout dech.

Jak ten počítač může znát jméno jeho ženy?

Změna.

ELLEN ŽEROU ČERVI.

Co je tohle za nesmysl? Co to má znamenat?

TIMMY UMŘE.

Poselství tam zeleně svítilo.

Zalapal po dechu. „Ne,“ vydechl. V posledním roce často myslel na to, že by pro Timmyho bylo lepší, kdyby své nemoci podlehl. Než aby pozvolna umíral. Právě včera přece řekl, že by rychlá smrt jeho syna byla opravdové požehnání. Ale teď už si to nemyslí. Snowfield ho naučil, že všechno je lepší nežli smrt. V náručí smrti není žádná naděje. Ale dokud Timmy bude žít, je tu možnost, že se uzdraví. I lékaři přece říkali, že Timmy naštěstí neutrpěl žádné vážné poranění mozku. Proto, kdyby se probral z toho nepřirozeného spánku, měl by šanci, že by získal zpátky normální schopnosti a tělesné funkce. Šance, příslib, naděje. Proto Bryce počítači řekl: „Ne. Ne.“

Změna.

TIMMY BUDE HNÍT. ELLEN TAKY HNIJE. ELLEN ROTSOVÁ HNIJE V PEKLE.

„Kdo jsi?“ zeptal se Bryce.

V tu chvíli, kdy promluvil, se cítil pošetile. Přece nemůže s počítačem hovořit, jako by to byla nějaká lidská bytost. Kdyby s ním chtěl komunikovat, musel by přece svůj dotaz napsat.

POPOVÍDÁME SI?

Bryce se odvrátil od terminálu. Šel ke dveřím a vyklonil se ven.

Ostatním se ulevilo, když ho spatřili živého.

Odkašlal si a pokusil se skrýt svůj šok. „Paní doktorko Yamagušiová, potřeboval bych tady vaši pomoc.“

Tal, Jenny, Lisa a Sara Yamagušiová vstoupili do pojízdné laboratoře. Frank a Gordy zůstali venku u dveří a nervózně se rozhlíželi po ulici, odkud rychle mizelo denní světlo.

Bryce ukázal Saře obrazovky.

POPOVÍDÁME SI?

Řekl jim, jaké nápisy se tam objevily, ale než skončil, Sara ho přerušila: „Ale to není možné. V tomto počítači není žádný program, který by měl textový editor …“

„Něco, zdá se, váš počítač řídí,“ řekl.

Sara se zamračila. „Řídí? A jak?“

„To nevím.“

„A kdo tedy?“

„Ne kdo,“ opravila ji Jenny a objala sestru kolem ramen. „Spíš se ptejte co.“

„Ano,“ reagoval Tal. „Ten organismus, ten zabiják nebo co to vlastně je, ten právě začal řídit váš počítač, doktorko.“

Genetička zcela zjevně na pochybách usedla k jednomu z počítačů a zapnula tiskárnu. „Můžeme si to taky natisknout, pro případ, že by nám byla poskytnuta nějaká užitečná informace.“ Její jemná, téměř dětská ruka zaváhala nad klávesnicí. Bryce se jí díval přes rameno. Tal, Jenny a Lisa se obrátili k dalším dvěma obrazovkám – a v tu chvíli nápis zmizel. Sara chvíli hleděla na jasně zelené pole před sebou, a pak konečně vyťukala přístupový kód a napsala otázku.

JE TAM NĚKDO?

Automatická tiskárna zašramotila a začala tisknout, neboť odpověď přišla vzápětí: ANO.

KDO JSI?

NESPOČITATELNÝ.

„Co to je?“ zeptal se Tal.

„Nevím,“ odpověděla genetička.

Sara vyťukala otázku ještě jednou a obdržela tutéž nejasnou odpověď: NESPOČITATELNY.

„Zeptejte se, jak se jmenuje,“ poradil Bryce.

Sara začala psát a slova, která utvořila, se objevila současně na všech obrazovkách: MÁŠ NĚJAKÉ KMÉNO?

ANO.

JAK SE JMENUJEŠ?

SPOUSTA.

MÁŠ TEDY SPOUSTU JMEN?

ANO.

NAPŘIKLAD?

CHAOS.

A JAKÁ JINÁ JMÉNA MÁŠ?

TY JSI ALE BLBÁ KRÁVA. ZEPTEJ SE MĚ NA NĚCO JINÉHO.

Genetička byla naprosto šokovaná a podívala se na Bryce. „Tohle sousloví v počítačích často nebývá.“

Lisa jí poradila: „Neptejte se, kdo to je. Spíš se zeptejte co to je.“

„Ano,“ souhlasil Tal. „Požádejte o fyzický popis.“

„Bude si myslet, že po něm chceme diagnostické testy a začne na nás chrlit vzorce a diagramy,“ namítla Sara.

„Ne, nebude,“ odvětil Bryce. „Nezapomeňte, že se nebavíte s počítačem, nýbrž s něčím naprosto jiným. Počítač je jenom prostředkem ke komunikaci.“

„No ano,“ odpověděla Sara. „Přestože mě to takhle nazvalo, mám pořád tendenci ho považovat za starého milého Meddyho.“

Chvíli přemýšlela a pak napsala: POSKYTNI NÁM POPIS SVÉHO VZHLEDU.

ŽIJU.

SPECIFIKUJ TO, nařídila Sara.

UŽ TAH JSEM DOST SPECIFICKÝ.

JSI ČLOVĚK?

TAHÉ BY SE TO TAK DALO ŘÍCI.

„Jenom si to s námi hraje,“ podotkla Jenny. „Baví se tím.“

Bryce si otřel rukou tvář. „Zeptejte se, co se stalo s Copperfieldem.“

KDE JE GALEN COPPERFIELD?

MRTEV.

KDE JE JEHO TĚLO?

PRYČ.

A KAM SE PODĚLO?

NUDÍŠ MĚ. TY JEDNA STARÁ ČŮZO.

KDE JSOU OSTATNÍ. CO BYLI S GALENEM COPPERFIELDEM

MRTVÍ.

ZABIL JSI JE TY?

ANO.

PBOČ JSI JE ZABÍJEL?

VY

Sara vyťukala na klávesnici: VYSVĚTLI.

VY VŠICHNI

VYSVĚTLI.

VY VŠICHNI JSTE MRTVÍ.

Bryce si všiml, že se Saře třesou ruce. Přesto se pohnuly nad klávesnicí a napsaly s neúprosnou přesností: PROČ NÁS CHCEŠ ZABÍT?

ŽIJETE PROTO.

CHCEŠ ŘÍCT, ŽE ŽIJEME JENOM PROTO, ABYCHOM BYLI ZABITI?

ANO. JSTE DOBYTEK. PRASATA. NEMÁTE ŽÁDNOU CENU.

JAK SE JMENUJEŠ?

PRÁZDNO.

VYSVĚTLI.

NICOTA.

JAK SE JMENUJEŠ?

MNOŽSTVÍ

VYSVĚTLI.

POLIB MI PRDEL. TY STARÁ ČŮZO.

Sara zrudla a řekla: „To je nesmysl.“

„Člověk to skoro cítí, jak je to tady s námi,“ vydechla Lisa.

Jenny jí stiskla rameno, jako by jí chtěla dodat odvahy, a zeptala se: „Co tím chceš říct?“

Bylo slyšet, jak se dívčin hlas chvěje: „Je to cítit, jak je to tady s námi.“ Rozhlédla se po laboratoři. „Vzduch je tu nějak hustší, nezdá se vám? A chladnější. Jako kdyby … jako kdyby se tu před námi něco hodlalo zhmotnit.“

Brycemu bylo jasné, co tím myslí.

Tal zachytil Bryceovi pohled a přikývl. Cítil to také.

Přesto však si Bryce myslel, že to, co pociťují, jsou výhradně a pouze jejich subjektivní pocity. Že se tu nic nezhmotní. Vzduch ve skutečnosti nebyl o nic hustší, než byl před chvílí. Jenom jim se zdál hustší, protože nich rostlo nesmírné napětí, a když člověk pociťuje napětí, je přirozené, že se mu náhle špatně dýchá. A že je tu chladněji … Vždyť přece přichází večer

Obrazovky počítače pohasly. A pak: KDY DORAZÍ?

Sara vyťukala: OBJASNI.

KDY DORAZÍ EXORCISTA?

„Kristepane,“ vydechl Tal. „Co je zase tohle?“

OBJASNI, psala Sara.

TIMOTHY FLYTE.

„To je v háji,“ pronesla Jenny.

„Ví to o Timothym,“ řekl Tal. „Ale jak to? A bojí se ho – nebo ne?“

BOJÍŠ SE TIMOTHY FLYTEA?

KRÁVO.

BOJÍŠ SE FLYTEA? trvala neoblomně na svém.

JÁ SE NEBOJÍM NIČEHO.

PROČ SE ZAJÍMÁŠ D FLYTEA?

ZJISTIL JSEM, ŽE TO VÍ.

CO VÍ?

O MNĚ.

„Zcela zjevně,“ řekl Bryce, „můžeme vyloučit možnost, že Flyte je jeden z příživníků na téhle tragédii.“

Sara vyťukala: VÍ FLYTE, CO JSI ZAČ?

ANO. CHCI HO TADY.

PROČ HO TADY CHCEŠ?

JE TO MŮJ MATOUŠ.

OBJASNI.

JE TO MŮJ MATOUŠ, MAREK LUKÁŠ A JAN.

Sara se zamračila a podívala se na Bryce. Pak se opět její prsty rozběhly po klávesnici. CHCEŠ ŘÍCT, ŽE FLYTE JE TVŮJ APOŠTOL?

NE. PÍŠE MŮJ ŽIVOTOPIS. ZAZNAMENÁVÁ MOJI PRÁCI. CHCI, ABY SEM PŘIJEL.

CHCEŠ HO TAKÉ ZABÍT?

NE. ON JE VOLNÝ.

OBJASNI.

VY VŠICHNI MUSÍTE ZEMŘÍT. ALE FLYTE PŘEŽIJE. MUSÍTE MU TO ŘÍCT. JESTLI NEBUDE VĚDĚT. ŽE JE VOLNÝ. NEPOJEDE SEM.

Saře se klepaly ruce jako ještě nikdy předtím. Nestrefila se do jedné klávesy, napsala špatné písmeno, musela ho vymazat a začít znova. KDYŽ PŘIVEZEME FLYTEA DO SNOWFIELDU NECHÁŠ NÁS ŽÍT?

VY JSTE MOJI.

NECHAŠ NÁS ŽÍT?

NE.

Až dosud byla Lisa statečnější, než obvykle děti v jejím věku bývají. Nicméně nyní, když viděla, jak byl její osud vysázen na displeji počítače, toho bylo i na ni moc. Tiše se rozplakala.

Jenny hladila dívku tak něžně, jak to jen v současné chvíli dokázala.

„Ať už je to cokoli,“ řekl Tal, „je to naprosto jistě arogantní.“

„No, ještě nejsme mrtví,“ oznámil jim Bryce. „Ještě tu je naděje. Dokud jsme naživu, máme stále ještě naději.“

Sara začala opět psát na klávesnici: ODKUD JSI?

ODEDÁVNA.

OBJASNI.

SEREŠ MĚ.

JSI Z JINÉ PLANETY?

NE.

„Tady se dostanou ke slovu Isley a Arkham,“ řekl Bryce, aniž by si v tu chvíli uvědomil, že Isley i Arkham jsou již oba mrtvi.

„Jedině, že by to lhalo,“ pronesla Jenny.

Sara se vrátila k otázce, kterou vznesla již dříve: KDO JSI?

NUDÍŠ MĚ.

KDO JSI?

KUNDO JEDNA.

KDO JSI?

POLIB MI PRDEL.

KDO JSI? vyťukala znovu a tak důkladně, že si Bryce myslel, že se snad klávesy rozbijí. Měla vztek větší, než byl její strach.

JSEM GLASYALABOLAS.

OBJASNI.

TAH SE JMENUJI. JSEM OKŘÍDLENÝ ČLOVĚK S PSÍMI ZUBY. SLINTÁM. JSEM ODSOUZEN KE SLINTÁNÍ PO CELOU VĚČNOST

Bryce zíral na obrazovku a ničemu nerozuměl. To bylo myšleno vážně? Okřídlený člověk s psími zuby? To snad ne. Patrně si to s nimi jen hraje, baví se tím. Ale co je na tomhle tak strašně zábavného?

Obrazovka zhasla.

Pauza.

Pak se objevila nová slova, přestože Sara nepoložila žádnou otázku.

JSE HABRYM. JSEM ČLOVĚK SE TŘEMI HLAVAMI – S JEDNOU LIDSKOU. DRUHOU KOČIČÍ, TŘETÍ HADÍ.

„Co to ksakru všechno znamená?“ zeptal se sklíčeně Tal.

Vzduch v místnosti byl o poznání studenější.

To je jenom vítr, řekl si Bryce. To je jen vítr, který sem vchází dveřmi a přináší chlad nastávající noci.

JSEM RANTAN.

Změna.

JSEM PALLANTER.

Změna.

JSEM AMLUTIAS. ALFINA. EPYN, FURRO, BELIAL OMGORMA, NEBIROS, BAAL, ELIGOR A JEŠTĚ VÍC.

Chvíli se tato podivná jména chvěla na obrazovce, a pak zmizela.

JSEM VŠECHNO A SOUČASNĚ NIC. JSE NICOTA. JSEM VŠEHERENSTVO.

Nápis zmizel.

Vteřinu, dvě či tři obrazovky jasně a zeleně zářily. Pak potemněly.

Světla u stropu se rozsvítila.

„Konec rozhovoru,“ vydechla Jenny.

Belial. Jedno ze jmen, které si samo přidělilo.

Bryce nebyl nijak náruživě věřící, ale dostatečně sečtělý na to, aby věděl, že Belial je buď jiné jméno ďábla, nebo jednoho z padlých andělů. Nebyl si jenom jist, který z nich to je.

Gordy Brogan byl z nich všech nejnábožnější, oddaný římský katolík. Když Bryce jako poslední vyšel z polní laboratoře, požádal ho, jestli by se na jména vytištěná na konci záznamu nepodíval.

Stáli na chodníku vedle laboratoře a den se zvolna nachyloval. Gordy zatím četl zaznamenané řádky. Za dvacet minut, možná dřív, bude tma.

„Tady,“ řekl Gordy. „Baal.“ Ukázal na jméno v seznamu. „Nevím přesně, kde jsem to už viděl. Určitě ne v katechistických knížkách, ani o tom nemluvili v kostele. Možná jsem o tom někde četl.“

Bryce si všiml zvláštního tónu a rytmu v Gordyho řeči. Znělo to víc než znepokojeně. Zprvu mluvil velice úsečně, pak zas příliš rychle, pomalu a opět téměř fanaticky.

„Někde četl?“ optal se Bryce. „Nebyla to Bible?“

„Ne, to asi ne. Já Bibli moc nečtu. Ale možná, že jo. Měl bych ji číst víc. Ale tohle jméno jsem viděl někde v nějaké obyčejné knížce. V nějakém románu. Ale nevím v jakém.“

„A kdo je ten Baal?“ ptal se Bryce.

„Myslím, že to je nějaký mocný démon,“ odpověděl Gordy. A zcela rozhodně mu v hlase cosi znělo; něco hodně podivného.

„A co ta ostatní jména?“ zeptal se Bryce.

„Ta mi nic neříkají.“

„Možná to jsou jména dalších démonů.“

„No, já nevím, ale katolická církev se nijak ďáblem nezaobírá,“ říkal Gordy a stále mu v hlase znělo cosi podivného. „Ale možná by měla. Ano. Možná by skutečně měla. Asi máš pravdu, tohle jsou asi ostatní ďáblova jména.“

Jenny si unaveně povzdychla. „Takže to s námi opět hrálo nějakou další svoji hru.“

Gordy rozhodně zakroutil hlavou. „Ne. To není žádná hra. To vůbec ne. Tohle je pravda, skutečnost.“

Bryce se zamračil. „Gordy, přece si nemyslíš, že to je ďábel nebo sám Satan či něco takového – nebo snad jo?“

„Je to všechno nesmysl,“ řekla Sara Yamagušiová.

„Přesně tak,“ souhlasila Jenny. „Celé tohle počítačové představení, ten ďábelský obraz, který nám tu byl promítnut – to všechno jsou jen zavádějící stopy. Nikdy nám celou pravdu nezjeví, protože kdybychom ji znali, pak bychom byli schopni vymyslet způsob, jak ho zneškodnit.“

„A jak vysvětlíte toho kněze, který byl ukřižován na oltáři v kostele Naší Paní hor?“ zeptal se Gordy.

„Ale to byla jenom součást té hry,“ namítl Tal.

Gordy měl divné oči. Nebyl v nich jenom strach. Byly to oči člověka, který je v duchovní krizi, který téměř trpí.

Měl jsem tomu dokázat zabránit, vyčítal si Bryce.

Gordy hovořil dále, klidně, ale se vzrůstající naléhavostí: „Možná už přišel čas. Konec. Čas konce. Konečně. Tak, jak to říká Bible. Nikdy jsem tomu nevěřil. Já věřil všemu možnému, jen církvi ne. Rozhodně ne tomuhle. Soudnému dni. Vždycky jsem si myslel, že všechno půjde stále dál, napořád. Ale teď už to, zdá se, nastalo. Ano. Soud. A nejen pro lidi, kteří žili ve Snowfieldu. Pro všechny. Konec. Tak jsem se ptal sám sebe, za co budu souzen. A mám strach. Chci tím říct, že mi bylo něco poskytnuto, něco jedinečného, a já to zahodil. Byl mi dán dar svatého Františka. Vždycky jsem to uměl se zvířaty. To je fakt. Žádný pes na mě nikdy neštěkal. Věděl jsi o tom? Nikdy mě neškrábla ani jedna kočka. Zvířata ke mně měla důvěru. Věřila mi. Možná mě i měla ráda. Aspoň já se nikdy nesetkal s nějakým, které by mě rádo nemělo. Dokonce jsem dokázal, že i plaché veverky mi jedly z ruky. A to je dar
. Chtěli, abych se stal veterinářem. Jenže já se na to vykašlal a zahodil svůj dar. Místo toho jsem se stal policajtem.“ Zvedl zbraň. „Zbraň. Já ji vůbec neměl brát do rukou. Já ne. Nikdy. Udělal jsem to hlavně proto, že jsem věděl, že je to naštve. Chtěl jsem dokázat svoji nezávislost, to je vše. Jenže jsem zapomněl. Zapomněl jsem na to, že V Bibli stojí ‚Cti otce svého a matku svou’. Já je místo toho naopak ranil. A obrátil se zády k daru, který jsem dostal od Boha. A nejen to. Ještě hůř. Já ten dar poplival. Včera večer jsem se rozhodl, že odejdu od policie, že odevzdám zbraň, že se stanu veterinářem. Ale už je asi pozdě. Soud už začal, a já si to neuvědomil. Poplival jsem dar od Boha, a teď … Teď mám strach.“

Bryce nevěděl, co Gordymu říct. Jeho pomyslné hříchy byly natolik vzdálené od zla, kterému tady museli čelit, že to bylo až k smíchu. Jestli byl mezi nimi někdo, kdo si zasloužil přijít do nebe, byl to právě Gordy. Ne, že by Bryce věřil, že přišel Soudný den. To vůbec ne. Ale nenapadalo ho naprosto nic, co by mohl Gordymu odpovědět, protože to velké dítě se ve své deziluzi úplně ztratilo.

„Timothy Flyte je vědec, ne teolog,“ řekla rozhodně Jenny. „Jestliže Flyte má vysvětlení toho, co se tady děje, bude to přísně vědecké, nikoli náboženské.“

Gordy ji neposlouchal. Po tvářích se mu valily slzy. Měl zastřené oči. Když pozvedl hlavu a zahleděl se k obloze, neviděl západ slunce. Místo toho spíš viděl velkou nebeskou cestu, po které sestupují ve svém ohnivém voze archandělé a obyvatelé nebes.

Nebyl ve stavu, kdy by mohl při sobě mít nabitou pistoli. Bryce vytáhl jeho revolver z pouzdra a vzal si ho do opatrování k sobě. Policista si toho ani nevšiml.

Bryce si uvědomil, že Gordyho podivná promluva zapůsobila zvláštním způsobem na Lisu. Vypadala, jako by tím byla zasažena, omámena.

„To bude dobré,“ řekl jí Bryce. „Svět ještě nekončí. Tohle není žádný Soudný den. Gordy je jenom … je jenom nervózní. Za chvíli bude zase všechno dobré. Věříš mi, Liso, ne? Zavři pusu. Ještě chvíli vydrž, vždyť jsi přece naše statečná holčička.“

Hned mu neodpověděla. Pak se vzchopila a objevila v sobě další rezervy sil a pevné nervy. Dokonce se dokázala i slabě usmát.

„No vidíš, jaká jsi statečná holka,“ pochválil ji. „Skoro jako tvá starší sestřička.“

Lisa pohlédla na Jenny a pak obrátila pohled zpátky na Bryce: „A ty jsi náš statečný šerif,“ řekla.

Rád by věděl, jestli jeho úsměv byl stejně nejistý.

Její důvěra v něj jím otřásla, protože si nebyl jist, zda si ji zaslouží.

Lhal jsem ti, holčičko, pomyslel si. Smrt je stále mezi námi. Opět udeří. Možná ne v příští hodině. Možná ani zítra. Ale dříve či později určitě znovu udeří.

Možná, pomyslel si, přestože nemohl vědět, že jeden z nich už v příští minutě bude mrtev.

Kapitola 32

OSUD

V Santa Miře mezitím velkou část toho pondělního odpoledne Fletcher Kale převracel naruby dům Jake Johnsona, a to pečlivě pokoj po pokoji. Bavil se tím.

Ve spižírně vedle kuchyně konečně našel jeho skrýš. Neobjevil ji mezi policemi, které byly přeplněny loňskými zásobami zavařených potravin, ani na podlaze poseté dalšími věcmi, Ne, skutečný poklad se skrýval právě pod podlahou spižírny. Skrýval se pod uvolněným linoleem, dutině pod podlahou.

Byla tam uschována sbírka pečlivě vybraných zbraní. A každá z nich byla uchovávána ve vodotěsných obalech. Kale s pocitem, jako by byl Štědrý večer, jednu po druhé rozbaloval. Byly tam dvě Smith & Wesson Combat Magnum, patrně ty nejlepší a nejvýkonnější pistole na světě. S náboji ráže 357 to byly nejsmrtelnější přenosné zbraně, které by dokázaly zneškodnit i grizzlyho. A pokud byly nabity ráží 38, pak to byly naprosto dokonalé zbraně pro nejrůznější přestřelky. Byla tam také brokovnice: Remington 870 Brushmaster ráže 12 s nastavitelným hledím, se sklápěcí pažbou, s pistolovou rukojetí, s prodlouženým zásobníkem a s popruhem. Dále dvě pušky. Samočinná M-1. Nejlepší však bylo, že tam byl i Heckler & Koch HK 91, vynikající útočná zbraň, doplněná osmi zásobníky na třicet ran, které byly již nabité, a asi dvěma tisíci kusy přídavné munice.

Kale tam celou hodinu seděl a hrál si s těmito zbraněmi. Hýčkal je. Kdyby ho náhodou na cestě do hor potkali nějací policajti, litovali by, že se nedívali jinam.

V díře v podlaze byly také peníze. Celá spousta. Papírové bankovky pečlivě svázané gumičkou a vsunuté do zavařovacích lahví. V každé byly tři nebo pět svazků.

Vzal sklenice do kuchyně a postavil je na stůl. Podíval se do ledničky, jestli tam není pivo, ale našel jenom plechovku s pepsi colou. Posadil se ke stolu a začal počítat svůj poklad.

63.440 dolarů.

Jedna z přetrvávajících moderních legend santamirského okrsku se týkala tajného majetku velkého Ralpha Johnsona, který – jak se povídalo – ho nabyl braním úplatků. Tohle byly zcela zjevně zbytky toho, co si velký Ralph ulil. Bylo to právě to, co Kale potřeboval, aby začal nový život.

Ironií osudu bylo, že kdyby býval tyto peníze měl v rukách již minulý týden, nemusel by zabíjet Joannu a Dannyho. Tento obnos mu stačil na to, aby se vyplatil z potíží, jež mu nastaly v Zemském investičním fondu.

Před půldruhým rokem, když se stal partnerem tohoto fondu, nemohl tušit, že to povede ke katastrofě. Tenkrát to naopak vypadalo, že je to jeho veliká příležitost, o níž věděl, že ho dříve či později jednou čeká.

Každý z partnerů investičního fondu vložil sedminu nezbytného množství peněz, které byly třeba k získání, rozdělení a rozvoji třicetiakrového pozemku na východním konci Santa Miry, na hřebenech High line Ridge. Aby se mezi ně dostal, musel převrátit v ruce každý dolar, který se mu poštěstilo získat, ale možný zisk mu stál rozhodně za to.

Projekt Highline Ridge se však ukázal být obludným požíračem peněz s ohromným apetitem.

Podle dohody se pro případ, že počáteční kapitál nebude dostačovat na splacení, každý partner musel podílet na dodatečných platbách. Pokud by na to Kale (nebo nějaký jiný partner) náhodou neměl, byl by z fondu okamžitě vyloučen, a to bez náhrady a bez přihlédnutí k tomu, kolik peněz již zaplatil. Pak by zbývající partneři museli jeho podíl doplatit a jeho majetek si mezi sebou rozdělili. Tento projekt mimo jiné vyžadoval opravdu silný žaludek a pevné nervy.

Kale se nedomníval, že bude potřeba dalších splátek. Původní kapitál se mu zdál dostatečně vysoký. Ale v tom se mýlil.

Když přišel první účet na třicet pět tisíc dolarů, byl šokován, ale nikoli poražen. Představoval si, že si půjčí deset tisíc od Joanniných rodičů a na jejich dům určitě dostanou úvěr na zbývajících dvacet tisíc. Posledních pět tisíc dá dohromady z úspor.

Jediný problém byla Joanna.

Hned od počátku totiž s projektem Zemského investičního fondu nesouhlasila. Řekla, že se tu hraje o strašnou spoustu peněz a že by se měl držet při zemi a nehrát si na velkého grófa.

On v tom však pokračoval, a když objevila jeho dluh, pocítila zadostiučinění, že došlo na její slova. Pochopitelně, že mu nic nenaznačila. Na to byla příliš chytrá. Věděla, že ten jeho podíl bude moci zaplatit bez sebemenších problémů. Nikdy mu otevřeně neřekla, že mu to přece povídala a že měl dát na její slova. Ale čišelo to z jejího chování k němu to ho ponižovalo.

Nakonec ji přemluvil k tomu, aby si vzali úvěr na dům a aby si půjčila od rodičů. Nebylo to snadné.

S úsměvem a pokorně přijímal její povýšené rady a sžíravou kritiku, ale sliboval si, že jednou, až se ten projekt naplno rozběhne, se před ním budou všichni plazit. A Joanna nejvíc.

A pak k jeho velkému překvapení přišel účet na dalších čtyřicet tisíc dolarů.

Joanna mohla zaplatit i tento účet, ale ona prostě nechtěla, aby Kale zvítězil. Když její babička pět měsíců poté, co se Danny narodil, zemřela, odkázala svému jedinému vnukovi téměř polovinu svého majetku, což činilo padesát tisíc dolarů. Za správce účtu byla vybrána Joanna. A když z investiční společnosti přišel druhý účet, mohla z Dannyho konta vybrat čtyřicet tisíc a zaplatit to. Ale ona odmítla. „Co když přijde ještě jedna pohledávka?“ říkala. „Tak o všechno, Fletchi, přijdeš a Dannymu na kontě nezbude skoro nic.“ Snažil se ji přesvědčit, že žádná třetí pohledávka nikdy nepřijde. Ale ona ho samozřejmě neposlouchala, protože vůbec nechtěla, aby zvítězil. Chtěla, aby o všechno přišel a byl ponížen, protože ho chtěla zničit, zruinovat.

Neměl jinou možnost než ji a Dannyho zabít. S kontem byla svázána podmínka, že jestliže Danny zemře před svými jednadvacátými narozeninami, bude konto uvolněno. A peníze se po zaplacení daní stanou Joanniným majetkem. A v případě, že zemře i Joanna, stane se její majetek majetkem jejího manžela; aspoň tak to stálo v její poslední vůli. Takže kdyby se jich obou zbavil, dostaly by se mu do rukou všechny peníze z konta – a navíc dvacet tisíc dolarů za Joanninu životní pojistku.

Ta kráva mu prostě nedala na vybranou.

Nebyla jeho vina, že zemřela.

Ve své podstatě si to zavinila sama. Zařídila to tak, že on nemohl udělat nic jiného.

Usmál se při vzpomínce na výraz jejího obličeje, když uviděla mrtvé tělo svého syna – a když na ni namířil pistoli.

Teď, když seděl u kuchyňského stolu Jake Johnsona, se Kale podíval na všechny ty peníze, co měl před sebou, a začal se usmívat ještě víc.

63.440 dolarů.

Před několika hodinami byl ještě ve vězení, úplně bez peněz a před sebou měl vyhlídku na soud, který mohl skončit trestem smrti. Většina lidí by se nechala paralyzovat zoufalstvím. Ale Fletcher Kale nikdy neprohrává. Věděl, že má v osudu psáno veliké vítězství. A tady ležel důkaz. V neuvěřitelně krátkém čase se dostal z vězení na svobodu, naprosté chudoby k 63.440 dolarům. Měl tedy teď peníze, zbraně, dopravní prostředek a bezpečný úkryt v blízkých horách.

Konečně se mu začalo dařit.

Jeho zářivý osud se počal naplňovat.

Kapitola 33

PŘÍZRAKY

„Měli bychom se raději vrátit do hotelu,“ řekl Bryce.

Během příští čtvrthodiny se města zmocní noc.

Stíny se prodlužovaly nebezpečnou rychlostí a vystupovaly ze skrýší, kde prospaly celý den. Vlévaly se jeden do druhého a vytvářely kaluže temnoty.

Obloha byla pokreslená jasnými barvami – oranžovou, červenou, žlutou, fialovou –‚ ale na Snowfield vrhala jenom nepatrné světlo.

Obrátili se od polních laboratoří, kde se jim prostřednictvím počítače poštěstilo s tím konečně promluvit, a zamířili na roh ulice. Zvolna se rozsvěcely pouliční lampy.

Bryce náhle cosi zaslechl. Zakňourání. Zamručení. A pak štěkot.

Celá skupina se otočila jako jeden muž a ohlédla se.

Za nimi podél chodníku kolem laboratoří se plazil pes a marně se je snažil dohonit. Byl to airedalský teriér. Vypadalo to, že má přední packu zlomenou. Měl vyplazený jazyk. Chlupy měl pocuchané a slepené a vypadal zanedbaně a opuštěně. Ještě udělal jeden krok a zastavil se, aby si lízal zraněnou packu. Přitom zoufale naříkal.

Bryceho náhlé zjevení psa udivilo. Byl to vlastně úplně první tvor, který přežil, a přestože byl ve zbídačelém stavu, byl nicméně na živu.

Ale jak to, že byl naživu? Co na něm bylo tak zvláštního, že se mu vyhnul osud, který tady stihl všechny ostatní?

Kdyby na tuto otázku nalezli odpověď, mohlo by jim to zachránit život.

Gordy zareagoval jako první.

Pohled na zraněného teriéra na něj zapůsobil silněji, než na všechny ostatní. Nesnesl pohled na trpící zvířata. Raději by trpěl sám. Začalo mu prudčeji bít srdce. Tentokrát soucit pocítil mnohem silněji než kdy předtím, neboť mu bylo jasné, že tohle není žádný obyčejný pes, který potřebuje pomoc a útěchu. Tento teriér je Boží znamení. Ano. Znamení, které Bůh Gordymu ještě jednou posílá, aby tentokrát doopravdy přijal jeho dar. Měl ten samý dar zacházení se zvířaty, jako měl svatý František z Assisi, a nesměl jej již nikdy zahodit nebo brát na lehkou váhu. Kdyby se i tentokrát obrátil k Božímu daru zády, jako už to udělal tolikrát, byl by naprosto jistě zatracen. Ale jestliže se rozhodne, že tomuto psovi pomůže … V koutcích očí se Gordymu objevily slzy kutálely se mu po tvářích. Slzy úlevy a štěstí. Zmocnila se ho Boží milost. Nebylo pochyb o tom, co má udělat. Spěchal k teriérovi, který b yl od něj vzdálen šest metrů.

Jenny byla zprvu pohledem na psa jako přikovaná. Jenom na něj zírala. Ale pak jí projela náhlá radost. Život nakonec přece jenom zvítězil nad smrtí. Smrt tady ve Snowfieldu nakonec nedostala úplně všechny. Tenhle pes (který se posadil na chodník, když uviděl, že k němu Gordy přichází) přežil, což může znamenat, že i oni by mohli toto město opustit živí – ale pak si vzpomněla na tu můru.

Ta můra byla také živá. Ta ovšem přátelská nebyla.

A vzpomněla si také na oživené tělo Stu Wargla.

Tady na chodníku, na kraji stínů, si pes položil hlavu na chodník a začal kňučet, přivolávat pomoc člověka.

Gordy k němu došel, poklekl a promluvil k němu laskavým tónem:

„Neboj se, pejsku. To nic. Jen klid. Ty jsi ale hodný pejsek. Všechno bude zase dobré. Všechno bude dobré, pejsku, jen klid …“

V Jenny začala narůstat hrůza. Otevřela ústa, aby vykřikla, ale ostatní ji předběhli.

„Gordy, ne!“ vyjekla Lisa.

„Vrať se!“ křičel Bryce spolu s Frankem Autrym.

Tal volal: „Nech to být, Gordy!“

Ale Gordy je zcela zjevně neslyšel.

Když se k psovi přiblížil, teriér zvedl z chodníku hlavu a vydal ze sebe tiché přívětivé zamručení. Byl to čistokrevný pes. Až se mu zahojí tlapka a bude mít umytý a učesaný kožich, bude nádherný.

Natáhl k němu ruku.

Pes mu ji očichal, ale neolízl.

Pohladil ho. Byl chudáček celý studený, neuvěřitelně studený, a trochu mokrý.

„Chudinko,“ politoval ho Gordy.

Pes také divně páchl. Kysele. Nechutně kysele. Gordy ještě nikdy nic takového necítil.

„Kdepak jsi byl, ty tuláku?“ zeptal se ho. „V čem jsi se to válel, ty lumpe?“

Zvíře zakňouralo a otřáslo se.

Gordy slyšel, jak za ním volají, ale byl příliš zaujatý teriérem, než aby je poslouchal. Podebral zvíře oběma rukama, zvedl ho z chodníku, vstal a přitiskl si ho k prsům. Zraněná tlapka se mu volně houpala.

Ještě nikdy neměl v ruce takhle studené zvíře. Nebylo to jenom proto, že pes měl mokrý kožich, a tak byl prochladlý. Vypadalo to, jako by mu z pod kožichu nesálalo vůbec žádné teplo.

Pes mu olízl ruku.

Měl studený jazyk.

Frank přestal křičet a jenom přihlížel. Gordy to psisko zvedl ze země, začal se s ním mazlit a nic strašného se nestalo. Možná to bude přece jen obyčejný pes. Možná, že …

Ale pak …

Teriér olízl Gordymu ruku. Gordymu po tváři přeběhl zvláštní výraz a pes se začal … měnit.

Bože.

Bylo to jako kus masy, která se počala přeměňovat pod rychle pracujícíma rukama neviditelného sochaře. Kožich začal jakoby tát a měnit barvu, pak se změnil i tvar jeho těla. Nakonec měl po těle šupiny, nazelenalé šupiny, a hlava se mu počala nořit do těla, což už vlastně ani nebylo žádné tělo, nýbrž jakási beztvará hmota, kus kroutící se tkáně, nohy se mu zkrátily a zesílily a všechno se to stalo v pouhých pěti nebo šesti vteřinách, kdy …

Gordy šokovaně zíral na to, co drží v rukou.

Z beztvaré hmoty, v níž se pes proměnil, se začala klubat ještěrčí hlava se zlověstnýma žlutýma očima. V tomto rosolu se zablýskl i rozeklaný jazyk, kolem nějž byla spousta špičatých zoubků.

Gordy chtěl tu věc zahodit, ale ona se k němu pevně tiskla, jako by mu vrostla do rukou, a vůbec to vypadalo, jako by měl ruce v té hmotě uvnitř.

Náhle to už nebylo vůbec studené, nýbrž teplé. Začalo to pálit. Nesnesitelně.

Než se z pulzující hmoty stačila zformovat celá ještěrka, začala se rozpouštět a vytvarovalo se z ní jiné zvíře, liška, ale než se liška stala celou, bleskově se rozplynula a staly se z ní veverky, dvě veverky, které měly tělíčka spojená jako siamská dvojčata, ale okamžitě se od sebe oddělily, aby …

Gordy začal křičet. Mával pažemi, jako kdyby tu hmotu chtěl ze sebe setřást.

Žár pálil jako oheň. Bolest byla nesnesitelná.

Ježíši, prosím.

Pažemi se mu rozlévala bolest a stoupala k ramenům.

Vykřikl, vzlykl a udělal nemotorný krok vpřed, opětovně zatřásl pažemi, chtěl od sebe oddělit ruce, ale nešlo to.

Částečně utvořené veverky se rozpustily a z beztvaré hmoty, kterou držel a která se držela jeho, se začala nořit kočka a pak se kočka rozplynuta, aby se z ní stalo něco jiného – Ježíši, ne, prosím, ne – něco podobného hmyzu, velké jako teriér, ale na hlavě to mělo šest nebo osm očí, z kterých čišela nenávist, a mělo to spoustu špičatých nožiček a …

Projela jím ostrá bolest. Klopýtl a upadl na kolena, pak se svalil na bok. Zběsile kolem sebe kopal, svíjel se a zmítal bolestí na chodníku.

Sara Yamagušiová jenom nevěřícně zírala. Zvíře, které napadlo Gordyho, zcela zjevně ovládalo svoji DNA. Dokázalo měnit tvar svého těla neuvěřitelně rychle, a jak chtělo.

Takové stvoření nemůže existovat. Věděla to, byla bioložka, genetička. To je vyloučené. A přesto to před nimi bylo.

Pavoučí forma se rozplynula, ale další přízrak se nezjevil. Ve svém přirozeném stavu ten organismus byl pouhou hroudou želatinové tkáně, šedočerveně zabarvené, bylo to něco mezi velikou amébou a nějakou nechutnou houbou nebo plísní. Vyskočilo to Gordymu na ramena …

… a náhle se z té změti, která na Gordym ulpívala, vymanila jedna jeho ruka. Ale už to nebyla ruka. To snad ne. Byly to jenom kosti. Kostra, tuhá a bílá, dokonale čistá. Maso bylo sežrané.

Zapotácela se, udělala krok vzad, naklonila se nad obrubník a začala zvracet.

Jenny odtáhla Lisu dva kroky dozadu, dále od té věci, která se zmocňovala Gordyho.

Dívka zaječela.

Sliz obklopoval kostnatou ruku, proplouval mezi obnaženými prsty, jako by je chtěl zakrýt rukavicí pulzující hmoty. Za několik vteřin byly i kosti rozpuštěny a rukavice se proměnila v kouli, která se počala vpíjet zpátky do hlavní hmoty organismu. Celé se to obscénně kroutilo, svíjelo, nadýmalo, tvořilo v sobě prohlubně, natékalo, vlnilo, zběsile měnilo tvar, jako by jeden jediný okamžik, kdy by se to zastavilo, znamenal smrt. Obalovalo to Gordyho paže, a ten se zoufale pokoušel setřást to dolů, a jak se to posunovalo stále výš k ramenům, nezanechávalo to za sebou nic, ani pahýl, ani kosti. Pohltilo to všechno. Začalo se mu to rozlézat po prsou a kdekoli se ho to dotklo, začal Gordy mizet, jako by byl nasáván do toho organismu, jako by se nořil do kádě silně koncentrované kyseliny.

Lisa odvrátila pohled od umírajícího muže, přitiskla se k Jenny vzlykala.

Gordyho křik byl nesnesitelný.

Tal už držel v ruce revolver a spěchal ke Gordymu.

Bryce ho zastavil. „Zbláznil ses? Tale, tady se sakra nedá nic dělat!“

„Můžeme mu zkrátit utrpení.“

„Nepřibližuj se k tomu!“

„Není třeba se k tomu přibližovat, stačí zamířit.“

V Gordyho očích se vteřinu od vteřiny objevovala čím dál tím větší bolest, volal na pomoc Ježíše, tloukl patami do chodníku, prohýbal se v zádech, napjatý jako pružina. Marně se snažil vymanit ze vzrůstající síly svého přízračného útočníka.

Bryce kývl. „Dobrá. Dělej.“

Oba zamířili na zmítajícího se umírajícího policistu a několikrát vypálili. Pár střel ho zasáhlo. Jeho křik utichl.

Rychle couvli zpět.

Nechtěli zabít tu hrůzu, která se živila Gordyho tělem. Věděli, že kulky na ni nepůsobí, a začínali pozvolna také chápat proč. Kulky zabíjejí narušením životně důležitých orgánů a krevního oběhu. Ale tohle zcela zjevně nemá žádné orgány, ani normální oběhový systém. Ani žádnou kostru. Vypadá to jako masa neidentifikovatelné – přestože vysoce inteligentní – protoplazmy. Kulka jí proletí, ale neuvěřitelně pružná masa okamžitě zalije díry vzniklé po kulkách, takže se rána v mžiku zacelí.

Organismus se živil téměř bleskově, jako by v tichém tranzu, a po několika vteřinách nebylo po Gordym ani stopy. Přestal existovat. Byla tam jenom hmota měnící tvar, jež se stala mnohem větší, než byla předtím v podobě psa, a dokonce i větší než byl Gordy, s kterým se právě sloučila.

Tal a Bryce se připojili k ostatním, ale do hotelu neběželi. Soumrak zvolna naplňoval oblohu, přibližovala se tma a oni němě sledovali amébu na chodníku.

Začala nabírat jiný tvar. V několika málo vteřinách se volná protoplazma přetavila ve velkého, hrůzostrašně vypadajícího vlka, který zvrátil hlavu a začal výt na měsíc.

Pak se mu rozštěpila tvář, jednotlivé části se daly do pohybu a Tal si povšiml, že se z obrazu vlka začínají vynořovat rysy lidské bytosti. Zvířecí oči byly nahrazeny lidskými a objevil se i kus brady. Jsou to Gordyho oči? Lykantropická metamorfóza trvala pouze několik vteřin a pak se opět začal vynořovat vlčí tvar.

Vlkodlak, pomyslel si Tal.

Ale věděl, že to není nic takového. Nebylo to vlastně vůbec nic. Vlčí zjev, přestože vypadal skutečně a děsivě, byl stejně neskutečný jako jiné přízraky.

Na chvíli tam ten vlk stál, díval se na ně, cenil své veliké a hrozivě špičaté zuby. Byl větší než ostatní vlci, kteří se kdy potulovali po planinách a lesích tohoto světa. Oči se mu krvavě blýskaly září zapadajícího slunce.

Zaútočí, napadlo Tala.

Vystřelil. Kulky jím proletěly, ale nezanechaly na něm žádná viditelná zranění, žádnou krev, a ani to nevypadlo, že by mu způsobily nějakou bolest.

Vlk se s ledovou lhostejností odvrátil od Tala a rozběhl se k otevřenému kanálu, do kterého z polních laboratoří směřovaly kabely s elektrickým vedením.

Náhle z toho otvoru začalo něco stoupat, vytékat z kanalizace pod ulicí, růst do soumraku, kroutit se a vypínat do vzduchu s nesmírnou silou, bylo to něco jako tmavá a pulzující hmota, jako příval splašků, jenomže to nebyla kapalina, ale želatinová substance, která se zformovala do sloupu skoro tak širokého, jako byl průměr kanálu, z něhož se to pravidelně a nechutně šířilo. Bylo to stále vyšší a vyšší: metr, dva, tři …

Něco praštilo Tala dozadu do hlavy. Poskočil a chtěl se otočit, ale došlo mu, že se jenom srazil se zdí hotelu. Vůbec si neuvědomoval, že před tím vztyčujícím se monstrem, které vylézalo z kanálu, stále couval.

Spatřil, že pulzující sloup je jenom jinou formou beztvaré protoplazmy, jako teriér, který se proměnil ve vlkodlaka. Ovšem tohle stvoření bylo mnohem větší než to předchozí. Bylo doslova obrovské. Tal přemýšlel, jak se to mohlo vejít do kanálu, a měl podezření, že tímto stvořením je naplněná celá podzemní stoka. Ze z něj vidí zatím jenom malou část.

Když to dosáhlo výšky tří metrů, přestalo to stoupat a počalo se to měnit. Horní část sloupu se rozšířila jakoby do kapuce, do pláště, takže to připomínalo hlavu kobry. Čím více lesklé pohyblivé hmoty se linulo z kanálu a stoupalo vzhůru, tím byla kapuce větší a větší, až už to vůbec jako kápě nevypadalo. Nyní to byl pár gigantických křídel, tmavých a blanitých, jako křídla netopýra, která vycházela z hlavního (byť zatím beztvarého) těla. A pak se tělo mezi křídly začalo pokrývat jakousi látkou – hrubými, navzájem se překrývajícími šupinami – a vytvarovaly se také malé nohy s drápy. Začínal se z toho stávat okřídlený had.

Křídla zapleskala.

Zvuk byl podobný šlehnutí bičem.

Tal se přitiskl pevně ke zdi.

Křídla zapleskala.

Lisa sevřela pevněji Jenninu ruku.

Jenny dívku držela pevně kolem ramen, ale její oči, mysl a představivost byly upoutány monstrem, které před nimi vystupovalo ze stoky. Kroutilo se to a pulzovalo v šeru, takže to skoro vypadlo jako stín, který náhle ožil.

Křídla znovu zapleskala.

Jenny pocítila studený závan, vyvolaný křídly.

Tento nový přízrak vypadal, jako kdyby se tvořil z nějaké protoplazmy, uložené dole v odtokové stoce. Jenny čekala, že to vyletí vzhůru do tmavnoucího nebe a zmizí z dohledu – anebo že se to vrhne přímo na ně.

Srdce jí prudce zabušilo, poskočilo.

Věděla, že útěk je marný. Jakýkoli pohyb, který by udělala, by jen zbytečně upoutal nechtěnou pozornost tohoto stvoření. Nemělo smysl plýtvat v boji energií. Před něčím takovým se člověk nemá kam schovat.

Rozsvítily se další pouliční lampy a stíny začaly poskakovat jako duchové.

Jenny v šoku pozorovala, jak se nahoře ve výšce tří metrů z žilkované látky formuje hadí hlava. Z beztvaré masy se vylouply dvě zelené oči, naplněné nenávistí. Celé to vypadalo jako série dokumentačních fotografií růstu dvou zhoubných nádorů. Zastřené oči, zcela zjevně slepé, mléčně zelené ovály. Rychle se rozjasnily a byly vidět i dvě protáhlé černé panenky. Shlížely dolů na Jenny a ostatní s neskrývanou nenávistí. Třicet centimetrů široká tlama se prudce otevřela. Z černých dásní vyrůstala řada ostrých bílých jedovatých zubů.

Jenny si vzpomněla na jména démonů, která se objevila na obrazovce počítače, na pekelná jména, jež si ta bytost sama sobě přidělila. Amorfní masa, která se zformovala do okřídleného hada, vypadala skutečně jako démon z pekel.

Přízrak vlka, který v sobě měl části Gordy Brogana, poskytl základ tomuto kroutícímu se hadovi. Spadl do tohoto pulzujícího masa – jednoduše se v něm rozpustil. V okamžiku kratším než mrknutí oka se dvě bytosti spojily v jednu.

Vypadalo to, že ta první hmota, která měnila svůj tvar, nebyla samostatná. Nyní, a patrně po celou dobu, to byla součást gargantuovské příšery, pohybující se v podzemní stoce, pod ulicemi. Toto mateřské tělo zcela zjevně dokáže od sebe odpoutat kusy hmoty a vyslat je za různými úkoly – jako například zaútočit na Gordy Brogana – a pak je zase k sobě zpátky zavolat pomocí vlastní vůle.

Křídla zapleskala a tento zvuk rezonoval celým městem. Pak se křídla zase začala vpíjet do původního sloupu, který byl díky absorbování této hmoty stále hustší. I hadí hlava se rozplynula. Asi se to tímto představením unavilo. Nohy s třemi ostrými drápy se stáhly zpátky do sloupu, až nezbylo vůbec nic, jenom bublající pohyblivá hmota tmavě kropenaté barvy jako předtím. Na pár vteřin se to zastavilo v zešeřelém večeru, zhmotnění zla, a pak se to opět začalo stahovat do podzemí, dolů do kanálu.

Za chvíli to celé zmizelo.

Lisa už nekřičela. Lapala po dechu a plakala.

Ostatní na tom byli podobně jako ona. Dívali se po sobě, ale nikdo z nich nepromluvil.

Bryce vypadal, jako by dostal ránu do hlavy.

Nakonec však řekl: „Tak jdeme. Vrátíme se do hotelu, než se úplně setmí.“

Před vchodem do hotelu nebyly žádné stráže.

„Něco se asi děje,“ zamručel Tal.

Bryce přikývl. Překročil práh dvojitých dveří a málem šlápl na pušku. Ležela na podlaze.

V hale nikdo nebyl.

„Sakra,“ pronesl Frank Autry.

Prohledali celý dům, místnost za místností. V jídelně nebyl nikdo. Ani v provizorní noclehárně. A kuchyně byla také úplně prázdná.

Nebyla vypálena jediná rána.

Nikdo nevykřikl.

Nikomu se nepodařilo utéci.

Deset dalších policistů zmizelo.

A venku za oknem se snesla noc.

Kapitola 34

LOUČENÍ

Šest lidí, kteří přežili – Bryce, Tal, Frank, Jenny, Lisa a Sara – stáli o oken haly hotelu Horský vrchol. Venku byla tichá a klidná Skyline Road, ponořená do tmavých vzorců nočních stínů či do záře pouličních luceren. Zdálo se, že noc tiše tiká jako časovaná bomba.

Jenny si vzpomněla na krytý průchod vedle pekařství Liebermannových. Včera večer si myslela, že se tam něco skrývalo mezi trámy a Lisa si zase myslela, že se tam něco krčí u zdi. Je velice pravděpodobné, že se ani jedna z nich nemýlila. Určitě tam bylo to stvoření, které dokáže samo měnit svůj tvar – nebo aspoň jeho část, která se tam krčila a tiše číhala. A později, když Bryce zahlédl, jak se ve stoce pod průchodem něco skrývá, zcela jistě viděl tmavou hmotu té protoplazmy, která na ně čekala, nebo byla zaujatá nějakým jiným zlověstným posláním.

Když si vzpomněla na zabarikádovaný pokoj Oxleyových, řekla: „Ta zmizení ze zamčených pokojů už nejsou nijak záhadná, že? Tohle stvoření dokáže proklouznout škvírou pode dveřmi nebo vývodem topení. I ten nejmenší otvor nebo jakákoli trhlina je pro něj dostatečně veliká. A Harolda Ordnaye … za ním to poté, co se zamkl v koupelně v hotelu, patrně vlezlo výlevkami v umyvadle nebo ve vaně.“

„A také nezapomeňme na oběti v zamčených autech,“ připomenul Frank. „Může to obklopit vozidlo, obalit ho a dostat se dovnitř třeba i klíčovou dírkou.“

„Pokud chce,“ řekl Tal, „dokáže se pohybovat téměř neslyšně. Proto bylo také tolik lidí překvapeno. Stálo to těsně za nimi, proklouzlo pode dveřmi nebo ventilátorem, začalo růst a růst, ale oni nevěděli, že to tam je s nimi, dokud to nezaútočilo.“

Venku se ulicí rozlévala řídká mlha, která stoupala z údolí. Okolo pouličních lamp se začínaly tvořit aury.

„Jak to asi může být velké?“ zeptala se Lisa.

Chvíli nikdo neodpovídal. Pak se ozval Bryce: „Dost velké.“

„Možná jako dům,“ dodal Frank.

„Nebo možná jako tenhle hotel,“ přidala se Sara.

„Třeba i větší,“ řekl Tal. „Koneckonců to dokázalo zaútočit na celé město, a to podle vší pravděpodobnosti v jednom jediném okamžiku. Může to být jako … jako podzemní jezero, jezero tvořené živou tkání, které se vyskytuje přímo pod Snowfieldem.“

„Jako Bůh,“ pronesla Lisa.

„Co?“

„Je to všude,“ pokračovala. „Vidí to všechno a ví to taky o všem. Právě tak jako Bůh.“

„Máme pět policejních vozů,“ řekl Frank. „Když se rozdělíme, vezmeme si všech pět vozů a vyrazíme odsud přesně ve stejnou dobu …“

„Tak nás to stejně chytí,“ odvětil Bryce.

„Možná nás nestihne chytit všechny. Aspoň jedno auto by třeba mohlo projet.“

„Dostalo to celé město.“

„Jo … jasně,“ přitakal váhavě Frank.

Jenny se zamyslela. „Stejně nás to asi v tuto chvíli poslouchá. Může nás to chytit dřív, než se vůbec dostaneme k autům.“

Všichni pohlédli k větracím otvorům u stropu. Za kovovými mřížkami nebylo nic. Nic kromě temnoty.

Sesedli se kolem stolu v jídelně pevnosti, která již dávno pevností nebyla. Předstírali, že mají chuť na kávu, protože společné pití kávy v nich probouzelo jakýsi pocit sounáležitosti a všednosti.

Bryce se ani nenamáhal postavit k hlavním dveřím stráže. Stejně byly na nic. Jestli je to chce dostat, tak je to dostane, kdy si to zamane.

Za okny houstla mlha. Tlačila se na sklo.

Museli se stále bavit o tom, co viděli. Všichni si byli vědomi toho, že si pro ně přichází smrt, a potřebovali pochopit proč a jak mají zemřít. Smrt je vždycky děsivá; ovšem bezdůvodná smrt je ze všeho nejhorší.

Bryce už věděl o bezdůvodné smrti svoje. Před rokem ho o tomto tématu poučil šílený náklaďák.

„Ta můra,“ řekla Lisa. „Bylo to taky něco takového, jako byl ten teriér, teda … ta hrůza, co … co dostala Gordyho?“

„Ano,“ odpověděla Jenny. „I ta můra byla jakýsi přízrak, kousek té proměnlivé hmoty.“

Tal se otočil k Lise: „Když po tobě šel včera večer Stu Wargle, nebyl to ve skutečnosti vůbec on. Ta hmota patrně vstřebala jeho tělo, které jsme nechali ve skladišti. A pak později, když tě chtěla vyděsit k smrti, přijala jeho podobu.“

„Je zcela jisté,“ souhlasil Bryce, „že ta hrůza na sebe může vzít jakoukoli podobu kohokoli nebo čehokoli, co stačila spořádat.“

Lisa se zamračila. „Ale co ta můra? Jak by ta hmota mohla sežrat něco takového, jako je ta můra? Něco takového přece vůbec neexistuje!“

„Hm,“ zamručel Bryce. „Možná takhle velký hmyz žil před mnoha a mnoha milióny let, v době, kdy žili dinosauři. Možná tenkrát se ta hmota tím živila.“

Lisa vyvalila oči: „Chcete říct, že ta příšera, která vylezla z toho kanálu, může být milióny let stará?“

„No,“ zaváhal Bryce, „on ten tvor zcela rozhodně nezapadá do biologické teorie, kterou dnes známe – že ne, paní doktorko Yamagušiová?“

„Ne,“ odpověděla genetička.

„Tak proč by to rovnou nemohlo být nesmrtelné?“

Jenny se zatvářila pochybovačně.

Bryce se jí zeptal: „Máš nějaké námitky?“

„Proti tomu, jestli to může být nesmrtelné? Nebo vůči nesmrtelnosti jako takové? Ne. To může být. Může to být něco z druhohor, něco, co má schopnost sebeobnovování, takže je ve své podstatě nesmrtelné. Ale jak do toho zapadá ten okřídlený had? Mám vážné pochyby o tom, jestli vůbec kdy něco takového existovalo. Jestliže ten organismus má schopnost vytvářet tvary těch, které strávil, tak jak se může proměnit v něco takového, jako je okřídlený had?“

„Taková zvířata kdysi žila,“ řekl Frank. „Pterodaktylové byli okřídlení plazi.“

„To byli plazi,“ namítla Jenny, „ale ne hadi. Pterodaktylové byli předkové ptáků. Jenže tohle je zcela zjevně had, a to je velký rozdíl. Vypadá to spíš jako něco z pohádky.“

„Ne,“ řekl Tal. „Je to něco přímo z voodoo.“

Bryce se překvapeně otočil k Talovi: „Z kouzel voodoo? Co ty víš o voodoo?“

Tal se zcela očividně nedokázal Bryceovi podíval do očí a zdráhavě se rozhovořil: „V Harlemu, když jsem byl malý kluk, bydlela ve stejném domě jako my jedna neskutečně tlustá ženská, která se jmenovala Agatha Peabodyová, a ta byla boko. To je druh čarodějnice, která používá voodoo k nemorálním nebo nekalým účelům. Prodávala talismany a zaříkávadla, pomáhala lidem útočit na jejich nepřátele a další podobné věci. Samý nesmysl. Ale jako klukovi se mi to líbilo a připadalo mi to vzrušující. Byt paní Peabodyové byl neustále otevřený, přijímala návštěvy a klienty po celý den a po celou noc. Několik měsíců jsem tam u ní strávil spoustu času, poslouchal a sledoval ji. Měla tam také několik knih o černé magii. Viděl jsem v nich kresby haitských a afrických verzí satana, ďáblů z voodoo a z juju. Jeden z nich byl obrovský okřídlený had, černý s netopýřími křídly. Měl strašlivě zelené oči. A vypada l úplně přesně jako to, co jsme dneska večer viděli tady.“

Na ulici za okny teď ležela velice hustá mlha. Proplouvala mezi rozptýleným světlem pouličních luceren.

„Je to skutečně ďábel?“ zeptala se Lisa „Démon? Něco přímo z pekel?“

„Ne,“ odpověděla Jenny. „Jen si na to jaksi … hraje.“

„Ale proč to potom na sebe bere podobu ďábla?“ ptala se dál Lisa. „A proč si to samo dává jména démonů?“

„Já si myslím, že tenhle satanský rituál je právě to, co ho tak strašně baví,“ odpověděl Frank. „Je to další způsob, jak nás ničit a deptat.“

Jenny přikývla. „Myslím, že není omezen jenom na tvary svých obětí. Může to přebírat tvary čehokoli, s čím se kdy setkal a co si dokáže představit. Takže jestliže nějaká z obětí byla obeznámena s voodoo, pak od ní může pocházet myšlenka proměnit se v okřídleného hada.“

Ta myšlenka Bryce vylekala. „Chceš snad říct, že to stvoření nejen konzumuje a pohlcuje maso svých obětí, ale také jejich myšlenky a paměť?“

„Vypadá to tak,“ přikývla Jenny.

„Po biologické stránce to není nic neznámého,“ vložila se do diskuse Sara Yamagušiová a pročísla si oběma rukama dlouhé černé vlasy, aby je potom nervózně zastrčila za své jemné uši. „Například … Jestliže vložíte jistý druh tasemnice na jeden konec bludiště a potravu na druhý konec, a pokud budete pokus často opakovat, naučí se nakonec proběhnout bludištěm rychleji než na počátku. Když ji pak rozemelete a dáte sežrat jiné tasemnici, proběhne pak bludištěm stejně rychle, přestože v něm nikdy předtím nebyla. Jakýmsi způsobem spolu s masem svého předchůdce snědla i jeho vědomosti a zkušenosti.“

„Což vysvětluje, jak se toto tvarově nestálé stvoření dozvědělo o Timothy Flyteovi,“ řekla Jenny. „Věděl o něm Harold Ordnay, takže teď o něm ví i ono.“

„Ale jak o tom proboha věděl Flyte?“ dotázal se Tal.

Bryce pokrčil rameny. „To je otázka, na kterou nám může odpovědět jedině sám Flyte.“

„Proč to stvoření neodneslo včera Lisu ze záchodu? A z jakého vůbec důvodu to neodneslo nás všechny?“

„Protože si to s námi jenom pohrává.“

„Baví se. Hrozivě se baví.“

„Je to tak. Ale taky si myslím, že nás nechává přežít z toho důvodu, abychom řekli Flyteovi, že jsme ho viděli a přilákali ho sem.“

„Chce to po nás, abychom Flyteovi oznámili, že je zcela bezpečné sem přijet.“

„Sloužíme jenom jako návnada.“

„Přesně tak.“

„A až splníme svůj účel …“

„Přesně tak.“

Něco prudce narazilo na vnější stěnu hotelu. Okna se otřásla a zdálo se, jako by se celá budova začala chvět. Bryce se postavil tak rychle, až za sebou převrhl židli.

Další náraz. Ještě prudší, hlasitější. A pak skřípání.

Bryce pozorně naslouchal a pokoušel se určit ten zvuk. Vypadalo to, jako by přicházel ze severní strany budovy. Začal dole u země, ale rychle se pohyboval směrem vzhůru, pryč od nich.

Chřestivý zvuk. Dutý zvuk. Jako by se kostry dlouho mrtvých lidí drápaly ven z hrobů.

„Je to něco velkého,“ řekl Frank. „Plazí se to podél zdi hotelu.“

„Ovšem ne ve své želatinové formě,“ podotkla Sara. „Ve svém přirozeném stavu by se to mohlo po stěně pohybovat docela potichu.“

Všichni zírali ke stropu, naslouchali, čekali.

Jaký přízračný tvar to na sebe vzalo tentokrát? přemýšlel Bryce.

Škrábnutí. Zaťukání. Zaklepání.

Zvuk smrti.

Bryceovy ruce byly studenější než kohoutek revolveru.

Všech šest jich šlo k oknu a vyhlédlo ven. Všude se tam válela mlha.

Pak se něco dole na ulici, vzdálené téměř celý blok domů, něco polostínu sodíkové lampy pohnulo. Něco nezřetelného. Hrozivý stín, zkreslený mlhou. Bryce měl dojem, že vidí kraba velkého jako auto. Zahlédl jeho pavoukovité nohy. Ve světle se zableskla jeho obří chapadla se zubatým ostřím a okamžitě zase zmizela do tmy. A horečnatě se chvějící dlouhá tykadla, jež pátrala po okolí. Pak se to celé odvalilo opět pryč do noci.

„Tohle se vší pravděpodobností lezlo po domě,“ řekl Tal. „Nebo je tady ještě jeden takový příšerný krab. Cosi přímo z něčího divokého snu.“

Zaslechli, jak se něco hýbá na střeše. Tenké nožky klapaly a skřípaly po břidlicových taškách.

„Co je zase tohle?“ zeptala se znepokojeně Lisa. „Proč to předstírá něco, co není?“

„Možná ho jenom těší brát na sebe různé mimikry,“ odpověděl Bryce. „Vždyť víš … přesně tak, jako někteří tropičtí ptáci rádi imitují zvuky, které slyší, jenom tak pro potěšení, aby sami sebe slyšeli.“

Zvuky na střeše ustaly.

Šest lidí vyčkávalo.

Vypadalo to, jako by se venku noc choulila jako divoké zvíře, prohlížela si svou kořist a promýšlela svůj útok.

Byli příliš nervózní, aby dokázali klidně sedět.

Venku se pohybovala pouze mlha.

„Teď už je to celistvé pohmoždění jasné,“ uvědomila si Sara Yamagušiová. „To stvoření měnící svůj tvar své oběti obklopilo a zmáčklo. Takže ty podlitiny pocházejí z krutého, prodlužovaného a vytrvalého tlaku. A takhle také byli zadušeni – celé je to obalilo a oni se uvnitř prostě udusili.“

„Zajímalo by mě,“ podotkla Jenny, „jestli to je schopno při stisku svých obětí také současně produkovat konzervační činidlo.“

„Se vší pravděpodobností ano,“ odvětila Sara. „Proto jsme také nenalezli ani jeden jediný viditelný vpich na kůži pitvaných těl. Konzervační činidlo bylo do těla vpraveno patrně každičkých čtverečním centimetrem kůže, vstříknuto každičkým pórem. Jakási osmotická aplikace.“

Jenny pomyslela na Hildu Beckovou, svoji hospodyni, na první oběť, kterou tady s Lisou našla.

Zachvěla se.

„Voda,“ řekla Jenny.

„Co?“ podivil se Bryce.

„Ty kaluže destilované vody, co jsme nalezli. To bylo tou hrůzou vyvrženo.“

„A jak?“

„Lidské tělo obsahuje převážně vodu. Takže poté, co to stvoření absorbovalo svoji oběť, co vysálo každý miligram minerálních látek a vitamínů, každičkou kalorii, pak vyvrhlo to, co nepotřebuje: nadbytečné množství naprosto čisté vody. Ty kaluže a louže, které jsme objevili, to jsou všechny zbytky, co zůstaly po stovkách oněch pohřešovaných lidí. Žádná těla. Ani kosti. Jenom voda … která se už navíc odpařila.“

Zvuky se již ze střechy neozývaly. Zavládlo ticho. Přízrak kraba zmizel.

Ve tmě, v mlze, v sodíkově žlutém světle pouličních luceren se nic nehýbalo.

Konečně se odvrátili od okna a přešli zpátky ke stolu.

„Dá se to vůbec nějak zabít?“ přemýšlel nahlas Frank.

„Jistě víme jen to, že kulky ho nezastaví,“ odpověděl Tal.

„A oheň?“ navrhla Lisa.

„Vojáci měli bomby, které si vyrobili,“ připomněla Sara. „Ale byli napadeni tak nečekaně, tak náhle, že nikdo neměl vůbec čas chytit tu láhev a zapálit rozbušku.“

„Kromě toho,“ podotkl Bryce, „ohněm bychom ho asi nedostali. Kdyby to chytilo, jednoduše by se to mohlo … no … jaksi stáhnout do té své části, která je nehořlavá, a rychle se přemístit do bezpečí.“

„A výbušniny také nebudou k ničemu,“ řekla Jenny. „Mám takový dojem, že kdybychom ho roztříštili na tisíce malých kousků, získali bychom tím jenom tisíc stvoření, která jsou schopna měnit svůj tvar, a ta by se ještě později určitě zase znovu spojila, bez jakékoli újmy.“

„Tak dá se to nějak zabít, nebo ne?“ zeptal se opět Frank.

Mlčeli a přemýšleli.

Pak Bryce zavrtěl hlavou: „Ne. Aspoň já nevím jak.“

„Ale co potom budeme dělat?“

„To nevím,“ odpověděl Bryce. „To právě nevím.“

Frank Autry zavolal své ženě Ruth a mluvil s ní téměř půl hodiny. Z druhého telefonu volal Tal několika svým přátelům. Později i Sara Yamagušiová zabrala telefonní linku po skoro celou hodinu. Jenny též zavolala několika lidem, mimo jiné také tetičce v Newport Beach, s kterou promluvila i Lisa. Bryce pohovořil s pár muži na stanici v Santa Miře, s policisty, s nimiž spolupracoval celé roky a s nimiž ho pojilo kamarádské pouto; dále pak zavolal svým rodičům v Glendale a Elleninu otci ve Spokane.

Všech šest, kteří přežili, teď neustále mluvilo. Hovořili o tom, jak zničit to stvoření, i o tom, jak brzy vypadnou ze Snowfieldu.

Avšak Bryce dobře věděl, že se všichni jenom pokoušejí vidět celou situaci z té lepší stránky. Věděl, že tohle nebyly jen tak ledajaké hovory; jejich optimistický tón byl jenom maskou; všech šest se ve skutečnosti loučilo.

Kapitola 35

PANDEMONIUM

Sal Corello, propagační agent, který byl najat, aby vyzvedl Timothy Flytea na mezinárodním letišti v San Francisku, byl malý, ale svalnatý muž se slámově žlutými vlasy a fialovomodrýma očima. Vypadal jako autorita. Kdyby byl jenom o pár centimetrů vyšší, mohl se jeho obličej stát stejně slavným jako obličej Roberta Redforda. Jeho inteligence, důvtip a agresivní šarm mu však nedostatek výšky vynahradily. Věděl, jak získat to, co sám potřebuje, i co potřebují jeho klienti.

Obvykle také Corello dokázal, že se v jeho přítomnosti novináři začali chovat slušně, a jeden by si je mohl snadno splést s civilizovanými lidmi; dnes večer však nikoli. Tahle záležitost byla příliš obrovská a příliš žhavá. Corello ještě nikdy nic takového neviděl: stovky reportérů a různých zvědavců se rozeběhly směrem k Flyteovi hned v tom okamžiku, kdy ho prvně spatřily, tahaly ho za kabát a strkaly do něj, podsouvaly mu mikrofony před obličej, oslepovaly ho světly kamer a zběsile vykřikovaly otázky. „Doktore Flyše …“

„Profesore Flyše …“

„ … Flyte!“ Flyte, Flyte, Flyre-Flyte-Flyte, FlyteFlyteFlyteFlyte … Otázky byly zredukovány na nesrozumitelnou změť výkřiků vzájemně soupeřících hlasů. Sala Corella rozbolely uši. Profesor zprvu vypadal zmateně, pak zděšeně. Corello vzal starého muže za paži, pevně ho sevřel a provedl běsnícím davem tím způsobem, že se sám proměnil v malé, avšak vysoce výkonné beranidlo. Do doby, než se dostali k malému pódiu, které Corello a letištní stráže zřídili v jednom rohu příletové haly, vypadal profesor, jako by měl každou chvíli zemřít zděšením.

Corello uchopil mikrofon a rychle hlouček utišil. Naléhal, ať nechají Flytea pronést krátké prohlášení, a slíbil jim, že později budou moci vznést několik dotazů. Pak představil mluvčího a ustoupil do pozadí.

Když si všichni dobře a důkladně Timothy Flytea prohlédli, nedokázali zakrýt náhlý příval skepticismu, který proběhl davem. Corello to viděl na jejich obličejích: naprosto viditelný dojem, že si z nich Flyte dělá legraci. A skutečně, Flyte vypadal jako malý šílenec. Na hlavě mu trčely rozčepýřené bílé vlasy, jako kdyby se zrovna něčeho poděsil. Oči měl do široka otevřené, jak strachem, tak snahou udržet se v bdělém stavu, a v obličeji se mu zračil výraz divokého opilce. Potřeboval by se oholit. Šaty měl pomačkané a zmuchlané. Visely na něm jako beztvaré pytle. Corellovi připomínal jednoho z pouličních fanatiků, kteří na rohu oznamují zvěst o přibližujícím se Armagedonu.

Během dne Burt Sandler, redaktor z nakladatelství Wintergreen and Wyle, telefonicky z Londýna Corella připravil na možnost, že Flyte negativně zapůsobí na přítomné novináře, ale Sandlerovy obavy se ukázaly jako plané. Novináři se sice dostali do varu hned, jak si Flyte několikrát hlasitě do mikrofonu odkašlal, ale když konečně začal hovořit, byli během pouhé minuty zcela vtaženi do proslovu. Vyprávěl jim o kolonii na Roanoke Island, o zmizelých mayských civilizacích, o záhadném vyhubení mořských živočichů, o armádě, která roku 1711 zmizela beze stopy. Dav zneklidněl. Corellovi se ulevilo.

Flyte jim také vyprávěl o eskymácké vesnici Anjikuni, vzdálené osm set kilometrů na severozápad od Královské kanadské jízdní policie v Churchillu. Jednoho zasněženého odpoledne v listopadu 1930 se v Anjikuni zastavil francouzsko-kanadský trapper a obchodník Joe LaBelle, aby zjistil, že všichni, kdo tam žili, zmizeli. Všechen majetek, včetně drahých loveckých pistolí, tam zůstal. Jídlo zůstalo nedojedené. Sáně (ale bez psů) tam stále byly, což znamenalo, že se celá vesnice nemohla nijak přemístit na nějaké jiné stanoviště. Osada vypadala, jak LaBelle později oznámil, „přízračně jako hřbitov v nejmrtvějším bodě noci.“ LaBelle spěchal do Churchillu na policii, odkud vyslali hned několik pátracích čet, ale po Anjikunianech se nenašla ani stopa.

Když si reportéři psali poznámky a mířili na něj mikrofony svých magnetofonů, řekl jim Flyte o své tolik osočované teorii: o dávném nepříteli. Ozývaly se překvapené výkřiky, bylo vidět nevěřícné pohledy, ale neozval se ani jeden hlas vyjadřující pochybnosti.

V okamžiku, kdy Flyte dokončil svůj předem připravený projev, rezignoval Sal Corello na svůj slib o možnosti pokládat otázky. Vzal Flytea za paži a protáhl ho dvířky za improvizovaným pódiem, na němž stály mikrofony.

Novináři zakvíleli na znamení nesouhlasu s takovým podvodem. Chvátali na pódium a snažili se Flytea zadržet.

Corello a profesor se dostali do služební chodby, kde čekalo několik členů letištní stráže. Jeden z nich za nimi zavřel a zamkl dveře, takže odřízl reportéry, jež začali křičet ještě hlasitěji než předtím.

„Tudy,“ ukázal jeden ze strážců.

„Helikoptéra je tamhle,“ řekl další.

Spěchali bludištěm chodeb, dolů po betonovém schodišti, kovovými požárními dveřmi ven, na vyfoukanou rozjezdovou dráhu, na níž stála štíhlá modrá helikoptéra. Byl to luxusní, elegantně vybavený diplomatický stroj, Bell JetRanger II.

„To je guvernérova helikoptéra,“ řekl Flyteovi Corello.

„Guvernérova?“ opakoval Flyte. „On je tady?“

„Ne. Ale dal vám svoji helikoptéru plně k dispozici.“

Když se vyšplhali po schůdkách do pohodlně zařízeného prostoru pro cestující, začala se jim nad hlavami roztáčet vrtule.

S čelem přitisknutým na chladné sklo pozoroval Timothy Flyte, jak se San Francisko noří do noci.

Byl rozrušený. Než přistálo letadlo, cítil se unavený a ošuntělý. Ale teď už ne. Byl čilý a dychtil se dozvědět, co se děje ve Snowfieldu.

JetRanger byla na helikoptéru velice rychlá a cesta do Santa Miry trvala necelé dvě hodinky. Corello – chytrý, upovídaný a zábavný společník – mu pomohl připravit další prohlášení pro lidi z médií, kteří tam na ně čekali. Cesta jim rychle uběhla.

Přistáli s drcnutím uprostřed oploceného parkoviště za stanicí okrskového šerifa. Corello otevřel dvířka ještě dříve, než se vrtule helikoptéry stačila dotočit. Vyřítil se ze stroje, obrátil se zpátky ke dveřím, zápolil s vírem od listů vrtule, a podal Timothymu ruku.

Regiment agresivních novinářů – jichž bylo dokonce víc než v San Francisku – zaplnil okolní prostor. Byli namačkáni na řetěz plůtku, vykřikovali otázky, mířili na ně mikrofony magnetofonů a kamerami.

„Projev předneseme později, až se nám to bude hodit,“ křikl Corello, aby byl slyšet přes celý ten kravál. „Teď zrovna na nás čeká policie, aby nás telefonicky spojila s šerifem ve Snowfieldu.“

Pár policistů doprovodilo Timothyho a Corella do budovy a pro vedlo halou do kanceláře, kde na ně čekal další muž v uniformě. Jmenoval se Charlie Mercer. Byl to robustní člověk s nejzarostlejším obočím, jaké kdy Timothy viděl – a také bryskně výkonný prvotřídní zástupce šerifa.

Timothy byl usazen do židle za stolem.

Mercer vytočil číslo do Snowfieldu, aby se spojil s šerifem Hammondem. Hovor byl přepojen do sekretářského reproduktoru, takže Timothy nemusel držet sluchátko, a navíc všichni v místnosti mohli slyšet, co obě strany budou říkat.

Hammond jim uštědřil hned první šok krátce poté, cosi s Timothym vyměnili pozdravy: „Doktore Flyte, viděli jsme dávného nepřítele. Nebo aspoň něco, co jste měl určitě na mysli, když jste psal svoji knihu. Obrovské stvoření … jako améba. Dokáže měnit tvar a brát na sebe podoby čehokoli.“

Timothymu se roztřásly ruce. Pevně sevřel opěradla židle. „Panebože.“

„Je to ten váš dávný nepřítel?“ zeptal se Hammond.

„Ano. Přežívá z minulých dob. Je starý několik miliónů let.“

„Můžete nám o tom říct víc, až se sem dostanete,“ řekl Hammond. „Tedy jestli se mi podaří vás přesvědčit, abyste sem přijel.“

Timothy slyšel jenom polovinu z toho, co šerif povídal. Myslel na dávného nepřítele. Psal oněm; skutečně v něj věřil; ještě však nebyl zcela připraven na to, aby se jeho teorie takto potvrdila. Rozrušilo jej to.

Hammond mu řekl o hrozné smrti policisty jménem Gordy Brogan.

Kromě samotného Timothyho vypadal ještě Sal Corello ochromeně zděšeně, když slyšel, co Hammond povídá. Mercer a ostatní zjevně o tom všem slyšeli již dříve.

„Vy jste ho viděli a přežili to?“ ptal se ohromeně Timothy.

„Muselo to nechat někoho z nás naživu,“ odpověděl Hammond, „abychom vás mohli přesvědčit, že sem musíte přijet. Zaručilo se to za vaši bezpečnost.“

Timothy si zamyšleně hryzal dolní ret.

Hammond pokračoval: „Doktore Flyte? Jste tam ještě?“

„Co? Ale jo, samozřejmě že tu jsem. Co jste chtěl říct tím, že se to zaručilo za moji bezpečnost?“

Hammond mu řekl o záhadné příhodě, jak komunikovali s dávným nepřítelem prostřednictvím počítače.

Když šerif hovořil, Timothy se začal potit. Zahlédl před sebou na rohu stolu krabici s papírovými kapesníčky; hrábl po nich a vzal si celou hrst, kterou si otřel obličej.

Když šerif domluvil, profesor se zhluboka nadechla řekl přidušeným hlasem: „Mě nikdy ani nenapadlo, že … chci říct … že mi nikdy nepřišlo na mysl, že by …“

„Co je vám?“ zeptal se Hammond.

Timothy si odkašlal. „Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by dávný nepřítel mohl být obdařen inteligencí na lidské úrovni.“

„Já mám spíš podezření, že se tady jedná o inteligenci vyšší, než je lidská,“ řekl Hammond.

„Ale já si to vždycky představoval jako nějaké němé zvíře, s omezenou schopností sebereflexe.“

„To tedy není.“

„O to je to nebezpečnější. Můj Bože. Mnohem nebezpečnější.“

„Přijedete sem?“ zeptal se Hammond.

„Neměl jsem v úmyslu přibližovat se víc, než jsem právě teď,“ odpověděl Timothy. „Ale jestliže je to inteligentní … a zaručuje mi to bezpečnost …“

V telefonu se ozval sladký hlásek asi pěti nebo šestiletého chlapce:

„Prosím, prosím, prosím, pojď si se mnou hrát, pane doktore Flyte. Prosím. Prosím tě přijď, bude nám spolu fajn.“

A pak, dříve, než Timothy stačil odpovědět, se ozval melodický a klidný ženský hlas: „Ano, milý doktore Flyte, musíte nás v každém případě navštívit. Všichni vás tu nedočkavě očekáváme. Nic zlého se vám u nás nestane.“

Nakonec se na lince ozval hlas starého muže, vřelý a příjemný: „Tolik toho o mně víte, doktore Flyte. Nastřádal jste o mně tolik vědomostí. Přijďte se prosím o tom přesvědčit. Váš život ani zdraví nebudou ohroženy.“

Ticho.

Timothy zmateně řekl: „Haló? Haló? Kdo je tam?“

„Já jsem stále tady,“ odvětil Hammond.

Ostatní hlasy se již neozvaly.

„Už jsem tu jenom já,“ řekl Hammond.

Timothy se zeptal: „Ale kdo byli ti lidé?“

„To vlastně nejsou žádní lidé. Jenom přízraky. Mimikry. Copak vám to ještě není jasné? Právě vám byla třemi různými hlasy nabídnuta bezpečnost. A to dávným nepřítelem, doktore.“

Timothy pohlédl na ostatní čtyři muže v místnosti. Všichni pozorně sledovali černý aparát, z něhož vycházel hlas Hammondův – a také hlasy toho stvoření.

Timothy sevřel jednou rukou promočený smotek papírových kapesníčků a otřel si jím opět svoji zpocenou tvář. „Tak já přijedu.“

Nyní na něj všichni v místnosti pohlédli.

Z telefonu se ozval šerif Hammond: „Doktore, nebuďte si tak jistý jeho slibem. Když sem přijedete, můžete tu také zemřít.“

„Ale jestliže to disponuje inteligencí …“

„To ještě neznamená, že bude jednat férově,“ řekl Hammond. „Vlastně my všichni, co jsme tady, si jsme stoprocentně jisti jednou věcí to stvoření je samotným ztělesněním zla. Zla, doktore Flyte. Vy byste věřil ďáblovu slibu?“

Na lince se opětovně ozval dětský hlásek a státe sladce šveholil: „Když sem přijedete, doktore Flyte, neušetřím jenom vás, ale také těch šest lidí, co jsou tady uvězněni. Nechám je jít, když si sem se mnou přijdete hrát. Ale jestli nepřijdete, tak si ty prasata vezmu. Rozdrtím je. Vymačkám z nich všechnu krev a všechna hovna, rozmačkám je na padrť a všechno z nich vysaju.“

Tato slova byla vyřčena jemným, nevinným dětským hláskem – díky čemuž vyzněla jaksi mnohem hrozivěji, než kdyby je vykřikl hluboký zuřivý bas.

Timothymu prudce bušilo srdce.

„Tak to je jasné,“ řekl. „Jdu tam. Nemám na vybranou.“

„Pořádně si to rozmyslete,“ varoval ho Hammond. „Možná, že to ušetří vás, protože vás to nazývá svým Matoušem, Markem, Lukášem a Janem. Ale nás to se vší pravděpodobností neušetří, ať už říká cokoli.“

„Já přijdu,“ trval na svém Timothy.

Hammond zaváhal. Pak řekl: „Tak dobře. Dám vám jednoho svého muže, aby vás dovezl ke snowfieldským silničním zátarasům. Odtamtud budete muset už jít sám. Nemohu riskovat osud dalšího muže. Umíte řídit?“

„Ano, umím,“ odpověděl Timothy. „Když mi dáte auto, dostanu se tam sám.“

Linka zmlkla.

„Haló?“ ptal se Timothy. „Šerife?“

Žádná odpověď

„Jste tam? Šerife Hammonde?“

Nic.

Ono samo jim zrušilo spojení.

Timothy vzhlédl k Salu Corellovi, Charliemu Mercerovi a ke zbývajícím dvěma mužům, jejichž jména neznal.

Všichni na něj hleděli, jako kdyby byl již mrtev a ležel v rakvi.

Ale jestliže zahynu ve Snowfieldu, jestliže si mě vezme to stvoření, co dokáže měnit svůj tvar, pak nebude třeba žádné rakve. Ani žádného hrobu. Ani věčného odpočinku.

„Já vás odvezu k zátarasům,“ řekl Charlie Mercer. „Odvezu vás tam sám.“

Timothy přikývl.

Byl čas jít.

Kapitola 36

TVÁŘÍ V TVÁŘ

Ve 3:12 ráno začaly vyzvánět zvony snowfieldského kostela.

Bryce vstal v hale hotelu Horský vrchol ze židle. Ostatní také.

Siréna požární stanice zakvílela.

„Flyte musí být tady,“ vyhrkla Jenny.

Všech šest vyšlo ven.

Pouliční svítilny blikaly a vrhaly v mlze kolem sebe poskakující stíny.

Dole na Skyline Road zabočilo auto. Přední reflektory zamířily směrem vzhůru a stříbrně prozářily mlhu.

Pouliční svítilny přestaly blikat a Bryce vkročil do měkké kaskády žlutého světla pod jednu z nich. Doufal, že ho Flyte závojem mlhy uvidí.

Zvony stále zvonily, siréna kvílela a auto se pozvolna plazilo do dlouhého kopce. Byl to zelenobílý šerifský vůz. Zajel k chodníku a za stavil půl druhého metru od místa, kde stál Bryce. Řidič zhasl světla.

Dvířka řidiče se otevřela a vystoupil Flyte. Vůbec nevypadal tak, jak Bryce očekával. Na očích měl tlusté brýle, což mu je nezvykle zvětšovalo. Jeho slabé, bílé a rozčepýřené vlasy mu kolem hlavy vytvářely jakousi svatozář. Někdo na šerifské stanici mu půjčil bundu s odznakem santamirského okresu na levé straně hrudníku.

Zvony přestaly vyzvánět.

Siréna pozvolna umlkala.

Následující ticho bylo hluboké.

Flyte se rozhlédl po ulici zavalené mlhou, zaposlouchal se a vyčkával.

Konečně Bryce řekl: „Zda se, že se nám to nehodlá ukázat.“

Flyte se k němu otočil: „Šerif Hammond?“

„Ano. Pojďme dovnitř a v klidu tam vyčkejme, co se bude dít.“

Jídelna hotelu. Horká káva.

Roztřesené ruce drkotaly porcelánovým hrníčkem o povrch stolu. Nervózní ruce se ovíjely kolem horkého šálku a svíraly ho, aby se uklidnily.

Šest lidí se předklonilo a nahnulo nad stůl, aby lépe slyšeli Timothy Flytea.

Lisa byla britským vědcem unesená, ale Jenny o něm měla zprvu vážné pochybnosti. Vypadal jako nepodařená karikatura roztržitého profesora. Ale když začal hovořit o svých teoriích, musela Jenny odložit svůj prvotní nepříznivý dojem a byla jím brzy fascinována stejně jako Lisa.

Vyprávěl jim o zmizelých armádách ve Španělsku a v Číně, o opuštěných mayských městech, o kolonii na Roanoke Island.

A také jim vyprávěl o Joya Verde, osadě v jihoamerické džungli, kterou postihl podobný osud jako Snowfield. Joya Verde, což znamená Zelený klenot, bylo obchodní středisko na řece Amazonce, úplně vzdálené od civilizace. V roce 1923 zmizelo odtamtud během jednoho jediného odpoledne, někdy mezi ranní a večerní návštěvou pravidelných říčních spojů, šest set pět lidí – všichni muži, ženy a děti, kteří tam žili. Zprvu se myslelo, že se Indiáni, žijící poblíž, kteří byli za normálních okolností mírumilovní, stali náhle nevysvětlitelně agresivními a překvapivě na ně zaútočili. Avšak nenalezla se žádná těla, žádné známky po boji, žádné stopy po jakémkoli rabování. V misijní škole byl na tabuli objeven vzkaz: Nemá to žádný tvar, a přesto to má tvar všeho. Mnoho z těch, kteří záhadu v Joya Verde vyšetřovali, šmahem těch deset slov načmáraných křídou zamítlo s tím, že se zmizením nemají n
ic společného. Flyte jim však uvěřil, a poté, co ho vyslechla Jenny, uvěřila tomu také ona.

„Podobná zpráva byla nalezena i v jednom z těch starodávných mayských měst,“ pokračoval Flyte „Archeologové odkryli kus modlitby, psané hieroglyfy, která pochází z doby velkého zmizení.“ Citoval zpaměti: „Bohové zla žijí v zemi, jejich síla spí ve skalách. Když se vzbudí, vstávají jako vstává láva, ale jako láva studená, plují a přejímají mnoho tvarů. Pak pyšní lidé vědí, že jsme jen hlasy v hromech, tváře ve větru, které budou rozváty, jako bychom nikdy nežili.“ Flyteovi sklouzly brýle po nose. Posunul je zpátky na své místo. „No a někteří vědci tvrdí, že tato část modlitby líčí sílu zemětřesení a sopek. Já se však domnívám, že to je o dávném nepříteli.“

„Tady jsme také našli zprávu,“ řekl Bryce. „Část slova.“

„Ale nedává nám to smysl,“ pokračovala Sara Yamagušiová.

Jenny pověděla Flyteovi o dvou písmenech – P a R – které Nick Papandrakis napsal na stěnu v koupelně lahvičkou jódu. „Ještě tam byl kus třetího písmena. Možná začátek U nebo O.“

„Papandrakis,“ opakoval Flyte a zhluboka přikyvoval. „Řek. Ano, jasně – to je potvrzení toho, co jsem tady povídal. Byl tenhle Papandrakis na svůj původ hrdý?“

„Ano,“ přitakala Jenny. „A to velice. Proč?“

„Takže, jestliže byl hrdý na to, že je Řek,“ pokračoval Flyte, „pak taky určitě věděl hodně o řecké mytologii. V jednom starém řeckém mýtu vystupuje bůh, který se jmenuje Próteus. Mám pocit, že to je to slovo, které se pan Papandrakis pokoušel napsat na stěnu. Próteus. Bůh, který žil v zemi, plazil se jejími vnitřnostmi. Byl to bůh, který neměl svůj stálý tvar. Bůh, který na sebe mohl brát jakýkoli tvar, jenž si přál – a který se živil vším, čeho se mu zachtělo.“

Tal Whitman se s úzkostí v hlase zeptal: „Co to vlastně je tohle nadpřirozené stvoření? Když s námi komunikovalo prostřednictvím počítače, neustále si to dávalo jména všech možných démonů.“

„Amorfní démon,“ pokývl Flyte, „beztvarý a zpravidla zlý bůh, který na sebe může brát podobu čehokoli, co se mu zachce – to jsou poměrně běžné postavy v nejstarších mýtech a ve většině, ne-li ve všech – světových náboženstvích. Takováto mytologická postava se objevuje pod celou řadou jmen, ve všech světových kulturách. Vezměte si například Starý zákon. Satan se nejprve zjevuje jako had, později jako kozel, beran, kanec, brouk, pavouk, dítě, žebrák a v mnoha dalších podobách. Mimo jiné bývá také nazýván jako Pán chaosu a beztvarosti, Pán klamu, Bestie mnoha tváří. Bible nám říká, že Satan je ‚proměnlivý jako stín’ a ‚chytrý jako voda, neboť voda se může proměnit v páru i led, takže Satan se může stát tím, čím se stát chce.’“

Lisa se zeptala: „Chcete říct, že tohle stvoření měnící tvary je Satan?“

„No … vlastně svým způsobem ano.“

Frank Autry zakroutil hlavou. „Ne. Já nejsem člověk, který by věřil na duchy, doktore Flyte.“

„Ani já,“ ujišťoval ho Flyte. „Já se nepřu, že toto stvoření je nějaká nadpřirozená bytost. To není. Je to skutečné stvoření z masa a kostí – i když z poněkud jiných, než jsou naše. Není to žádný duch nebo ďábel. Ale přesto … svým způsobem … věřím tomu, že to je Satan. Protože já, víte, věřím tomu, že toto stvoření – nebo nějaké podobné, něco, co přežilo z druhohor – je to, co inspirovalo mýtus o Satanovi. V prehistorických dobách se člověk musel s něčím takovým setkat a někdo to setkání musel přežít, aby o tom mohl vyprávět dál. Přirozeně své zážitky popsali v podobě mýtů a pořekadel. Myslím si, že většina démonických postav z různých světových náboženství jsou ve své podstatě zprávy o těchto stvořeních schopných měnit svůj tvar, jsou to zprávy, které se přenášely po celé generace, než byly zaznamenány do hieroglyfů, svitků konečně později vytištěny. Byl
y to zprávy o velice vzácném, velice skutečném a velice nebezpečném živočichu … ovšem popsány ve slovech náboženských mýtů.“

Jenny si o této pasáži Flyteovy teorie pomyslela, že je pošetilá i dokonalá zároveň, že je nepravděpodobná a současně přesvědčivá. „Ono to nějakým způsobem dokáže vstřebávat vědomosti a paměť těch, které zkonzumovalo,“ řekla. „Takže ví, že mnoho z jeho obětí na něj pohlíželo jako na ďábla a ono to z toho čerpá jakousi perverzní radost, že si na něj může hrát.“

Bryce podotkl: „Vypadá to, jako by to mělo potěšení z toho, že si z nás dělá legraci.“

Sara Yamagušiová si zastrčila své dlouhé vlasy za uši a řekla: „Doktore Flyte, pokusme se to vysvětlit ve vědeckých termínech. Jak by mohla taková bytost existovat? Jak by mohla fungovat biologicky? Jak tohle všechno vysvětlujete vědecky ve své teorii?“

Než stačil Flyte odpovědět, bylo to tady.

Vysoko na stěně, téměř u stropu, se náhle uvolnila ze šroubů kovová mřížka, kryjící vývod od topení. Spadla do místnosti, zaduněla o prázdný stůl, svezla se z něj a se řinčením přistála na podlaze.

Jenny a ostatní vyskočili ze židlí.

Lisa vykřikla.

Z vývodu od topení se začalo vynořovat stvoření, o kterém právě mluvili. Viselo na stěně. Tmavé. Vlhké. Pulzující. Jako kus lesknoucího se krvavého hlenu, visícího u nosní dírky.

Bryce a Tal se chopili svých revolverů, ale pak zaváhali. Ostatně nebylo nic, co by mohli udělat.

Začalo se to dále soukat z vývodu, natékat, vlnit se a narůstat do nechutné, pokroucené a hýbající se masy velikosti člověka. Pak, stále ještě se vysunujíc, to začalo klouzat dolů. Na podlaze se to formovalo do jakési kupky. Teď už to bylo větší než člověk a stále ještě to vytékalo z vývodu. Stále to narůstalo.

Jenny pohlédla na Flytea.

Profesorův obličej se nedokázal ustálit na jednom výrazu. Vyjadřoval údiv, pak hrůzu, děs, znechucení, pak posvátnou bázeň a strach a znovu údiv.

Mazlavá, neustále se pohybující masa tmavé protoplazmy teď byla větší než tři dospělí lidé a stále se řinula z vývodu topení ve vířivém nechutném proudu.

Lisa si přikryla ústa a odvrátila se.

Ale Jenny z toho nemohla spustit oči. Bylo na tom něco absurdně fascinujícího, což se nedalo popřít.

Z obrovského seskupení beztvaré tkáně, která se vevalila do místnosti, se začaly formovat údy, přestože ani jeden z nich nesetrval ve stejném tvaru déle než několik málo vteřin. Lidské paže, mužské i ženské, se natahovaly, jako by hledaly pomoc. Ze želatinové tkáně se utvořily tenké, vykloubené ruce dětí, některé z nich s rozevřenými dlaněmi v němé patetické prosbě. Bylo obtížné uvěřit, že toto nejsou paže dětí, jež jsou uvězněny uvnitř této protoplazmy, že to jsou jenom nápodoby, přízraky paží, součásti tohoto prazvláštního stvoření, a ne údy malých dětí. A drápy. Děsivé množství drápů a zvířecích končetin se vynořovalo z rosolu protoplazmy. Byly tam i části hmyzího těla, obrovské, nesmírně zkreslené, pohybující se s hrůznou rychlostí a chňapající kolem sebe. Ale všechno tohle se zase zpátky nořilo do beztvaré protoplazmy téměř tak rychle, jak se to stačilo tvořit.

Už to bylo roztažené po celé délce místnosti. Bylo to větší než slon.

Jak to bylo zaujaté neustávajícím, houževnatým a mysteriózním řetězem zjevně bezvýznamných proměn, ustoupila Jenny spolu s ostatními k oknům.

Venku, na ulici, vířila mlha ve svém beztvarém tanci, jako kdyby byla přízračným odrazem stvoření, měnícího uvnitř svůj tvar.

Flyte hovořil s náhlou naléhavostí, odpovídal na otázky, které položila Sara Yamagušiová, jako kdyby mu již nezbývalo k vysvětlení příliš mnoho času. „Asi tak před dvaceti lety mě napadlo, že by mohla být nějaká spojitost mezi hromadnými zmizeními a nevysvětlitelným úhynem jistých živočišných druhů v raných geologických dobách před vznikem člověka. Například dinosaurů.“

Stvoření pulzovalo a dmulo se, čnělo až skoro ke stropu a zaplňovalo veškerý prostor ve vzdáleném rohu místnosti.

Lisa se přimknula k Jenny.

Vzduchem kroužil slabý, ale odpudivý zápach. Něco jako síra. Jako průvan z pekel.

„Existuje strašná spousta teorií, proč vyhynuli dinosauři,“ pokračoval Flyte. „Ale ani jedna z nich neodpovídá na všechny otázky. Tak mě napadlo … co když byli dinosauři vyhubeni nějakým jiným stvořením, přirozeným nepřítelem, který byl lepším lovcem a bojovníkem? Muselo to v každém případě být něco velikého. A muselo to také být něco s velmi křehkou kostrou, nebo možná úplně bez kostry, neboť nebyla nikdy nalezena žádná zkamenělá stopa po nějakém živočišném druhu, který by byl schopen tato obrovská stvoření porazit.“

V celé mase tmavého, rozvířeného slizu to zaškubalo. Na povrchu rozbublané hmoty se začaly objevovat desítky tváří.

„A co když,“ pokračoval Flyte, „několik těchto amébních tvorů přežilo celé milióny věků …“

Z amorfního masa vyvstávaly lidské i zvířecí hlavy, prokmitávaly jím.

„… někde v podzemních řekách nebo jezerech …“

Objevovaly se obličeje, v nichž nebyly oči. Jiné zase byly bez úst. Ale pak se oči objevily a otevřely dokořán. Byly to skutečné oči, pronikavé, plné bolesti, strachu a úzkosti.

„… či možná v příkopech na dně oceánů …“

Na původně bezešvých obličejích začala pukat ústa.

„… tisíce metrů pod povrchem moře …“

Kolem široce rozevřených úst se vytvářely rty.

„… lovili mořské živočichy …“

Přízraky tváří křičely, přestože nevydávaly žádný zvuk.

„… nepotřebovali se příliš často živit …“

Hlavy koček. Psů. Vzhledy prehistorických plazů. Vyplouvaly na povrch hlenovité hmoty.

„… a lidské bytosti požírali jen výjimečně …“

Jenny připadalo, jako by se na ni ty tváře dívaly z druhé strany zamlženého zrcadla. Ani jedna z nich nenabrala úplný tvar. Musely se zase rychle rozpustit, neboť tady byly další nespočetné tváře, které se pod nimi vynořovaly a vytvářely. Byla to nekonečná přehlídka mžikají cích stínů ztracených a zatracených.

Pak se tváře přestaly formovat.

Obrovitá hmota ležela chvíli nehybně, pomalu a téměř neznatelně pulzovala, ale jinak byla naprosto v klidu.

Sara Yamagušiová slabě zasténala.

Jenny pevně svírala Lisu.

Nikdo nepromluvil. Několik sekund se nikdo neodvážil ani dýchat.

Pak, v nové ukázce své foremnosti, vystrčil dávný nepřítel několik chapadel. Některá byla tlustá, s přísavkami, jako mají krakatice nebo chobotnice. Jiná zase byla tenká jako provázky. Některá byla hladká, jiná členitá. A vypadala dokonce nechutněji, než vypadala ta tlustá a vlhká. Některá z nich se začala plazit sem a tam po podlaze, převracet židle a odstrkovat stoly, další se zase vzpínala do vzduchu jako kobry, tančící na hudbu svého fakíra.

Pak udeřil. Pohnul se rychle, skoro poskočil kupředu.

Jenny udělala krok zpět. Stála u zdi.

Natahovala se k nim spousta chapadel, která prořezávala vzduch se švihnutím jako biče.

Lisa se už nemohla nedívat. Lapala po dechu nad tím, co viděla.

Ve zlomku sekundy se chapadla hrozivě rozrostla.

Provaz chladného, slizkého a naprosto nelidského masa dopadl Jenny na hřbet ruky. Ovinul se jí kolem zápěstí.

Ne!

S viditelnou úlevou se jí podařilo vytrhnout se. Nestálo to mnoho úsilí. Zřejmě ta hmota o ni neměla zájem. Teď ne. Ještě ne.

Sklonila se, když jí nad hlavou zasvištěla chapadla, a Lisa se skrčila spolu s ní.

Ve snaze rychle uhnout té příšeře z cesty Flyte zakopl a upadl.

Chapadlo se k němu začalo přibližovat.

Flyte se hbitě plazil po podlaze, až dorazil ke stěně.

Chapadlo ho následovalo, tyčilo se nad ním, jako kdyby ho hodlalo udeřit. Pak se odtáhlo. Ani o Flytea nemělo zájem.

Přestože to byl naprosto zbytečný pohyb, vytáhl Bryce revolver.

Tal něco vykřikl, ale Jenny mu nerozuměla. Skočil před ni a Lisu, takže byl mezi nimi a hmotou.

Když se přeplazila kolem Sary, uchopila Franka Autryho. Toho chtěla. Dvě silná chapadla ho uchopila v pase a odtáhla ho od ostatních.

Frank kolem sebe kopal, tloukl pěstmi, škrábal a křičel, tvář zkroucenou děsem.

Teď už křičeli všichni – dokonce i Bryce, i Tal.

Bryce se pustil za Frankem. Chytil ho za pravou paži. Pokoušel se ho od té příšery odtáhnout, ale ta si ho pevně držela.

„Dej to pryč! Dej to pryč!“ ječel Frank.

Bryce se pokusil z policisty odtrhnout jedno chapadlo.

Další kluzké chapadlo se zvedlo z podlahy, zakroužilo a švihlo Bryce tak silně, až upadl na podlahu.

Frank byl nyní vyzvednut vysoko do vzduchu. Oči měl vypoulené, když pohlédl pod sebe na tmavou, chvějící se a prohýbající se hmotu dávného nepřítele. Kopal kolem sebe a bojoval, ovšem marně.

Z hlavní masy se vymrštilo ještě jedno chapadlo, které se ve vzduchu chvělo s divokou vášnivostí. Po délce jednoho chapadla začala mizet skvrnitá šedá, hněděrudá kůže. Objevila se syrová pohybující se tkáň.

Lise se zvedl žaludek.

Ale nebyl to jenom nechutný pohled na hnisavé maso, z kterého se člověku dělalo nevolno. Zesílil také odporný pach.

Z jedné otevřené rány na chapadle začala kapat nažloutlá tekutina. Kam na podlahu dopadla, tam zasyčela, zpěnila se a vsákla do dlaždic.

Jenny zaslechla, jak někdo vykřikl: „Kyselina!“

Frankův jek byl zoufalý, byl to pronikavý řev hrůzy a beznaděje.

Chapadlo, z něhož vytékala ona nažloutlá kyselina, se obkroutilo policistovi kolem krku a pevně stáhlo jako garota.

„Ježíši, ne!“

„Nedívej se,“ řekla Jenny Lise.

Pak jim hmota ukázala, jak popravila Jakoba a Lisu Liebermannovy. Jako dítě, které se předvádí.

Křik Franka Autryho odumřel v bublajícím a hustém chrlení krve. Chapadlo mu odseklo hlavu děsivou rychlostí. Pouhou vteřinu nebo dvě poté, co byl Frank umlčen, mu odpadla hlava, skutálela se na podlahu a narazila do dlaždic.

Jenny pocítila vzadu v hrdle kyselou pachuť žluči, ale podařilo se jí to potlačit.

Sara Yamagušiová naříkala.

Hmota stále držela Frankovo bezhlavé tělo ve vzduchu. Nyní se v těle beztvaré tkáně, z níž trčela chapadla, hladově otevřel obrovský bezzubý chřtán. Byl mnohem větší, než aby jenom pohodlně spolkl celého člověka. Chapadla vtáhla policistovo tělo bez hlavy do otvírajících se a roztřepených úst. Tělo obklopilo tmavé maso. Pak se ústa pevně zavřela a v okamžení zmizela.

Frank Autry zmizel také.

Bryce šokovaně zíral na Frankovu uťatou hlavu. Slepé oči na něj hleděly, nebo spíše hleděly skrz něj.

Frank byl pryč. Frank, který přežil několik válek, který ve svém životě překonal spoustu nebezpečných situací, nepřežil tohle.

Bryce pomyslel na Ruth Autryovou. Jeho srdce, jež mu stále prudce bušilo, se sevřelo smutkem, když si představil Ruth samotnou. Ona a Frank si byli nezvykle blízcí. Sdělit jí tuto zprávu bude nesmírně bolestné.

Chapadla se vtáhla zpátky do pulzující hromady beztvaré tkáně; během jedné nebo dvou vteřin zmizela.

Beztvará čeřící se hmota zaplňovala třetinu místnosti.

Bryce si dokázal představit, jak se to rychle vpíjí do prehistorické bažiny, mísí se s bahnem a číhá na svoji kořist. Ano, dokonce i dinosaury by to dokázalo zlikvidovat.

Zprvu si myslel, že příšera, schopná měnit svůj tvar, jej a několik ostatních ušetřila proto, aby se jim podařilo nalákat Flytea do Snowfieldu. Nyní si uvědomil, že to tak není. Mohla je docela pohodlně zkonzumovat, a pak jejich hlasy napodobovat v telefonu, takže by Flyše byl přiváben do Snowfieldu tak jako tak. Ušetřila je z nějakého jiného důvodu. Možná je ušetřila jenom proto, aby je mohla vraždit, hezky jednoho po druhém, přímo před Flyteovýma očima, tak, aby dokonale viděl, jak to dělá.

Ježíši.

Příšera se před nimi vztyčila, chvěla se jako rosol, a celá její masa pulzovala jako tucet srdcí, každé bijící v rozličném rytmu.

Sara Yamagušiová řekla roztřeseným hlasem: „Přála bych si, aby se nám podařilo získat aspoň malý vzorek tkáně. Pak by se to dalo zkoumat pod mikroskopem … a zjistit, jakou to má buněčnou strukturu. Možná by se nám povedlo najít něco, co by to oslabilo … s pomocí čeho bychom s tím mohli soupeřit, možná to i porazit.“

Flyte odpověděl: „Také bych to rád prozkoumal … abych to prostě pochopil … abych prostě věděl.“

Ze středu beztvaré masy se oddělil kus tkáně. Začal nabírat lidskou podobu. Bryce šokovalo, když před sebou spatřil Gordy Brogana. Než se přízrak stačil zcela zhmotnit, když tělo bylo vykreslené jenom z poloviny, rysy byly ještě nejasné a obličej byl nedokončený, otevřela se ústa a Gordy promluvil, přestože ne svým hlasem. Byl to hlas Stu Wargla, naplněný dychtivostí.

„Jděte do laboratoře,“ řekl přízrak s listy napolo zformovanými, přesto však se zřetelnou výslovností. „Ukážu vám všechno, co chcete vidět, doktore Flyte. Vy jste můj Matouš. Můj Lukáš. Jděte do laboratoře. Jděte do laboratoře.“

Nedokončený obraz Gordy Brogana zmizel tak rychle, jako by byl utkán z dýmu.

Oddělená část tkáně, velká asi jako lidská postava, se ztratila zpátky v hmotě.

Celá pulzující a dmoucí se masa se pak začala stahovat zpátky po stěně do vývodu od topení.

Jak velká část této obludy ještě leží za zdmi hotelu? Přemýšlel znepokojeně Bryce. Jak velká část ještě čeká dole v kanalizačních stokách? Jak velký je celý bůh Próteus?

Jak se od nich ta kreatura odtahovala, po celé její ploše se otvíraly malé otvory, ne větší než lidská ústa, bylo jich asi deset, dvacet, a vycházely z nich rozličné zvuky: šveholení ptáků, křik mořských racků, bzučení včel, vrčení, syčení, roztomilý dětský smích, vzdálený zpěv, houkání sovy, chřestivé varování chřestýše. Tyto zvuky, které se ozývaly současně, se spojily v jeden nepříjemný, podivný a uši rvoucí chór.

Pak se stvoření, schopné měnit svůj tvar, protáhlo zpátky vývodem v topení. Pouze Frankova useknutá hlava a mřížka z krytu topení byly jediným svědkem toho, že se tu objevilo něco pekelného.

Podle elektrických hodin na stěně bylo 3:44.

Noc se pomalu chýlila ke konci.

Jak dlouho ještě zbývá do svítání? napadlo Bryce. Hodina a půl? Hodina a tři čtvrti nebo víc?

Asi na tom nezáleželo.

Stejně nedoufal, že se dožije východu slunce.

Kapitola 37

EGO

Dveře druhé laboratoře zůstaly otevřené dokořán. Světla byla rozsvícená. Obrazovky počítače zářily. Všechno bylo připraveno.

Jenny v sobě stále ještě přechovávala naději, že by mohli nějak přežít, že mají stále ještě nějakou šanci, i když malou, že se jim podaří zvrátit běh událostí. Nyní byla tato křehká naděje odváta pryč. Byli bezmocní. Mohli dělat jenom to, co chtělo ono, jít jenom tam, kam jim to dovolilo jít.

Všech šest se jich směstnalo do laboratoře.

„A co teď?“ zeptala se Lisa.

„Musíme počkat,“ odpověděla Jenny.

Flyte, Sara a Lisa se posadili před tři rozzářené displeje počítače. Jenny a Bryce se opřeli o pult, zatímco Tal se postavil k otevřeným dveřím a vyhlížel ven.

Kolem dveří se pěnila mlha.

Musíme počkat, řekla Jenny Lise. Ale čekání není snadné. Každá vteřina je utrpením napětí a morbidních představ.

Odkud se nyní vynoří smrt?

V jak fantaskním tvaru?

A koho si tentokrát vezme s sebou?

Bryce konečně řekl: „Doktore Flyte, když ty prehistorické příšery přežily milióny let v podzemních jezerech a řekách, v hloubkách moří … nebo kdekoli … a když se musejí vynořovat, aby se nasytily … jak to, že tedy nejsou hromadná zmizení častější?“

Flyte se podrbal na bradě štíhlou rukou s dlouhými prsty a odpověděl: „Protože se jen zřídka setkává s lidskými bytostmi.“

„Proč zřídka?“

„Myslím, že těch potvor nepřežilo víc než několik. Možná klimatické změny jich většinu zahubily a zahnaly několik zbývajících do podzemí a pod hladiny oceánů.“

„Nicméně i několik z nich …“

„Několik málo,“ zdůraznil Flyte, „se dostane na zemský povrch. A možná, že se živí značně nepravidelně. Vezměte si třeba hroznýše. Ten se živí pouze jednou za několik týdnů. Takže možná se i toto stvoření živí nepravidelně, třeba jednou za několik měsíců nebo snad i jednou za několik let. Jeho metabolismus je tak jiný než ten náš, že je možné skoro všechno.“

„Možná, že jeho životní cyklus obsahuje i období přezimování,“ navrhla Sara, „které netrvá jenom jedno roční období či dvě, ale rovnou celé roky.“

„Ano, to je možné,“ přikývl Flyte. „Opravdu dost možné. To by také vysvětlovalo, proč se tak zřídka setkává s lidmi. A dovolte mi také připomenout, že lidé obývají méně než jedno procento povrchu celé planety. I kdyby se tedy dávný nepřítel živil poměrně pravidelně, i tak by se s námi střetával jenom velice zřídka.“

„A když by se tak stalo,“ podotkl Bryce, „mohlo by se to docela pravděpodobně stát na moři, protože největší část země je pokryta oceány.“

„Přesně tak,“ souhlasil Flyte. „A kdyby to odneslo všechny členy posádky, nezůstali by žádní svědkové, a my bychom se nikdy nedozvěděli o těchto kontaktech. Mořská historie je plná příběhů o zmizelých lodích a o těch, z nichž zmizela posádka beze stopy.“

„Například Mary Celeste,“ řekla Lisa a mrkla na Jenny.

Jenny si připomněla, kdy se její sestra prvně zmínila o Mary Celeste. Byl nedělní podvečer a ony právě přišly do domu Santiniových, kde našly stůl, prostřený k večeři.

„Mary Celeste je typický příklad,“ souhlasil Flyte. „Ale není jediný. Doslova celé stovky a stovky lodí zmizely za nejasných okolností od doby, kdy se začaly vést spolehlivé námořní záznamy. Za příznivého počasí, v období míní, s žádným ‚logickým‘ vysvětlením. Počet pohřešovaných posádek se čítá na desítky tisíc.“

Od otevřených dveří do laboratoře se ozval Tal: „Někde v karibské oblasti je místo, kde zmizela strašná spousta lodí …“

„Bermudský trojúhelník,“ řekla rychle Lisa.

„Jo,“ přitakal Tal. „Mohlo by to být …“

„Dílo tohoto stvoření?“ dodal Flyte. „Ano. Se vší pravděpodobností. V některých letech byla v té oblasti za podivných okolností vyhubena celá hejna ryb, takže teorie o dávném nepříteli se tu dá docela dobře použít.“

Na obrazovce počítače se objevil nápis: POSÍLÁM VÁM PAVOUKA.

„Co tohle zase znamená?“ podivil se Flyte.

Sara vyťukala na klávesnici: OBJASNI.

Opakovala se stejná zpráva: POSÍLÁM VÁM PAVOUKA.

OBJASNI.

ROZHLÉDNĚTE SE.

Jenny ho uviděla první. Ležel na pracovní ploše nalevo od počítače, na který psala Sara. Černý pavouk. Ne tak velký jako tarantule, ale větší, než obyčejní pavouci bývají.

Stočil se do klubíčka a zatáhl nožičky. Změnil tvar. Zprvu se těžkopádně chvěl. Černé zabarvení se změnilo na důvěrně známou šedorudou barvu hmoty měnící svůj tvar. Pavoučí forma se zvolna rozplynula. Amorfní hmota nabrala nový, podlouhlý tvar. Stala se švábem, odporně ošklivým, nepřirozeně velkým. A pak zase myší mrskající fousky.

Na obrazovce se objevil nový vzkaz.

TADY MÁTE VZOREK TKÁNĚ, KTERÝ JSTE CHTĚL, DOKTORE FLYTE.

„Najednou je to nějak ochotné spolupracovat,“ podotkl Tal.

„Protože ví, že nemůžeme najít nic, co by nám ho pomohlo zničit,“ odvětil zamyšleně Bryce.

„Nějak to jít musí,“ řekla tvrdohlavě Lisa. „Nesmíme ztrácet naději. To prostě nesmíme.“

Jenny s údivem hleděla na myš, která se změnila v kousek beztvaré tkáně.

TOTO JE POSVÁTNÉ TĚLO, JEŽ JSEM VÁM POSKYTL, oznámil jim počítač a dál si s nimi pohrával odkazy na náboženství.

Kus tkáně se pohyboval a vlnil, střídavě v sobě tvořil vypoukliny a výdutě, pahrbky a dutiny. Nebyl schopen zůstat chvíli v klidu, stejně tak jako ta obrovská hmota, která zahubila Franka Autryho a která nebyla také schopna či ochotna setrvat aspoň okamžik v klidu.

POPATŘETE NA ZÁZRAK MÉHO TĚLA, NEBOŤ JEN SKRZE MNE MŮŽETE DOSÁHNOUT NESMRTELNOSTI. NIKOLI SKRZE BOHA. ANI SKRZE KRISTA. POUZE SKRZE MNE.

„Už chápu, co jste mysleli tím, že se to baví žerty a výsměchem na váš účet,“ řekl Flyte.

Obrazovka zablikala. Objevil se nový nápis:

SMÍTE SE TOHO DOTKNOUT.

Bliknutí.

NESTANE SE VÁm NIC, KDYŽ SE TOHO DOTKNETE.

Ani jeden z nich se směrem k tomu kusu podivného masa nepohnul.

VEZMĚTE SI VZORKY NA SVÉ POKUSY, DĚLEJTE SI S TÍM, CO CHCETE.

Bliknutí.

CHCI, ABYSTE MĚ POCHOPILI.

Bliknutí.

CHCI. ABYSTE POZNALI ZÁZRAKY, JAKÝCH JSEM SCHOPEN.

„Není to jenom schopno sebereflexe. Zdá se, že to má taky silně vyvinuté ego,“ řekl Flyte.

Konečně Sara Yamagušiová, přestože váhavě, natáhla ruku a položila špičku jednoho prstu na kousek té protoplazmy.

„Není to teplé jako naše tkáň. Je to úplně studené. Studené … a poněkud mastné.“

Malý kousek stvoření, schopného měnit svůj tvar, se třaslavě zachvěl.

Sara rychle odtáhla ruku. „Potřebuju to rozpitvat.“

„Ano,“ přitakala Jenny. „Potřebujeme dva tenké plátky, abychom je mohli dát pod mikroskop.“

„A další pod elektronický mikroskop,“ řekla Sara. „A ještě jeden větší kus na analýzu chemických a minerálních sloučenin.“

Dávný nepřítel je prostřednictvím počítače povzbuzoval:

START, START, START, START

START

START

START

Kapitola 38

PŘÍLEŽITOST K BOJI

Otevřenými dveřmi vklouzly do laboratoře úponky mlhy.

Sara seděla u pracovního pultu a hrbila se nad mikroskopem. „Neuvěřitelné,“ pronesla tiše.

Jenny seděla u druhého mikroskopu hned vedle Sary a zkoumala další kousek tkáně. „Ještě nikdy jsem neviděla takovou buněčnou strukturu.“

„Je to naprosto nemožné … a přesto to tady máme,“ řekla Sara.

Bryce stál za Jenny. Naléhal na ni, ať ho také nechá podívat se do mikroskopu. Samozřejmě, že tomu nebude moc rozumět. Nepozná rozdíl mezi normální a abnormální buněčnou strukturou. Nicméně se na to podívat prostě musel.

Přestože doktor Flyte byl vědec, nebyl biolog. Buněčná struktura by mu řekla zrovna tak málo jako Bryceovi. A přesto také on se toužil podívat do mikroskopu. Naklonil se Saře přes rameno a vyčkával. Tal a Lisa postávali opodál a rovněž dychtili spatřit vzorek ďábla na sklíčku pod mikroskopem.

Sara se upřeně dívala do mikroskopu a prohlásila: „Většina tkáně žádnou buněčnou strukturu totiž nemá.“

„Tady je to přesně tak,“ ozvala se Jenny.

„Ale každá organická látka nějakou buněčnou strukturu mít musí,“ řekla Sara.

„Buněčná struktura je samotnou definicí organické látky, předpokladem veškeré žijící tkáně, ať už rostliny nebo živočicha.“

„Mně to připadá, jako by většina té látky byla anorganického původu,“ podotkla Jenny. „Což je pochopitelně nesmysl.“

„Jistě,“ kývl Bryce. „Všichni víme, nakolik je to živé.“

„Sem tam nějaké buňky vidět jsou,“ pokračovala Jenny. „Není jich mnoho, jenom několik.“

„Tady také,“ podotkla Sara. „Ale každá z buněk zdá se žije nezávisle na ostatních.“

„Jsou od sebe oddělené,“ řekla Jenny. „Jsou to jakoby ostrůvky plovoucí v moři neidentifikovatelné hmoty.“

„Velmi pružné buněčné stěny,“ dodala Sara. „Jádro rozvětvené do tří směrů. To je divné. A zabírá to polovinu buněčného prostoru.“

„A co z toho vyplývá?“ zeptal se Bryce. „Je to důležité?“

„Nevím, jestli je to důležité nebo ne,“ odpověděla Sara, opřela se o opěradlo židle a zamračila se. „Ale vůbec mi to nedává smysl.“

Na všech třech obrazovkách počítače blikl nápis: VY JSTE NEČEKALI, ŽE SATANOVA TKÁŇ BUDE ZÁHADNÁ?

Stvoření, schopné měnit svůj tvar, jim poslalo svůj vzorek velikosti myši, ale dosud nebyl celý použit pro testování. Polovina stále spočívala na misce na pultu.

Chvěla se jako kus želatiny.

Opětovně se stala pavoukem a znepokojeně šmejdila po okrajích Petriho misky.

Stala se švábem a chvíli zděšeně pobíhala po dně.

Stala se slimákem.

Cvrčkem.

Zeleným broukem s červeným krajkovaným vzorem na krovkách.

Nyní před mikroskopem seděli Bryce a doktor Flyte. Lisa a Tal čekali, až na ně dojde řada.

Jenny a Sara stály před počítačem, který vyhodnocoval výsledky elektronického mikroskopu. Sara nastavila systém na nulu a udala žádost o informace o jádru jedné z řídkých buněk ve tkáni.

„Napadá tě něco?“ zeptala se Jenny.

Sara přikývla, ale od obrazovky neodtrhla zrak. „V tomto stadiu se můžeme jenom dohadovat. Ale já bych řekla, že ta neidentifikovatelná hmota, což je zcela zjevně střed tohoto stvoření, je látka, jež je schopna tvorby jakékoli buněčné struktury, které se jí zachce. Je to tkáň schopná imitací. Může se zformovat do psích buněk, do králičích, lidských. … Ale když je tato hmota v klidu, svoji vlastní buněčnou strukturu nemá. Kromě těchto několika buněk, které vidíme … A ty musí nějakým způsobem celou tu amorfní hmotu ovládat. Tyto buňky musejí vydávat příkazy; produkují enzymy nebo chemické signály, jež nestrukturované tkáni poskytují informace, čím se má stát.“

„Takže tyto řídké buňky zůstávají pořád nezměněny, ať už na sebe ta příšera bere jakoukoli podobu.“

„Přesně tak. Aspoň tak se to zdá. Kdyby se to například stalo psem a my odebrali vzorek psí tkáně, uviděli bychom psí buňky. Ale místy bychom objevili pružné buňky s rozvětvenými jádry, a to by byl důkaz, že se vůbec nejedná o psa.“

„Takže pomohou nám tyto rozbory v tom, abychom se mohli zachránit?“ zeptala se Jenny.

„Myslím, že ne.“

V misce na pracovním pultu se kus amorfní tkáně proměnil opětovně v pavouka. Pak se pavouk rozplynul a objevily se desítky maličkých mravenců, které se rozběhly po dně misky. Pak se mravenci spojili, aby vytvořili jediného živočicha – žížalu. Žížala se tam chvíli svíjela a pak se změnila ve velikou sviňku. Ta se zase stala švábem. Zdálo se, že se rychlost proměn stále zvyšuje.

„A co mozek?“ přemýšlela nahlas Jenny.

„Co tím myslíš?“ zeptala se Sara.

„Přece to někde musí mít centrum intelektu. Není možné, aby veškerá paměť, vědomosti a schopnosti logického úsudku byly uchovávány v těch rozptýlených buňkách.“

„To asi ne,“ přisvědčila Sara. „Někde v té bytosti opravdu musí být nějaké centrum, které je analogií k lidskému mozku. Ne ve stejné podobě, jako je náš. Bude asi hodně, hodně odlišný. Ale bude mít podobné funkce. Patrně to řídí ty buňky, co jsme viděli, a ty pro změnu řídí činnost beztvaré protoplazmy.“

Jenny řekla se stále vzrůstajícím neklidem: „Mozkové buňky by měly mít aspoň jednu jedinou věc společnou s těmi rozptýlenými v amorfní tkáni: že nikdy, ale nikdy, nemění svůj tvar.“

„To je víc než pravděpodobné. Je dost obtížné si ale představit, jak můžou být paměti, logické funkce a inteligence uchovávány v každičké tkáni, která nemá relativně stálou a pevnou buněčnou strukturu.“

„Takže mozek bude zranitelný,“ řekla Jenny.

Do Sařiných očí se vplížila naděje.

„Jestliže mozek není amorfní tkáň,“ zašeptala Jenny, „pak se nedokáže sám obnovit, jestliže je poraněn. Když se do něj udělá díra, zůstane tam. Mozek bude navždy poraněn. Jestliže bude poraněn dostatečně, nebude schopen ovládat amorfní tkáň, která tvoří jeho tělo, a tělo odumře také.“

Sara na ni zírala. „Jenny, myslím, že jsi na to přišla!“

„Kdyby se nám podařilo zjistit,“ ozval se Bryce, „kde se ten mozek nachází, a vypálit do něj několik kulek, pak bychom ho zlikvidovali. Ale jak to zjistit? Něco mi napovídá, že si to stvoření svůj mozek dobře skrývá, někde daleko od nás, v podzemí.“

Jennino vzrušení vyprchalo. Bryce měl pravdu. Mozek může být jeho nejslabší místo, ale oni nemají možnost tuto teorii prozkoumat.

Sara soustředěně hleděla na výsledky minerální a chemické analýzy vzorku tkáně.

„Nesmírně různorodý seznam uhlovodíků,“ řekla. „A mnohé jsou víc než stopové prvky. Velice vysoký obsah uhlovodíků.“

„Vodík je základním prvkem všech živých tkání,“ podotkla Jenny. „Co je na tom tak zvláštního?“

„Kolik toho je,“ odpověděla Sara. „Je tu tolik vodíku v naprosto rozličných formách …“

„Pomůže nám to nějak?“

„Nevím,“ pronesla Sara zamyšleně. Probírala se výsledky a prohlížela si ostatní údaje.

Sviňka.

Luční koník.

Housenka.

Šváb. Mravenci. Housenka. Sviňka.

Pavouk, škvor, rus, stonožka, pavouk.

Šváb-žížala-pavouk-šnek-škvor.

Lisa upřeně hleděla na kus tkáně na dně Petriho misky. Probíhala v něm rychlá série změn, rychlejší než předtím, a každou minutou se zrychlující.

Něco se dělo.

„Petrolein,“ řekla Sara.

„To je co?“ podivil se Bryce.

„Vazelína z ropy,“ odpověděla mu Jenny.

Tal zapochyboval: „Chcete říct, že … je to něco jako vazelína?“

A Flyte se otočil k Saře: „Přece si nemyslíte, že by ta amorfní tkáň byla něco tak prostého, jako je petrolein.“

„Ne, to vůbec ne,“ odpověděla Sara rychle. „Samozřejmě, že ne. Toto je živá tkáň. Ale jsou tady podobnosti ohledně obsahu uhlovodíků. Stavba této tkáně je pochopitelně o mnoho složitější než složení petroleinu. A je v něm dokonce více minerálů a sloučenin, než najdeme v lidském těle. Seskupení kyselin a alkaloidů … Nedokážu si představit, jak to tráví, jak dýchá, jak vůbec funguje bez oběhového systému, bez nervového systému, nebo jak to staví novou tkáň, aniž by k tomu byla potřeba buněčná struktura. Ale ten nesmírně veliký počet uhlovodíků …“

Hlas se jí vytratil. Oči se zastřely, takže teď už se nedívala na výsledky testu.

Tal, který genetičku pozoroval, okamžitě nabyl dojmu, že ji náhle něco nečekaně rozrušilo. V její tváři či v držení těla se neobjevilo nic zvláštního. Nicméně byl kolem ní jakýsi zvláštní nádech, který mu prozradil, že se děje něco důležitého.

Tal pohlédl na Bryce. Jejich oči se setkaly. Všiml si, že i Bryce si povšiml změny, která se udála se Sarou.

Téměř podvědomě Tal sevřel ruce v pěst.

„Radši byste se měli podívat na tohle,“ řekla naléhavě Lisa.

Stála u Petriho misky, která obsahovala kus vzorku tkáně, který ještě nespotřebovali.

„Pojďte sem, rychle!“ opakovala Lisa, když nikdo z nich okamžitě nezareagoval.

Jenny se spolu s ostatními zastavila nad miskou a dívali se na její obsah.

Kobylka-žížala-stonožka-šnek-škvor.

„Mění se to stále a stále rychleji,“ řekla Lisa.

Pavoukžížala-stonožka-pavouk-šnek-pavouk-žížalapavouk-žížala …

A teď ještě rychleji.

… pavoukžížalapavoukžížalapavoukžížalapavouk …

„Sotva se to z poloviny promění na žížalu, už se to začíná měnit zpátky v pavouka,“ řekla Lisa. „To je šílené. Vidíte? Něco se s ním děje.“

„Skoro to vypadá, jako by to ztrácelo kontrolu, jako by to zešílelo,“ řekl Tal.

„Jako by se to hroutilo,“ podotkl Flyte.

Náhle se složení malého kousku amorfní tkáně proměnilo. Vytékala z něj mléčná kapalina. A tkáň se změnila na rozplizlou hromádku neživé kaše.

Nehýbala se.

Nenabírala žádnou jinou podobu.

Jenny by se toho ráda dotkla, ale neodvážila se.

Sara zvedla malou laboratorní lžičku a hrábla do látky v misce.

Stále se to nehýbalo.

Sara tím zamíchala.

Látka se ještě více roztekla, ale nijak nereagovala.

„Je to mrtvé,“ řekl tiše Flyte.

Bryce byl tímto vývojem událostí jako elektrizován. Obrátil se na Saru: „Co bylo v misce, než jste tam dala tu tkáň?“

„Nic.“

„Nějaké zbytky tam snad musely být.“

„Ne.“

„Přemýšlejte, sakra. Závisí na tom náš život.“

„V té misce předtím nic nebylo. Vzala jsem ji ze sterilizátoru.“

„Snad stopa po nějaké chemikálii …“

„Byla naprosto čistá.“

„Počkejte moment. Něco v té misce muselo být, když ta tkáň takhle reagovala,“ řekl Bryce. „Nebo ne? Copak to není jasné?“

„A ať už v té misce bylo cokoli,“ přidal se Tal, „stává se to naší zbraní.“

„To je druh látky, která ho může zabít,“ dodala Lisa.

„To nemusí,“ podotkla Jenny, aniž by chtěla dívce sebrat naději.

„To by bylo moc jednoduché,“ souhlasil Flyte a prohrábl si třesoucí se rukou své rozcuchané prošedlé vlasy. „Nedělejme unáhlené závěry.“

„Zvláště, když tu jsou ještě jiné možnosti,“ podotkla Jenny.

„A to jaké?“ zeptal se Bryce.

„No … víme, že hlavní masa tohoto stvoření ze sebe dokáže vyloučit části sama sebe, aby nabraly takový tvar, jaký si vybere, dokáže řídit činnost těchto odloučených částí a dokáže je ovládat tak, jak ovládala svoji část, kterou vyslala zabít Gordyho. Ale předpokládejme, že ona část hmoty může přežít jenom po relativně krátké období odloučeně od mateřského těla. Předpokládejme, že amorfní tkáň potřebuje neustálé dodávání určitého enzymu, aby si udržela soudržnost, enzymu, který v těchto na sobě nezávisle fungujících buňkách produkován není a který …“

„… který je produkován výhradně jeho mozkem,“ doplnila Sara, navazujíc na Jennin řetěz myšlenek.

„Přesně tak,“ odpověděla Jenny. „Takže … každá oddělená část se musí zpátky reintegrovat do hlavní masy, aby doplnila zásoby onoho pro ni životně důležitého enzymu nebo co to je za látku.“

„To není nemožné,“ řekla Sara. „Koneckonců lidský mozek také produkuje enzymy a hormony, bez nichž by naše tělo nemohlo přežít. Proč by nemohl mozek tohoto stvoření plnit podobnou funkci?“

„Nojo,“ řekl Bryce. „A co z toho pro nás vyplývá?“

„Záleží na tom, jestli jsme přišli opravdu na něco podstatného, nebo jestli to jsou jenom zbytečně matoucí dohady,“ odpověděla Jenny. „V prvním případě jsme objevili něco, pomocí čeho to celé stvoření můžeme zlikvidovat, pokud se nám podaří zničit jeho mozek. Ten tvor nebude schopen se rozdělit na několik částí a odplížit se někam pryč a pokračovat v existenci v jiných vtěleních. Bez toho životního enzymu, produkovaného mozkem – nebo hormonu či něčeho jiného – se ty oddělené části nakonec promění v neživou kaši, přesně tak, jak jsme to viděli tady v té Petriho misce.“

Bryce zklamaně vydechl. „A jsme zase tam, kde jsme byli. Musíme nejdřív lokalizovat, kde ten mozek je, a až pak mu můžeme zasadit smrtelný úder. Ale ono nám to nedá příležitost, abychom ho našli.“

„Ale vůbec nejsme tam, kde jsme byli,“ odporovala mu Sara a ukázala na neživý sliz v misce. „Tohle nám prozrazuje ještě něco velice důležitého.“

„A co?“ otázal se nedůvěřivě Bryce. „Je to něco skutečně podstatného, co nám může pomoci, nebo je to zase nějaká spekulativní informace?“

„Nyní víme,“ vysvětlovala Sara, „že ta amorfní tkáň může existovat jedině v jemné chemické rovnováze, která nesmí být nijak narušena.“

Dopřála svým slovům, aby zapůsobila.

Hluboké ustarané vrásky v Bryceově obličeji se trochu rozjasnily.

Sara pokračovala: „Tělo toho tvora lze zničit. Lze ho zabít. Tady v té misce je důkaz.“

„A jak tento poznatek použijeme v praxi?“ zeptal se Tal. „Jakým způsobem narušíme chemickou rovnováhu?“

„Na to musíme ještě přijít,“ odvětila Sara.

„Napadá vás něco?“ zeptala se genetičky Lisa.

„Ne,“ odpověděla Sara. „Zatím ne.“

Ale Jenny náhle dostala pocit, že Sara Yamagušiová lže.

Sara jim chtěla říct o plánu, který ji napadl, ale náhle ze sebe nedokázala vypravit ani slovo. Jednak její strategie poskytovala pouze slabé vlákno naděje. Nechtěla, aby v nich vzrostla nereálná víra, která pak bude zničena. Ale hlavně, kdyby jim řekla, co má na mysli, a jakýmsi zázračným způsobem by skutečně přišla na to, jak to zabít, to by ji slyšelo, vědělo o jejích plánech a mohlo jí v tom zabránit. Nebylo místo, kde by mohla v bezpečí své plány prodiskutovat s Jenny, Brycem a ostatními. Jejich největší nadějí bylo udržovat dávného nepřítele v domnění, že jsou vůči němu bezbranní.

Ale také potřebovala nějak získat čas, možná několik hodin, aby mohla svůj plán zrealizovat. To stvoření bylo milióny a milióny let staré, prakticky nesmrtelné. Co by pro něj bylo několik hodin? Jistě bude s její nabídkou souhlasit. Jistě.

Sedla si před jeden z terminálů a oči ji pálily únavou. Potřebovala by se vyspat. Všichni by se potřebovali vyspat. Už bylo skoro ráno. Otřela si rukou tvář, jako by z ní chtěla smazat únavu. Pak vyťukala: JSI TAM?

ANO.

UDĚLALI JSME NĚKOLIK TESTŮ, napsala zrovna, když se kolem ní ostatní shlukli.

JÁ VÍM, zněla odpověď.

JSME NAPROSTO FASCINIVÁNI. A CHTĚLI BYCHOM VĚDĚT VÍC.

PROSÍM.

CHTĚLI BYCHOM UDĚLAT JEŠTĚ NĚJAKÉ TESTY.

PROČ?

ABYCHOM O TOBĚ VĚDÉĚI VÍC.

OBJASNI, odvětil počítač škádlivě.

Sara na chvíli zaváhala, a pak napsala: DOKTOR FLYTE POTŘEBUJE JEŠTĚ NĚJAKÉ ÚDAJE, MÁ-LI O TOBĚ PSÁT ZASVĚCENĚ.

ON JE MŮJ MATOUŠ.

POTŘEBUJE DALŠÍ ÚDAJE. ABY O TOBĚ MOHL ŘÍCT VŠECHNO TAK, JAK TD DODPRAVDY JE.

Odpověď byla napsaná ve třech vycentrovaných řádcích:

TRUBTE FANFÁRY

ZVĚSTUJI VÁM RADOST VELIKOU

TRUBTE FANFÁRY

Sara si nebyla jistá, jestli si to z nich jenom dělalo legraci, nebo zdali jeho ego bylo skutečně tak veliké, že si dovolilo svůj příběh porovnávat s Kristovým.

Obrazovka zablikala. Objevila se nová slova: POKRAČUJTE S TESTY.

BUDEME POTŘEBOVAT DALŠÍ TESTOVACÍ PROSTŘEDKY.

PROČ? MÁTE PŘECE PLNĚ VYBAVENOU LABORATOŘ.

Sara měla vlhké ruce. Otřela si je o džíny a začala psát odpověď.

TATO LABORATOŘ JE PLNĚ VYBAVENA POUZE PRO ÚZCE VYMEZENÉ VĚDECKÉ ANALY, PRO ANALÝZY NA ZJIŠŤOVÁNI ČINITELŮ CHEMICKÝCH A BIOLOGICKÝCH VÁLEK. NEOČEKÁVALI JSME SETKÁNÍ S BYTOSTÍ TVÉ VELIKOSTI. MUSÍME MÍT JINÉ VYBAVENÍ, JESTLIŽE CHCEME ODVÉST DŮKLADNOU PRÁCI.

POKRAČUJTE.

BUDE TRVAT NĚKOLIK HODIN. NEŽ SE SEM ZAŘÍZENÍ DOSTANE, oznámila.

POKRAČUJTE.

Zírala na to slovo, zeleně zářící na světle zeleném pozadí, a zdráhala se uvěřit, že získat více času bylo tak snadné.

Vyťukala na klávesách: MUSÍME SE VRÁTIT DO HOTELU A ZATELEFONOVAT ODTAMTUD.

POKRAČUJ. TY KRÁVO NUDNÁ. POKRAČUJ. POKRAČUJ. POKRAČUJ, POKRAČUJ.

Opět jí zvlhly ruce. Otřela si je do kalhot a vstala.

Z toho, jak se na ni ostatní dívali, pochopila, že vědí o tom, že něco skrývá, a také že chápou, proč o tom nemluví.

Ale jak se to dozvěděli? Copak to dala nějak najevo? A jestliže to vědí oni, ví to také to?

Odkašlala si. „Pojďme,“ řekla roztřeseným hlasem.

„Pojďme,“ řekla Sara roztřeseným hlasem, ale Timothy se zarazil: „Počkat. Jenom minutku, prosím. Chci ještě něco vyzkoušet.“

Sedl si před terminál počítače. Přestože si krátce zdříml v letadle, nebyly jeho myšlenky tak přesné, jak by měly být. Zakroutil hlavou, několikrát se zhluboka nadechl, a pak napsal: TADY JE TIMOTHY FLYTE.

JÁ VÍM.

MUSÍME SI PROMLUVIT.

POKRAČUJ.

MUSÍME SPOLU MLUVIT PŘES POČÍTAČ?

JE TO LEPŠÍ NEŽ PŘES HOŘÍCÍ KEŘ.

Na vteřinu Timothy nevěděl, co tím chtěl říct. Když to pochopil, dal se málem do smíchu. Ta zatracená potvora měla svůj osobitý smysl pro humor. Napsal: TVŮJ ŽIVOČIŠNÝ DRUH A MŮJ BY SPOLU MÉLY ŽÍT V MÍRU.

PROČ?

PROTOŽE SPOLU ŽIJEME NA ZEMI.

PRÁVĚ TAK, JAKO FARMÁŘ SDÍLÍ SVŮJ STATEK SPOLU S DOBYTKEM. VY JSTE MŮJ DOBYTEK.

JSME JEDINÉ DVĚ INTELIGENTNÍ FORMY ŽIVOTA NA ZEMI.

MYSLÍTE SI, ŽE TOHO VÍTE HODNĚ. VE SKUTEČN05TI TOHO MOC NEVÍTE.

MĚLI BYCHOM SPOLU SPOLUPRACOVAT, trval na svém Flyte.

JSTE MI PODŘÍZENI.

MÁME SE TOHO SPOUSTU OD SEBE VZÁJEMNĚ NAUČIT.

OD VÁS SE NEMÁM ČEMU UČIT.

MŮŽEME BÝT CHYTŘEJŠÍ, NEŽ SE TI ZDÁ.

JSTE SMRTELNÍ. NEBO TO SNAD NENÍ PRAVDA?

JE.

PRO MĚ JSOU VAŠE ŽIVOTY TAK KRÁTKÉ A NEDŮLEŽITÉ, JAKO VÁM SE ZDÁ ŽIVOT JEPICE.

JESTLI JE TO TAK, JAK ŘÍKÁŠ, PROČ JE PRO TEBE TAK DŮLEŽITÉ, JESTLI O TOBĚ NĚCO NAPÍŠU NEBO NE?

BAVÍ MĚ, ŽE JEDEN Z VAŠEHO DRUHU TEORETIZOVAL O MÉ EXISTENCI. JE TO, JAKO BY SE MALÁ CVIČENÁ OPIČKA PUSTILA DO NĚJAKÉHO OBTÍŽNÉHO ÚKOLU.

NEVĚŘÍM, ŽE TI JSME PODŘÍZENI, napsal Flyte krotce.

JSTE JEN DOVYTEK.

MYSLÍM SI, ŽE CHCEŠ, ABY SE O TOBĚ PSALO Z TOHO DŮVODU, ŽE MÁŠ VYVINUTÉ ÚPLNÉ LIDSKÉ EGO.

TO SE MÝLÍŠ.

TAKÉ SI MYSLÍM, ŽE JSI NEBYL INTELIGENTNÍ BYTOSTÍ, DOKUD SES NEZAČAL ŽIVIT INTELIGENTNÍMI BYTOSTMI. LIDMI.

TVOJE NEVĚDOMOST MĚ MRZÍ.

Timothy ho pokoušel dál. MYSLÍM SI, ŽE SPOLU S VĚDOMOSTMI A PAMĚTÍ, KTERÉ JSI ABSORBOVAL SE SVÝMI LIDSKÝMI OBĚŤMI, JSI ZÍSKAL TAKÉ INTELIGENCI. JSI NÁM DLUŽNÍKEM ZA SVŮJ VÝVOJ.

Žádná odpověď.

Timothy smazal obrazovku a napsal víc. ZDÁ SE, ŽE TVOJE MYSL MÁ STEJNOU STRUKTURU, JAKO JE LIDSKÁ – EGO, SUPEREGO A TAK DÁLE.

JSTE DOBYTEK, objevila se odpověď.

Bliknutí.

JSTE VEPŘI, oznámilo to.

Bliknutí.

NEČISTÁ ZVÍŘATA.

Bliknutí.

NUDÍTE MĚ.

A pak všechny obrazovky ztmavly.

Timothy se opřel o židli a vzdychl.

„Dobrý pokus, doktore Flyte,“ uznal šerif Hammond.

„Taková arogance,“ odpověděl Timothy.

„Myslí si o sobě, že je bůh,“ řekla doktorka Paigeová. „A podle toho se k nám také chová.“

„Svým způsobem,“ podotkla Lisa Paigeová, „to taky je.“

„Ano,“ souhlasil Tal Whitman. „Může to docela dobře být bůh s přihlédnutím k tomu, co všechno má k dispozici a co zvládne. Má přece sílu boha, nebo snad ne?“

„Anebo ďábla,“ dodala Lisa.

Za pouličními lampami a nad mlhou teď již byla obloha šedavá. První matná záře úsvitu zažehla vzdálený konec oblohy.

Sara by byla raději, kdyby doktor Flyte tak pyšně tu obludu nepokoušel. Bála se, jestli to snad tím nezkazil a jestli jim teď kvůli tomu nebude odebrán příslib získání času.

Během krátké procházky z polní laboratoře k hotelu Horský vrchol stále očekávala, jestli se před nimi nevynoří nebo na ně z mlhy nevyskočí nějaký děsivý přízrak. Teď je přece nemůže dostat. Teď ne. Právě teď, když se objevil poslední záchvěv naděje.

Někde dole ve městě, zahaleném do mlhy a stínů, se ozývaly zvláštní zvířecí zvuky, podivně kvílivé steny, jaké Sara ještě nikdy v životě neslyšela. Stále se to bavilo svými neustávajícími proměnami. Ďábelský jekot, ozývající se nepříjemně blízko, je stáhl všechny dohromady.

Ale nikdo je nenapadl.

Ulice, přestože nebyly tiché, zůstávaly klidné. Ani vánek nefoukal; ve vzduchu nehybně ležela mlha.

Ani uvnitř v hotelu na ně nic nečekalo.

Sara se posadila k telefonní ústředně a vytočila číslo na základnu jednotky Civilní obrany v městě Dugway v Utahu.

Jenny, Bryce i ostatní se shlukli kolem a poslouchali.

Na ředitelství v Dugwayi nebyl ve službě vzhledem ke krizové situaci ve Snowfieldu jenom jeden seržant jako obvykle. Byl tam přítomen také kapitán Daniel Tersch, armádní lékař, specialista na nakažlivé a infekční choroby, třetí velitel v jednotce, aby mohl zařídit dodatkové operace, které by byly třeba.

Sara ho zpravila o jejich nejnovějších objevech – o mikroskopické analýze tkáně tohoto tvora, o výsledcích různých minerálních a chemických rozborů – a Tersch byl fascinován, přestože to bylo daleko za hranicemi jeho oboru.

„Petrolein?“ zeptal se, překvapen tím, co mu povídá.

„Ta amorfní tkáň připomíná petrolein jenom kvůli podobnosti směsi uhlovodíků, kterých v ní byly spousty. Ale přirozeně že to je mnohem složitější a propracovanější systém.“

Tuto část nálezu obzvláště zdůraznila, protože si chtěla být jistá, že tento poznatek předá Tersch dál ostatním vědcům týmu chemických a biologických zbraní v Dugwayi. V případě, že by se nějaký genetik či biochemik podíval na tyto údaje a pak je porovnal se seznamem věcí, o které žádala, byl by si stoprocentně jist, co má v úmyslu. Jestliže tam v Dugwayi někdo její zprávu dostane včas, bude moci sestavit zbraň předtím, než bude poslána do Snowfieldu, čímž by jí ušetřil spoustu času a nebezpečí, které by musela podstoupit, když by ji sestavovala s příšerou dívající se jí přes rameno.

Nemohla Terschovi jen tak říct, co má na mysli, protože si byla jistá, že jsou odposloucháváni. Na lince se ozývalo zvláštní slabé syčení …

Nakonec promluvila o tom, čím by ještě potřebovala vybavit laboratoř. „Většina z těch věcí půjde zapůjčit z univerzity a průmyslových laboratoří rovnou v Severní Karolíně,“ řekla Terschovi. „Potřebuju jenom, abyste dal dohromady jednotku, zařídil dopravu a zajistil odborníka, který by sestavil balíček a poslal mi ho sem tak rychle, jak to jen půjde.“

„A co potřebujete?“ zeptal se Tersch. „Řekněte a máte to tam v příštích pěti nebo šesti hodinách.“

Odrecitovala seznam věcí, o které neměla nijak vážný zájem, ale nakonec řekla: „A budu také potřebovat tolik čtvrté generace malého zázraku doktora Chakrabartyho, kolik se sem může poslat. A také budu potřebovat dvě nebo tři balení rozprašovačů.“

„Kdo je to ten doktor Chakrabarty?“ zeptal se zmateně Tersch.

„Toho neznáte.“

„A co je to ten jeho malý zázrak? Co máte na mysli?“

„Napište prostě Chakrabarty, čtvrtá generace.“ Diktovala mu to jméno po jednotlivých písmenech.

„Nemám nejmenší tušení, co to je,“ řekl.

Prima, pomyslela si Sara se znatelnou úlevou. Skvělé.

Kdyby byl Tersch býval věděl, co je malý zázrak doktora Ananda Chakrabartyho, byl by něco vyzradil dřív, než by ho stačila zastavit. A dávný nepřítel by tím byl předem varován.

„Je to mimo okruh vaší specializace,“ řekla mu. „Proto vám to jméno ani ten objev nic neříká.“ Rychle mluvila dál, aby se od tohoto tématu dostala co nejpřirozeněji a co nejrychleji pryč. „Nemám čas vám to teď vysvětlovat, doktore Terschi. Někteří lidé na základně budou určitě vědět, co tady potřebuji. Pojďme dál. Doktor Flyte by velice rád pokračoval ve svých výzkumech tohoto stvoření a potřebuje všechny položky na mém seznamu, a to co nejrychleji. Říkal jste pět nebo šest hodin?“

„Asi tak,“ odpověděl Tersch. „jak to tam máme doručit?“

Sara pohlédla na Bryce. Nebude chtít riskovat dalšího svého muže, který by dopravil náklad sem do města. Řekla kapitánovi Terschovi: „Mohlo by to sem být dopraveno armádní helikoptérou?“

„Mohlo.“

„Ať raději pilot nepřistává. To stvoření by si mohlo myslet, že se pokoušíme uprchnout. Je schopno napadnout posádku a všechny nás okamžitě usmrtit hned v té chvíli, kdy by helikoptéra dosedla na zem. Ať jenom klesne a spustí náklad po laně dolů.“

„To bude dost náročné,“ řekl Tersch.

„Určitě to zvládnou,“ odpověděla.

„No … dobře. Hned se do toho pustím. Tak hodně štěstí.“

„Díky,“ odvětila Sara. „To budeme potřebovat.“

Zavěsila.

„Najednou se mi pět nebo šest hodin zdá jako strašně dlouhá doba,“ ozvala se Jenny.

„Celá věčnost,“ dodala Sara.

Všichni by hrozně rádi věděli o jejím projektu, ale byli si vědomi, že se o tom nesmí hovořit. Ovšem i přesto, že všichni byli zticha, povšimla si v nich Sara nové dávky optimismu.

Ale hlavně v to nedoufejte přespříliš, pomyslela si úzkostlivě.

Bylo pravděpodobné, že se jí ten plán nezdaří. Ostatně všechno hrálo proti nim. A kdyby se jim jejich plán nezdařil, stvoření by se dozvědělo, co měli v úmyslu, a zahubilo by je to nějakým obzvláště krutým způsobem.

Venku přicházel rozbřesk.

Mlha ztratila svou bledou barvu. Nyní byla bílá a odráželo se v ní ranní slunce.

Kapitola 39

ZJEVENÍ

Fletcher Kale se vzbudil právě včas, aby viděl první světlo úsvitu. Les byl stále vlhce tmavý. Mléčně zabarvené denní světlo spadalo dolů v pruzích, v mezerách mezi jednotlivými větvemi, které se objevovaly v zelených girlandách, vytvořených z hustě propletených větví obřích stromů. Sluneční svit byl rozptylován mlhou, tlumen, bylo ho jenom málo.

Strávil noc v džípu, který náležel Jakeovi Johnsonovi. Teď už vstal a stoupl si vedle vozu, naslouchal lesu, a hlavně podezřelým zvukům, zda ho někdo nepronásleduje.

Včera večer, několik minut po jedenácté, kdy mířil k tajnému úkrytu Jakea Johnsona, jel nahoru po silnici Mount Larson Road a zabočil s džípem na neasfaltovou požární silničku, která vedla vzhůru do zarostlých svahů severní strany hory Snowtop – a v tu chvíli se dostal do potíží. Během pěti metrů se ve světle jeho reflektorů objevily značky, umístěné po obou stranách silnice. Velkými rudými písmeny na bílém pozadí tam stálo napsáno KARANTÉNA. Jel příliš rychle, zatočil do zatáčky a přímo před ním se objevil policejní zátaras, skládající se z jednoho policejního vozu, stojícího napříč silnicí. Dva policisté z něj rychle vyskočili.

Vzpomněl si, že něco o karanténě kolem Snowfieldu zaslechl, ale myslel si, že to platí jenom pro druhou stranu hory. Dupl na brzdy a litoval, že té zprávě dřív nevěnoval větší pozornost.

Všude koloval zatykač s jeho fotografií. Tito muži ho jistě poznají a on bude během hodinky zpátky ve vězení.

Jedinou jeho nadějí bylo překvapení. Nebudou očekávat žádné potíže. Střežit hranici karanténní zóny musí být nudná, ukolébávající činnost.

Útočná zbraň byla vedle něho na sedadle, přikrytá pokrývkou. Nahmátl ji, vyskočil z džípu a začal pálit na policajty. Samočinná zbraň zaštěkala a policisté krátce zatančili neladný tanec smrti, jako by to byly přízraky mihotající se v mlze.

Odvalil těla do příkopu, policejní vůz odtáhl z cesty a projel se svým džípem do karanténní zóny. Pak se vrátil a dal policejní vůz zase na cestu, aby to vypadalo, že vrah policistů nepokračoval v cestě vzhůru.

Jel po hrbolaté silnici asi pět kilometrů, až narazil na ještě hrbolatější zarostlou cestu. Po kilometru, na konci této cesty, zaparkoval džíp do tunelu z keřů a vylezl ven.

Kromě pušky HK91 měl ještě plný pytel dalších pistolí z Johnsonovy skrýše, a navíc ještě 63.440 dolarů, které měl zastrkané po sedmi kapsičkách na zip na zálesácké bundě, kterou měl na sobě. Jediná věc, kterou nesl, byla baterka, což bylo vše, co potřeboval, protože ve vápencových jeskyních je uskladněno všechno ostatní.

Posledního půl kilometru bylo třeba jít pěšky a on chtěl ještě dnes dorazit k cíli, ale rychle shledal, že i když má baterku, nedokáže se v lese v noci a v mlze vůbec orientovat. Bylo téměř jisté, že se ztratí. A když se člověk ztratí v divočině, může bloudit v kruzích, jen pouhé metry vzdálen svému cíli, aniž by si kdy uvědomil, jak mu byl blízko. Po několika krocích se Kale vrátil k džípu a čekal na denní světlo.

I kdyby byli mrtví policisté u zátarasů objeveni před svítáním a i kdyby policajtům došlo, že vrah pokračoval v cestě nahoru do hor, nezačali by s pátracími akcemi dříve, než nastane denní světlo. Ale než se sem policejní oddíl zítra dostane, bude si Kale už dávno hovět v jeskyních.

Vyspal se na předním sedadle džípu. Nebyl to zrovna Plaza Hotel, ale bylo to tu stále pohodlnější než ve vězení.

Nyní, když stál v matném světle ranního slunce vedle džípu, naslouchal, jestli neuslyší nějaké zvuky, vydávané pátrací četou. Neslyšel nic. Vlastně ani nečekal, že něco uslyší. Tlít ve vězení nebyl přece jeho úděl. Jeho budoucnost byla zářivá. Tím si byl zcela jist.

Zívl, protáhl se a pak se vymočil na kmen statné borovice.

Za půl hodinky, když už bylo více světla, se pustil po pěšině, kterou včera večer nemohl najít. A uviděl něco, čeho by si nebyl včera ve tmě všiml: křoviny byly celé pošlapané. Nedávno tudy šli nějací lidé.

Šel opatrně dál, v pravé ruce HK91, a byl připraven vypálit na kohokoli, kdo by se mu dostal do cesty.

Za necelou půlhodinku vyšel z lesa přímo na mýtinu u srubu – a spatřil, proč byla cesta prošlapaná. O stěnu srubu bylo opřeno osm motocyklů, velkých Harleyů, a všechny byly ozdobeny nápisem CHROMOVÍ DÉMONI.

Tlupa zkrachovalců kolem Gene Terra. Ne všichni. Vypadalo to, že tam je asi jenom polovina z nich.

Kale se přikrčil za vápencový převis a pozoroval srub, zahalený do mlhy. Nebylo nikoho vidět. Potichu zalovil v příruční tašce, vytáhl odtamtud nové náboje do HK91 a naládoval pušku.

Jak jenom se sem Terr a jeho kumpáni dostali? Vyjet sem nahoru na dvojstopém vozidle byl náročný, dost nebezpečný a nervy drásající motokros. Ale pochopitelně tihle holomci jsou schopni všeho.

Co tady sakra dělají? Jak ten srub našli a proč sem vůbec přišli?

Když naslouchal, jestli neuslyší nějaké hlasy nebo aspoň náznaky, kde by motorkáři mohli být a co mají v úmyslu, uvědomil si, že nejsou slyšet dokonce ani žádné zvuky zvířat nebo aspoň hmyzu. Prazvláštní.

Pak se za ním ozval ve křoví šramot. Tichounký. V nepřirozeném tichu to klidně mohl být výstřel z děla.

Kale klečel na zemi. S kočičí mrštností se svalil na bok, převalil na záda a pozvedl HK91.

Byl připraven zabíjet, ale nebyl připraven na to, co uviděl. Byl to Jake Johnson, vzdálený necelých osm metrů a vycházející z lesa a z mlhy. Usmíval se. A byl nahý. S úplně nahou prdelí.

Další pohyb. Nalevo od Johnsona. Hlouběji v lese.

Kale to zachytil koutkem oka, otočil hlavu a namířil tím směrem pušku.

Z lesa a z mlžného oparu vycházel další muž, dlouhá tráva se mu plandala kolem nohou. I on byl nahý. A na tváři měl široký úsměv.

Ale to by nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že i ten druhý muž byl Jake Johnson.

Kale se díval z jednoho na druhého, zděšený a zmatený. Byli si tak dokonale podobní, jako by to byla jednovaječná dvojčata.

Ale Jake byl přece jedináček! Kale aspoň nikdy neslyšel, že by Jake měl dvojče.

Ze stínu převislých větví mohutného smrku se vynořila další postava. I tentokrát to byl Jake Johnson.

Kale zalapal po dechu.

Možná, že existovala vágní pravděpodobnost, že by Jake měl dvojče, ale bylo naprosto vyloučené, že by to byla trojčata.

Tady něco strašlivě nehrálo. Náhle se Kalemu nezdála nepravděpodobná jenom ta trojčata, co ho ohrožovala, teď ho ohrožovalo už všechno kolem: les, mlha, kamenitý obrys hory …

Tři naprosto stejné postavy zvolna stoupaly do vrchu, kde byl usazený Kale. Každá se přibližovala z jiného úhlu. Měly divné oči a krutá ústa.

Kale vyskočil na nohy a srdce mu prudce bušilo. „Stůjte nebo střelím!“

Ale oni se nezastavili, přestože na ně mířil puškou.

„Kdo jste? Kdo jste? Co to má znamenat?“ dožadoval se Kale odpovědi.

Neodpovídali. Jenom se stále přibližovali. Jako mrtvoly.

Hrábl po pytli se zbraněmi a neobratně klopýtal od přízračné trojice rychle pryč.

Ne. Už to nebyla trojice. Už to byla čtveřice. Dole ve svahu vyšel z lesa čtvrtý Jake Johnson, stejně nahý jako ti ostatní.

Kaleův strach balancoval na hranici s panikou. Ti čtyři se ke Kalemu přibližovali bez jediného zvuku. Jenom jim pod nohama šustilo spadané listí. Nic jiného. Vůbec na sobě nedali znát, jestli je na chodidlech zabolely ostré kameny, suché větvičky a špičaté trny. Jeden z nich si začal hladově olizovat rty. Ostatní ho začali okamžitě napodobovat.

Kaleovi projel břichem záchvěv ledové hrůzy a přemýšlel, jestli dočista přišel o rozum. Ale tato myšlenka dlouho netrvala. Nebyl totiž zvyklý o sobě pochybovat, takže ji prostě nedokázal v mysli udržet dostatečně dlouho.

Hodil na zem pytel se zbraněmi, v obou rukách sevřel HK91 a začal pálit, opisuje prskajícím ústím pušky oblouk. Trefil se. Viděl, jak kulky pronikly do všech čtyř mužů, viděl, jak se jim otevřely rány. Ale neobjevila se žádná krev. A v tu chvíli, kdy se objevily rány, se okamžitě zase zacelily. Zahojily se a zmizely během několika málo vteřin.

Muži se stále víc přibližovali.

Ne. Muži ne. Bylo to něco jiného.

Halucinace? Před lety, ještě na střední škole, bral LSD. Teď si vzpomněl, že člověk v některých případech může trpět halucinacemi ještě po měsících – nebo letech –, co přestal psychedelika brát. Nikdy předtím žádné vidění neměl, i když o tom slyšel. Má to být něco takového? Halucinace?

Možná.

Na druhé straně … všichni ti čtyři muži se leskli, jako kdyby se na jejich nahé kůži srážel ranní opar, a to zpravidla nebývá detail, kterého by si člověk při halucinacích všímal. A vůbec celá tahle situace byla naprosto odlišná od toho, co kdy dosud při požití drog zakusil.

Nejbližší dvojník, stále s úsměvem, zvedl paži a ukázal na Kalea. Kale nevěřil vlastním očím, když se od prstů a od dlaně odlepilo maso a odpadlo. Maso se totiž jakoby vlilo zpátky do paže, jako by to byl vosk tající nad plamenem. Zápěstí ztloustlo a ruka se neskládala z ničeho jiného nežli z kostí. Jeden kostnatý prst zamířil na Kalea.

S hněvem, pohrdáním, obviněním.

Kaleovi se zamotala hlava.

Tři zbývající přízraky předváděly ještě děsivější změny. Jeden shodil z obličeje kus tváře: vyčnívala mu z něj čelist, zářila řada zubů; pravé oko bez víčka i bez jakékoli okolní tkáně se mokře blýskalo v důlku. Třetí muž shodil kus masa přímo z těla; bylo vidět, jak mu z něj vyčnívají ostrá žebra a uvnitř pulzují vlhké orgány. Čtvrtý kráčel jenom po jedné noze; druhá byla kost a šlachy.

Když se k němu přibližovali, jeden řekl: „Vrahu malých dětí.“

Kale vykřikl, upustil HK91 a utíkal pryč. Zastavil se téměř okamžitě, neboť si povšiml, že ze srubu vycházejí další dva Johnsonovi dvojníci. Není kam utéct. Jedině na vápencovitý ostroh nad srubem. Zamířil tam, lapal po dechu a sípal, chytil se křoví, zaskučel a prodíral se ke vchodu do jeskyně. Rychle se ohlédl, spatřil, že těch šest je mu stále v patách, vnořil se do jeskyně, do temnoty, zalitoval, že zahodil baterku, nahmatal jednou rukou stěnu, sunul se dál, nechal se vést svými smysly, pokoušel se vybavit, jak to tady vlastně vypadá, vzpomněl si, že to je víceméně dlouhý tunel, který končí několika zákruty – a najednou si uvědomil, že to vůbec nemusí být bezpečný úkryt, že to může být docela dobře past; ano, tím si byl teď téměř jist, oni chtěli, aby sem vlezl – ohlédl se a uviděl dva rozkládající se muže u vchodu, zaslechl se, jak sténá, a spěchal dál a dál do hlubin tmavé jeskyně, prot
ože neměl kam jinam jít, i když to byla past. Škrábl se do ruky o ostrý kus kamene, klopýtl, upadl, zvedl se, doplazil se k zákrutům, prošel jedním a druhým, pak tam byly dveře, prošel jimi, prudce je za sebou zavřel, ale věděl, že to je nezadrží, a pak si povšiml, že tam je světlo, hned vedle v dutině, kam se teď začal sunout ve snovém oparu hrůzy, překračuje balíky zásob a vybavení.

Světlo vycházelo z lucerny.

Kale vkročil do třetího prostoru.

V ledově bledé záři uviděl něco, co ho zmrazilo. Vyrůstalo to z podzemní říčky, procházelo to podlahou jeskyně z otvoru, kterým Jake Johnson protáhl vodní pumpu. Svíjelo se to. Kroutilo, pulzovalo, vlnilo. Tmavé, zakrvácené skvrnité maso. Beztvaré.

Začala se v tom formovat křídla. Pak se rozplynula.

Pach síry, nijak silný, ale nechutný.

Na sloupci vysokém přes dva metry se objevila spousta očí. Hleděla upřeně na Kalea.

Odtáhl se od nich, narazil do stěny a chytil se skály, jako kdyby to byla jediná věc, poslední věc, kterou lze uchopit před tím, než zešílí nadobro.

Některé z očí byly lidské. Některé ne. Dívaly se na něj a pak zmizely.

Na místech, kde žádné oči nebyly, se otevřela ústa. Zuby. Tesáky. Na černých rtech se objevovaly rozeklané jazyky. Z jiných úst se zase vymršťovala červovitá chapadla, kroutila se ve vzduchu a pak se stáhla zpátky. Podobně jako křídla a oči, i ústa nakonec zmizela v beztvarém mase.

Na podlaze seděl muž. Byl jenom několik metrů od toho pulzujícího sloupce, který se vynořil z hlubin jeskyně. Seděl v polostínu záře lucerny, obličej v temnotě.

Když zjistil, že si ho Kale všiml, naklonil se trochu kupředu a vystavil svůj obličej světlu. Byl vysoký metr devadesát nebo víc, měl dlouhé zvlněné vlasy a plnovous. Kolem hlavy měl obtočenou čelenku. V jednom uchu se mu kývala zlatá náušnice. Usmál se na Kalea nesmírně podivně a zvedl na pozdrav jednu ruku. Na dlani měl červenožluté tetování oční bulvy.

Byl to Gene Terr.

Kapitola 40

BIOLOGICKÁ VÁLKA

Armádní helikoptéra dorazila tři a půl hodiny poté, co Sara domluvila s Danielem Terschem v Dugwayi, což bylo o dvě hodiny dříve, než bylo přislíbeno. Bylo zřejmé, že byla vypravena ze základny v Kalifornii, a také že její kolegové z programu chemické a biologické obrany pochopili, co zamýšlí udělat. Došlo jim, že nepotřebuje většinu věcí, o které požádala, a poslali jí jenom to, co k napadení tvora měnícího svůj tvar vyžadovala. Jinak by to tak rychle nestihli.

Prosím tě, Bože, ať se to povede, pomyslela si Sara. Snad poslali ty pravé věci. Určitě.

Byla to velká maskovaná helikoptéra s dvojitou vrtulí. Vznášela se ve výšce asi dvaceti metrů nad Skyline Road, rozvířila ranní vzduch, vytvořila vír a rozmíchala zbytky mlhy. Po celém městě se rozduněla ozvěna.

Na boku helikoptéry se otevřela dvířka, odkud se vyklonil a vyhlédl muž, držící balík. Ani se nesnažil na ně něco zavolat, neboť otáčející se vrtule a řvoucí motory jeho slova přehlušily. Místo toho na ně udělal nějaké nesrozumitelné gesto.

Konečně Sara pochopila, že posádka čeká na znamení, že toto je místo, kam mají náklad shodit. Zagestikulovala na ostatní, aby s ní vytvořili uprostřed ulice kruh. Nedrželi se za ruce, ale stáli několik metrů od sebe. Kruh měl v průměru tři až pět metrů.

Od helikoptéry se odlepil balík, o něco větší než člověk zabalený v plátně. Byl přivázaný k lanu, jež bylo odvíjeno z elektrického navijáku. Zprvu náklad klesal pozvolna, pak ještě zpomalil a konečně se usadil na dláždění uprostřed kruhu, jako kdyby se posádka domnívala, že dopravuje syrová vejce.

Bryce se odpojil z kroužku dříve, než balík přistál na zemi, takže byl první, kdo ho uchopil. Nahmátl očko karabiny a uvolnil lano. V tu chvíli u něj byli i Sara a ostatní.

Když ve vrtulníku zmizel poslední kus lana, vrtulník se zhoupl a odlétl mimo nebezpečnou zónu, cestou nabíraje na výšce.

Sara poklekla vedle balíku a začala rozvazovat nylonový provaz, který byl provlečený dírkami v plátně. Pracovala horečně a během několika vteřin vybalila jeho obsah.

Byly tam dva modré kanistry, na nichž byla bíle napsána čísla a písmena. Vydechla úlevou, když si je přečetla. Její vzkaz byl interpretován správně. Byly tam také tři aerosolové nádrže, velikostí i vzhledem podobné těm, které se používají na hubení hmyzu a plevele na trávnících, akorát, že tyto nebyly poháněny ručním pohonem, ale tlakovými lahvemi. Každá z nádrží byla opatřena popruhy, takže se daly pohodlně nosit na zádech. Pružná gumová hadice, zakončená kovovým rozprašovačem asi metr velikým, umožňovala stát ve vzdálenosti tří až čtyř metrů od cíle, který má být postříkán.

Sara zvedla jednu z nádrží. Byla těžká, neboť již byla naplněná tekutinou, která byla uložena ve dvou rezervních kanystrech.

Helikoptéra se ztrácela na západní obloze a Lisa řekla: „Saro, tohle není všechno, o co jste žádala, že ne?“

„Tohle je všechno, co potřebujeme,“ odpověděla Sara vyhýbavě.

Rozhlédla se kolem sebe nervózně, jako by čekala, že se k nim přiřítí ta obluda. Ale nebylo po ní ani vidu ani slechu.

„Bryce, Tale, mohli byste vzít ty nádrže …“ řekla.

Šerif a policista se po nich natáhli, provlékli si paže popruhy, sepnuli sponou na prsou a zvedli ramena, aby se jim nádrže pohodlně usadily na zádech.

Aniž by o tom padlo slovo, oba muži si byli plně vědomi, že v těchto kontejnerech je zbraň, která může to stvoření zahubit. Sara věděla, že je sžírá zvědavost, a ocenila, že se na nic neptají.

Třetí rozprašovač chtěla odnést sama, ale byl těžší, než čekala. Kdyby napjala všechny své síly, unesla by ho, ale nebyla by schopná s ním rychle zacházet. A během příští hodiny nebo dvou bude jejich přežití záviset na rychlosti a zručnosti.

Třetí láhev bude muset odnést někdo jiný. Lisa ne; ta nebyla o mnoho větší než Sara. Ani Flyte; v jedné ruce měl artritidu, na což si včera večer zrovna stěžoval, a vůbec se zdál být jaksi křehký. Zbylo to na Jenny. Byla o necelých deset čísel vyšší než Sara a o sedm nebo osm kilo těžší, ale zdálo se, že je ve skvělé fyzické kondici. Skoro určitě bude schopná to unést.

Flyte proti tomu protestoval, ale uklidnil se, když zkusil, jak je kontejner těžký. „Jsem asi starší, než jsem si myslel,“ řekl zničeně.

Jenny souhlasila s tím, že to zbylo na ni, Sara jí pomohla do popruhů a byli připraveni vyrazit do boje.

Po té věci však nebylo ani stopy.

Sara si setřela pot z obočí. „Takže. Jakmile se to tady objeví, hned to pokropte. Neváhejte ani na vteřinu. Postříkejte to pořádně, snažte se držet stranou, ať vás ta kapalina nezasáhne a stříkejte a stříkejte.“

„To je nějaká kyselina nebo co?“ zeptal se Bryce.

„Kyselina ne,“ odpověděla Sara. „I když účinek bude stejný jako po kyselině – tedy jestli to bude vůbec účinkovat.“

„Ale jestliže to není kyselina,“ zeptal se Tal, „co to potom je?“

„Zvláštní vyšlechtěný mikroorganismus,“ řekla Sara.

„Bakterie?“ optala se Jenny a překvapením otevřela oči dokořán.

„Ano. Přežívají v tekutém kultivačním prostředí.“

„My to stvoření teda něčím nakazíme?“ optala se Lisa a zamračila se.

„V to pevně doufám,“ odvětila Sara.

Nic se nehýbalo. Nic. Ale něco tu bylo a se vší pravděpodobností naslouchalo. Ušima kočky. Ušima lišky. Vysoce citlivýma ušima svého vlastního druhu.

„Jestli budeme mít štěstí,“ řekla Sara, „pak bude dost nemocný. Zdá se totiž, že nemoc je jediná možnost, jak ho zničit.“

Teď byl jejich život ohrožen, protože tomu stvoření bylo jasné, že na něj něco kují.

Flyte zavrtěl hlavou. „Ale dávný nepřítel je tak odlišný, tak jiný, než všichni ostatní lidé a zvířata na zemi … nemoci, které jsou pro jiné druhy nebezpečné, pro něj nemusejí znamenat vůbec nic.“

„To je pravda,“ podotkla Sara, „ale tenhle mikrob není nějaký obyčejný bacil. Vlastně to ani vůbec není žádný mikrob, způsobující nemoci.“

Snowfield se krčil ve svahu, klidný jako obrázek na pohlednici.

Sara se kolem sebe neklidně rozhlédla, aby si všimla, zdali se něco v domech nebo kolem nich náhodou nehýbá, a pak jim řekla o Nandu Chakrabartym a jeho objevu.

V roce 1972 zažádal v zastoupení doktora Chakrabartyho jeho zaměstnavatel General Electric Corporation o první patent na člověkem vyrobený vir. Chakrabarty vyrobil s využitím nesmírně složité techniky buněčné fúze mikroorganismus, který se živil, trávil a tudíž transformoval uhlovodíkové složky ropy.

Chakrabartyho vynález měl naprosto skvělé komerční využití: dal se použít při čištění ropných skvrn na mořích. Bakterie doslova vyžírá olejnaté skvrny a v neškodném stavu je vrací do přírody.

Po několika náročných soudních procesech získala General Electric Corporation právo na patent na Chakrabartyho vynález. V červnu 1980 provedl nejvyšší soud klíčové rozhodnutí o tom, že Chakrabartyho vynález není ‚dílo přírody, nýbrž jeho vlastní; a z toho vyplývá, že smí být patentován‘.

„Jistě,“ kývla Jenny, „já o tom četla v novinách. Byl to tenkrát velký případ – muž soutěžící s Bohem a podobné záležitosti.“

Sara pokračovala: „Původně ta společnost neměla vůbec v úmyslu to prodávat. Byl to zcela choulostivý organismus, který mohl přežít jedině v přísných laboratorních podmínkách. Zažádali o patent na legální testování, aby o látce zjistili co nejvíc a dřív, než genetické inženýrství začne produkovat užitečnější a cennější objevy. Ale po soudním rozhodnutí strávili další vědci několik let prací na tomto mikroorganismu, a teď před nimi ležel další úkol, aby ten organismus vydržel mimo laboratoř dvanáct nebo osmnáct hodin. Vlastně se to už prodávalo pod obchodní značkou Biosan-4 a několikrát to dokonale vyčistilo rozlitou ropu na různých místech ve světě.“

„A to je teď tady v těch kontejnerech?“ zeptal se Bryce.

„Ano. Biosan-4. V roztoku.“

Ve městě to vypadalo jako o pohřbu. Slunce pálilo z azurové oblohy, ale vzduch byl stále chladný. Sara měla navzdory tajemnému klidu pocit, že to sem přichází, že je to slyšelo a teď je to tady někde poblíž.

Ostatní to vycítili také. Neklidně se kolem sebe rozhlíželi.

„Vzpomínáte si, co jsme objevili,“ ozvala se Sara, „když jsme zkoumali tu jeho tkáň?“

„Máš na mysli vysoký počet uhlovodíků?“ optala se Jenny.

„Ano. Ale nejenom ty. Všechny formy uhlíku. V nesmírném množství.“

„Povídala jste, že je to něco jako petrolein,“ vzpomněl si Tal.

„Ale není to to samé. Jenom to v některých ohledech petrolein připomíná,“ odpověděla Sara. „Tady máme živou tkáň, sice neznámou, ale složitou a živou. A s tak vysokým obsahem uhlíků … Takže já si myslím, že tahle tkáň je organická, metabolicky funkční příbuzná petroleinu. Tudíž věřím, že Chakrabartyho …“

Něco se blížilo.

„Věříš, že se to do něj zažere stejným způsobem, jako do ropných skvrn,“ řekla Jenny.

Něco … něco …

„Ano,“ odpověděla Sara nervózně. „Doufám, že to vyruší uhlík a tkáň zkolabuje. Nebo že aspoň naruší jemnou chemickou rovnováhu, aby …“

Blíž, blíž …

„… aby se celý organismus rozpadl,“ dokončila Sara, zavalená pocitem hodiny posledního soudu.

Flyte se zamračil: „Je to naše jediná šance? Opravdu jediná?“

„Myslím, že ano.“

Kde to je? Odkud se to přiřítí? přemýšlela Sara a rozhlížela se po opuštěných budovách, prázdných ulicích a nehybných stromech.

„Zdá se mi to nějaké vágní,“ řekl Flyte pochybovačně.

„Ono to také poměrně vágní je,“ odpověděla Sara. „Nemáme sice nijak zvlášť velkou nadějí, ale je to ta jediná.“

Zvuk. Vzdálené syčení, děsivé praskání.

Ztuhli. Vyčkávali.

Ale město se opět zahalilo šálem mlčení.

Ranní slunce se ostře odráželo v oknech a v lomeném skle pouličních svítilen. Černé břidlicové střechy vypadaly, jako kdyby je někdo v noci vyblýskal; na jejich hladkém povrchu se totiž srazily poslední zbytky noční mlhy a zanechaly po sobě vlhký film.

Nic se nehýbalo. Nic se nedělo. Zvuk se neopakoval.

Tvář Bryce Hammonda se zachmuřila starostmi. „Tenhle Biosan … Nemůže být nebezpečný také nám?“

„Je naprosto neškodný,“ ujistila ho Sara.

Opět se ozval ten zvuk. Krátké zapraskání. Pak ticho.

„Něco se blíží,“ řekla Lisa tiše.

Bůh nám pomáhej, pomyslela si Sara.

„Něco se blíží,“ řekla Lisa tiše a Bryce to pocítil také. Pocit blížící se hrůzy. Vzduch houstl a chladl. Ticho získalo příchuť krutého nebezpečí. Skutečnost? Představy? Nebyl si jist. Věděl jenom, že to cítí.

Zvuk se ozval znovu, dlouhé zakvílení, ne jen krátké a ostré. Bryce sebou trhl. Zvuk mu pronikal až do morku kostí. Bzučení. Kvílení. Jako vrtačka. Ale Bryce věděl, že to není nic tak obyčejného a neškodného.

Hmyz. V tom zvuku bylo něco chladného, kovového. Včely. Ano. Bylo to nesmírně zesílené bzučení včelího roje.

„Vy tři, co nemáte rozprašovače, pojďte sem mezi nás,“ křikl.

„Jo,“ přidal se Tal. „Budete uvnitř v kruhu, abyste byli aspoň částečně chráněni.“

Což bude trochu málo, jestli tenhle Biosan nebude fungovat, pomyslel si Bryce.

Ten podivný zvuk opět zesílil.

Sara, Lisa a doktor Flyte stáli jeden vedle druhého a Bryce, Jenny a Tal k nim byli zády.

Pak se dole na ulici, hned vedle pekárny, na obloze objevilo cosi přízračného, tyčilo se nad vrcholky domů a několik vteřin se vznášelo nad Skyline Road. Vosa. Veliká jako německý ovčák. Neexistovalo nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo nějakého tvora, který zde žil v těch desítkách miliónů let, co je toto stvoření na světě. Toto bylo něco, co tohle stvoření vymyslelo ve své choré představivosti, nějaký jeho hrůzný přízrak. Skoro dva metry dlouhá průsvitná křídla zběsile mávala ve vzduchu a duhově se blýskala. Na úzké špičaté hlavě byly šikmo posazené složené černé oči. Čtyři nožky, zakončené klepety, které sebou neustále škubaly. Prohnuté, článkované, plesnivě bílé tělo zakončené čtvrtmetrovým žihadlem, s hrotem jako ostrá jehla.

Bryce ucítil, jak v něm tuhne krev.

Vosa se přestala vznášet. Zaútočila.

Jenny vykřikla, když se vosa rozletěla prudce jejich směrem, ale neutekla. Zamířila na ni ústím rozprašovače a zmáčkla páčku. Na vzdálenost dvou metrů vystříkl mléčně zabarvený pramínek.

Vosa byla šest metrů daleko a rychle se přibližovala.

Jenny zmáčkla páčku až úplně dolů. Pramínek se stal proudem a doletěl na pět metrů.

Bryce také spustil proud kapaliny ze svého kontejneru. Dvě spršky Biosanu se překřížily, nabraly stejný směr a zamířily na stejný cíl.

Vosa přiletěla na dosah. Proud kapaliny ji pod tlakem zasáhl, zakalil duhové zabarvení křídel a vpil se do členitého těla.

Hmyz se okamžitě zastavil, zaváhal a slétl o něco níž, jako by nebyl dál schopen udržovat výšku. Počal se vznášet na místě. Jeho útok byl odvrácen, přestože se mu stále odrážela nenávist v očích.

Jenny pocítila náhlý příval úlevy a naděje.

„Funguje to!“ vykřikla Lisa.

A pak na ně vosa zaútočila znovu.

Právě když si Tal pomyslel, že už se nemají čeho bát, zaútočila na ně vosa znovu. Letěla sice díky účinku Biosanu pomalu, ale přece.

„Dolů,“ křikl Bryce.

Přikrčili se a vosa přeletěla nad nimi. Z neobvyklých nohou a z konce žihadla jí kapala mléčná tekutina.

Tal se opět postavil, aby mohl na vosu, která teď byla v dosahu, pustit proud kapaliny.

Mířila k němu, ale než ji stačil zasáhnout, vosa se zapotácela, divoce zamávala křídly a prudce dopadla na chodník. Mrskala sebou a zlostně bzučela. Pokusila se vznést. Nešlo to. Pak změnila tvar…

Změnila tvar.

Timothy Flyte se k ní spolu s ostatními přiblížil, aby sledovali, jak se rozpouští v beztvarou hmotu protoplazmy. Začaly se v ní formovat zadní nohy psa. A čenich. Podle něj to bude dobrman. Začalo se mu otevírat jedno oko. Ale stvoření, měnící tvary, nestačilo proměnu dokončit; psí rysy zmizely. Amorfní tkáň se svíjela a pulzovala takovým způsobem, jaký Timothy ještě nikdy v životě neviděl.

„Umírá,“ řekla Lisa.

Timothy ochromeně zíral, jak se kus podivného masa svíjí v křečích. Tato doposud nesmrtelná bytost nyní poznávala význam smrti a strach z ní.

Na neforemné hmotě se objevily bradavičnaté výrůstky, které vylučovaly žlutavou tekutinu. Celá se svíjela v křečích. V obludné tkáni se otevřely další bradavice a poranění různých tvarů a velikostí a začaly na povrchu praskat a vystřelovat. Až potom, stejně jako malý kousek tkáně v Petriho misce, zdegeneroval tento přízrak na neživou kaluž zapáchající řídké kaše.

„Bože, vy jste to dokázala!“ řekl Timothy a otočil se k Saře.

Chapadla. Tři. Za ní.

Vylézala z mřížky kanálu necelých pět metrů od ní. Každé bylo tlusté jako Timothyho zápěstí. Jejich pátrané hroty se k Saře připlazily na necelý metr.

Timothy vykřikl, aby ji varoval, ale bylo už příliš pozdě.

Flyte vykřikl a Jenny se prudce otočila. Bylo to mezi nimi. Tři chapadla se vymrštila z chodníku neuvěřitelnou rychlostí, se zlovolnou dychtivostí se řítila k Saře a dopadla na ni. V jednom jediném okamžiku se jedno omotalo kolem nohou genetičky, druhé kolem pasu a třetí okolo jejího štíhlého krku.

Ježíši, ono je to na nás moc rychlé, až moc rychlé! pomyslila si Jenny.

Zamířila ústím rozprašovače na Saru i chapadla, zaklela, zmáčkla páku a začala rozprašovat.

Bryce a Tal udělali totéž, ale všichni byli příliš pomalí, bylo již příliš pozdě.

Sařiny oči se rozšířily a ústa rozevřela v němém výkřiku. Byla zvednuta do vzduchu a …

Ne! přála si vroucně Jenny.

… a tam to s ní pohupovalo, jako kdyby to byla panenka na hraní …

Ne!

… a pak se jí hlava odpojila od ramenou a dopadla na ulici s dutým nechutným zvukem.

Jenny se zvedl žaludek a udělala krok zpět.

Chapadla čněla do výšky téměř čtyř metrů. Zmítala se, kroutila, a když na ně začala působit baktérie, narušující pevnou strukturu amorfní tkáně, pěnila a otevírala své vřídky. Přesně, jak doufala Sara: Biosan na to stvoření působil stejně jako kyselina sírová na lidskou tkáň.

Tal proletěl kolem Jenny a mířil přímo ke třem chapadlům. Vykřikla, aby ho zastavila.

Co to proboha jenom dělá?

Tal proběhl pohybujícími se stíny, které vrhala chapadla, a přál si, aby na něj ani jedno z nich nedopadlo. Když doběhl ke kanálu, odkud se chapadla vynořovala, viděl, že vycházejí z hlavní masy tmavé, pulzující protoplazmy dole v kanalizační stoce. Právě to ze sebe setřásalo infikované části, aby se bakterie nedostala k hlavní mase. Tal prostrčil ústí rozprašovače mřížkou v kanále a pustil dolů do šachty Biosan-4.

Chapadla se od zbytku stvoření oddělila. Zmítala se a kroutila na ulici. Dole ve stoce, jak se roztok začínal vpíjet, ze sebe hmota oddělovala další zasažené kusy, které začaly pěnit, svíjet se v křečích a odumírat.

I ďábel může být zraněn. Dokonce i Satan sám je zranitelný.

Tal s vervou pustil do stoky ještě několik dávek.

Amorfní hmota se stáhla z dohledu a mizela v hlubokých podzemních chodbách, cestou zcela jistě shazujíc části sama sebe.

Tal se odvrátil od kanálu a spatřil, že oddělená chapadla již ztratila svůj tvar. Zbyla z nich jen dlouhá, zahnutá lana hnisavé tkáně. Mrskala sebou a po sobě navzájem ve zjevné agónii a rychle se měnila v zapáchající neživou kaši.

Podíval se na další kanál, na ztichlé budovy, na oblohu a přemýšlel, odkud přijde další útok.

Náhle mu pod nohama zaduněl chodník a začal se prohýbat. Flyše přímo před ním spadl na zem a rozbily se mu brýle. Tal klopýtl a málem na něj šlápl.

Ulice se znovu otřásla a poskočila, silněji než předtím, jako kdyby městem probíhaly vlny zemětřesení. Přicházelo to – nejenom jeho část, ne jenom nějaký další přízrak, nýbrž jeho největší masa, možná to celé, dmulo se to k povrchu s nepředstavitelně ničivou silou, povstávalo jako oklamaný bůh a přinášelo s sebou svůj nesvatý hněv a mstu vůči mužům a ženám, kteří si dovolili na něj zaútočit, ztvarovalo se to do obrovité masy svalových vláken a dralo se to ven a ven, dokud se makadan nevyboulil a nepraskl.

Tal byl vržen k zemi. Brada mu prudce udeřila o chodník; byl slabě omráčen. Pokoušel se vstát, aby mohl použít rozprašovač, až se ta věc objeví. Dostal se jenom na kolena. Ulice se celá kolébala. Opět se položil a vyčkával.

Všichni zemřeme, pomyslel si.

Bryce ležel tváří k dlažbě a objímal chodník.

Lísa ležela vedle něho. Možná plakala nebo křičela. Neslyšel ji, všude kolem bylo příliš hluku.

Po celém bloku na Skyline Road se rozléhala atonální symfonie a dosahovala uši rvoucího crescenda: lámavé, drtící, drásající a trhající zvuky, jako by se rozpadal celý svět. Vzduch byl plný prachu, který stoupal z rozšiřujících se puklin v dlažbě.

Ulice se celá otřásala a nakláněla. Kusy dlažby vylétaly do povětří. Některé byly velikostí štěrku, jiné zase velké jako pěst. Pár jich bylo dokonce ještě větších, dvaceti, padesáti i stokilové kusy betonu skákaly do dvou nebo třímetrové výšky, jak se ta proměnlivá bytost dole tlačila na povrch.

Bryce k sobě přitáhl Lisu a snažil se ji chránit. Cítil, jak jí probíhají záchvěvy děsu.

Země pod nimi se zvedla. S prasknutím dopadla. Opět se zvedla a znovu dopadla. Pršely na ně úlomky štěrku, cinkaly o Bryceův rozprašovač, který měl připevněný na zádech, bičovaly mu nohy a bušily do hlavy, až sebou bolestivě cukal.

Kde je Jenny?

Rozhlédl se kolem v náhlém přívalu zoufalství.

Ulice se naklonila a uprostřed Skyline Road se utvořil hřbet. Jenny byla patrně přilepená k chodníku na druhé straně pahrbku.

Žije, pomyslel si. Žije. Kruci, vždyť přece musí žít!

Z dláždění nalevo od nich se odtrhl velký kus betonu a vyletěl téměř tři metry vysoko do vzduchu. Byl si téměř jist, že na ně dopadne, a proto objal Lisu tak pevně, jak dokázal, přestože by se nedalo dělat vůbec nic, kdyby na ně ten kvádr spadl. Místo nich zasáhl Timothy Flytea. Dopadl mu na nohy, zlomil je a přikoval vědce k zemi. Flyte vykřikl bolestí, naříkal tak hlasitě, že ho Bryce slyšel i přes nesmírný rachot hroutícího se chodníku.

Otřesy pokračovaly. Ulice se prohýbala stále víc. Rozeklané a zubaté kusy betonu pokryté makadanem prorážely ranní vzduch.

Za pár vteřin se to na ně vyvalí a bude nad námi, dříve než budou moci vstát a bránit se.

Kousek betonu velikostí baseballového míčku vylétl do vzduchu, jak se měnící se bytost drala ven z kanalizační stoky, a dopadl na chodník necelých deset centimetrů od Jenniny hlavy. Malý úlomek ji sekl do tváře a vytryskl jí pramínek krve.

Pak ten příšerný tlak zespoda najednou ustal. Ulice se přestala otřásat. Přestala se nadouvat.

Praskavé zvuky také ustaly. Jenny zase slyšela svůj skřípavý, uštvaný dech.

Pár metrů od ní se začal zvolna zvedat Tal Whitman.

Na druhé straně chodníku za vyvýšeninou někdo sténal v agónii. Jenny neviděla, kdo to je.

Pokusila se vstát, ale ulice se ještě jednou otřásla a ona zase spadla na tvář.

Tal také upadl a hlasitě zaklel.

Náhle se ulice začala propadat. Vydala hrůzný zvuk a podél pukliny se začaly uvolňovat úlomky, které mizely dole v prázdnotě. Hluboké prázdnotě – znělo to, jako kdyby ty kusy padaly až do propasti, ne pouze do kanálu. Pak se celá výduť s hromovým řevem propadla a Jenny se ocitla na okraji jámy.

Ležela na břiše, hlavu zvednutou, očekávala, co se vynoří z hlubin, děsila se toho, jakou podobu na sebe tentokrát měnící se bytost vezme.

Ale nedělo se nic. Z otvoru se nic nevynořilo.

Jáma byla asi tři metry široká a dlouhá aspoň patnáct metrů. Na druhé straně se Lisa a Bryce pokoušeli vstát. Jenny málem vykřikla štěstím, když je uviděla. Přežili to!

Pak uviděla Timothyho. Nohy měl zavalené pod ohromným kusem betonu. A nejen to – ležel na vratkém kusu betonu, který vyčníval nad propastí. Ten se každou chvíli může uvolnit, spadnout dolů a Timothyho vzít s sebou.

Jenny popolezla o kus blíž k okraji a pohlédla dolů do otvoru. Byl aspoň deset metrů hluboký, místy však ještě hlubší. Neviděla to jasně, neboť po celé patnáctimetrové délce se táhly různé stíny. Vypadá to, že se dávný nepřítel nevynořil pouze ze stoky; vylézal odněkud z vápencové jeskyně hluboko pod vrstvou země, na které byla vystavěna ulice.

Ale jak nesmírně silný musí být, jak nepředstavitelně obrovský, že dokáže pohnout nejen ulicí, ale také skálou pod ní? A kam se teď poděl?

Vypadalo to, že v jámě nic není, ale Jenny věděla, že tam dole někde být musí, někde ještě hlouběji, v podzemních bludištích, skrývající se před Biosanem, naslouchající a čekající.

Vzhlédla a uviděla, jak se Bryce pokouší dostat k Flyteovi.

Vzduch prořízl praskavý zvuk. Flyteův betonový výběžek se pohnul. Brzy se uvolní a spadne do propasti.

Bryce to nebezpečí také zahlédl. Vyšplhal se s obtížemi na nakloněný výběžek chodníku a zachytil Flytea právě včas.

Jenny si už myslela, že to nestihne.

Dláždění pod ní se pohnulo a otřáslo a ona si uvědomila, že také leží na zrádné půdě. Začala se zvedat. Beton pod ní praskl, jako by tam vybuchla bomba.

Kapitola 41

LUCIFER

Stíny na zdi jeskyně se bez ustání měnily; a také ten, který ty stíny vrhal. V měsíční záři plynové svítilny to stvoření vypadalo jako sloup hustého kouře, svíjející se, bez pevného tvaru, rudý jako krev.

Přestože by Kale rád věřil, že je to jenom kouř, věděl, co to je. Ektoplazma. Musí to být ono. Látka z jiného světa, z níž prý jsou utkáni démoni, duchové a strašidla.

Kale na duchy nikdy nevěřil. Myšlenka na život po smrti je útěcha pro slabochy, ne pro Fletchera Kalea. Jenže teď …

Gene Terr seděl na podlaze a hleděl na zjevení. Jedna jeho zlatá náušnice se zaleskla.

Kale stál přitisknutý zády k chladné vápencové zdi. Měl pocit, jako by k té skále byl přitahován.

Odporný pach síry byl v zatuchlém vzduchu stále cítit.

Po Kaleově levici vyšel z otvoru do první místnosti v podzemním úkrytu muž. Ne, nebyl to muž. Byl to jeden z dvojníků Jakea Johnsona. Ten, který mu řekl, že je vrahem malých dětí.

Kale ze sebe vydal krátký zoufalý sten.

Byla to démonická podoba Johnsona, která měla lebku z poloviny staženou z kůže. Vlhké oko bez víčka, vyčnívající z kostnatého důlku, na Kalea zlověstně zíralo. Pak se démon obrátil k pohybujícímu se přízraku uprostřed místnosti. Popošel ke sloupu vířícího slizu, rozepjal náruč, objal želatinové maso – a jednoduše se do něj vlil.

Kale na to nechápavě zíral.

Přišel další Jake Johnson. Ten, kterému chybělo maso na těle. Za obnaženým hrudním košem mu pulzovalo srdce a plíce bylo vidět také. Jakýmsi zázrakem se vnitřnosti nevysypaly ven otvory mezi žebry. Něco takového bylo zhola nemožné. Jedině v tom případě, že by tohle všechno bylo zjevení, bytost přímo z pekel, která tady vylézala z hlubin – už jen ten sírový zápach, zápach Satana! –, pak by bylo možné vlastně cokoli.

Kale tomu teď už věřil.

Jedinou další možností by bylo šílenství.

Jeden po druhém přicházeli zbývající Johnsonové, pohlédli na Kalea a pak byli pohlceni pohyblivým vlnícím se slizem.

Plynová lucerna tiše a vytrvale syčela.

Na želatinové směsi návštěvníka z podsvětí začala vyrážet černá odpudivá křídla.

Syčení lucerny se odráželo od kamenných stěn.

Zpoloviny utvořená křídla se opětovně vpila do sloupu slizu, z něhož se oddělila. Začaly se v něm objevovat hmyzí končetiny.

Konečně Gene Terr promluvil. Možná byl v tranzu – ale na druhou stranu mu to v očích živě jiskřilo. „Přicházeli jsme sem nahoru, já a několik mých chlapců, dvakrát nebo třikrát do roka. Jasný? Tohle je … tohle je naprosto dokonalé místo na likvidační mejdany. Nikdo tu nic neslyší. Ani nevidí. Jasný?“

Konečně Jeeter spustil oči od přízraku a setkal se s Kaleovýma očima.

„A v čem to spočívá, takový likvidační mejdan?“ ozval se Kale.

„Každých pár měsíců, někdy i častěji, se objeví nějaká kočička, co by se k nám chtěla přidat, co by s někým z party chtěla chodit, jo, je úplně jedno s kým, nebo jí stačí, když se stane takovou děvkou pro všechno, kdy ji může opíchat kdo chce, kdo potřebuje nějakou změnu. Jasný?“ Jeeter si sedl do jógové polohy s překříženýma nohama. Ruce mu nehybně spočívaly v klíně. Vypadal jako Budha zla.

„Někdy jeden z nás náhodou zrovna potřebuje nějakou tu změnu, nebo ta holka je opravdu pěkná, tak ji vezmeme s sebou. Ale zpravidla jim řekneme, ať táhnou.“

Uprostřed jeskyně se hmyzí nožky opětovně vlily do pohyblivého sloupu bahna. Začaly se formovat desítky rukou, jejichž prsty se otvíraly jako nějaké zvláštní květy.

Jeeter pokračoval: „Ale jednou za čas se objeví nějaká opravdická kočka, která je fakt dobrá, ale my ji do party nevezmeme. Co s ní chceme udělat je to, že si s ní chceme užít. Anebo vidíme nějaký dítě, který utíká z domova, jo, nějakou sladkou šestnáctku nebo tak, stopařku, a tu vezmeme sem, ať už sama chce nebo ne. Tak ji namlsáme, dáme trochu haše nebo tak něco, a pak ji vezmeme sem, kde fakticky nikdy nikdo není, a tady ji několik dní šukáme tak, že div nevypustí duši, obrátíme ji naruby, a pak, když už na ni nikdo z nás nemá chuť, tak ji zlikvidujeme opravdu zajímavým způsobem.“

Démonické stvoření se uprostřed místnosti opět proměňovalo. Spousty rukou se rozplynuly. Po celé tmavé délce se objevovala ústa, která byla plná tesáků ostrých jako břitva.

Gene Terr pohlédl na jeho poslední kreaci, ale nezdálo se, že by tím byl nějak polekán. Naopak se na to dokonce usmál.

„Zlikvidujete?“ zeptal se Kale. „To je jako zabijete?“

„Ano,“ přisvědčil Kale. „Moc zajímavě. Taky je tady v okolí pohřbíváme. Kdo by tu ta těla kdy našel, v takovéhle pustině? Máto vždycky grády. Napětí. Až do neděle. V neděli pozdě odpoledne jsme seděli u srubu v trávě, chlastali a šukali, a najednou z lesa vylezl Jake Johnson, úplně nahej, jako kdyby si chtěl taky zapíchat. Nejdřív jsem si myslel, že s ním bude nějaká sranda. Představoval jsem si, že ho zlikvidujeme jako zlikvidujeme tu holku, zbavíme se svědka, jo, ale než jsme se k tomu dostali, vylezl z lesa další Jake, pak třetí …“

„To se stalo taky mně,“ řekl Kale.

„… a další a další. Stříleli jsme po nich, zasáhli jsme je přímo do prsou, do obličeje, ale oni nepadli, ani se nezastavili, naopak šli pořád dál. A tak malej Willy, jeden z mých nejlepších kamarádů, skočil s nožem po tom nejbližším, ale nic z toho nebylo. Naopak. Johnson Willyho chytil a ten se nemohl vyvléct a pak najednou … no … jako by Johnson už nebyl Johnson. Stalo se z něj něco takového, takhle krvavě beztvarého, jako je tohle tady. A to Willyho sežralo … nebo spíš se do něj vežralo … no jako by to Willyho rozpustilo, představ si to, člověče, rozpustilo! A pak se to zvětšovalo, až z toho byl největší vlk na světě …“

„Kristepane,“ vydechl Kale.

„… největší vlk na světě, kterýho kdy člověk viděl. A pak se další Johnson začal proměňovat, jeden v ještěrku s obrovskými čelistmi, a jeden se neproměnil ani v ještěrku ani ve vlka, ale v něco, co snad ani neexistuje, aspoň já to nedokážu popsat, a všichni šli po nás. Nemohli jsme se dostat k motorkám, protože tyhle příšery byly právě mezi námi a nimi, a tak zabili několik kluků, a pak nás začali hnát nahoru do kopce.“

„K jeskyním,“ řekl Kale. „To udělali mně taky.“

„My o nich vůbec nevěděli,“ řekl Terr. „Tak jsme sem vlezli a oni nás zase začali zabíjet, představ si, zabíjet ve tmě …“

Ústa s tesáky zmizela.

„… a všude byl děsnej řev, jo, a já neviděl, kde to jsem, tak jsem se odplazil do jednoho kouta, abych se schoval, a doufal, že mě nevyčenichají, přestože mi bylo jasný, že to dokážou.“

Krvavě zbarvená tkáň pulzovala a vlnila se.

„… a za chvíli ten řev ustal. Všichni byli mrtví. Bylo opravdu ticho … a pak jsem zaslechl, jak se něco pohybuje kolem.“

Kale poslouchal Terra, ale díval se na sloupec slizu. Objevila se jiná ústa, bezzubá, jako mají některé exotické ryby. Nasávala vzduch, jako by se pokoušela najít maso.

Kale se zachvěl. Terr se usmál.

Na tom stvoření se začala vytvářet další bezzubá ústa.

Jeeter stále s úsměvem pokračoval: „Tak tady sedím ve tmě, slyším, jak se něco hýbá, ale nic mě neohrožuje. Místo toho se tu rozsvítilo. Nejdřív to bylo slabý světýlko, pak jasnější. Jeden z Johnsonů zapálil lucernu. Řekl mi, abych šel s ním. Nechtělo se mi. Vzal mě za ruku a dovedl mě sem, odkud se ze země vynořuje ta příšera. Já nikdy předtím nic takovýho neviděl, nikde. Málem jsem se posral strachy. Musel jsem si tady sednout, on mi tu nechal to světlo a prostě vlezl tamhle do toho hýbajícího se hnusu, rozpustil se v něm, a já tu zůstal sám a ono se to tu přede mnou začalo různě proměňovat.“

Kale viděl, že se to proměňuje stále. Bezzubá ústa zmizela. Na bocích příšery se teď začaly formovat zlověstně ostré rohy, celé desítky, a z nich vyrůstaly další růžky. Z celé želatinové hmoty teď čněly rohy různé velikostí a různých tvarů.

„Takže tu půl druhého dne,“ pokračoval Terr, „jen tak sedím a dívám se na to, kromě pár hodin, kdy jsem si zdříml nebo si šel vedle do místnosti najít něco k jídlu. Občas mi to něco řekne. Zdá se, že to o mně ví úplně všechno, i to, co ani mí nejlepší kamarádi o mně nevěděli. Ví to o všech tělech, co jsme tady pohřbili, ví to o těch hajzlech Mexovejch, kterejm jsme sebrali obchod s drogama, ví to o policajtovi, kterýho jsme tu před dvěma lety rozsekali na kousky, což je divný, protože ani policajti netuší, že bychom v tom měli prsty my. Tohle stvoření tady, to nádherné stvoření, to ví o všech mých tajemstvích. A co neví, na to se zeptá a fakticky pozorně mě poslouchá. Ono mě to bere vážně, člověče! Nikdy jsem si nemyslel, že někoho takovýho kdy potkám. Vždycky jsem po tom toužil, ale nikdy nedoufal, že se to může stát. Celý roky jsem to uctíval, všichni jsme držívali jednou týdně černou mi, ale nikdy jsem nedoufal, že se mi kdy zjeví. Obětovali jsme mu, dokonce i lidi, zpívali celé noci, ale nikdy se nám nepodařilo ho vyvolat. Takže je to vlastně zázrak.“ Jeeter se zasmál. „Já si to, člověče, přál celej život. Celej život jsem se modlil, modlil se k ďáblu. A teď je tady. Je to zatraceně skvělej zázrak.“

Kale to nechtěl pochopit. „Děláš si ze mě srandu.“

Terr se na něj podíval. „Nedělám. Ty dobře víš, o čem mluvím. Ty to víš.“

Kale neodpověděl.

„Ty sis myslel, že tohle je nějaký démon, něco z pekel. A ono to z pekel fakt je. Ale není to žádný démon. Je to on. On. Lucifer.“

V rozechvělém mase se mezi desítkami ostře špičatých rohů objevila rudá očka. Celá spousta pronikavých malých očí vyzařovala nenávist a vědomí zla.

Terr Kaleovi ukázal, ať jde blíž. „Dovolil mi žít dál, protože ví, že jsem jeho skutečně oddaný žák.“

Kale se ani nepohnul. Srdce mu prudce bušilo. Nebyl to strach, co v něm uvolňovalo adrenalin. Nebyl to jenom strach. Byla tu ještě jedna emoce, která jím prochvívala, která ho zavalovala, emoce, kterou nedokázal nijak určit …

„Dovolil mi žít,“ opakoval Jeeter, „protože ví, že vždycky udělám to, co bude chtít. Ti ostatní … možná nebyli jeho dílu tolik oddaní jako já, tak je radši zahubil. Ale já … já jsem něco jiného. Mě nechal žít, abych konal jeho dílo. Možná mě nechá žít napořád.“

Kale zamrkal.

„A tebe nechal žít ze stejného důvodu,“ řekl Jeeter. „To je jasné. To je úplně jisté. Protože ty také konáš jeho dílo.“

Kale zakroutil hlavou. „Já nikdy … já nikdy ďábla, neuctíval. Ani jsem v něj nikdy nevěřil.“

„To je jedno. Stejně děláš jeho dílo, a navíc tě to těší.“

Rudá očka hleděla na Kalea.

„Zabil jsi svoji ženu,“ řekl Jeeter.

Kale němě přikývl.

„Člověče, ty jsi dokonce zabil i svoje dítě! Jestli tohle není jeho dílo, tak čí teda?“

Ani jedno z rozzářených očí nemrklo a Kale začal chápat ten pocit, který se v něm vynořoval. Euforie, posvátná hrůza … náboženské vytržení.

„Kdo ví, co jsi za ta léta ještě všechno napáchal,“ pokračoval Jeeter. „Musel jsi toho udělat spoustu. Možná, že úplně všechno, co jsi kdy udělal, je jeho dílo. Ty jsi jako já, člověče. My se narodili, abychom sledovali cestu Lucifera. Ty a já … máme to v genech. Ve svých genech, člověče.“

Konečně se Kale odlepil od stěny.

„To je ono,“ řekl Jeeter. „Pojď sem. Pojď k němu blíž.“

Kale byl tou emocí úplně uchvácen. Vždycky věděl, že je jiný než ostatní lidé. Lepší. Zvláštní. Vždycky to věděl, ale tohle opravdu nečekal. A přesto to bylo tady, byl tady nepopiratelný důkaz toho, že byl vyvolený. Zavalila ho prudká, hřejivá radost u srdce.

Poklekl vedle Jeetera, před zázračným stvořením.

Konečně se to stalo:

Nastal jeho okamžik.

Tady, pocítil Kale, spočívá můj osud.

Kapitola 42

DRUHÁ STRANA PEKLA

Betonová silnice pod Jenny praskla jako výstřel z děla.

Bum!

Udělala krok zpět, ale ne dostatečně rychle. Chodník se naklonil a začal se pod ní propadat.

Sklouzne do té díry. Bože, ne! Jestli se nezabije pádem, pak ta příšera dole vyleze ze svého úkrytu a odtáhne ji pryč z dohledu. Sežere ji to dřív, než ji kdokoli stačí pomoct …

Tal Whitman ji chytil za kotníky a držel. Kymácela se nad propastí hlavou dolů. Beton se sesunul do jámy a s hlasitým rachotem dopadl na dno. Chodník pod Talovýma nohama se otřásl a začal ustupovat. Tal málem Jenny pustil. Pak udělal krok dozadu a odtáhl ji pryč od drolícího se okraje. Když byla zase na pevné zemi, pomohl jí na nohy.

Přestože věděla, že je biologicky nemožné, aby jí srdce vystoupilo do krku, stejně ho spolkla.

„Můj Bože,“ lapala po dechu, „díky! Tale, kdybys nebyl …“

„To nestojí za řeč,“ řekl, i když s ní sám málem sklouzl do hlubin propasti.

Vůbec nic to nebylo, pomyslela si Jenny, když si vzpomněla na příhodu, kterou jí o Talovi vyprávěl Bryce.

Uviděla, že Timothy Flyte na druhé straně propasti nebude mít tolik štěstí, jako měla ona. Bryce ho včas nezachytí.

Dláždění pod Flytem povolilo. Dva a půl metru dlouhý a více než metr široký blok, na kterém ležel archeolog, sklouzl do hlubin. Když beton dopadl, nevydal ránu, jako se to stalo na Jennině straně. Tady byla stěna propasti nakloněná, takže po ní blok rychle sklouzl a po deseti metrech se zastavil o trosky.

Flyte stále ještě žil. Křičel bolestí.

„Musíme ho odtamtud rychle dostat,“ řekla Jenny.

„To nejde,“ odporoval Tal.

„Ale …“

„Podívej!“

Přicházelo si to pro Flytea. Vyrazilo to z jednoho tunelu, které křižovaly dno propasti a zřejmě vedly dolů do hlubokých jeskyní. Mohutná panožka amorfní protoplazmy se zvedla tři metry do vzduchu, zachvěla se, spadla na dno, oddělila se od mateřského těla, jež se skrývalo někde dole, a zformovala se do nechutně tlustého pavouka velikosti poníka. Byl od Timothy Flytea vzdálený necelé čtyři metry a obratně šplhal po roztříštěných blocích dláždění směrem k němu – s vražedným úmyslem.

Timothy, jenž bezmocně ležel na plochém kusu betonu, na kterém spadl do hlubin, zahlédl, jak se k němu pavouk blíží. Jeho bolest najednou rychle zmizela a byla nahrazena vlnu hrůzy.

Černé protáhlé nohy snadno nacházely záchytné body na kusech betonu a pavouk se přibližoval rychleji, než by to dokázal člověk. Na jeho křehkých nohách byly tisíce černých štětin silných jako dráty. Baňaté břicho měl hladké, lesklé a vybledlé.

Tři metry daleko. Dva a půl.

Pavouk ze sebe vydával zvuk, při kterém v žilách tuhla krev: napůl kvičel a syčel.

Dva metry. Metr a půl.

Zastavil se před Timothym. Ten se díval do páru velikých čelistí s ostrými zuby. V mysli se mu začala otevírat brána nastupujícího šílenství.

Náhle na Timothyho začal dopadat mléčný déšť. Na chvíli si myslel, že pavouk na něj začal stříkat svůj jed. Pak si uvědomil, že to je Biosan-4. Stáli na okraji propasti a rozprašovači mířili dolů.

Kapalina dopadala také na pavouka. Na jeho černém těle začaly vyrážet bílé skvrny.

Bryceův rozprašovač byl kusem sutiny poničen. Nemohl ho spustit.

S klením uvolnil popruhy, vyvlékl se z nich a pustil nádrž na ulici. Zatímco Jenny a Tal stříkali Biosan na druhé straně, Bryce spěchal k chodníku pro dva náhradní kanystry, naplněné roztokem s baktérií. Odkutálely se stranou od rozvírajícího se betonu a zarazily se o obrubník. Kanystry byly opatřeny držadlem, a tak Bryce mohl odnést oba. Byly těžké. Chvátal nazpět k okraji propasti, zaváhal, a pak se přehoupl přes okraj, sešel po svahu až na dno. Jakýmsi zázrakem se mu podařilo zůstat na nohou a udržet držadla obou kanystrů.

Nešel k Flyteovi. Jenny a Tal dělali všechno, co bylo potřeba, aby pavouk byl zničen. Bryce namísto toho zamířil k dutině, z které ten proměnlivý přízrak vypustil svého nejnovějšího fantóma.

Timothy Flyte zíral v hrůze na pavouka, který se nad ním tyčil, jak se proměňuje v gigantického psa. Nebyl to však pouhý pes: Byl to pes z pekel, který měl tvář z poloviny psí a z poloviny lidskou. Jeho kožich (na místech, kde nebyl zasažen Biosanem) byl tmavší, než měl pavouk, na tlapách měl ostnaté drápy a jeho zuby byly tak velké jako Timothyho prsty. Dech mu páchl sírou a ještě něčím horším.

Na psovi se objevily otevřené rány, jak se začínala baktérie užírat do amorfního masa, a v Timothym zableskla naděje.

Pes na něj pohlédl a promluvil hlasem, připomínajícím štěrk, valící se kovovým korytem: „Myslel jsem, že jsi můj Matouš, ale tys byl můj Jidáš.“

Obrovitánské čelisti se rozevřely.

Timothy vykřikl.

I přesto, že ta bytost podléhala rozkladnému účinku baktérie, sklapla čelisti a divoce se mu zakousla do obličeje.

Pozornost Tala Whitmana, který stál na kraji propasti a díval se dolů, se tříštila mezi hrůznou podívanou na Flyteovu smrt a Bryceův sebevražedný pokus s kanystry.

Flyte. Přestože se psí přízrak rozpadal, jak baktérie začínala fungovat, neumíral dostatečně rychle. Zakousl se Flyteovi do obličeje a pak do krku.

Bryce. Dostal se k otvoru, odkud se protoplazma před několika minutami vyřítila. Byl od pekelného psa vzdálen asi šest metrů. Začal odšroubovávat víčko jednoho kanystru.

Flyte. Pes zuřivě odtrhl jeho hlavu. Zadní části zvířete již ztrácely svůj tvar a objevovala se na nich pěna, jak se rozkládaly, ale přízrak se stále snažil udržet si svůj tvar, aby se mohl na Flytea vrhat a rvát ho tak dlouho, jak to jen bude možné.

Bryce. Odšrouboval víčko kanystru. Tal zaslechl, jak zazvonilo o kus betonu, když ho Bryce odhodil stranou. Tal si byl téměř jist, že se z díry něco vyřítí, vyskočí odněkud ze spodních jeskyní a sevře Bryceho ve smrtelném objetí.

Flyte. Přestal naříkat.

Bryce. Nahnul kanystr a začal lít roztok s baktérií do podzemních chodeb pod dnem pukliny.

Flyte byl mrtev.

Jediná část, která zbyla ze psa, byla jeho velká hlava. I když byl pes rozčtvrcen a byl samý puchýř a hnis, přesto neustále chňapal po mrtvém archeologovi.

Timothy Flyte ležel dole v zakrvácených troskách.

Vypadal jako laskavý starý muž.

Lisa, která stála sama na jednom okraji propasti, se zachvěla odporem a ustupovala stále dozadu. Doklopýtala až k obrubníku, couvala podél něho, až se konečně zastavila a tam stála a třásla se – dokud jí nedošlo, že stojí přímo na mřížce kanálu. Vzpomněla si, jak se odtamtud vynořila chapadla, která chňapla po Saře Yamagušiové a usmrtila ji. Rychle vyskočila nahoru na chodník.

Pohlédla na budovy za sebou. Stála poblíž krytého průchodu mezi dvěma obchody. S předtuchou hleděla na zavřená vrátka.

Číhá v té chodbě něco? Sleduje ji to?

Lisa zase chtěla udělat krok zpátky do vozovky, ale zahlédla kanál, a tak zůstala tam, kde byla.

Udělala opatrně krok doleva, zaváhala, pohnula se doprava, a zaváhala opět. Dveře i vrátka ležely v obou směrech. Nemělo význam jít dál. Nikde nebylo bezpečno.

Právě v tom okamžiku, kdy začal Bryce lít Biosan-4 z modrého kanystru do otvoru na dně propasti, se mu zazdálo, že dole zahlédl nějaký pohyb. Očekával, že se odtamtud vynoří přízrak a stáhne ho dolů do svého podzemního doupěte. Ale vyprázdnil celou nádrž a nebyl ničím napaden.

Celý zpocený táhl druhý kanystr přes sutiny, betonové trosky a prasklá potrubí. Nesmírně opatrně překročil přetržené a jiskřící elektrické vedení a přeskočil kaluž, která se utvořila vedle prasklé vodovodní trubky. Prošel kolem Flyteova roztrhaného těla a zapáchajících zbytků přízraku, který ho zabil.

Když došel k druhé díře na dně propasti, sklonil se, odšrouboval víčko druhého kanystru a začal do prostoru dole lít jeho obsah. Vyprázdnil ho. Zahodil ho, odvrátil se od díry a dal se do běhu. Chtěl se odtamtud dostat dřív, než se za ním ten přízrak pustí tak, jak se pustil za Flytem.

Byl asi tak ve třetině svahu a zjistil, že výstup bude mnohem obtížnější, než očekával, když tu za sebou zaslechl něco strašlivého.

Jenny sledovala, jak se Bryce pokouší vylézt nahoru na ulici. Zatajila dech, jak se bála, že to nedokáže.

Náhle její zrak upoutala první díra, do které Bryce vyprázdnil Biosan. Měnící se příšera se vynořila z podzemí a valila se po dně propasti. Vypadala jako příliv hustých, sražených splašků. Kromě míst, kde byla zasažena roztokem baktérie, byla nyní mnohem tmavší než předtím. Svíjela se, kroutila a vlnila ještě mohutněji než kdy dřív, což byl možná příznak rozkladu. Na celém jejím povrchu se viditelně projevovaly mléčné skvrny infekce: tvořily se na ní puchýře, celá otékala a praskala; otevíraly se jí rány a vytékala z nich řídká žlutavá tekutina. Během několika málo vteřin se z otvoru vyvalilo několik tun amorfního masa. Zcela zjevně byla celá masa infikována chorobou, a přesto se valila stále dál, dokonce stále rychleji, jako láva, jako divoký vír živoucí želatinové tkáně. Z druhé díry začalo téhle hmoty vytékat dokonce ještě víc. Po spadané suti se rozprostřela velká pohybující se mas
a a vytvářela panožky – beztvaré, mrskající se biče –, ty vyrostly do vzduchu, ale rychle padaly zpět dolů v napěněných křečovitých stazích. A pak se z dalších děr začal ozývat děsivý zvuk: hlasy tisíců mužů, žen, dětí a zvířat naříkajících bolestí, hrůzou a čirým zoufalstvím. Byl to předsmrtný jekot a tak srdcervoucí, že to Jenny mohla sotva vydržet – obzvláště, když jí několik hlasů připadalo tak důvěrně známých, byli to její staří přátelé a sousedé. Přikryla si rukama uši, ale nepomáhalo to; nářek trpících bytostí k ní pronikal stále. Byl to pochopitelně smrtelný nářek jen jediného stvoření, toho, jež dokáže měnit svůj tvar, ale protože to nemělo svůj vlastní hlas, muselo to používat hlasy svých obětí, aby vyjádřilo nelidské emoce a nelidskou hrůzu v naprosto lidských projevech.

Plazilo se to po sutinách. Směrem k Bryceovi.

Bryce byl v polovině svahu, když zaslechl, jak se nářek tisíců osamělých hlasů změnil v jeden rozhněvaný řev.

Odvážil se ohlédnout. Uviděl, jak se na dno vyvalily aspoň tři nebo čtyři tuny amorfní tkáně, a jak se stále valí ven, jako by se vyprazdňovala střeva země. Maso dávného nepřítele sebou cukalo, poskakovalo a na jeho povrchu pukaly leprózní rány. Pokoušelo se to ze sebe vytvořit okřídlený přízrak, ale bylo již příliš zesláblé nebo nesoustředěné, aby dokázalo něco napodobit; z poloviny vytvoření ptáci a obrovský hmyz se buď rozpustili do mazlavé hmoty, připomínající hnis, nebo se zhroutili zpátky do kaluže tkáně pod sebou. Dávný nepřítel se však stále přibližoval k Bryceovi v rozechvěle běsnícím tranzu; už se doplazil k úpatí svahu a začal vymršťovat degenerující, ale stále ještě mocná chapadla po jeho úbočích.

Bryce se odvrátil a znásobil úsilí, aby se co nejrychleji dostal k okraji propasti.

Dvě velká okna Městského baru, před kterým Lisa stála, se vysypala na chodník. Úlomek ji zasáhl do čela, ale jinak ji nezranil, neboť většina střepů přistála na chodníku mezi ní a budovou.

Z rozbitého okna se vyvalila nechutná temná masa.

Lisa ustoupila o krok vzad a málem spadla z chodníku.

Hnusné maso, v němž to neustále cukalo, snad zaplňovalo celou budovu, z níž proudilo ven.

Něco chytilo Lisu kolem kotníku.

Výhonky amorfního masa se proplazily mřížkou kanálu, který byl za ní. Pevně ji svíraly.

Lisa vykřikla a snažila se vyprostit – a překvapeně zjistila, že to bylo nesmírně snadné. Tenká červovitá chapadla ji pustila. Po jejich délce se objevily praskliny a během několika vteřin se proměnily v neživý sliz.

Nechutná masa, která se lila z baru, také podléhala účinku baktérie. Chuchvalce zpěněné tkáně klesaly k zemi a rozlévaly se po chodníku. Zevnitř vytékalo stále více hmoty, která vytvářela chapadla a ta vířila ve vzduchu, hledala Lisu, ale tápala zmateně a slepě.

Tal viděl, jak na druhé straně ulité explodovala okna Městského baru, ale než mohl Lise přispěchat na pomoc, roztříštila se za ním okna v hale a jídelně hotelu Horský vrchol. Překvapeně se otočil. Hlavní dveře hotelu se také rozletěly a z oken i dveří se valily ven tuny protoplazmy, která pulzovala (Ach, Ježíši, jak velké je tohle prokleté stvoření? Jako celé město? Jako hora, z níž tryská? Nekonečně velké?) a vířila, vystřelovaly z ní desítky mrštných chapadel, celý ten rosol byl zasažen infekcí, nicméně byl ještě stále mnohem živější než ten, který pronásledoval Bryce dole v jámě, a dřív, než Tal stačil pozvednout listí rozprašovače a zmáčknout spouštěcí páku, nahmatalo jej chladné chapadlo, sevřelo ho s udivující silou a pak ho táhlo přes chodník směrem k hotelu, směrem k pohybující se mase slizu, jež se stále valila roztříštěnými okny a dveřmi ven, a chapadla se mu začala propalovat
přes oděv, cítil, jak ho pálí kůže, jak mu naskakují puchýře, zaúpěl, jak mu kyselina rozežírala maso, po celých pažích cítil, že ho něco pálí, cítil jednu jednolitou ohnivou čáru podél levého stehna, vzpomněl si, jak jedno chapadlo uťalo hlavu Frankovi Autrymu tím, že mu bleskurychle vyžralo maso pod krkem, vzpomněl si na tetu Becky a …

Jenny uskočila před chapadlem, které se po ní ohnalo.

Stříkala na Tala a na všechny svíjející se výběžky – byly celkem tři –, které ho svíraly.

Rozkládající se tkáň odpadávala z chapadel, ale ta se celá nerozplynula.

I na místech, kam nestříkala, se povrch příšery rozchlipoval. Celé to stvoření bylo infikované; rozežíralo ho to zevnitř. Nemůže to už trvat dlouho. Možná jenom do té doby, co to zabije Tala Whitmana.

Tloukl kolem sebe a naříkal.

Jenny zběsile odhodila hadici rozprašovače a popošla blíž k Talovi. Chytila jedno chapadlo, které Tala svíralo, a snažila se ho odtrhnout.

Další chapadlo po ní chňaplo.

Vykroutila se z jeho tápavého stisku a uvědomila si, že jestliže se vymanila tak snadno, tak to musí svůj boj s baktérií pomalu prohrávat.

V rukách držela kusy chapadla, chuchvalce mrtvé tkáně, které nesnesitelně páchly.

Zatáhla ještě silněji než předtím a chapadlo konečně s Tala sklouzlo a za ním také ta dvě zbývající. Tal se svalil na chodník, lapal po dechu a krvácel.

Lisy se slepá tápající chapadla ani nedotkla. Chapadla se změnila v nevábně vyhlížející hmotu, která se rozlévala všude před Městským barem. Pulzující masa nyní ze sebe v křečích shazovala kusy pěnící infikované tkáně.

„Umírá to,“ řekla Lisa hlasitě, přestože v jejím okolí nebyl nikdo, kdo by ji slyšel. „Ďábel umírá.“

Bryce se posledních pár téměř kolmých metrů u okraje propasti plazil po břiše. Nahmatal okraj jámy a vzepřel se, aby se vytáhl ven.

Pohlédl dolů, odkud vylezl. Příšera se na něj nedostala. Na dně propasti leželo neuvěřitelně velké želatinové jezero amorfní tkáně, přelévalo se přes trosky betonu, ale v podstatě bylo nehybné. Pokoušelo se ještě vytvořit několik lidských a zvířecích forem, ale dávný nepřítel rychle ztrácel své schopnosti imitovat. Přízraky byly nedokonalé a pomalé. Příšera, schopná měnit svůj tvar, pozvolna mizela pod vrstvou své vlastní mrtvé a rozkládající se tkáně.

Jenny poklekla vedle Tala.

Paže a hrudník měl poseté živými ranami. Podél levého stehna se mu táhla otevřená krvavá rána.

„Bolí to?“ zeptala.

„Když mě to chytilo, tak jo. Ale teď už skoro ne,“ odpověděl, přestože výraz jeho tváře prozrazoval, že stále ještě trpí.

Obrovský chuchvalec hlenu, který se vynořil z hotelu Horský vrchol, se teď začal stahovat a mizet v potrubí, odkud se vylil, a zanechával za sebou stopy svého rozkládajícího se masa.

Mefistofelský ústup. Zpátky do podsvětí. Zpátky na drahou stranu pekla.

Uklidněna zjištěním, že nejsou vystaveni žádnému bezprostřednímu nebezpečí, se Jenny podívala na Talovy rány důkladněji.

„Je to zlé?“ zeptal se.

„Ne tolik, jak jsem si myslela.“ Přiměla ho, aby si lehl na záda. „Kůže je místy vyžraná. A také trochu tkáně.“

„Žíly? Tepny?“

„Ne. Bylo to už zesláblé, když se tě to zmocnilo, takže se to nedostalo příliš hluboko. Hodně povrchových kapilár je poškozeno. Ty způsobují krvácení. Ale tolik to zase nekrvácí. Hned, jak to bude možné, si dojdu dovnitř pro brašnu a ošetřím ti to, abys nechytil nějakou infekci. Možná bys taky měl jít na několik dní do nemocnice na pozorování, abychom si byli jistí, že nejsi alergický na tu kyselinu a toxiny: Ale myslím si, že budeš brzy úplně v pořádku.“

„Víš co?“ zeptal se.

„Co?“

„Mluvíš, jako by to bylo už všechno za námi.“

Jenny zamžikala.

Vzhlédla k hotelu. Rozbitým oknem viděla dovnitř do jídelny. Po dávném nepříteli tam nebylo ani stopy.

Obrátila se a podívala se přes ulici. Lísa a Bryce obcházeli propast, aby se k ním dostali.

„Myslím, že to tak je,“ řekla Talovi. „Myslím, že už to je všechno za námi.“

Kapitola 43

APOŠTOLOVÉ

Fletcher Kale se už přestal bát. Posadil se vedle Jeetera a pozoroval metamorfózu satanského masa do ještě bizarnějších forem.

Postupně si uvědomil, že ho svědí lýtko pravé nohy. Roztržitě si ho pořád škrábal, zatímco sledoval pozoruhodné kreace démonického návštěvníka.

Vzhledem k tomu, že byl uzavřen v jeskyni od neděle, nevěděl Jeeter vůbec nic o tom, co se dělo ve Snowfieldu. Kale mu vyprávěl tu trochu, kterou o tom věděl, a Jeeter byl nadšen. „Víš, co to znamená, ne? To je znamení. To, co provedl ve Snowfieldu, je znamení světu, že nastala jeho chvíle. Brzy tu bude vládnout. Po tisíc roků bude vládnout nad světem. O tom ostatně vypráví i Bible – o tisíci letech pekla na zemi. Každý bude trpět – kromě tebe a mě a několika dalších. Protože my jsme ti vyvolení, víš? Jsme jeho apoštolové. Budeme vládnout světu spolu s Luciferem a bude nám celý patřit a budeme smět dělat jakékoli hnusárny, jakých se nám jenom zachce, a to komukoli. Naprosto komukoli. A nikdo nám nebude moct nic udělat, nikdo, nikdy. Chápeš?“ vykřikl Terr a chytil Kalea za paži. Hlas mu stoupal vzrušením, třásl se bojovnou vášní, vášní, kterou Kale snadno chápal a rozechvívala v něm závratně ďábelské vytržení.

Kale měl na své paži Jeeterovu tuku a cítil horký pohled červenožlutého vytetovaného oka. Bylo to magické oko, které mu vidělo až do duše a tam odhalovalo jistou temnou spřízněnost.

Kale si odkašlal, a poškrábal sena kotníku a na lýtku. „Ano,“ přikyvoval. „Ano, chápu, dokonale.“

Sloup slizu uprostřed místnosti se začal formovat do ocasu v podobě biče. Objevila se křídla, roztáhla se a jednou zapleskala. Vyrostly z něj paže, velké a šlachovité. Ruce měly na konci obrovské silné prsty zužující se do drápu. Z pohybující se masy nahoře se začal formovat obličej: brada a čelisti jako vytesané z žuly; děsivě otevřená ústa s tenkými rty, křivými žlutými zuby a zmijími špičáky; nos jako prasečí rypák; nepříčetné karmínové oči, ani v nejmenším lidské, spíš jako složené muší oči. Na čele mu vyrazily rohy, ústupek křesťansko-mytologickému pojetí. Vlasy byly jako červi, leskly se, byly silné a zelenočerné a neustále se svíjely v zapletených uzlech. Krutá ústa se otevřela.

Ďábel promluvil: „Věříte?“

„Ano,“ vydechl obdivně Terr. „Jsi můj pán.“

„Ano,“ odpověděl roztřeseně Kale. „Věřím.“ Poškrábal se na pravém lýtku. „Opravdu ti věřím.“

„Jste moji?“ zeptal se přízrak.

„Ano, navždy,“ řekl Terr a Kale souhlasil.

„Opustíte mě někdy?“ zněl další dotaz.

„Ne.“

„Nikdy.“

„Chcete mě potěšit?“

„Ano,“ řekl Terr a Kale dodal: „Cokoli si budeš přát.“

„Brzy odejdu,“ řeklo zjevení. „Ještě nepřišel čas mé vlády. Ale ten den se blíží. Už brzy nastane. Ale jsou tady ještě nějaké podmínky, které musejí být splněny, proroctví, jež se musejí vyplnit. Pak přijdu opět, nejen naznačit celému světu, že přicházím, nýbrž zůstanu m celých tisíc let. Do té doby vás tu zanechám s ochranou své síly, která je mocná; nikdo vám nebude moci nijak uškodit nebo vám ublížit. Zaručuji vám věčný život. Slibuji vám, že peklo bude místem velkých radostí a nezměrných slastí. Na oplátku mi musíte splnit pět přání.“

Řekl jim, co budou muset udělat, aby mu dokázali svoji věrnost a potěšili ho. Když hovořil, vyrážely mu na těle vředy, boláky a tržné rány, z kterých vytékala řídká žlutavá tekutina.

Kale přemýšlel, jaký význam tyto rány mohou mít, ale pak si uvědomil, že Lucifer je otcem všech nemocí. Možná je toto výstraha děsivé rány, která je může postihnout, když nebudou ochotni splnit jeho pět přání.

Maso se pěnilo a rozpouštělo. Kusy z něj odpadávaly na zem a některé zůstaly viset na zdech, když se postava svíjela a kroutila. Ďáblův ocas odpadl od těla a zmítal se na podlaze; ve vteřině z něj zbylo jenom bláto, které páchlo smrtí.

Když jim pověděl, co po nich žádá, zeptal se: „Dohodnuto?“

„Ano,“ odpověděl Terr a Kale dodal: „Jistěže dohodnuto.“

Luciferův obličej, pokrytý vlhkými ranami, zmizel. I rohy a křídla. Klokotající rozbahněná pasta klesla dolů, kde se vpila do země a zmizela v podzemní řece.

Bylo divné, že zapáchající mrtvá tkáň nezmizela také. Ektoplazma měla zmizet spolu s nadpřirozenou bytostí, ale tohle tady zůstávalo: naprosto odpudivé, až se z toho zvedal žaludek, a v záři plynové lampy se to lesklo.

Kaleovo vytržení postupně pominulo. Skrze kalhoty začínal pociťovat chlad, který vydával vápenec, na němž seděl.

Gene Terr zakašlal. „No … takže … to bylo něco, co?“

Kale se poškrábal na lýtku, které ho neustále svědilo. Někde pod povrchem cítil tupou pulzující bolest.

Dosáhl konce vyživovacího období. Ve skutečnosti už byl přesycený. Dnes navečer se hodlal přesunout systémem podzemních jeskyní, tunelů a vodních toků blíže k moři. Chtěl se přesunout za okraj kontinentu do oceánských proláklin. Nespočetněkrát již trávil období letargie – někdy trvající i celé roky – v chladných tmavých mořských hlubinách. Tam na dně, kde tlak byl tak nesmírný, že v těch místech dokázalo přežít jen několik forem života, tam dole, kde naprostá nepřítomnost světla a ticho neposkytovaly téměř žádné podněty, tam byl dávný nepřítel schopen zpomalit své metabolické procesy; tam dole vždy dosáhl vytouženého stavu podobného spánku, v němž mohl rozjímat v naprosté samotě.

Ale k moři se už nikdy nedostane. Už ne. Umírá.

Představa vlastní smrti byla pro něj tak nová, že se ještě nedokázal vyrovnat se skutečností. V geologických strukturách hory Snowtop Mountain se tvor, schopný měnit svůj tvar, stále ještě pokoušel ze sebe setřást nakažené části sama sebe. Plazil se stále hlouběji a hlouběji, přes podzemní řeku, která tekla v temnotě Styxu, a ještě hlouběji, hluboko do pekelných krajů země, do komor Orca, Háda, Osírida, Erebu, Mínóa, Lokiho, Satana. Pokaždé, když už si myslel, že se toho sžíravého mikroorganismu zbavil, ho někde v jeho amorfní tkáni začalo svědit, cosi špatného, a pak se na tom místě projevila bolest, naprosto jiná, než je lidská, a on se musel zbavit ještě dalších kusů svého infikovaného masa. Šel dále a hlouběji, dolů do jahanny, gehenny, do šeólu, abbadonu, do nitra samotného pekla. Po celá staletí na sebe dychtivé brával roli Satana a dalších postav, symbolizujících zlo, k čemuž lidé také sam
i dostatečnou měrou přispívali, a bavil se tím, jak živí jejich pověrčivost. Nyní však byl odsouzen k osudu, jenž byl zcela v souladu s mýty, které pomáhal vytvářet. Byl si vědom hořké ironie. Skličovalo ho to. Byl proklet. Bude muset dlít v temnotě a zoufalství po zbytek svého života – jenž se čítá na hodiny.

Aspoň však po sobě zanechal dva apoštoly. Kalea a Terra. Ti budou v jeho díle pokračovat, i když on bude mrtev. Budou šířit hrůzu a pomstu. Pro tuto práci se dokonale hodili.

Nyní, redukována pouze na mozek a nepatrné části tkáně, se proměnlivý tvor schoulil do podsvětního útočiště v tvrdé skále a čekal na konec. Své poslední minuty strávil pln nenávisti a zloby vůči celému lidstvu.

Kale si vyhrnul kalhoty a podíval se na lýtko pravé nohy. Ve světle lucerny uviděl dvě malé zarudlé skvrnky. Byly nateklé, svědily a byly citlivé na dotek.

„Něco mě kouslo, asi nějaký komár,“ řekl.

Gene Terr vzhlédl. „Klíšťata. Zavrtají se pod kůži. Svědí to, dokud je nevyndáš. Vypal si je cigaretou.“

„Máš nějakou?“

Terr se zašklebil. „Mám trochu trávy. To taky funguje. A klíšťata aspoň budou umírat šťastná.“

Vykouřili trávu a Kale si oharkem vypálil klíšťata. Ani to moc nebolelo.

„V lese,“ řekl Terr, „musíš mít kalhoty pořád zastrčené do bot.“

„Já je zastrčené do bot měl.“

„Jo? A jak se ti tam teda dostala ta klíšťata?“

„To nevím.“

Když vykouřili ještě trochu trávy, Kale se zamračil a řekl: „Slíbil nám, že nám nikdo nemůže ublížit ani nám nic překazit. Řekl, že jsme pod jeho ochranou.“

„To je pravda, kamaráde. Naprostá.“

„Tak jak to, že mě ta klíšťata pokousala?“ zeptal se Kale.

„To nic není.“

„Ale kdyby nás opravdu chránil …“

„Poslouchej, možná jsou ty kousance jeho způsobem, jak zpečetit smlouvu, kterou jsi s ním uzavřel. Trochou krve, chápeš?“

„Tak ale proč tebe nic nepokousalo?“

Jeeter pokrčil rameny. „To není důležitý, chlape. Navíc tě ta klíšťata pokousala dřív, než jsi tu smlouvu uzavřel, ne?“

„Jo,“ přikývl Kale a motala se mu hlava. „Jo. To je fakt.“

Chvíli mlčeli.

Pak se Kale zeptal: „Kdy myslíš, že odsud budeme smět vypadnout?“

„Řekl bych, že tě asi ještě pilně hledají.“

„Ale když mi nic nemůžou udělat …“

„Není třeba dělat si věci komplikovanější, než jsou,“ řekl Terr.

„To je fakt.“

„Pár dní si tady oddáchneme. Do tý doby to nejhorší bude za náma.“

„A pak uděláme těch pět věcí, o který nás požádal. A potom?“

„Hlavu vzhůru, chlape. Půjdem dál. Rozsévat stopy.“

„Kde?“

„Všude. On nám řekne jak.“ Terr na chvíli zmlkl. Pak se zeptal: „Řekni mi o tom něco. O tom, jak jsi zabil svoji ženu a dítě.“

„A co bys chtěl vědět?“

„Všechno, co se dá. Řekni mi, jaký to je. Jaký to je zrušit svoji starou. Ale hlavně mi řekni o tom fakanovi. Jaký to je zrušit fakana? Co? To jsem ještě nezkusil. Zabil’s ho rychle, nebo jsi to protahoval? Bylo to jiný než zabíjet ji? Cos tomu dítěti vlastně udělal?“

„Jenom to, co bylo potřeba. Stáli mi v cestě.“

„Táhli tě dolů, co?“

„Oba dva.“

„Chápu. Znám to. Ale co přesně jsi udělal?“

„Zastřelil jsem ji.“

„A dítě taky?“

„Ne. Tomu jsem dal ránu. Sekáčkem na maso.“

„Nebyl po tom velkej binec?“

Pokuřovali trávu, lucerna syčela, podzemní říčka bublala v díře v zemi a Kale vyprávěl o tom, jak zabil Joannu, Dannyho a policajty.

Jeeter se občas uchechtl a v rozjařenosti z marihuany řekl: „Hele, chlape, neužijem si trochu? Neužijem si spolu trochu, ty a já? Řekni mi ještě něco. Řekni. Neužijem si spolu trochu, ty chlape jeden?“

Kapitola 44

VÍTĚZSTVÍ?

Bryce stál na chodníku a obhlížel město. Naslouchal. Čekal. Po tom měnícím se tvorovi nebylo ani slechu, ale on se zdráhal uvěřit, že to zemřelo. Obával se, že kdyby na chvíli polevil v ostražitosti, odněkud se to na něj vyřítí.

Tal Whitman ležel natažený na chodníku. Jenny a Lisa mu čistily spáleniny od kyseliny, zasypávaly práškem s antibiotiky a zahalovaly do prozatímních obvazů.

A Snowfield byl tichý, jako kdyby ležel na dně oceánu.

Když Jenny Tala ošetřila, řekla: „Měli bychom ho co nejrychleji odvézt do nemocnice. Rány sice nejsou hluboké, ale může být alergický na toxiny té příšery. Může mít najednou dýchací obtíže nebo potíže s krevním oběhem. Nemocnice jsou vybaveny pro všechny případy, já ne.“

Bryce přejel očima celou délku ulice a řekl: „Co když se zavřeme do auta, uvězníme se v pohybujícím se voze a ono se to vrátí?“

„Můžeme s sebou vzít rozprašovače.“

„Nebude čas je použít. Může to vylézt z kanálu, převrátit auto a tak nás zabít, aniž by se nás to vůbec nějak dotklo, aniž by nám to dalo šanci použít rozprašovače.“

Poslouchali, co se děje ve městě. Nic. Jenom vánek.

Lisa konečně řekla: „Je to mrtvé.“

„Tím si nemůžeme být jisti,“ odvětil Bryce.

„Copak to necítíte?“ trvala na svém Lisa. „Necítíte ten rozdíl? Je to pryč! Je to mrtvé. Ta změna je cítit ve vzduchu!“

Bryce si uvědomil, že dívka má pravdu. Ta příšera nebyla přítomná jenom fyzicky, dala se také vycítit. On sám cítil, jak je prosycená zlem, téměř hmatatelnou zlomyslností. Dávný nepřítel zcela zjevně ze sebe vysílal něco – vibrace? psychické vlny? –, co nebylo vidět ani slyšet, ale bylo to zaznamenáváno instinktivně. Zanechávalo to skvrny na duši. A teď ty vibrace byly pryč. Ve vzduchu nebyla cítit žádná hrozba.

Bryce se zhluboka nadechl. Vzduch byl čistý, čerstvý, svěží.

„Jestli se teď nechcete zavírat do auta,“ ozval se Tal, „nevadí. Můžeme chvíli počkat. Mně nic není. To nic nebude.“

„Já si to rozmyslel,“ řekl Bryce. „Můžeme jet. Nic nás už nezastaví. Lisa má pravdu. Je to mrtvé.“

Když usedli do policejního vozu a Bryce nastartoval motor, promluvila Jenny: „Pamatujete si, co Flyte povídal o inteligenci toho stvoření? Když s ním hovořil přes počítač, říkal, že to patrně získalo inteligenci a schopnost sebereflexe až poté, co začalo konzumovat inteligentní bytosti.“

„Já si na to vzpomínám,“ ozval se Tal ze zadního sedadla, kde seděl spolu s Lisou. „Dělalo, že to neslyší.“

„No a?“ zeptal se Bryce. „Proč o tom teď mluvíš?“

„No, jestliže to tedy získává inteligenci absorbováním našich vědomostí a kognitivních mechanismů … pak to patrně od nás, od lidstva, také získalo krutost a zlomyslnost.“ Všimla si, že její řeč vyvedla Bryce trochu z míry, ale pokračovala. „Když na to přijde, tak možná jediným skutečným ďáblem jsou lidi sami; pochopitelně, že ne všichni; a také ne celý druh jako celek; pouze ti, kteří jsou nějak zkažení, kteří postrádají schopnost empatie a soucitu. Jestliže tedy ten tvor byl mytický Satan, potom možná není zlo v člověku odrazem ďábla; možná, že ďábel je pouze odrazem nekultivovanosti a brutality našeho vlastního živočišného druhu. To, co jsme udělali, je možná to … že jsme stvořili ďábla k obrazu svému.“

Bryce mlčel. Pak řekl: „Máš možná pravdu. Tuším, že máš pravdu. Nemá smysl plýtvat energií a bát se ďáblů, démonů a takových věcí, které straší v noci … protože, a to je fakt, nikdy není nic děsivějšího než zrůdy, které máme mezi sebou. Peklo je tam, kde si ho sami uděláme.“

Sjížděli dolů po Skyline Road.

Snowfield vypadal poklidně a nádherně.

Nic se je nepokoušelo zastavit.

Kapitola 45

DOBRO A ZLO

Jednoho nedělního večera, týden poté, co našly Snowfield ponořený do hrobového ticha, a pět dní poté, co zahynula ta příšera, šly Jenny a Lisa do nemocnice v Santa Miře navštívit Tala Whitmana. Nakonec byl přece jenom alergický na tekutinu, vylučovanou tím stvořením, a také se u něj projevila slabá infekce, nicméně jeho stav nebyl nijak vážný. Nyní už byl naprosto v pořádku – a toužil jít domů.

Když Lisa a Jenny vešly do Talova pokoje, seděl na židli u okna a četl si časopis. Na sobě měl uniformu. Pistoli a pouzdro si položil na stolek vedle židle.

Lisa ho objala dřív, než si stačil stoupnout, a Tal jí objetí opětoval.

„Vypadáš dobře,“ řekla mu.

„Ty taky,“ odpověděl.

„Ale ty vypadáš setsakramentsky dobře.“

„Ty ještě líp.“

„Všechny ženský se za tebou musej otáčet.“

„A za tebou zase všichni kluci dělaj čelem vzad.“

Byl to rituál, který podstupovali den co den, malý ceremoniál přízně, který pokaždé rozehrál Lise úsměv na tváři. I Jenny se to moc líbilo; Lisa se totiž v posledních dnech jinak moc nesmála. Za poslední týden ani jednou, ani jedenkrát.

Tal se postavil a Jenny ho také objala. „Bryce je u Timmyho,“ vysvětlovala. „Přijde za malou chvíli.“

„Víš,“ řekl Tal, „zdá se mi, že už to Bryce bere mnohem líp. V minulém roce na něm bylo úplně vidět, jak ho Timmyho stav ničí. Teď se zdá, jako by se s tím začal vyrovnávat.“

Jenny přikývla. „Myslel si, že by pro Timmyho bylo bývalo lepší, kdyby zemřel. Ale ve Snowfieldu změnil názor. Myslím, že dospěl k závěru, že vlastně horší osud než smrt vůbec není. Kde je život, tak je také naděje.“

„Říká se to.“

„Za rok, jestli bude Timmy stále ještě v komatu, může Bryce opět změnit názor. Ale teď se zdá být vděčný za to, že u svého chlapce může každý den chvíli posedět a držet ho za ruku.“ Podívala se přes Tala a zeptala se: „Kde máš nemocniční šaty?“

„Pustili mě domů.“

„Skvělý!“ zvolala Lisa.

Timmyho spolubydlící byl nyní dvaaosmdesátiletý muž, který byl připojený jak ke kardiostimulátoru, tak také k respiračnímu přístroji, který neustále bzučel.

Přestože Timmy byl připojen pouze ke kardiostimulátoru, byl v objetí zapomnění stejně jako osmdesátiletý stařec. Jednou nebo dvakrát za hodinu, nikdy ne častěji, se chlapci na necelou minutu začala chvět víčka, pohnuly se mu rty nebo mu zaškubal sval na tváři. To bylo všechno.

Bryce seděl u lůžka a rukou protaženou železným čelem postele jemně svíral chlapcovu dlaň. Od doby, co prožil události ve Snowfieldu, ho i toto málo docela uspokojovalo. Každý den, když odcházel, se cítil o něco lépe.

Večer už nebylo mnoho světla. Na stěně nad hlavou postele byla malá lampička, která Timmymu vrhala jemnou záři na ramena. Zbytek jeho těla byl ponořen do tmy. I v tomto matném světle Bryce viděl, jak jeho syn zhubl a ztrácel dál na váze v důsledku roztoku, který byl potřeba pro fungování kardiostimulátoru. Brada a lícní kosti vypadaly dojemně křehké. Jeho syn byl vždycky drobný na svůj věk. Ale nyní se Bryceovi zdálo, že ta ručka patří mnohem mladšímu chlapci, než byl Timmy; zdálo se mu, že to je ručička nemluvněte.

Ale byla teplá. Byla teplá.

Po chvíli Bryce zdráhavě vstal. Pohladil chlapcovy vlásky, narovnal prostěradlo a naklepal polštář.

Byl už čas jít, ale on nemohl; ještě ne. Plakal. Nechtěl vejít do chodby se slzami na tváři.

Vytáhl si několik papírových kapesníčků z krabice na nočním stolku, zvedl se, došel k oknu a vyhlédl ven na Santa Miru.

Přestože plakával den co den od té doby, co sem přišel, toto byly slzy jiné než obvykle. Tyhle pálily, odplavovaly bolest a léčily. Pomalu, krok za krokem, hojily jeho rány.

„Pustili?“ zeptala se Jenny a zamračila se. „Kdo tě pustil?“

Tal se usmál. „Já.“

„Odkdy jsi svůj vlastní lékař?“

„Zachtělo se mi vyslechnout si ještě nějaký jiný názor, tak jsem se optal sám sebe a bylo mi doporučeno, že mám jít domů.“

„Tale …“

„Vážně, doktorko, je mi naprosto skvěle. Otoky zmizely. Už dva dny nemám teploty. Jsem předním kandidátem na propuštění. Jestli mě budeš nutit zůstat tady déle, tak mě máš na svědomí.“

„Co? To jako že umřeš?“

„Jistě. Nemocniční strava mě pozvolna zabije.“

„Vypadá báječně, že by mohl jít rovnou někam na taneček,“ řekla Lisa.

„A ty jsi na doktora studovala kdy?“ ptala se Jenny. A obrátila se k Talovi: „No … Víš co? Já se radši podívám. Sundej si košili.“

Vysvlékl se z ní rychle a snadno, mnohem obratněji než včera. Jenny opatrně rozvázala obvazy a zjistila, že má pravdu: neměl už žádné otoky ani puklé strupy.

„Zvítězili jsme,“ ujistil ji.

„Obvykle pacienty večer nepropouštíme. Žádanky se píší ráno; a rozhoduje se o tom mezi desátou a dvanáctou hodinou dopolední.“

„Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.“

„To je ovšem dost smutné, když to říká sám policajt,“ zlobila ho. „Podívej, Tale, byla bych radši, kdybys tady zůstal ještě dneska přes noc, jenom pro jistotu, kdyby …“

„A já bych byl radši, kdybych šel domů, jenom pro jistotu, abych se nezbláznil.“

„Jseš si tím doopravdy jist?“

„Je si tím doopravdy jist,“ zasmála se Lisa.

Tal pokračoval: „Doktorko, oni měli moji pistoli zamčenou společně s léky. Já musel přemlouvat, prosit, žádat a škádlit takovou jednu sestřičku, která se jmenuje Paula, aby mi ji odpoledne dala. Řekl jsem jí, že mě dneska večer na sto procent pustíš. Ta sestřička totiž, abys věděla, je strašně dobrá duše, svobodná, žádoucí, dokonalá …“

„Aby ses tady nerozplynul,“ řekla Lisa.

„Chtěl bych mít s Pavlou rande,“ pokračoval Tal. „Chtěl bych s ní strávit celý zbytek svého života. Ale jestli mi, doktorko, teď zakážeš jít domů, pak budu muset ten revolver vrátit do trezoru a možná že Paulina šéfová zjistí, že mi ho Pavla dala před tím, než se o mém propuštění definitivně rozhodlo, a Paula kvůli tomu třeba přijde i o práci, a jestli přijde o práci kvůli mně, pak si se mnou nikdy nedá rande. A jestli s ní nebudu mít nikdy rande, tak si ji nebudu moct nikdy vzít, a nebudou kolem nás nikdy pobíhat malí Talové Whitmanové, nikdy, vůbec nikdy, protože já pak půjdu rovnou do kláštera a stanu se mnichem, protože Paula je pro mě jediná vhodná žena. Takže jestli mě dneska nepropustíš, pak nejen že zničíš můj vlastní život, ale taky připravíš celý svět o malého černého Einsteina nebo možná černého Beethovena.“

Jenny se smála a kroutila hlavou. „No tak teda dobrá. Napíšu ti propustku, abys dneska večer mohl odejít.“

Objal ji a rychle si začal oblékat košili.

„Paula by si na tebe měla dávat větší pozor,“ oznámila mu Lisa. „Jsi moc hezký na to, aby ses tady takhle poflakoval sám mezi samými ženskými.“

„Já? A hezkej?“ Připnul si pouzdro k pasu. „Já jsem jen starej dobrák Tal Whitman, velikej stydlín. Což jsem byl vždycky.“

„Málem jsem zapomněla,“ řekla Lisa.

Jenny dodala: „jestli potřebuješ …“

A náhle Tal dostal záchvat. Odstrčil Jenny stranou, srazil ji. Ramenem narazila do nohou postele a ztěžka dopadla na podlahu. Zaslechla výstřely a uviděla, jak Lisa padá, jenom nevěděla, jestli dívka byla zasažena, nebo jestli se jenom kryje; a chvíli si myslela, že Tal střílí po nich. Pak si všimla, že teprve vytahuje revolver z pouzdra.

Přestože zvuk střelby byl slyšet v místnosti, okno bylo rozbité. To, které bylo za Talem.

„Zahoď zbraň!“ křičel Tal.

Jenny obrátila hlavu a uviděla, jak ve dveřích stojí Gene Terr, ohraničený jasným světlem z nemocniční chodby.

Bryce stál ve tmě u okna, pozvolna přestával plakat a žmoulal vlhký kapesník. Zaslechl za sebou tiché zvuky, myslel si, že to je sestra, tak se otočil – a uviděl Fletchera Kalea. Na chvíli nevěřícně ztuhl.

Kale stál u nohou Timmyho postele a ve slabém světle byl jenom matně vidět. On Bryce neviděl. Díval se na chlapce – a divně se usmíval. Ve tváři se mu zračilo šílenství. V ruce držel pistoli.

Bryce ustoupil od okna a sáhl po svém revolveru. Pozdě si uvědomil, že na sobě nemá uniformu a že pod paží nemá zbraň. U kotníku měl osmatřicítku, a tak se sklonil, aby ji vytáhl.

Ale Kale ho spatřil. Pistole v Kaleově ruce se zablýskla a jednou, dvakrát, třikrát rychle za sebou štěkla.

Bryce pocítil, jak byl zasažen v horní části těla nalevo a celým hrudníkem mu projela bolest. Když se hroutil na podlahu, zaslechl, jak zabijákova pistole ještě třikrát vystřelila.

„Zahoď to!“ křičel Tal a Jenny uviděla Jeetera. Další střela se odrazila od železného čela postele do stropu, neboť uslyšela, jak spadl kus dlaždičky.

Přikrčený Tal dvakrát vystřelil. První střelou zasáhl Jeetera do levého stehna. Druhou ho trefil do břicha a Jeeter byl vržen dozadu do kouta, kde se natáhl v kaluži krve. Nehýbal se.

Tal řekl: „Co se to sakra děje?“

Jenny zoufale volala Lisu, plazila se po čtyřech kolem postele a doufala, že její sestra je živá.

Kalemu bylo už několik hodin špatně. Měl horečku. Oči ho pálily a bylo mu zle. Přišlo to na něj zničehonic. Také ho bolela hlava, a když stál v nohách chlapcovy postele, chtělo se mu zvracet. V nohou cítil slabost. Nerozuměl tomu; správně by měl být ochraňován, být nezranitelný. Jistě, možná Lucifer s ním ztratil trpělivost, když musel čekat pět dní, než opustil jeskyně. Možná ta nemoc byla upozorněním, že má pokračovat v jeho díle. Přízraky možná pominou ve chvíli, kdy chlapec bude mrtev. Ano. Tak to patrně bude. Kale se zašklebil na dítě v komatu, začal zvedat revolver a škubl sebou, jak ho palčivě zabolelo v břiše.

V ni chvíli zahlédl ve tmě pohyb. Prudce se odvrátil od postele. Muž. Šel po něm. Hammond. Kale vystřelil, šestkrát za sebou, nemaje na vybranou. Cítil závrať, viděl rozmazaně a těžkla mu paže, takže sotva udržel pistoli. I když jeho cíl byl tak blízko, nebyl si jist, jestli ho zasáhl.

Hammond tvrdě dopadl a tiše ležel na podlaze.

Přestože světlo moc nesvítilo a Kale nedokázal pořádně zaostřit, zahlédl na stěně a zemi krvavé skvrny.

Šťastně se zasmál a byl zvědav, jestli bolesti pominou, když splnil jeden z úkolů, zadaný mu Luciferem. Pohnul se směrem k tělu a chtěl mu zasadit poslední ránu. I kdyby byl Hammond tuhý, chtěl do toho jízlivého samolibého ksichtu vpálit ještě jednu kulku, aby odvedl důkladnou práci.

Pak se bude zabývat chlapcem.

To právě Lucifer chtěl. Pět mrtvých. Hammond, ten kluk, Whitman, doktorka Paigeová a ta holka.

Došel k Hammondovi, začal se nad něj naklánět – a šerif se pohnul. Jeho ruka byla rychlá jako blesk. Vytáhl pistoli z pouzdra nad kotníkem a než Kale stačil zareagovat, byl umlčen.

Zasáhl ho. Kale klopýtl a upadl. Revolver mu vylétl z ruky. Zaslechl, jak zazvonil o příčky jedné z postelí.

Tohle se nemělo stát, pomyslel si. Jsem přece ochraňován. Nikdo mi nemůže ublížit.

Lisa byla v pořádku. Když spadla za postel, nebyla zasažena; jenom se kryla. Jenny ji svírala pevně v náručí.

Tal se skláněl nad Gene Terrem. Vůdce gangu byl mrtev a v prsou mu zela díra.

Seběhl se dav: sestry, pomocný personál, jeden či dva pacienti v županech a bačkorách.

Přispěchala zrzavá staniční. Vypadala, že je v šoku. „V druhém patře se také střílelo!“

„Bryce,“ vykřikla Jenny a projela jí ledová úzkost.

„Co se to tady děje?“ opakoval Tal.

Jenny běžela k nouzovému východu na konci chodby, práskla dveřmi za sebou a sbíhala schody dolů po dvou. Tal ji dohonil, když doběhla na odpočívadlo v druhém patře. Rozrazil dveře a utíkali chodbou.

Před Timmyho pokojem se také shromáždil dav. Jenny si jím se zběsile tlukoucím srdcem prorazila cestu.

Na podlaze leželo tělo. Vedle něj stála sestra.

Jenny si pomyslela, že to je Bryce. Pak ho uviděla v křesle. Jiná sestra mu stříhala košili na rameni. Byl jenom zraněn.

Bryce se přinutil k úsměvu. „Měla bys být obezřetnější, doktorko. Jestli vždycky přiběhneš na scénu takhle pozdě, začnou ti říkat lovec sanitek.“

Rozplakala se. Nedokázala se ovládnout. Nikdy ještě nebyla tak ráda, že slyší jeho hlas.

„Je to jen škrábnutí,“ řekl.

„Teď mluvíš jako Tal,“ podotkla a usmála se skrz slzy. „Je Tomky v pořádku?“

„Kale ho přišel zabít. Kdybych tu nebyl …“

„Tohle je Kale?“

Jenny si otřela slzy do rukávu a prohlédla Bryceovi rameno. Kulka jím jen proletěla. Nebylo pravděpodobné, že by zasáhla kost, ale Jenny stejně trvala na rentgenu. Rána hodně krvácela, i když krev netekla proudem; Jenny nakázala sestře, aby krvácení zastavila přiložením gázy namočené v kysličníku.

Brzy to bude dobré.

Když se Jenny ujistila, v jakém stavu je Bryce, obrátila se k muži ležícímu na podlaze. Ten byl v mnohem vážnějším stavu. Sestra mu rozpárala sako i košili; byl zasažen do prsou. Kašlal a na rtech se mu objevila krev.

Jenny poslala sestru pro obinadlo a pro chirurga. Pak si všimla, že Kale má vysokou horečku. Měl horké čelo a tvář celou rudou. Když ho vzala za zápěstí, aby mu změřila tep, všimla si, že je poseto rudými skvrnami. Vyhrnula mu rukáv a zjistila, že skvrny má téměř po celé paži. Na drahém zápěstí je měl také. Na tváři ani na krku však ne. Zahlédla, že má slabě rudé skvrny také na prsou, ale myslela si, že to je krev. Podívala se znovu a pečlivěji, a zjistila, že to jsou ty samé, jako má na zápěstích.

Spalničky? Ne. To je něco jiného. Něco horšího než spalničky.

Sestra se vrátila s dvěma lékaři a s pojízdnými nosítky. Jenny znejistěla: „Musíme tady na patře vyhlásit karanténu. A o patro výš také. Tohle je nějaká infekce, ale já nevím přesně jaká.“

Po rentgenu a poté, co mu ránu zavázali, dostal Bryce místnost ve stejném patře, jako byl Timmy. Bolest v rameni zesílila, jak se jeho šokované nervy znovu probudily k životu. Odmítl analgetika, protože si chtěl zachovat jasnou hlavu na to, co se to tady vlastně stalo a proč.

Jenny se na něj přišla podívat za půl hodiny po tom, co byl uložen do postele. Vypadala vyčerpaně, ale únava jí na kráse nijak neubrala. Pohled na ni byl jedinou medicínou, kterou potřeboval.

„Jak je Kaleovi?“ zeptal se.

„Kulka srdce nezasáhla. Pronikla do jedné plíce, zasáhla tepnu. Normálně by byl brzy v pořádku. Jenže on se musí zotavit nejen z operace, ale také ze skvrnivky Skalistých hor.“

Bryce zamžikal: „Cože? Ze skvrnivky?“

„Na pravém lýtku má dvě popáleniny od cigarety, nebo lépe řečeno dvě jizvy po popáleninách, jak se zbavoval klíšťat. A ty tu chorobu přenášejí. Podle pohledu na jizvy jsem usoudila, že ho pokousala před pěti či šesti dny, což je právě délka inkubační doby skvrnivky. Během posledních několika hodin musel mít příznaky: závratě, zimnici, slabost v kloubech …“

„Proto tak mizerně střílel!“ vykřikl Bryce. „Vystřelil třikrát z těsné blízkostí a trefil mě jenom jednou.“

„Měl bys děkovat Bohu, že mu seslal klíšťata do kalhot.“

Přemýšlel o tom, a pak řekl: „Skoro to opravdu vypadá, jako kdyby to seslal Bůh, že jo? Ale co měli on a Terr v úmyslu? Proč tolik riskovali a přišli sem s pistolemi? Pochopím, že Kale mě chtěl zabít, a Timmyho také. Ale proč i Tala, tebe a Lisu?“

„Ty tomu asi nebudeš věřit,“ řekla, „ale Kale si od minulého úterý vede deník, který nazval ‚Události po zjevení‘. Vypadá to, že Kale a Terr se upsali ďáblu.“

V pondělí ve čtyři hodiny ráno, pouze šest dnů po zjevení, o němž si psal do deníku, zemřel Kale v okresní nemocnici. Než vydechl naposled, otevřel oči, divoce se podíval po sestřičce, pak se zahleděl kamsi za ni a spatřil něco, co ho vyděsilo, něco, co sestra neviděla. Sebral nicméně sílu zvednout ruku, jako by se chtěl chránit, a vykřikl; byl to krátký, smrtelný výkřik. Když se ho sestra pokoušela uklidnit, zachrčet: „Ale tohle přece není můj osud.“ A pak zemřel.

31. října, více než šest týdnů po událostech ve Snowfieldu, pořádali Tal Whitman a Paula Thorneoyá (zdravotní sestra, s níž chodil) oslavu Halloweenu u Tala doma v Santa Miře. Bryce šel za kovboje. Jenny také, ale v ženské podobě. Lisa byla převlečená za čarodějnici s vysokým špičatým kloboukem a se silně nalíčenýma očima.

Tal otevřel dveře a vyjekl: „Ko ko.“ Šel za kuře.

Jenny ještě nikdy neviděla legračnější masku. Začala se tak smát, až si chvíli ani neuvědomovala; že se Lisa směje také.

Byl to první smích, v který dívka v posledních šesti nedělích propukla. Jenom se usmívala. A teď se smála, až jí slzy tekly po tvářích.

„No jen počkej,“ řekl Tal, předstíraje, že je uražen. „Ty taky vypadáš jako hezky hloupá čarodějnice.“

Mrkl na Jenny a ona pochopila, že se takhle vystrojil kvůli Lise, aby se začala zase smát.

„Pro Kristovy rány,“ prohlásil Bryce, „jdi kousek dál a pusť nás dovnitř, Tale. Jestli tě lidi uvidí takhle nastrojeného, ztratí i ten poslední zbytek důvěry, kterou měli v naši policii.“

Toho večera se Lisa bavila s ostatními a pořád se smála. Život znovu začínal.

V srpnu následujícího roku, prvního dne líbánek, našla Jenny Bryce na balkóně jejich hotelového pokoje, jak se dívá na pláž Waikiki. Mračil se.

„Tebe trápí, že jsi tak daleko od Timmyho?“ zeptala se.

„Ne. Ale myslím na něj. V poslední době … jsem měl pocit, že všechno nakonec dopadne přece jenom dobře. Je to zvláštní. Je to jako předtucha. Včera v noci jsem měl sen. Timmy se vzbudil z komatu, řekl mi ahoj a poprosil o hamburger. Jenomže … to nebyl sen, jako jsou ty ostatní. Tenhle byl tak skutečný.“

„Naděje umírá poslední.“

„To jo. Na chvíli už jsem ji ztratil. Ale už ji zase mám.“

Chvíli mlčky stáli vedle sebe, nechali se ovívat teplým mořských větrem a naslouchali, jak se vlny tříští o břeh.

Pak se opět milovali.

Toho večera šli na večeři do čínské restaurace v Honolulu. Celý večer pili šampaňské, přestože jim vrchní zdvořile navrhl, aby si k jídlu dali čaj, nebo jinak si ‚popálí‘ patro.

U dezertu Bryce prohodil: „Timmy v tom snu říkal ještě něco. Když jsem byl překvapený, že se probudil z komatu, povídá mi: ‚Ale tati, jestli existuje ďábel, pak taky musí existovat bůh. Copak ti to nedošlo, když ses setkal s ďáblem? Bůh by mi nedovolil prospat celý život.‘“

Jenny na něj nejistě hleděla.

Usmál se. „Neboj se. Já nezešílel. Nehodlám posílat peníze těm šarlatánům, co vystupují v televizi, aby se modlili za Timmyho. Ba dokonce ani nehodlám začít pravidelně chodit do kostela. Zrovna v neděli, což je jediný den, kdy si mohu přispat! To, o čem mluvím, není žádné vágní náboženství nebo tak něco …“

„Nojo, ale tohle nebyl žádný ďábel,“ řekla.

„Ne.“

„Byla to prehistorická příšera, která …“

„A nemohlo to být oboje?“

„Co to tady povídáme?“

„Vedeme filozofickou debatu.“

„Na líbánkách?“

„Vzal jsem si tě částečně taky pro tvůj mozek.“

Později v posteli, než se jich zmocnil spánek, řekl: „Ale stejně jsem si díky tomu tvorovi, co se umí proměňovat, uvědomil, že v tom našem světě je mnohem víc záhad, než kolik jsem si byl ochoten připustit. Všechno se nedá předem vyloučit. A když se ohlédnu zpátky na to, co jsme přežili ve Snowfieldu, jak si Tal zrovna připevňoval pistoli, když vešel Jeeter, jak skvrnivka oslabila Kaleovu ruku … tak se mi stejně zdá, že nám bylo prostě souzeno tohle všechno přežít.“

Usnuli, probudili se před svítáním, pomilovali se, a opět usnuli.

„Jednou věcí si jsem naprosto jistá,“ řekla mu ráno.

„Čím?“

„Že nám dvěma bylo souzeno se vzít.“

„To rozhodně.“

„Tak jako tak bychom se dříve či později stejně jednou setkali.“

Toho odpoledne, když se procházeli po pláži, si Jenny pomyslela, že vlny znějí stejně jako veliká rachotící kola. Ten zvuk jí připomněl staré rčení o tom, že Boží mlýny melou pomalu. Hřmot vln ten obraz ještě umocnil a ona v duchu viděla obrovská kola kamenného mlýnu, jak se proti sobě otáčejí.

„Ty tedy myslíš, že to všechno má nějaký význam, nějaký smysl?“ usmála se.

Nemusel se ani ptát, co tím myslela. „Ano. Všechno, každý životní zvrat nebo předěl. Všechno to má nějaký význam a smysl.“

Moře se pěnilo na písku.

Jenny naslouchala mlýnským kolům a přemýšlela, jaké záhady a zázraky, jaké hrůzy a radosti byly právě v této chvíli semlety, aby se v budoucnu zase znovu vynořily.

Advertisements